Z deníku mága ohně Feurase:

Včera jsem byl s Corristem a Torrezem na audienci u Gomeze. Ještě že to nebylo nijak dlouhé. Opravdu nerad chodím do toho zakouřeného pelechu plného přiožralých rudobaronů.
Byli jsme tam, protože se Corristo rozhodl vyrazit a prozkoumat nějaké jeskyně, ve kterých se možná skrývají nějaké magické svitky, které by mohly býti užitečné. Už zítra máme vyrazit.
Než půjdu spát, ještě počtu v té knize, co jsem si vypůjčil ve studovně. Za velmi zajímavou považuji kresbu a popis meče ukovaného speciálně pro pradávného lidského krále Premontha VI. Tento meč byl ukován z čisté magické rudy, byl zpevněný žilkami skřetího kamene a zakalen v dračí krvi. Jeho největší moc mu však dodávala třikrát posvěcená černá perla. Skrz tento kámen proudila síla jak bratrů Innose a Beliara, tak boha rovnováhy Adana. Výsledkem byla neobyčejně silná a odolná čepel, ale zajímavé bylo, že tuto čepel bylo možno používat jako jakýkoli runový kámen! Pomocí tohoto meče král Premonth odrazil nápor armády nemrtvých skřetích bojovníků a zachránil Varant před dobytím temného mága, jehož jméno bohužel není známo. Jeden z účastníků bitvy popsal závěrečné fáze bitvy: "Ve chvíli kdy už situace vypadala naprosto beznadějně, vyskočil náš velký král na hradby a s Innosovým jménem na rtech švihl svým mečem směrem k mnohatisícové nemrtvé armádě. Ze špičky čepele vyšlehl paprsek modrého světla a se zasvištěním jako by se vzduchem řítila sama smrt dopadl doprostřed armády skřetů. Následovala exploze a směrem k okraji armády rozeběhla modrá vlna. Kudy projela, tam se skřetí jednotky válely po zemi v agonii a řvaly bolestí. Náhle však bylo po všem. Všude se válela mrtvá těla, nad bojištěm však již vládlo ticho. Do hradu o dva dny později přišel dopis: "Moji armádu jste porazili, ale mně nedostanete. I kdyby jste mě hledali, nenajdete mně." Pod tím byl nějaký klikyhák, který jsme po nějaké době rozluštili jako ´Irdorathské síně´. Co to je, to nikdo neví. Ale nevím, další útok už ten mág asi nepodnikne." Půjčil jsem si tu knížku na radu Corrista, který mi řekl: "Neustále studuj, neboť z moudrosti předků je živ Innosův služebník."
Zítra vyrážíme na cestu. Doufám že za dobu co budeme pryč se tu nic nepřihodí. Avšak je čas jít zpát. Chci být zítra odpočatý.



Příští den časně ráno vyrazila ze Starého tábora skupina mágů v červených rouchách a vyrazila na severozápad. Cestou prošla kolem tlupy mrchožroutů, která vytrhávala trávu u cesty a nevěnovala mágům sebemenší pozornost. Jakmile však mágové zmizely z obzorem, jeden z mrchožroutů se odpojil od tlupy a zamířil na jih, k území skřetů. Způsobem, který byl naprosto nepodoben obyčejné mrchožroutí tuposti, prokličkoval mezi skřety a doběhl ke štíhlé vysoké černé věži. Náhle však ranní mlhu prorazil modrozelený záblesk a na místě kde byl dříve mrchožrout stál vysoký, vrásčitý muž. Na sobě měl černo-fialový hábit. Uhladil si látku na rukávech a důstojně vešel do věže. Vyšel po točitém schodišti na poschodí, usadil se do křesla a začal studovat nějaké staré spisy. Ve skutečnosti ovšem text nevnímal. Mágové ohně opustili tábor, pomyslel si. Vtom případě již nic nebrání uskutečnění mého plánu. Po dobytí Starého tábora převezmu jeho doly a s takovým množstvím rudy budu mít dost magické síly k tomu abych uskutečnil svůj plán. A poté, konečně, budu NEPORAZITELNÝ! První krok provedu dnes v noci. Ve Starém táboře nejsou připraveni na útok takové síly a proto budu zcela úspěšný. Uvelebil se v křesle a čekal až padne tma.



Ve Starém táboře se se vzdechem na svou postel svalil kopáč jménem Mud. Zase potkal Bullita. Ten chlap na něho měl snad spadeno. Narazil na něj u jižní brány. Ten chlap jen písknul a vtom okamžiku měl po boku dva rváče, kteří se na něj v tom okamžiku vrhli a zmlátili jej téměř do bezvědomí. Někdo by měl už dát Bullitovi do držky. No jo, ale na strážce si jen tak někdo netroufne. Mud vždycky doplatil na to že byl takový ne moc chytrý prosťáček. Ale už se rozhodl. Zajde za Diegem a požádá ho o pomoc. Diego je chlap který ho už tolikrát vytáhl z bryndy, že mu určitě rád pomůže. Přišoural se k ohni před vchodem do hradu. "Nazdar Diego." "Tak co se zase stalo?" zeptal se s úsměvem snědý chlapík s černým knírem. "Nic." "Nic? Vždyť máš obličej napadrť." "No jo, ale o to nejde. Chtěl bych se stát Stínem." "Stínem?" zeptal se nedůvěřivě Diego. "Ano. Chci se podrobit zkoušce věrnosti."
Diego chvíli přemýšlel. "No dobře," řekl po chvíli. "Pomůžu ti stát se Stínem. Jestli se chceš přidat ke Gomezovi, musíš se mu napřed zalíbit. Můj návrh je, abys šel do Sektovního tábora a nechal se najmout jako mísič drogy. Vždycky si trochu ulej pro sebe, a až budeš mít pořádný paklík, dones ho sem a odevzdej ho Gomezovi. Až to dokážeš, zaručím ti místo Stína." Mud se zamyslel. Do "Tábora vymytých mozků" jak se Sektářům přezdívalo, se mu moc nechtělo. Ale touha po lepším místu nakonec zvítězila. "Dobře Diego, udělám to." "Výborně. Doporučoval bych ti vyrazit už teď. Za chvíli se setmí." Mud se otočil a mazal si sbalit. Diego se pousmál. Vstoupil do své chatrče a lehl si na postel.



Čaroděj si ve své věži mnul ruce. Už padla tma, a tudíž útok mohl začít. Již brzy se zmocní Starého dolu a poté… Zahleděl se do tmy. Tam někde ležel Starý tábor, největší, nejstarší a nejsilněji bráněný v kolonii. Přesto, útoku mé armády čelit nemůže. Pod záplavou mých jednotek se zlomí jako suchá větev ve vichřici. Problém by znamenali jenom mágové, ale ti jsou momentálně mimo tábor. Ještě chvíli...



"Tak ty bys chtěl nastoupit jako mísič drogy?" zeptal se Baal Cadar. "Ano, pane, Mé jméno je Mud." "No dobře, Mude. Nové lidi můžeme vždy potřebovat. Zítra ráno přijď sem. Zatím si někde v táboře najdi nocleh." "Děkuji pane." Mud šel po Sektovním táboře a rozhlížel se. Jak tak šel, zastavila ho skupina noviců u vodní dýmky. Jeden vstal a pozval ho: "Pojď, příteli a zakuř si." Mud se posadil, strčil si trubičku do úst a natáhl. První šluk ho překvapil a rozkašlal se. Pak mu to ale zachutnalo a rychle znovu natáhl. A potřetí. Chvíli pokuřoval a poté vstal. Novicové se na něj usmívali a jeden mu řekl: "Dobrá, že?" Když Mud vstal, připadal si podivně uvolněný. Cítil se volný…lehký…jako by se vznášel…byl to krásný pocit… Všechno se mu slilo před očima a přepadla ho slabost. Složil se na zem a usnul. Nezdály se mu žádné sny. Náhle se však probudil. Někdo mu sázel do tváře jeden políček za druhým. Otevřel oči a pohlédl do tváře novice z včerejšího večera. "Pořádně ses včera zhulil, kámo." pravil s úsměvem. "Z nezkušeným člověkem ta droga pořádně zacloumá. No nic, je čas jít do práce." O hodinu později již Mud seděl u kádě a pilně míchal drogu. Strávil tak celý den a večer si do truhly ve své chatrči uložil pár stébel drogy.



Čaroděj vstal z křesla a scházel po schodech dolů. Nebyl příliš spokojený. Ještě nikdy se nestalo, že by on, Xardas, dopustil nějaké zdržení. Vyšel z věže a přešel k velmi mohutnému skalnímu útvaru. Přehraboval se v kapsách svého pláště a z jedné z nich vytáhl starý klíč. Cosi zamumlal a ve skále se objevil otvor. Strčil do něj klíč a otočil jím. Zablesklo se a skála se otevřela. Čaroděj vešel do otvoru a sešel po schodech. Došel až k podzemnímu jezeru. Z nízkého stropu vysely krápníky a páchlo to tam hnilobou. Čaroděj se nadechl a tmou se rozlehl jeho hlas: "Vstávejte! Máme práci!" A vody se hnuly.



Strážce brány ve Starém táboře seděl na lavici a podřimoval. Náhle ho však probudily nějaké údery. Někdo bušil na bránu. Pomalu a rozespale přešel k bráně a vykoukl ven špehýrkou. Za krk ho drapla slizká páchnoucí ruka a zvrátila mu hlavu dozadu. Strážce se dusil a pokoušel se bránit, ale ruka přitlačila a s ošklivě znějícím křup! mu zlomila vaz. Křřřřach! Upevnění brány povolilo, brána se vyvrátila a dovnitř vtrhly zástupy příšer, které byly možná dříve lidmi. Teď se však lidem vůbec nepodobaly. Měly mrtvolně bílé obličeje, sečné a tržné rány po celém těle a nevidoucí, zářivě bíle oči. Po celém táboře se rozezněl alarm. Stráže a Stíny se chopily mečů a začaly bojovat proti armádě těch strašlivých příšer. Jedna z nich srazila k zemi pěstí kopáče zahryzla se mu do krku. Kopáč řval bolestí, avšak z protržené tepny přestala stříkat krev, a i muž přestal křičet. Trhaně se postavil, vyrazil výkřik, při kterém tuhla krev v žilách a začlenil se do kolektivu zombií. Vzápětí vyběhl ze své chatrče Diego. Jedna z příšer si ho všimla a vydala se k němu. Ten byl ochromen strachem, ale naštěstí rychle zareagoval. Vytrhl meč z pochvy a srazil zombii hlavu. Hlava ještě v letu zmučeně zařvala, z hrudi bezhlavého těla vyšlehlo modrobílé světlo a zombie se svalila k zemi bez známky života. Diego se rozhlédl kolem a uviděl obraz naprostého zmatku a zkázy. Zombie zaplavovaly tábor a měly nesrovnatelnou převahu. Některé na sobě měly ještě uniformy stráží. Diego viděl jen jediné řešení. Proběhl bránou do hradu, rychle vyběhl na věž a přiložil ústa k velké hlásné troubě. "Všichni do hradu! Prchněte! VŠICHNI DO HRADU!!!" Muži z celého tábora se začali stahovat do hradu. Diego se rozhlížel. Skoro všichni už byli uvnitř. Sjel po žebříku o patro níž a otočil navijákem k bráně. Brána sjela dolů a všichni byli uvnitř. Všichni až na jednoho ubožáka, který byl v tom okamžiku uchvácen davem tlejících paží a se zoufalým řevem byl vtažen mezi ně. Diego si oddechl. Teď byli v bezpečí. Alespoň na chvilku. Přes tu bránu se zombie nedostanou. Jediná naděje je udržet je mimo hrad než se mágové vrátí. Ale jak dlouho to bude trvat? Jeden ze strážců mu poklepal na rameno. "Ehm, Diego?" "Co je?"
"Gomez by s tebou chtěl mluvit." A je to tady, pomyslel si Diego. No nic. Slezl z věže a pomalu se vydal do rudobaronských síní. Postavil se před trůn a čekal. Gomez přišel za chvilinku. Podíval se na něj. "Diego, to ty si zavřel tu bránu?" "Ano pane, bylo to jediné řešení. Neubránili bychom se jim." Gomez se na něj překvapeně podíval. "Ale ne, já ti nic nevyčítám. Naopak.. Hodlám tě povýšit." Diego na něj jen zíral. "Povýšit, pane? Ale já jsem se svou funkcí spokojený. Ale měl bych na vás jednu prosbu." "Prosbu?" "Jeden z kopáčů je můj přítel. Jmenuje se Mud. No, a on by se moc rád stal Stínem." "Mud? To mi nic neříká. Ale dobře, je-li to tvé přání, a jestli se za něj zaručíš, přijmu ho." "Děkuji moc, pane." Diego vykráčel z místnosti spokojený. Tak z tohohle bude mít Mud radost.



Xardas ve své věži seděl v křesle a usmíval se. Jeho útok byl zcela úspěšný. Sice si některý z nich zachoval chladnou hlavu a svolal všechny do hradu. Příští útok bude už konečný. Zúčastní se ho sám také povolá golemy. Už nebude žádný Starý tábor. Dostal nápad. Golem je pravděpodobně nezničitelný nárazem. A démon unese téměř jakékoli břemeno… Zavřel oči a vychutnával si představu ohnivých golemů řítících se vzduchem jako meteory, prorážejících střechy budov na hradě a ničících vše kolem sebe. Děsivé… Rozesmál se. Jeho smích prorážel tmu a rozléhal se do noci. Jeho věž se tyčila do noci jako hrot z Beliarovy koruny a z vrcholku se ozýval onen děsivý, nelidský smích...



Příštích několik dní se v táboře nestalo nic zvláštního. Až příliš klidné ovzduší, pomyslel si Diego. Zombie se procházely před hradní branou, ale nevyvíjely žádnou zvláštní aktivitu. Ovšem mágové stále nepřicházeli, a to mu dělalo starosti. Bojovníci na hradě jsou vyčerpaní a strhaní. Bože můj. Už se stmívá, řekl si. Půjdu si lehnout. Vešel do své jizby. Už několik dní spal ve zbroji, a to se pak člověk houby vyspí. Odepnul si opasek s mečem a pověsil na hák. Vysvlékl se z té nepohodlné zbroje, pověsil ji vedle a lehl si na postel. Připadlo mu však, že sotva zavřel oči, už s ním jeden ze strážců třásl. "Vstávej!" "Ehhh, co se děje?" "Další útok!!" "Cože?!!" zařval Diego. Vyletěl z postele, honem si navlékl zbroj a připjal si opasek. Vyběhl ven. Všichni stáli na hradbách a omráčeně zírali dolů. Diego se vyšvihl na hradby a dole uviděl něco, co ještě neviděl. Tisíce zombií stály dole s pochodněmi. Skřehotaly a některé šplhaly na beranidlo, které tlačili dva… "TROLOVÉ?!!!" zaječel Diego. Pak si ale vzpomněl na svůj výcvik a uklidnil se. "Tak fajn." Přejel pohledem dav a vybral si jednoho Stína. "Tak ty." "Já, pane?" zeptal se vystrašeně ten muž. "Jo. Vem si tohle." Hodil mu nějakou lahvičku. "Je to lektvar rychlosti. Ve skladišti jsou na podlaze tajný dveře. Vypadají jako obyčejná dlaždice ale jsou to dveře. Dostaneš se ven asi 50 metrů za táborem. Tam to vypij a upaluj do Novýho tábora pro posily." "Do N-n-nového t-t-tábora?" "Jo, do Novýho tábora!! Já vím, sou to nepřátelé, ale potřebujem je! Rozumíš?!!!" Do tváře Stína se vlila jakoby nová odvaha. "Rozkaz, pane." "Ještě jednou?" "ROZKAZ, PANE!" Stín se otočil a běžel ke skladišti. "Dobře," otočil se Diego k vojákům. "kdo tu má luk ať střílí zombie, a vy ostatní zkuste zastavit troly." "Zastavit troly? A jak?" zeptal se nějaký strážce. "Jak?" zařval Diego. "Já nevím jak! Házejte jim na hlavu šutry, lijte na ně vařící vodu, já už nevím, PROSTĚ JE ZADRŽTE!!!" V tu chvíli se hradba otřásla po prvním úderu beranidla. "A pohněte si!" dodal Diego. V tu chvíli vtrhli na nádvoří Gomez a ostatní Rudobaroni. "Co se tu děje, Diego?" volal Gomez. "Další útok, pane. Tentokrát velmi silný útok." "POZOR!" vykřikl kdosi a hradba se probořila. Dovnitř začali šplhat zombie jako odporný, chrčící hmyz. Stráže s nimi začaly bojovat. "Nestal jsem se vůdcem Starého tábora proto, že bych byl poseroutka!" procedil mezi zuby Gomez, vytáhl svůj krásný obouruční meč a s řevem se vrhl na zombie, následován Scarem a Ravenem. Ti tři bránili proniknout zombiím do hradu jako špunt ve zdi. Mezitím stráže na nádvoří postavili jakýsi stroj. Přiběhl k nim kovář Stone. "Co to děláte?" Jeden z těch strážců zařval: "Přineste všechnu rýžovou pálenku co je na hradě! Rychle!!" Za chvíli už několik chlapů lilo všechnu pálenku do sudu, jiní do ní namáčeli hadry a podávali je dalším, kteří jimi omotávali kameny. Za chvíli už byl kámen připraven a naložen. Chlapi ho zapálili pochodněmi a "PAL!!" vykřikl jeden a kámen byl vymrštěn přímo doprostřed vojska zombií. Zasáhl beranidlo a to se hořící rozlomilo v půli. To však nezabránilo zombiím aby dále pronikaly do hradu. Lezli jedna po druhé, dále a dále. A v okamžiku, kdy už se všichni vzdávali, ozval se roh. A na obzoru se objevilo vojsko Nového tábora. Diego nebyl v životě radši že je vidí. Zřejmě projevili více než větší ochotu přijít, pomyslel si šťastně. Dorazili i mágové Vody, kteří okamžitě začali vysílat po zombiích proudy modrého světla. Ale roh se ozval znova a z druhé se vyřítila skupina templářů v čele s několika Guru a hned se vrhli do boje. Asi po půlhodině řady zombií citelně prořídly. Náhle se však přímo na nádvoří objevil záblesk. Na bojiště dorazil sám Xardas. Ihned po něm vystřelilo několik šípů, on však pouze nastavil ruku a šípy shořely v záblesku světla. Vytáhl od opasku runu a vystřelil na strážce nějaké koule, které vypadaly jakoby byly ze samotné tmy. Strážci zasažení tím kouzlem padli okamžitě mrtví na zem. To byla citelná změna. Bitva se pomalu začala obracet v prospěch temného mága. Ten stál na nádvoří, smál se, zabíjel stráže, likvidoval na něj vyslané šípy. Najednou se na obzoru objevila záře jako tisíc sluncí. Mágové Ohně dorazili.



Běželi v kruhu a na člověka vepředu vysílali proudy bílého světla. Ten člověk byl Corristo, který držel ruce nad hlavou a mezi nimi měl zářící bílou kouli, která do sebe jakoby pohlcovala okolní světlo a vydávala ho ven desetkrát silnější. Zombie před tím světlem prchaly do hlubokých, temných lesů a sám Xardas s výkřikem zmizel. Světlo zmizelo a mágové doběhli do hradu. Všichni vypadali velice vyčerpaní, a Corristo jen vydechl: "Dokázali jsme to!" a zhroutil se na zem. Omdlel.



Lidé na celém hradě jásali a oslavovali vítězství. Cor Angar a Lee si gratulovali. Gomez se tvářil naprosto zmateně, ale šťastně. Baal Cadar se tvářil zachmuřeně, jako vždy. Na tvářích mágů Vody nebylo možné vyčíst žádný výraz, jen se pečlivě vyhýbali pohledům mágům Ohně. Ti odnášeli Corrista do domu mágů. O chvíli později již na nádvoří stál obrovský stůl a na něm hostina. Té se zúčastnili pouze bojovníci, mágové Vody a Guru se jaksi vytratili. Templáři pili jen tak, kdežto žoldáci a strážci se všichni svorně ožrali. Oslavy trvaly až dlouho do noci, jelikož opravdu bylo co oslavovat.



Xardas přecházel po knihovně ve své věži. Zuřil. Právě byl na hlavu poražen. A navíc už měl vítězství v kapse. Bude muset svůj plán uskutečnit jinak. Usadil se do svého oblíbeného křesla a začal přemýšlet...

Z deníku mága Ohně Feurase:

Všechno dobře dopadlo. Naštěstí jsme dorazili včas, abychom zastavili útok. Corristo se již zcela zotavil.
Již dorazila nová várka mužů. Starý tábor znovu ožil. Poslali nám 80 chlapů, což je daleko více než potřebujeme, ovšem v tomto čase je každá ruka dobrá.. Válka se skřety se prý vyvíjí špatně, Varant je na pokraji dobytí, a malá města v Myrtaně se bouří. Je tedy potřeba ještě více rudy, ale nevím, nevím jestli válka dopadne dobře.
Co se toho útoku týče, musel ho zosnovat nějaký mocný temný mág. Včera jsme se o tom s Corristem bavili. Myslí si, že jméno tohoto mága mohlo být Xardas. Prý to byl vysoce postavený mág kruhu Ohně, který po vytvoření Bariéry opustil Innose a oheň a dal se na Beliarovu temnou magii. Všichni mágové souhlasí s tím, že se musíme proti jeho útokům zabezpečit. Prozatím jsme se rozhodli, že nesmíme opustit tábor ani na krok.
Xardasovu armádu jsme porazili mocným Innosovým kouzlem, o kterém se již dlouho nevědělo. Já sám jsem se o něm dočetl v jedné z knih. Corristo měl pravdu. Studovat se opravdu vyplatí. Za nápad využít toto kouzlo mě Corristo jmenoval vyšším mágem a při obřadu mi odevzdal těžké ohnivé roucho. Byl jsem tím překvapen a zaskočen. Ale velmi mě to potěšilo, to přiznávám.
Stala se také jedna zvláštní věc. S tou várkou nových mužů k nám dorazil i jeden novic z khorinisského kláštera. Říkal že se jmenuje Milten, a když jsme se ho ptali proč šel do kolonie, odpověděl že dobrovolně. Prý se mu ve snu zjevil Innos, a nakázal mu jít do kolonie a připojit se k mágům Ohně na hradě. Projevil velký zájem o studia historie a astronomie. Nejvíc mě však překvapil Corristo, když za mnou jednou přišel na nádvoří a řekl, že změnil své rozhodnutí. Prvně se chtěl Miltenovy výuky ujmout sám, ale rozhodl se, že mně podrobí ještě dodatečné zkoušce a přenechá starost o něj mně. Čekal jsem hodně, ale tohle ne. Ale dnes s pokorou děkuji Innosovi. Ten hoch má úžasné nadání. Již po dvou týdnech zvládl první kruh magie, prozkoumal většinu naší knihovny a často ho vídávám, jak dlouho do noci sedí na věži, pozoruje hvězdy a zakresluje si je do map. Získal si také oblibu ostatních mágů, a tudíž často vysedává u alchymistické kolony s Rodriguezem, přehrabuje se v knihovně starými svitky s Torrezem, a onehdy jsem jej viděl na nádvoří, jak si něco velmi zaujatě povídá s Corristem. Jsem šťastný, že mám takového učedníka, a včera jsem ve svém pokoji dospěl k rozhodnutí. Nedovolím, aby jeho duše byla ovlivňována něčím špatným. Nedovolím, aby se vydal stejnou cestou jako Xardas. Nedovolím. Zatím se můžu těšit z jeho úspěchů, a v hloubi duše vím, že již nebude trvat dlouho a ten hoch oblékne roucho ohnivého mága.