Thorus trpělivě hleděl na svého pána a čekal, až se uklidní. Xardas seděl v tureckém sedu a zhluboka dýchal. Jeho slepé, mléčně bílé oči vypadaly, jako by jimi nekromancer dokázal pohltit celý svět. Možná i chtěl...
Tu temný mág, o poznání klidnější, povstal a poklepal váženého žoldáka po rameni.
„Pojď, musím ti něco ukázat, souvisí to s prací, kterou mám pro tebe přichystanou.”
Thorus se vždy divil, jak stařec dokáže, přes to, že nic nevidí, vnímat vše kolem sebe úplně stejně, jako kdyby jeho oči nehalila mlha slepoty. Asi to bude nějakým vnitřním zrakem. Bohové věděli, čemu se mág ve své samotě věnoval.
Xardas přešel ke schodům, vedoucím do přízemní části věže. Neohlédl se, zda jej žoldák následuje, ostatně by ho nejspíš ani neviděl, a sešel po pohodlných, nízkých shodech dolů. Thorus se rozhlédl po okolním nepořádku v knihovně, pokrčil rameny, a vyrazil za starcem, který mezitím zpod pohodlné postele, ležící poblíž útulného krbu vytáhl objemnou truhlu, kterou položil na zem před nohy příchozího.
„Otevři ji,” řekl bodře.
Thorus uchopil víko truhly a nadzvedl jej. Obsah truhlice tvořily dva podivné předměty. Thorus je položil před sebe, a potom se nechápavě zadíval na mága v černém rouchu, jenž odkudsi vytáhl temně rudou dýmku, kterou právě ukazováčkem, z jehož špičky vytryskl malý plamínek, připaloval.
„Co to má všechno znamenat?” zeptal se velitel stráží Trelisu zmateně.
Xardas vyfoukl obláček kouře, který začal nabývat tvar jakéhosi zvířete, nejspíše draka, poté však obrátil pohled ke Thorusovi a obrys se rozplynul.
„Artefakty bohů,” řekl s úsměvem.
Pozvedl nejbližší z podivných předmětů.
„Oko Innosovo, to, jímž hleděl na svět smrtelných, mocný amulet, jehož moc nebude nikdy obnovena, síla nezkrotné dračí duše,” pravil, a pootočil amuletem, tvořeným kulatou, zlatou sponou, v níž byl zasazen kdysi kouzelný, nyní však již vyhaslý drahokam rudé barvy, ve světle pochodní se malátně zaleskl.
„Proč jeho moc nemůže být obnovena?”
„Protože, drahý Thorusi, jej naposledy použil bezejmenný hrdina v boji proti drakům, přičemž z každého toho okřídlence vyňal srdce, s jehož pomocí vrátil amuletu, který po každém boji vyhasl, moc, aby ho mohl opětovně využít proti dalšímu drakovi. Posledního splozence Beliara, Nemrtvého draka vyvolený Innosův zabil, nicméně už nestačil vyjmout srdce a přemístit drakovu moc.”
„Ale jak je možné, že to nestihl?”
„Předběhl jsem ho,” usmál se Xardas
„Jsem nyní silnější, než kdy před tím, neboť veškerá moc největšího Beliarova služebníka je teď mou.”
„Ten bezejmenný, není to onen namyšlený hlupák, co se vždycky někde objeví, a všechno obrátí vzhůru nohama?”
„Ano, ten, který tě vždy připravil o těžce vydobité postavení.”
Thorus spolkl pár nadávek na hrdinovu adresu.
„Dobře, ale stále nerozumím, co to všechno má znamenat,” zabručel posléze.
„Kdybys mě pořád nepřerušoval, tak už to dávno víš,” usekl Xardas.
Nadechl se, a pokračoval ve výkladu, přičemž uchopil druhý předmět, který vypadal jako meč, u kterého si někdo dal velkou práci, aby už nikdy nemohl být použit.
„Dráp Beliarův”, mocná zbraň, jež se přizpůsobí schopnostem jejího nositele, dráp, o který bůh temnot přišel při potyčce se svým bratrem Innosem. Adanos, střežící rovnováhu mezi dobrem a zlem jej svěřil lidu Jharkendaru, jenž žil na severovýchodním cípu ostrova Khorinis, kde zbraň zůstala ukrytá po spoustu let. Poté se jí zmocnil rudobaron Raven, vždyť víš, byl jsi členem jeho výpravy. No, a Ravena zabil bezejmenný, dráp si samozřejmě vzal. Oba artefakty jsem získal díky pirátům, které jsem si najal k okradení lodi Esmeralda, s níž po skonu Nemrtvého draka vyvolený spolu se svými přáteli dorazil k pobřeží Myrtany. Dalo mi hodně práce dráp zničit.”
„Dobrá, myslím, že už tomu začínám rozumnět, chceš všechny artefakty zničit, jen nechápu proč. Pokud je bohové svěřili lidem, měli k tomu určitě dobrý důvod.”
„To máš pravdu, původně měly být jen v držení těch, kteří k tomu byli bohy vybráni, ale ti časem zemřeli v boji, artefakt ukryli nebo jej využili ve svůj prospěch a ne pro dobro jiných. Bohové byli příliš domýšliví, když vložili tak velkou část své síly do rukou lidem. Moc bohů je rozdělená do každého dražšího kouzelného amuletu, meče, zbroje, či prstenu, avšak to je jen malý zlomek. Innos také lidem odhalil magii svého ohně. Nejvíce moci se však soustřeďuje v pradávných, velmi mocných předmětech, z nichž dva máš před sebou. Člověk, ani ork nemůže nést břímě vlastního osudu, Thorusi, je příliš slabý na to, aby dokázal ovládnout chtíč. Proto musíme všechny artefakty najít, zničit je a jejich moc navrátit bohům, příliš oslabeným na to, aby zasáhli, nezbývá jim, než čekat a se smutkem sledovat naše dosavadní počínání. A my je nezklameme, Thorusi. Teď k tvému poslání. Po celé Myrtaně jsem vyslal oddíly skřetů na vykopávky do míst, kde by se mohly ony artefakty nacházet, nevím to však přesně, zatím jen bezútěšně tápu v temnotě, hledám poklad za zády trolla. Potřebuji jeden svazek, ten, kvůli kterému jsem byl před tvým příchodem tak rozrušen. Jeho název znáš, zaslechl jsi jej, jmenuje se Dějiny Myrtany od prvního nádechu Innosova. V něm jsou dle mého zaznamenány všechny artefakty. Zřejmě jsem zapomněl tu knihu vzít bezejmennému, když ji získal. Vím tedy jen o dvou dalšíh artefaktech. Jedním je Innosův hněv, prastarý meč, který má u sebe onen hrdina beze jména. A ten druhý, to jest žezlo varantské, které má v držení král Rhobar II., skrývající se za bariérou. Thoruai, je životně důležité, abys vypátral onu knihu, vzal si na starost správu okupované Myrtany a celého vojska, a poté začal pátrat po artefaktech. Musíme jednat rychle, tady je dopis pro velitele orků, dej jim ho přečíst, měli by ti pak předat velení. A ano, málem bych zapomněl, tady je teleportační kámen sem, do mé veže. Zbylé kameny má bezejmenný.”
Odmlčel se, nasál z dýmky a nosem vyfoukl dva tenké proužky kouře, které ve vzduchu vytvořily spirálu, v níž stoupaly a klikatily se stále výš, dokud se nerozplynuly.
„Toho bezejmenného začínám opravdu nenávidět,” poznamenal Thorus.
„Měl bys už vyrazit, čeká tě hodně práce.”
„Půjdu, a udělám, co jsi mi přikázal. Ale slib mi Xardasi, že víš, co děláš, a že to neskončí katastrofou.”
„Samozřejmě, příteli, jednám pro blaho tohoto světa,” usmál se Xardas.
„Dobrá tedy,” pravil snědý žoldák.
Bez jediného dalšího slova se otočil a odešel kolem stále zametajícího kostlivce, mrtvého, momentálně lhostejného ke všemu, co se netýkalo prachu, který uklízel, k východu z věže. Jsem jako ten kostlivec, pomyslel si Thorus, když míjel zmrzlé skřety.
„Hlupáci,” řekl pohrdavě, a vykročil sněžnou vánicí zpět k táboru orků. Čekalo ho mnoho perných dní, ale on, ostřílený válečník se nebál, byl přesvědčen, že koná správně.
Xardas se, sedíc na své posteli usmál. „Neboj Thorusi, jednám pro blaho tohoto světa, ale přišla řada i na mne.”

Nad hlavou mi kroužil vznešený Eerkes, a shlížel na mne z několika metrové výšky. Pot mi stékal po tvářích. Slunce zastiňovalo postavu mého protivníka. Jeho meč se zaleskl v Innosově planoucím pohledu, já jej však odrazil, a provedl výpad. Protivník se zapotácel, jen tak tak se mi vyhnul. Využil jsem jeho zaváhání a prudce zaútočil. On se mi však bez problémů vyhnul, náhle stál za mnou, zkroutil mi ruku tak, že jsem meč musel pustit, a přitiskl mi meč ke krku.
„To nebylo špatné, ale pamatuj si, pokud si nejsi jistý, nikdy v boji neriskuj, mohlo by tě to stát život,” řekl bezejmenný, a sňal meč z mého krku.
„Budu si to pamatovat,” odpověděl jsem.
Můj nynější pán se mi stal přítelem. Já jsem se stával jeho pomocníkem, společníkem a žákem. Nikoli však otrokem. Pomáhal mému zbídačenému tělu znovu nabrat síly. Cítil jsem, jak mnou naplno proudí život. Díky jeho lektvarům jsem sílil. Mé tělo, zocelené tvrdou prací, bylo samý sval a šlacha, bez zbytečného tuku, bylo stále houževnatější a pevnější. Začal jsem nabírat zpět svalovou hmotu. Už jsem nebyl tím pohublým otrokem, jakým jsem před několika týdny byl. Bezejmenného jsem obdivoval a byl jsem mu neskonale vděčný. Dal mi rebelskou zbroj, cvičil mě v boji, zpočátku málo, ale každým dnem přidával na intenzitě tréninku. A tak jsme postupně vyměnili klacky za meče. Učil jsem se rychle. Dokonce už jsem zvládl jednoduchá kouzla! Ta mě ale zatím příliš vysilovala. Také jsem se učil o lovu, o orientaci, také o bylinkách, o nichž věděl můj nový přítel snad všechno, a o spoustě dalších věcí. Jediné, co mi odmítal prozradit, byly otázky ohledně toho, proč pro mne přišel.
„Vše se dozvíš, až přijde čas,” říkával.
A tak plynuly dny, a já k němu pociťoval stále větší náklonnost. Byl mi otcem. Jednoho dne jsme dorazili na místo, kde končila kopcovitá krajina, a nastupovaly lesy, byli jsme několik desítek kilometrů na sever od Montery. Jednoho dne jsme na malé mýtince spatřili tři otrhané orky, kteří si nad ohněm opékalí kus masa.
„Loupeživí orkové, ti nejhorší,” řekl hrdina pohrdavě.
„Co to pečou?” nedala mi má zvědavost.
„Člověka, jsou to odporní zběhové, odpornější, než obyčejní skřeti.”
Vzedmula se ve mně vlna palčivého hněvu, nastřádaného za všechna ta léta, strávená v otroctví.
”Jsou to nepřátelé, zbav se svého strachu nad těmi, co tě práskali bičem, vyzkoušej si nové schopnosti!” řekl povzbudivě bezejmenný.
Nemusel mě dvakrát pobízet. Tasil jsem meč, a s zuřivým křikem se rozeběhl k orkům. Teď zaplatíte, za všechno!