V modrém stanu, uprostřed ruin poblíž chrámu v Al Shedim, seděl oddaný a pokorný služebník Adanův, mág kruhu vody, Vatras, nad prastarou knihou, psanou v neméně starém jazyce jharkendarských kněží, kterou se spolu se svými bratry mágy pokoušel přeložit do plynné myrtanštiny. Občas se přestal potýkat se složitým písmem a otočil se ke stohu papírů s poznámkami, aby si tu a tam něco zapsal.
Mnohé listy se už rozpadaly, spousta jich byla nečitelných. Byl to však pouhý přepis knihy, zvané ”Dějiny Myrtany od prvního nádechu Innosova.” On a ostatní mágové to posuzovali dle faktu, že jharkendarští psali vždy na hliněné, kamenné či jiné tabulky z vhodného materiálu, přičemž druh suroviny, užité pro psaní se dle jejich nevalných znalostí o tomto národu odvíjel od druhu dané literatury, vznešenosti a barvitosti jazyka, stylu písma, a v neposlední řadě také záviselo na době, v níž bylo dané dílo napsáno, tedy vyryto. Obyvatelé Jharkendaru však nepsali na tabulky proto, že by neznali papír, nýbrž proto, že chtěli, aby originální dílo vydrželo co nejdéle (navíc dokázali do tabulek vkládat zvláštní magické umění, které jejich nositeli, pokud tabulku dokázal dokonale přečíst a pochopit její mnohdy skrytý význam, propůjčovalo jistou moc, či zvelebovalo některé z jeho vlastností. Mágové zatím dokázali vstřebat sílu jen několika nejjednodušších tabulek, psaných v písmu rolníků). Proto se tehdy papíru užívalo jen k běžným účelům, které nebylo třeba zaznamenávat. Bylo tedy záhadou, proč bylo zrovna tak obšírné a závratné dílo psáno na papír, a proto to nemohlo být nic jiného, nežli kopie.
Bylo sice dost možné, že se v pozdním období kněží onoho národa rozhodli psát na papír, díky praktičnosti, ale i tak bylo jisté, že bylo každé dílo vyryto i do tabulek, poněvadž tento národ Adanův schraňoval vše vědění pro další potomstvo. A jak už padlo, papír toho tolik nevydrží. Původní soubor tabulek byl proto nejspíš navždy pohřben někde v sutinách jharkendharské části ostrova Khorinis a nebo možná v některém z chrámů, které mágové vody nestačili při spěšném odchodu z Khorinisu prozkoumat, a to díky invazi skřetů, která je donutila raději utéct na Myrtanu, kde alespoň výsledky války nebyly tak jednoznačné, poněvadž zůstat navždy ztracen v odříznutém cípu poloostrova, navíc obklíčen orkskou armádou, není zrovna příjemné pomyšlení. Vatras sám už si přesně nepamatoval, kde vlastně knihu jeho bratři našli, koneckonců u toho ani nebyl, ale věděl, že byla uložena v několika truhlách, dokonale izolovaných a téměř neprodyšných, bohužel, síla věků si svou cestu stejně nalezla.
Vatras otočil další list. Přestože mnoho stránek už podlehlo zubu času, vždy se alespoň nějaká ta část zachovala, navíc, nikdy nechybělo víc než pár stránek. Teď ho však polilo horko. Za stránkou, kterou právě otočil, nebylo nic než jeden, tak tak se držící list, a pak už jen prach, a místy zbytky papíru. Poslední, a podle všeho nejdůležitější, část knihy se rozpadla. Na oné jakž takž pevné stránce, byl kdysi přepychovým, nyní však vybledlým písmem napsán název dané části knihy. Vatras v matném světle svíce napřáhl ukazováček, kterým pomalu přejížděl po znacích, tvořících dvě slova. Rty se mu nehlasně pohybovaly, až se mu konečně podařilo ona dvě slova přeložit, stálo tam: ”Jednota světa”.
„Hmm, zajímavé,” zamumlal Vatras.
„To už jsem někde četl, třeba to najdu v některé z našich knih.”
Vstal od stolku, a přešel ke knihovně, jejíž police se prohýbaly pod svazky tlustých knih a zažloutlých, srolovaných svitků.
„Něco tu přece musí být!”
Pohled mu padl na Tlustou knihu s názvem ”Literatura myrtanská.” Jejím autorem byl jeden z prvních mágů řádu plamene Innosova, dnes mágů ohně. Jednota světa byla zřejmě jediná část oné obsáhlé kroniky dějin Myrtany, jejíž opis se zřejmě dostal k očím lidu na druhé části polostrova, a který se dostal k očím někoho, kdo ji dokázal vyzdvihnout na světlo světa a připomenout ji. Přesto se oním unikátním dílem zmíněný mág ohně příliš nezabýval, poněvadž se o ní jen zmínil, přičemž ani nevěděl, že je to pouhá část obsáhlejšího díla: „Svazek prastarý, jenž psán je podivným to slohem, vyprávějíce o základních elementech, a sic o ohni, ledu, půdě, smrti, půdě a úrodě, tvořících onu materiální jednotu světa, ony elementy jsou důležité pro veškeré dění, a pokud jejich zdroje zničí ruka smrtelníkova, plémě Innosovo i Beliárovo se zlou se potáže. Však i v těchto časech není vše ztraceno, neb ten, kdož na rameni znak moci nosí, zachrániti nás může, a svět spasí.”
A to je všechno? Kdo, nebo co ztělesňuje ony elementy? Proč se o něčem, co má tak nebývalý význam, zmínil tak krátce? Tolik a mnoho dalších otázek se vynořovalo Vatrasovi v hlavě. Musí se poradit s bratry mágy a spravit je o tom, co zjistil.
Jediné, co mu dávalo smysl, byla zmínka o spasiteli se značkou na rameni, po tom totiž pátral bezejmenný, který tvrdil, že se mu prý ve snu zjevil sám Innos a poručil mu, aby pátral po mladém muži v otroctví, se značkou na pravém rameni. Brzy se sejdou vůdci odboje, aby projednali jedno jediné: Co dál? Vatras jen doufal, že se bezejmennému podaří onoho ”spasitele” najít a podat dostatečné vysvětlení. Jedním si však byl jistý, potřeboval tu zatracenou knihu, ta jim může zodpovědět spoustu otázek. Proto osazenstvu rebelskému navrhne vyslání expedice na Khorinis, za účelem vypátrání onoho důležitého díla. Jen doufal, že jim některý ze špehů Xardase není v patách. Co má vůbec ten nekromancer za lubem?



Řítil jsem se z kopce, s mečem v napřažené paži. Nevnímal jsem bolest v nohou, unavených po celodenní chůzi a každodenní námaze. Tělo mi má sloužit, když mozek poručí. Svaly se prostě hýbat budou, ať si bolí sebevíc. Můj svět se v té chvíli, v onom tížívém okamžiku zúžil, a vyplnili ho jen ti odporní orkové. Zotročili jste můj lid! Odtrhli jste mne od rodiny a vzali mi svobodu! Bičovali, utiskovali, vysmívali se, bili a ponižovali! Vztek ovládl mou mysl, jež se oddala běsnění. Dva otrhaní lidojedi si mne stačili všimnout, vstali a tasili rzí potažené zbraně, což bylo neobvyklé. Orkové si zbraní cenili víc, než vlastního života, často to bylo rodinné dědictví. Tím jsem se však příliš nezaobíral.
První ork, ten, co nestačil všas zareagovat na můj nečekaný a, když na to nyní vzpomínám, dosti ztřeštěný útok, padl z posedu na zem, kratší o onen zanedbatelný kousek inteligence na jeho krku. První krev... Počátek pomsty!
„Za otce!” zařval jsem a uskočil před mocným švihem nebezpečnou sekerou dalšího zběha, který se stačil vzpamatovat z krátkého momentu překvapení.
Přeci jen, když se k vám při poklidné grilovačce chyceného farmáře s nejlepšími kamarády, při všedním dni, zničehonic s křikem nepřiřítí nějaký šílenec v mírně obnošené rebelské zbroji!
Tohle ale nebyl všední den a onen šílenec skutečně přiběhl. Jen tak, zničehonic usekl hlavu vašeho kamaráda, co má rád ty... stehýnka a se štěstím rozvztekleného amatéra, který se už něco stačil naučit, na vás mává mečem a křičí. Právě vám usekl ruku, vy jste spadli na záda a on vám ten zatracenej perořízek zapích přímo tady... Mezi prsa. Vám se pak, tak jako... zatmělo před očima, že jo, a pak...
To byly asi myšlenky, které se ještě stačily prohnat na prošlapané dráze orkova myšlení, než mu, jak se říká, smrťák dochrochtal.
?Škubnutím jsem vytáhl meč z mrtvého těla. Z plamene vzteku se stal pohasínající plamínek, jehož žár už pomalu chladl. Náhle se oblaka rudé zuřivosti zvedla a já pohlédl na zakrvácenou hruď orka, ležícího pode mnou. Z jílce mého meče odkapávala temně rudá skřetí krev, kterou byl také nasáknutý celý můj oděv, cítil jsem, jak na naolejované zbroji začíná krev stydnout, stejně, jako stydla ta v mých žilách, kterou pomalu přestával proudit adrenalin.
Já ho zabil, zabil jsem, přetl jsem lidský... ehm skřetí život. Kdo jsem, abych rozhodoval, kdo bude žít, a kdo zemře? Prolétlo mi hlavou. Nikdo. Prsty povolily. Meč se zařinčením upadl na kamenitou zem. Mé zorné pole vyplnil poslední ork s výhružně pozvednutou sekerou, jež poněkud nevábně páchla po shnilém mase, ostatně jako celý otrhaný skřet. Zavrčel a potom mě oslovil hrubým hlasem, který vyjma mizerné artikulace zněl totožně, jako předcházející zavrčení.
„Tvýho fotra neznám, ale zkazil jsi nám... eee teda teď už jenom mně voběd! Takže tě teďkonc vemu tajdle za to, za flígr, a pěkně tě vykuchám!”
A aby dostál síle svých slov, napřáhl ruku a chystal se mě zdvihnout do vzduchu, přičemž pustil sekeru na zem a vytáhl obrovský tesák, který, jak se zdálo, byl z kosti. Ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, z čeho ona kost pochází. Tak takhle to skončí, vykuchán obřadním skřetím nožem a sežrán zažloutlými, páchnoucími tesáky. Proč já jen nezůstal v Monteře! Tam člověka sice sedřeli z kůže, ale nepokoušeli se ho zabít! Tedy alespoň ne tak brutálně... Je neuvěřitelné, co se vám někdy, během relativně krátké chvíle, může prohnat hlavou. Každopádně, ve chvíli, kdy už mne orkova odporná zelená paže pevně svírala a už už mne začínala pozvedat do vzduchu a já začínal přemýšlet, co se asi tak bude dít, až zemřu, ork náhle sykl, rozšířily se mu zorničky, upustil tesák a padl na zem, skrznaskrz propíchnutý podivně velkou šipkou z kuše. Nebylo příliš těžké se vymanit z posmrtného orkova sevření. Směrem ke mně kráčel můj osvoboditel, učitel, přítel a, jak jsem jej stále nepřestal v duchu oslovovat, pán, přičemž si mohutnou kuši zavěšoval zpátky na popruh na zádech, kde se houpal i jeho skvostný obouruční meč.
„Vypadáš hrozně,” řekl a mírně se usmál.
Odkudsi vytáhl velký kus bílé látky. S vděkem jsem jej přijal a už už jsem se chystal do něj utřít krev z tváře, když v tom mi na temeni přistál pohlavek. Ten jsem si vysloužil od bezejmenného vždy, když jsem něco udělal špatně. Bylo to jemné gesto, vyjadřující nesouhlas učitele. Někomu se to mírné nezdá, ale když vás léta bičují, nutí dřít do úmoru a bijí, přijde vám facka jako pohlazení od bohů.
„Na meč, ty troubo!”
„Jo, aha.”
Sebral jsem meč, a pečlivě jej očistil.
„Támhle je řeka, můžeš se tam jít umýt, ale nejdřív si s tebou chci promluvit. Nastal čas, aby ses konečně dozvěděl něco málo o tom, kdo jsi a proč jsem pro tebe vlastně přišel.”
Konečně! Prolétlo mi hlavou. Usadil jsem se na kámen. Bezejmenný, sedící na pařezu, kde se původně hřály u ohně skřetí půlky, napřáhl ruku, na níž se snesl vznešený Eerkes, a zamyšleně mi pohlédl do očí...