(„Vaším cílem budou staré vykopávky. Přesněji řečeno podzemní katakomby jedné z pyramid.”)

Slabý mihotavý plamen svíčky, položené na masivním dubovém stole, tancoval malou místností a rozehrával bizarní hru stínů na dřevěných zdech. Středně vysoká, štíhlá postava, sedící na jedné ze dvou rozvrzaných dřevěných stoliček v chatrči, se bezděčně otřásla.
Nad Khorinisem se vznášela noc. Ulice vylidněné, celé město tak působilo až mrtvým, opuštěným dojmem. Dokonce i jindy švitořivý ruch těch několika málo hospod se změnil na jakýsi podivný zdrženlivý šepot.
Obrovský bledý měsíc, vlévající do krajiny své chladné světlo pak atmosféru nijak nevylepšoval. Co se asi čtyřicetiletého Jilla týkalo, spíš naopak. Naháněl mu husí kůži. Ani nevěděl proč. Dost možná za to mohlo i nezvykle sychravé počasí na tuhle roční dobu. Jak o tom tak přemýšlel, nepamatoval si, že by kdy byla na přelomu jara a léta taková zima, jako tomu bylo právě letos.
Když pak vstoupil do místnosti ten podivný muž středního věku s chůzí starce, oděný do prosté plátěné róby s kápí na hlavě, měl pocit, jakoby rázem okolní teplota ještě o několik stupňů klesla.

Jill kývl hlavou na pozdrav a střelil pohledem po plameni svíčky, jenž se výhrůžně zakymácel a zmenšil, jakmile nově příchozí promluvil. Hlas měl hluboký a každé slovo vyslovoval s neuvěřitelnou pečlivostí.
„Jsem rád, že se konečně potkáváme, Jille,” pronesl a oslovenému muži přejel mráz po zádech. Ne, nebyl žádný zbabělec. Byl to obchodník, mořeplavec. No, dobře. Možná, že někteří... vlastně si byl jistý, že taková milice by ho určitě označila jako piráta. Jistě, ne všechny jeho obchody byly legální. Občas musela přijít na řadu i čepel v něčích útrobách. Ale za nějakého krvelačného korzára by se stěží kdy označil. Byl to spíš pašerák, než cokoliv jiného. Zbraně, šperky, koření, to bylo jeho. Tak nebo tak, za ta léta na kymácejících se palubách už zažil ledacos. Dokonce jednou na odlehlém ostrově, kde byli nuceni kvůli počasí zakotvit, musel bojovat s jakýmsi primitivním kmenem skřetů. A bohové vědí, že tehdy visel jeho život na pěkně tenkém vlásku. Pročesával s několika členy posádky blízké okolí, aby eventuálně doplnili zásoby, když náhle narazili na nějaké polorozpadlé chrámy. Nestačili se po troskách ani pořádně rozkoukat a pralesem se začal rozléhat zvuk bubnů. Skřetích bubnů. Potom se svět změnil v jednu zběsilou šmouhu. Zpoza stromů se začaly valit desítky těch velkých, funících smradlavých bestií. Považoval za naprostý zázrak, že ten den přišli jen o tři muže. Jenomže tehdy věděl, co proti němu stojí. V tomhle podivnému byznysu si zúčastněnými stranami už tak docela jistý nebyl. Už od začátku se mu to nelíbilo. Poslední týdny byly v Khorinisu docela divoké. Nejdřív ta několikanásobná vražda v Horním podlaží, potom zrada nějakých dalších paladinů a teď ty problémy se zvířaty...
Celá domobrana byla kvůli tomu v pohotovosti a to znamenalo, že téměř veškeré nelegální kšefty šly spolehlivě ke dnu. Alespoň na nějaký čas. A zničehonic se tu objeví podivný muž s kapsami naditými zlatem, aby Jillově bandě vyřídil nabídku svého pána. Jenomže něco mu říkalo, že tenhle poslíček by ho byl bez mrknutí oka schopný zabít dřív, než by stačil vůbec tasit. Vážně netoužil vědět, komu slouží. Jenomže doba je zlá a jeho zlato přijde vhod. To věděl moc dobře.

Obchodník-pirát pokynul nově příchozímu, aby se posadil. Co se obchodů týkalo, Jill byl perfekcionista. Věřil, že nejlepší cestou k zisku byla pečlivá příprava a také první dojem. Jestliže přesvědčíte zákazníka o tom, že dovést babičku z nedaleké farmy na městský trh je smrtelně nebezpečný úkol (to víte, všechen ten ptačí trus na ulicích a nevychované děti bez úcty ke stáří všude kolem...), kde se může pokazit hned několik velice závažných věcí, které je třeba náležitě pojistit měšcem zlata, máte vyhráno. Nic z toho by ovšem nešlo, kdyby vypadal jako vagabund. Jill pečlivě dbal na svůj vzhled se vším všady. Dlouhé vlnité hnědé vlasy měl sepnuté do culíku, pod nosem dokonale střižený knír a na sobě elegantní, skvěle padnoucí tuniku. Zdobenou tak akorát, aby komukoliv na první pohled bylo jasné, že muž do ní oblečený má dost moci na to vyřešit jakoukoliv zakázku a přitom si ho stále budete moci dovolit. To vše podpořené stylovými koženými lýtkovými botami s přezkami na bocích a tvarovanou špičkou.
Jill se nadechl, aby zklidnil tlukot srdce. Koneckonců, tohle bylo jeho hřiště. Tady byl on lovcem a muž před ním, jakkoliv nebezpečný mohl být, lovnou zvěří. A bylo na čase přejít k tomu, v čem byl doopravdy dobrý. K obchodu.

Když muž s kápí posadil, Jill se napřímil a položil ruce na stůl, ignorujíce plamen svíce, který byl nakloněný směrem k němu, jakoby se snažil před nově příchozím schovat.
„Rád vás poznávám, pane,” začal dokonale vypilovaným hlasem plným vřelosti a zaujetí. „Jak jsem byl vyrozuměn, máte pro nás zajímavou nabídku.”
Cizinec sundal kápi a odhalil tvář. Přestože mluvil s dokonalým vengardským přízvukem, podle jeho rysů se dalo předpokládat, že nepochází z Myrtany. O Khorinisu ani nemluvě. Pleť měl o něco tmavší, ale zase ne tak tmavou, jako měli Jižané, kteří v pár let zpět utíkali před válkou na hlavní kontinent. Nejvíce Jilla upoutaly oči. Snědý muž je měl tmavě hnědé a hluboké. Měl pocit, že by se v nich utopil, pokud by na nich strnul jen o vteřinu déle.
Koutky úst cizinci mu lehce zaškubaly. „Je příjemné mluvit s někým, kdo jde přímo k věci. Věřím, že shledáte můj návrh hoden vaší pozornosti. Není to nic těžkého...”
Není to nic těžkého. Nic těžkého, pomyslel si Jill. Tahle fráze vždycky už na hony smrděla problémy. Proč by někdo chodil s prkotinou za někým, jako je on? Vžycky tu bylo nějaké ale. Co se jeho týkalo, nevadilo mu to. Akorát to znamenalo, že se bude muset o to víc otáčet, aby zajistil co nejlepší výchozí pozici z poměru riziko-zisk.
„Potřebuji eskortovat hrstku mužů. Počítám něco okolo jednoho a půl tuctu.”
„A z jakého důvodu potřebují tito pánové zrovna naše ozbrojené paže?”
Cizinec se na chvíli odmlčel, aby odepnul velký měšec, houpající se mu u pasu.„Jsou to... zločinci. Khorinis je prohlásil za zrádce a na jejich hlavy je vypsaná slušná odměna. Uprchli, avšak již brzy se vrátí zpět na dohled khorinisským hradbám. Jeden z nich se pak pokusí proniknout až do města, nicméně zbytek družiny se vydá zpět na severovýchod ostrova. Chci, abyste jim poskytli ochranu. Nabízím vám osm tisíc zlatých. Za každého jejího člena. Plus,” řekl a položil měšec na dřevěný stůl. „Trochu rudy, slyšel jsem, že po všech těch útrapách je to zde nedostatkové zboží.”

Jill při pohledu na měšec v duchu zalapal po dechu. Hrdlo se mu lehce sevřelo. Ruda. Opravdová magická ruda. Naposledy jí viděl. Uf, tehdy byl ještě mladík a se zlodějinou teprve začínal. Kolik mu jen mohlo být? Sedmnáct, osmnáct? Ten čas neuvěřitelně letí, pomyslel si. Tehdy byl ještě mladý hejsek. Trochu plašan, ale neuvěřitelně obratný a jeho zaměstnavatel - zlodějský cech v Geldernu, věděl moc dobře, co dělá, když ho poslal na toho tlustého hospodského ze Zpupného rebela.
Starý, dvoupatrový dům ze silných dřevěných kůlů, vystlaných směsí ztvrdlého bahna a slámy, a se slaměnou střechou. Nebyl to nijak zázračný podnik. Když jste vešli dovnitř, bylo na první pohled vidět, že i interiér zažil v minulosti už lepší časy. Scházelo se tam denně plno obyčejných lidí, rolníků, ale i obchodníci a dokonce domobranci. Ten bastard je šidil všechny. Bez rozdílu. Obíral je při placení, ale šidil i na pivu, medovině, vínu nebo třeba jídle. Ať už se tam na rožni opékávalo cokoliv, tvrdit, že je to čerstvé, by bylo trochu silné. Každý v žertu přidával těm flákotám přívlastek správně uleželé. Pod tím jste si mohli představit prakticky cokoliv.
Nějakým zázrakem vždycky prošel přes kontroly, které tehdy obcházely všechny putyky ve městě. Vše bylo pokaždé pořádku. Jenomže ačkoliv ten vyžranej dobytek neopomněl jedinou příležitost, kdy si mohl svým zákazníkům postěžovat, jak jdou obchody špatně a on dře bídu s nouzí, tlouštík si stále kynul a kynul. A tak se cech rozhodl jednoho dne zjistit, kolik je na těch jeho pohádkách o chudobě pravdy.
Stačila trocha speciálního koření v korbelu, z nějž hospodský usrkával medovinu, a Jill měl jistotu, že bude tu noc spát dost tvrdě na to, aby přeslechl menší armádní pochod. Stačilo si jen dát pozor na domobranu. A pasti. Co se ochrany vlastního majetku týče, byl až trochu paranoidní a proto, ač se to na první pohled rozhodně nezdálo, byla jeho putyka jednou z nejlépe chráněných domů v celém městě. Škoda, že řemeslník, který se zabýval zámky a pastmi, byl napojený na cech. Byla to oboustranně výhodná smlouva. On poskytoval cechu veškeré podklady ke svému zboží a to včetně seznamu zákazníků s plány, na nichž bylo vyznačené rozmístění pastí. Takže měla zlodějská organizace dokonalý přehled, co je na jejich akcích čeká. Výměnou mu za to poskytovala ochranu. A každý věděl, že cech byl silný spojenec.
Nebylo to jednoduché, ale nakonec se Jill dostal až do druhého patra, kde pochrupoval obtloustlý majitel. Sice i on dostal veškeré informace, které potřeboval, ale stačila jediná chyba nebo nepozornost a v mžiku by z něj byla chladnoucí mrtvola.
Na samotnou magickou rudu narazil vlastně úplnou náhodou. Už, už se chystal k odchodu, když ho na dnu vypáčené truhly něco zaujalo. Jak se ukázalo, truhlice byla zapuštěná do dřevěné podlahy a měla falešné dno. A na pravém dně byl malý poklad. Právě tohle byl začátek dlouhé poutě, na jejímž konci se odstěhoval z Geldernu a začal obchodovat na námořních linkách.

„Družina Padlého paladina směřuje ke Khorinisu? Takže vysoká politika,” zhodnotil situaci Jill. „Avšak nezdá se mi, že byste nabízel takový obnos za pouhý doprovod. Kam přesně bude zbytek skupiny na severovýchod mířit?”
Cizinec přikývl. „To skutečně není vše. Vaším cílem budou staré vykopávky. Přesněji řečeno podzemní katakomby jedné z pyramid. V jejím srdci se ukrývá portál. Ten byl zapečetěn, avšak dá se znovu zprovoznit. Samozřejmě se postarám o to, abyste dostali vše nezbytné pro jeho aktivaci. Chci, abyste s nimi prošel portálem na druhou stranu.”
Jill přikývl. Kdysi četl o pyramidách na Khorinisu. Jsou to pozůstatky dávno mrtvé civilizace. Velice vyspělé. Rozkládala se za mohutným pohořím na severovýchodě v oblasti, která byla jen slabě probádána a jíž se říká Jharkendar. Spojená se zbytkem ostrova byla právě portálem pod jednou z pyramid. Ona civilizace zahynula s velkou povodní před mnoha staletími a zanechala po sobě spoustu chátrajících budov a nejrůznějších chrámů. Nic, co by stálo za zmínku.
„Obávám se, že Jharkendar není zrovna bezpečné místo.”
„To máte naprostou pravdu. Nicméně vše, co po vás chci, abyste je tam dovedli, nic víc. Až bude celá výprava na druhé straně, můžete se klidně vrátit. Je ovšem nesmírně důležité, aby oni portálem prošli.”
„Dobrá. Nicméně, co když některý z nich odmítne?” zeptal se Jill a podíval se na cizince, který se napřímil. Jejich oči se střetly. Cizincův pohled se zabodával Jillovi hluboko do hlavy, odsunujíc všechnu odvahu a bortíc jeho sebejistotu. Zmocnila se ho nepopsatelná úzkost doprovázená návalem paniky. Ty oči...
„Zabijte ho,” odpověděl chladně cizinec.