Tok času se stále neúprosně vpřed valí a nic jej nikdy zastaviti, ba ni zbrzditi, nedokáže. Lidé, ale ani sami bohové, slovutní, mocní a věční jako nekonečnost sama, ačkoli by strašně moc chtěli, jedni i ti druzí. Nikdo, bytost žádná vzdorovati moc nemá, té ohromné lavině plynoucích věků, která nemilosrdně řítí se z úbočí strmého a pohřbívá vše pod vahou svou. Všecičko, co kdysi jen bylo.
A tak věky pomalu plynou, co dnes existuje, zítra zmizí již zavrženo. A co zítra bude, to nikdo ni v nejmenším tušiti nemůže. Však vše nakonec v prach obrátí se, z nějž kdysi povstalo. Každičká věc, jež uchování a hýčkání hodna byla, pro ty, kteří po nás přijíti mají, postupně vytratí se, zemře, jako dny všechny, jež v soumraku tonou. Během let vzpomínka mlhavá, nejasná stane se z ní. Během desetiletí příběh, závojem času zkreslený. Během staletí báje pouhá, pohádka pro důvěřivé. Během několika z ní více nezbude, než legenda tajemná a nezřetelná. A po uplynuvším miléniu ztratí se v dálavách času neúprosných i legenda ona a nezůstane už vůbec nic, co kdo by v paměti své přechovati jen zvládl.
Nakonec zapomenuto bude, co nikdy nechati zmizet pod přívalem letících věků nechtěli jsme. Avšak tak skončí to, protože nic věčně trvati nedokáže, vše svého konce má. Lidé stárnou, umírají, mizí a stejně tak ztrácí se i to, co pamatovali a ne vždy předati někomu dalšímu stihli, kdo by jejich vzpomínky za své vlastní pojal a skryl je v nitru svém, aby pak mohl, stejně jako ti před ním, dále je poslati. Občas totiž nikdo takový vskutku není, kdo věci, jež zapomenuty býti nemají, pro jiné uchová. A pak se vpravdě stane, o čem již od začátku píši tu. Část historie, kterou bychom jako oko v hlavě, jako poklad nejcennější, střežiti měli, pamatovati si ji a poučiti se z ní, zmizí prostě.
Ano, správně čtete. Poučiti se z ní my musíme. Protože, ačkoli divné se to zdá, můžeme ponaučení vzíti si i z toho, co nestalo se nám samotným. A věřte mi, že ač se vám to pravděpodobným nejeví, vše stalo se již. Vše odvyprávěno dávno jest už. Každý příběh, ať sami myslíme si, že osobitějším a nereálnějším jeví se, již někdo před námi prožil. Vše už odehrálo se, ačkoli třeba není nikoho, kdo by o tom podati svědectví své a připomenouti nám mohl to. Nevěříte? Věřte si, čemu chcete, ale pamatujte, že tolik let proteklo v tom líně plynoucím času veletoku. Tudíž, jaká asi tak šance existuje, že skutečně svůj vlastní, ještě nikým neodvyprávěný příběh žijete? Mizivá.
Váš příběh již totiž desítky, ne-li stovky lidí prožily. Jen uteklo let tolik, že hned mnohokrát zapomenut byl, ačkoli zasloužil by pamatován být a z generace na generaci předáván.
Vše, co jen kdy stalo se, zaslouží totiž místečko své v paměti něčí. Právě proto, abychom se z toho jednou poučiti mohli a ponaučení z chyb, které udělali lidé, jež zemřeli, dávno před tím, než vůbec v temnotách světa zaplápolal plamínek života našeho, dokázali nalézti. Historii totiž zapomínati nesmíme, neboť v ní veškeré naše dědictví a moudro leží a vyčkává na ty, kteří nalézti jej touží.
Každý příběh i těch nejnicotnějších a nejobyčejnějších existencí totiž svědectví své, které jednou ukázati správnou cestu může člověku, jež mnohem důležitější bude, podati může. Člověku, který dokonce ovlivniti samotný Osud celého světa a všech živých tvorů, obývajících zemi tuto, zvládne. A právě proto jedním z největších prokletí lidí jejich zapomětlivost a smrtelnost jest. Omezenost, řekl bych... Ano, to je to slovo správné. Omezeni zdáním vlastní dokonalosti jsme, ačkoli dokonalí nejsme ni zdaleka. To naše vlastní nedokonalá těla a slabé mysli, k zapomínání toho nejdůležitějšího náchylné toliko, největšími nepřáteli, jaké jen míti můžeme, stávají se.
Ovšem, i zde, v tom co za zachování stojí, jistá, přísně vymezená hierarchie stanovena byla. Existují totiž příběhy, jejichž poselství jako důležitější a přínosnější pro lidstvo, označiti dalo by se. Příběhy, které nejenže neměly by v zapomenutí upadnouti, ale takové, které nikdy z paměti vypustiti nesmíme a v toku času zemřít nechati nemůžeme. Příběhy, které neráčil psáti sám velký, krutý život, ale ty, jenž v nekončící knize existence samotný Osud svým brkem, máčeným v utrpení a neštěstí lidském, poznamenal. Příběhy, jejichž hlavní aktéři tvář světa utvářeli a měnili předurčení jeho tak, jak jen oni sami mohli, neboť to právě sám bezcitný, nelítostný a málokým ovlivnitelný Osud byl, kdo jim to právo do dlaní vložil a tak nad úroveň lidí obyčejných postavil je. A právě muži takovíto a životy jejich důvodem jsou k tomu, aby lidé, tací jako já, příběhy jejich zapsali, na papír je přenesli a do pokladnic vědění, jež knihovnami zveme, uložili je, umožňujíc tak těmto příběhům přečkati nejen jeden život lidský, ale několik hned. Takoví, jako já jsem, nejenže průchod pravdě dávati se odvažují, ačkoli mnohdy obviňováni jsou z toho, že velice rádi ji přibarvují a dokreslují dle fantazií svých vlastních. Lidé stejného povolání a zálib totožných starají se o to, aby uchováno bylo, co lidská paměť vypustiti mohla by, a tak v moři dějin ztratilo by se to, co zmizeti nesmí.
A pravda přec uchování toho hodna jest, z věcí všech nejvíce. Vždyť jedno jediné pravdy zrníčko vzácnější, nežli světa drahokamy a démanty veškeré, je. A právě pravda ohroženým druhem stává se, neboť mnoho mužů, kdysi moudrých a vědění hledajících, dnes o život usiluje jí a vyhladiti se snaží poslední exempláře její. Neboť ti moudří, mocnými stali se a strach nyní bodl je do srdce dýkou, v jedu smáčenou. Bojí se, že pravdy dávné lidem cestu správnou ukázati mohou. A lidé vzbouřili by se, kdyby znali je a věděli, a moc těch velkých zničili či do prachu zašlapali.
To státi se může. A proto po pravdě oni pasou, zničiti ji a odstraniti z cesty nebezpečí, jež za krk dýchá jim a na paty šlape, toužíce. A lidi, takové jako já jsem, pronásledují, dílo jejich podpatky drtí a ohněm je hubí, jako kacíře a rouhače převeliké. Ale pravdu umlčeti nelze, ta cestu vždy si nalezne na světlo denní díky duším odvážným, které mlčeti nemohou, když zvěrstva těmi, jež uznávali kdysi jako svaté, uzří na oči vlastní.
Jedním z nich i já jsem, ačkoli chvástati tím netoužím se, neb život můj v ohrožení ocitá se nyní, zrovna když tyto řádky píši a pravdě tak průchodu dávám. Vědom jsem si, že jakmile kniha tato světlo denní spatří, pásti po kopiích jejích oni budou a ohněm stráviti nechají veškeré výtisky, jež naleznouti zvládnou. A mne samotného před soud inkviziční postaví, jako rouhače odsoudí a na hranici kacířské z hříchů takzvaných a lží strašlivých očistiti nechají. Pravda však, jak řekl jsem již, za to riziko mi stojí a tak volnost dávám jí, by všichni právo své uzříti ji měli a svědectví dávná, ničím nezkreslená, vyslechnouti mohli a poučení v nich nalezli, jak se zlem jednat a proti němu brojit.
A právě takové příběhy pravdivé uslyšíte, životů útržky hrdinů těch, jež promluviti nemohou více, neboť smrt samotná ústa jejich zamkla věčným klíčem, víčka zatěžkala jim mincemi dvěma pro převozníka přes řeku poslední a uši zacpala jim prsty, chladnějšími než led samotný jest. Ačkoli oni totiž příběhy své sděliti nám nemohou již, prostřednictvím brku mého, jež zanechal za sebou cestu dlouhou dosti, k vám promluviti nyní dokáží.
Nastražte sluch svůj proto, svíci zapalte a pohodlně usaďte se, ať již jste pouhopouhým člověkem, jež tuto knihu spíše náhodou, nežli z vlastní vůle objevil, nebo snad mudrcem učeným ráčíte býti a spis tento cíleně vyhledali jste, by dávné pravdy a příběhy zapomenuté Vám odhaleny byly. Ať již kratochvíle jen hledáte, po tajemném vyprávění o dobrodružství toužíte či poučení nalézti jste přišli v tom, co kdysi odehrálo se, tyto řádky pro Vás všechny psány byly, s cílem připomínati to, co zapomenouti nesmíme.
Avšak dosti již řečí vzletných a knihy této opěvování, neboť proto, aby sebe sama velebila a slůvky zlatými odívala se, psána nebyla. Účel vznešenější míti měla, a proto nechám ji již, ať splniti jej může.
Nechť prostřednictvím jejím sami hrdinové dávní promluví k Vám nyní a své příběhy sděliti všem mohou.
Nechť tajemnou roušku, halící samotného Osudu Paměti, Vám nyní odhalí a skrze pověry a hanlivé lži, jež mnozí z těch, kdysi moudrých a vzdělaných, na historii naši uvrhli, prohlédnouti dovolí zraku Vašemu.



Na vědomí všeho lidu, ať prostého či vznešeného dává se, že spis, jméno Paměti Osudu nesoucí, snůškou kacířství, lží a pověr je. Kniha, která jako historický traktát jeví se, pouze lid snaží se poštvat proti vládě, která moudře, spravedlivě a pro dobro všech vládne. Též proti bohům, na nebesích sídlícím, křivě káže, by lidstvo od nich odvrátila. Na historické události, z nichž poučení si vzíti máme, autor odvolává se, avšak příběhy dávných hrdinů přikrášluje si a upravuje k obrazu svému, aby spojitost a podobnost s nedávnými událostmi, jež tragické jsou, lidu ukázal a své názory vnukl mu. Avšak historici, jež dějiny naše znají převelice, na jednom shodují se. Jen máloco ze spisu, který rouháním je, vskutku stalo se. Autor, jenž ani pod své dílo podepsati nedokázal se, by ukázal odvahu svou, jen knihu využívá, aby naše vládce pošpinil a špatné světlo vrhl na ně. Nikoli dobro lidu chce, ale vlastní prospěch jen hledá a znalosti řemesla spisovatelského a příběhů starých k tomu využívá, aby revoluci rozpoutal a zničil vše dobré, co moudří a vznešení muži přinesli nám.
Proto jeho kniha za nežádoucí označena jest a on sám jako kacíř, bohům samotným protivící se, pronásledován, zajat, souzen, odsouzen a na hranici z pomýlení vykoupen a plameny očištěn bude. Kdokoli, kdo tento spis kacířský vlastní, zbaviti se jej povinnost má. Nejlépe učiní, když příslušníka Inkvizice samé vyhledá a knihu zlořečenou do jeho rukou předá. Výtisky všechny spáleny budou, stejně jako autor sám, bychom hněv bohů znovu neprobudili a v nemilost jejich neupadli. Neboť panteon božský samotný, ve slávě své a moci, již ukázal nám, jak trestati dovede neposlušné. A my příkladu jeho následovati musíme a řady své očistiti za povinnost máme, bychom pánům našim ukázali, že ctíme je více než jiného cokoli. Kdokoli, kdo nařízení toto neuposlechne, a traktát rouhačský přechovávati bude, sám jako kacíř a pomluvač nestoudný na hranici vzplane!
Pokud někdo informaci má též, o autorovi knihy nebezpečné, která k dopadení jeho mohla by vést, nechť u Inkvizice, jež božskou rukou na zemi samotnou je, hlásí se a zprávu o tom podá. Jakékoli vodítko, jež poskytne nám a jež k dopadení rouhače, bohy odvrženého, povede, odměněn zlatem bude. Avšak kdokoli pisateli pomoci poskytne, jméno jeho tajiti bude či snad rovnou skrývati před svatou spravedlností jej pokusí se, na hranici s ním v plamenech vykoupen splatí hříchy své převeliké.
Neboť těm, kdo právu do cesty postaví se, slitování žádného dopřáti nesmíme. Pokud někdo spravedlnosti pravé do cesty staví se, třeba je k němu bez váhání přistoupiti a do srdce bodnouti jej!
Tak, jak velcí a slovutní bohové káží nám!
Nechť lidstvo navždy je v milosti těch, kteří moudře a spravedlivě nad ním bdí, cestu křivolakou vlastními pažemi klestí mu a v dobrotivosti své nekonečné nad ním bez oddechu stráž drží.
Nechť nikdy znovu hněv převeliký jejich na sebe sami chybami svými nepřivoláme!



Spis, označovaný jako Paměti Osudu, svého času vyvolal veliké pozdvižení. Není se ani čemu divit, vezmeme-li v potaz, kdo tehdy byl u moci a jak krutě byli pronásledováni ti, kteří proti vládnoucím hlasu pozvedli a pobuřovali lid.
Autor spisu chytře využil historie, jíž musel znát převelice dobře, aby lidem ukázal, že se podobné situace staly již dávno před tím. Inspiraci lidu dával v podobě starých bájí a příběhů o osamocených hrdinech, kteří dokázali pozvednout zbraň a bojovat za svobodu i proti mocnějším. A v době, kterou všichni dnes označujeme jako Věk Temna, nebylo příliš žádoucí, aby prostí lidé hledali inspiraci k revoluci. Proto byl spis Anonymního autora označen za kacířství a všechny jeho výtisky hledány a likvidovány.
Stejně tak samotného autora pronásledovala Inkvizice a pásla po každém, kdo o něm něco věděl a mohl podat svědectví. Všechny, kteří mu pomáhali nebo měli nějaký výtisk jeho knihy, trestali stejně jako kacíře. Na božskou spravedlnost se odvolávali tehdejší vládci, aby na lid uvrhli stín strachu. Ačkoli my samotní dnes víme, že tehdy už božský panteon dávno neexistoval. Jen samozvaného boha Inkvizice uctívala jako osvoboditele a ve jménu starých bohů páchala odporná zvěrstva proti lidskosti.
Ačkoli se však velice snažili a vyhrožovali vším možným, autora se nikdy nepodařilo skutečně vypátrat a ani úplně vymýtit jeho knihu, přestože lidem byl iknviziční propagandou tvrzen opak. Dnes bychom měli být vděční za to, že se vždy našlo pár odvážných, kteří knihu ukryli a o pisateli samotném neřekli jediné slovo, ač tím ohrožovali své životy.
Spis byl později, v době po revoluci, označen za výjimečný a autorovi byl posmrtně udělen titul šlechtice se všemi náležitými poctami. Což samo o sobě dokazuje význam a velikost pisatele, který obohatil svět literatury o tento skvost.
Ovšem, poselství této knihy nebylo určeno jen k tomu, aby se lidé vzbouřili proti tehdejším usurpátorům a tyranům. Později byl tomuto spisu přiřknut i nesmírný historický význam, neboť kniha nám poskytla mnoho podrobností o životě významných hrdinů. A právě tyto historické události by se bez ní nedochovaly. A dnes je všeobecně považováno za pravdu prakticky vše, co v této knize stojí, neboť přesnějších svědectví se dochovalo jen velmi poskrovnu.
Stejně tak nám tento spis poskytl i mnoho detailů o tom, jak ve Věku Temna vypadal život lidu a jaké byly tehdejší poměry. Dokonce nám umožnil nahlédnout do zajímavého způsobu, kterým se tehdy mluvilo a psalo. Ačkoli se nám styl tehdejších autorů jeví jako archaický a slovosled je vskutku poněkud zvláštní, skutečně se tak tehdy psávalo. A právě Paměti Osudu o tom podávají takřka jedinečné svědectví, neboť z té doby se nám dochovalo tak málo spisů, což jen svědčí o tom, jak moc tehdy byli spisovatelé a filosofové pronásledováni a...