Ursegor, velký to muž a hrdina lidstva, též Vykupitel, Titánů pán a Čepel Božská zvaný. Bojovník z věků dávných, jež zapomenuty byly již před staletími celými a až události věků pozdějších opět na povrch je vynesly a světlu dennímu znovu ukázaly, to když dávní světa vládci opět povstali, po katastrofě velké, jíž kroniky Vypovězením Božstva uvykly si zváti a tak ji označovati.
Paměti života jeho, ač nesporně důležité a převelice zajímavé jsou, ztraceny byly a málo dochovalo se nám o něm. Jen pouhé zlomečky toho, čím byl a jak se ke svému poslání dostal. Avšak i to málo, co víme, hodno velebení a písní heroických či bájí epických je. Stejně tak své místo v kronice lidstva příběh jeho vydobyl si velikostí a významem svým.
A tak zde, na těchto stránkách, jeho jméno zvěčněno býti musí a i ty útržky nicotné, jež o něm víme, poznamenány jsou, neboť život jeho příliš významným byl, na to aby v propadlištích času zmizel...

-Paměti Osudu, Anonym-

Můj příběh...
Jaký že je můj příběh? Temný, smutný a krutý, stejně jako vše, co je na tomto světě. Protože nakonec vše skončí zapomenuto, oplakáno a zavrženo. A jak jsem již řekl, můj příběh není výjimkou, naopak, dokonale pasuje této definici. Jenže, to asi nikoho z Vás nazajímá.
Jak tedy má cesta začala? Obyčejně, neboť vše je na začátku obyčejné a neobyčejným se to teprve může státi. Ale nemusí, to vůbec ne. Každopádně, můj příběh začal dávno před mým narozením, vlastně dávno před tím, než byl zrozen první člověk, který kdy žil. Ano, záměrně říkám zrozen, nikoli stvořen, neboť jsme skutečně byli zrozeni, ale to sem nepatří.
Má cesta započala ještě ve věku, kdy nebylo nic, vůbec nic, jen pustá prázdnota. Jenže prázdnota už vlastně je něco, neboť ji dokážu popsat slovy, dokážu ji definovat a proto se i prázdnota stává něčím a ne ničím, jak byla původně zamýšlena. To už ale příliš filosofuji, k čemuž si má, věky chátrající mysl uvykla v těchto síních samoty.
Takže tedy byla prázdnota, nic, které se stalo něčím. A právě v ní se zrodily první bytosti. První nesmrtelní. Bohové.
A tak vlastně začal můj příběh. Považuji však za zbytečné rozvádět stvoření světa či člověka samotného, neboť to již učinili jiní a mnohem lépe, než bych zvládl já sám. Proto přejděme rovnou k tomu, co je podstatné. Totiž, k příběhu mého života...
Kdysi jsem nebyl nikdo, nic víc než nejobyčejnější farmář, který se snažil protlouci světem, jak nejlépe dokázal. Býval jsem stín a prach, nic více a nic méně. Obyčejná, nicotná bytost, nelišící se od ostatních bezvýznamných lidiček, jejichž existence vlastně pozbývá jakéhokoli smyslu. To Ti-z-říše-hvězd ze mne udělali muže, kterým jsem nyní. Oni mě pasovali na svou úroveň a dali mi odvahu čelit Těm-druhým. Oni mě pozvedli ze stínu a prachu, kterým jsem byl a obdařili mě mocí, moudrostí, silou a slávou. Ale to už předbíhám a poukazuji na události, jež se staly mnohem později v mém životě. To skutečné dobrodružství začalo před tím a vskutku poměrně nevinně...



Toho dne bylo deštivo, pokud mi paměť ještě správně slouží. Ano, skutečně tehdy pršelo. Ačkoli období mělo být spíše suché a teplé, kapky drobného deště smáčely prašnou cestu, jež vedla do naší zapadlé dědiny. Už jen to počasí samo o sobě bylo divné. Ale divnější věci se tehdy staly. Za toho deštivého dne přišel k nám do vsi cizinec. To by nebylo až tak divné, pokud tedy přejdeme fakt, že v naší vísce končila ta jediná cesta, která těmito končinami kdy vedla a která jimi kdy vůbec povede. Nebyli jsme zvyklí na cizince, vždyť kdo by šel na samý konec světa, jak se nám, mladým a horkokrevným chlapcům, jevila naše rodná ves? Pramálo poutníků sem kdy vážilo cestu.
Proto byl tento jev velice zvláštním, neboť nejenže cestovatel byl něco nevídaného, ale poutníka, jako tohoto, jsme nikdy neviděli. Cizinec v přenádherně zdobeném plášti, jehož kápě mu halila tvář a nedovolovala pohlédnouti do ní, působil v naší malé, zapadlé a zašlé vísce vskutku nepatřičným dojmem. Nehledě na to, že s nikým ani nepromluvil.
Obvyklí poutníci, nevědouce, kde vlastně přesně jsou, se obvykle ptali na cestu dále. A my je, s úsměvem na tvářích, posílali zpět po cestě, kterou přišli. Tento cizinec se však na cestu dále neptal, na kraji vesnice se nezastavil, s pradlenami slovo neprohodil, by nocleh v hostinci sháněl. Tento poutník zamířil přímo do vsi, jako by ji již znal lépe než my sami, bez zaváhání trefil k hostinci, vstoupil dovnitř a beze slůvka jediného zaplatil za pokoj ryzím zlatem, načež se odebral do patra a v ten den již nikdo jej nespatřil.
Ani následujícího dne nebylo po něm vidu či slechu. Proto se stalo všeobecným míněním, že již z rána opustil naší ves, když zjistil, že nic zajímavého tu není k vidění. Žádné pozdvižení z takové návštěvy, jež určitě nebyla obyčejná, se tedy nekonalo, protože vznešený poutník, jak na nás působil, dlouho u nás nepobyl. To jsme tehdy ale ještě netušili, že zatímco se naše myšlenky tímhle směrem ubírají, realita je zcela odlišná a neočekávatelná.
Až druhý den od jeho příchodu jsme jej opět spatřili, ještě z rána, před rozbřeskem, jak opouští budovu hostince a do stále potemnělého světa se vydává. Kam mířil? Dle směru, jímž opustil ves, jsme soudili, že vede své kroky do hor na severu. Tam, kde jsou odlehlé farmy a žijí samotářští sedláci. Celý den byl pryč, až když klekání zvonili, spatřili jsme jej, jak na kraji lesa, jež naši ves z chladné strany obklopoval, vychází a opět bez váhání a jediného slova zpět do pohostinství kráčí.
Toho večera se měla konat tancovačka a propuknout bujaré veselí, bychom žně řádně oslavili a úrodu pod střechou zapili studeným pivem a ostrou pálenkou. Když zábava propukla i ten tajemný cizinec se zjevil na návsi naší osady, avšak osamoceně stál, stranou všech, stále ve stínech skrývajíc tvář pod černou kápí. Nepromluvil, nepil, neveselil se s námi, ačkoli mnozí z těch otrlejších, ještě alkoholem povzbuzeni, jej zvali, ať se připojí a zlatavým pivem svlaží hrdlo. Ale odpovědi stále stejné se jim dostávalo. Pouhé zakroucení hlavou považoval cizinec za dostatečné, jako bychom jeho slov nebyli hodni.
A právě tato arogance vyústila v krvavou potyčku, což v naší vsi také bylo velmi neobvyklé, neboť nikdo zde žádné problémy nikdy nepůsobil a nevyhledával. Po několika dalších korbelech, jeden z nás, mladších, s dosti horkou hlavou i bez alkoholu, poutníka nevybíravě oslovil a zasypal jej urážkami.
„Hej ty!” zavrčel podnapile Mark, přičemž se mu jazyk lepil na patro a motal sám do sebe jako klubko hadů. „Zakuklenče, s tebou mluvim, přivandrovalče. Jen tak v koutě stojíš a zábavu kazíš.”
Nevědom si toho, jakou chybu činí, popadl dva korbely s bílou čepicí ze stolu a k tajemnému hostu přistoupil.
„Napij se s námi,” pronesl s leskem v krví podlitých očích modré barvy a výhružně pohlédl cizinci do tváře. „Sic jako urážku budu tvou přítomnost brát a dle obyčejů na pěstní souboj vyzvu tě, bych všem ukázal, kdo v právu je.”
Během okamžiku několik starších mužů, s větším rozumem, přiskočilo k němu a pokusilo se jej odtáhnout, zatímco fojt promluvil k cizinci.
„Odpusť, velevážený, mladé hlavě jeho drzost,” zablekotal starosta, neméně podnapilý, než mladík. „Ale chlapec je mladý a neví, jak jednat s urozeným, jakým ty...”
Pokynutí ruky podivného muže utišilo záplavu slov, řinoucích se z úst stařešiny naší malebné vísky. Během chvilky bylo vidět, jak fojt změnil barvu v tváři z nezdravě zelené na ještě nezdravější křídově bílou. To když cizinec poprvé od svého příchodu promluvil.
Ačkoli jsem nezaznamenal jeho slova, vlasy na zátylku se mi zježily, když zpod kápě blýskla dvojice rudých zornic. V ten okamžik jsem si však všiml, že starším mužům se nepodařilo Marka odvléci a ten opět míří k zakuklenému poutníkovi. Dříve, než jej někdo stačil zastavit, opět spustil tu svou bandurskou.
„Vím, co si zač, chátro!” zavřeštěl na celé kolo, což doprovodil lehkým zavrávoráním nohou, které mu pomalu vypovídaly službu. „Verbířská špína. Přitáhl jsi k nám do vsi, abys chlapy silné odsud do armády odtáhl!”
Prohlášení doprovodil plivancem k nohám tajemného poutníka.
Všichni jsme zatajili dech a napjatě čekali, jak neznámý zareaguje. Teprve teď jsem si pořádně všiml, jak mohutný tenhle černopláštník je, to když plavovlasý Mark, jeden z nejstatnějších z nás, stál naproti němu. Oproti cizinci vypadal vážně skoro jako malé dítě, ačkoli velikostně působili skoro stejně, poutník v kápi měl mnohem silnější tělesnou stavbu. A byl jsem si jistý, že kdyby se přestal hrbit, čehož jsem si také všiml až nyní, a úplně se narovnal, byl by minimálně o dvě hlavy větší než Mark. V ten okamžik mi hlavou prolétly myšlenky na kruté severské barbary, kteří měli údajně žít za velkým lesem, ohraničujícím naší vísku z jedné strany. Také jsem si připomněl, jak nás, ještě jako malé děti, strašili povídačkami o tom, že pokud zajdeme příliš hluboko, právě tihle mohutní seveřané, mnohem větší a silnější než jakýkoli jiný člověk, nás chytí a unesou do svých sídel, tam, kde sníh leží na zemi po celý rok.
Byl snad tenhle prapodivný poutník jedním z nich? To jsem nedokázal posoudit, protože i na seveřana se mi zdál až příliš velký. Navíc zrovna barbaři byli známí tím, že se nikdy nehrbí a vždy chodí hrdě a vzpřímeně, neboť jsou patřičně pyšní na svůj vzhled, velikost a sílu. A všechny tyto vlastnosti rádi vystavují světu na odiv.
Ohromné bylo naše překvapení, když cizinec jen znovu zakroutil hlavou a k rozohněnému mladíkovi se otočil zády, dávajíc najevo, že jej nepovažuje za hodného rozmluvy. To ovšem statného jinocha rozpálilo ještě víc a on se rozběhl za odcházejícím.
Aniž bychom si všimli, co se přesně stalo, Mark najednou ležel na zemi, svíjejíc se bolestí, zatímco levačkou svíral pravou ruku. Cizinec stál nad ním, pokroucenou hůl, o níž se před chvílí opíral, svíral oběma rukama, připraven čelit dalším, kteří by mohli být tak opovážliví, jako mladík, jehož drzost právě ztrestal. V tomhle okamžiku jsem si všiml něčeho velmi prapodivného, to když poutníkovi sklouzly rukávy jeho pláště kousek pod zápěstí. Cizinec držel svou zbraň jen třemi prsty v mohutných ocelových rukavicích, jež až děsivě dokonale připomínaly šupiny ohromného plazu, jak zbarvením, tak i velikostí a tvarem. A co bylo ještě divnější, vypadalo to, že skutečně nemá zbylé dva. Ale teď nebyla příliš vhodná chvíle se tím zabývat.
Nikdo se ani nepohnul.
„Chlapeccc pravdu říká,” zazněl zpod kápě podivný hlas, znějící jako sykot jedovatého hada. „Avšššak ne úplnou. Nejsssem verbířem, avšššak jednoho z Vásss odvedu sssi sss sssebou. Ješšště všššak časss nenadešššel, abych si jej vzzzal. Ale brzzzy jižžž přijde a já sssi chlapce z této vesssnice vyberu. A ažžž ukážžži na toho, který ssse mnou půjde, nessstavte ssse do cesssty mému rozzzhodnutí, neboť on byl vybrán, aby velké věci vykonal a já jen sssplním vůli sssamotného Osssudu!”
Když ta slova dozněla, nikdo se neodvážil nic říci ani nijak oponovati tajemnému cizinci s hlasem, jaký jsme nikdy neslyšeli. Všichni jsme tam jen stáli a sledovali zahaleného poutníka, který se ani nepohnul, jakoby snad očekával nějaké námitky ze strany nás, prostých vesničanů.
Teprve když mu bylo jasné, že nikdo z nás nepromluví, pomalu spustil hůl, opět se o ní opírajíc, urovnal si záhyby svého pláště a odešel do tmy, směrem k hostinci. Teprve pak jsme se všichni opět dokázali přimět k pohybu. Většina z nás své kroky směřovala k Markovi, který stále ležel na deštěm rozblácené zemi a hlasitě spílal odcházejícímu. Ten jej však ignoroval. Když jsem se do kroužku čumilů dostal i já, Mark už byl na nohou, podpírán několika muži, kteří se jej předtím snažili zadržet. V očích těch, kteří stáli nejblíže, jsem mohl spatřit jen děs a znechucení.
Výrazy jejich tváří jsem pochopil, až když skupinka se zraněným prošla kolem mne a mých přátel. Mladík měl zápěstí zkroucené v podivném úhlu, co však bylo nejhorší, byl ostrý úlomek jeho vlastní kosti, zbarvené do ruda vroucí krví, která vyčnívala z jeho paže kousek nad hranou dlaně. Z toho pohledu se mi zvedl žaludek a já měl co dělat, abych veškeré pivo, jež jsem toho večera vypil, opět nevrátil zpět ven, odkud přišlo do mého břicha.
Netřeba dodávati, že jakmile hlouček mužů zmizel v chatrči místní bylinkářky, propukl najevo bujarý hovor. O čem se mluvilo, si všichni zajisté dokáží domyslet. Pro ty, kterým to však není jasné, jen řeknu, že se nejednalo o nic pěkného, aspoň pokud hovor přešel k tajemnému cizinci, který měl na svědomí ruku mého přítele. Ani já jsem z toho nebyl moc nadšený. Mark sice nebyl úplně nejvzornější z nás, ale síly měl za dva, za práci vzít uměl jako nikdo jiný, a když šlo o klání mezi chlapci v síle, ať už se jednalo o pěstní souboj či poměřování se v páce, nenašel sobě rovného. Představit si jej nyní s rukou v obvazu, jak jen bezmocně sleduje naši práci a společné soutěžení, bylo něco nezvyklého.
Na druhou stranu, mohl si za to sám. Ačkoli se mi cizinec a jeho reakce nezamlouvala, nebylo pochyb o tom, že se jen bránil. A to by přece udělal každý, kdo je napaden. Mark měl smůlu v tom, že prostě jednou narazil na silnějšího. Přesto jsem měl pocit, že zmrzačenou ruku si tajemný poutník mohl odpustit, kdyby chtěl. Jenže to neudělal, ale proč? Toužil na nás udělat dojem nebo nás zastrašit, abychom vážně neměli snahu bránit mu v tom, co plánoval.
Tahle myšlenka mě opět přinutila přemýšlet nad těmi syčivými slovy, která jsem slyšel a při nichž mi stydla krev v žilách. Cizinec byl očividně někdo velmi mocný. A přišel si pro někoho z naší dědiny, aby jej odvedl s sebou. Ale proč? Co na nás mohlo být tak zvláštního? Vždyť jsme jen obyčejná vesnička na úpatí hor, v ničem se nelišící od tolika ostatních. A koho si vlastně chce odvést? Mluvil o tom, že s sebou vezme chlapce? Aby ho učil? Kdo to vlastně bude?
Tyhle otázky a mnohé další se mi honily hlavou. Byl jsem tak zaměstnán přemýšlením nad tím, že jsem si ani nevšiml, jak se ke mně přitočila Lucy a lehce mne vzala za ruku svou drobnou, jemnou dlaní. Jakmile mé milé došlo, že jí nevěnuji nejmenší pozornost, stoupla si na špičky a spojila naše rty v nesmělém polibku. Až to dokázalo vrátit mé myšlenky zpět do reality. Zlehka jsem se na ni usmál a následoval ji, když lehce zatáhla za mou paži, naznačujíc tak směr, kterým se chtěla vytratit, abychom opět měli chvilku jen sami pro sebe a naši lásku.
Následoval jsem ji, s pohledem upřeným do jejích hlubokých modrých očí, které mě jako vždy hypnotizovaly tou obrovskou láskou, jež se v nich zračila. Procházeli jsme se spolu dlouho, stejně jako mnohokrát před tím. Ale dnešní večer jsme byli jiní. Něco jako by padlo mezi nás. A tím něčím byla ta nešťastná událost na oslavě v naší vísce. Přítomnost prapodivného cizince vrhla stín na všechny. Lucy byla znepokojena tím, co ten tajemný zakuklenec řekl. Neustále štěbetala o jeho slovech a rozváděla všechny možné varianty toho, kdo by mohl být tím chlapcem, o němž se zmínil. A já byl příliš zaměstnán těmi samými myšlenkami.
Nakonec přece jen došlo na to, co jsem čekal už od chvíle, kdy začala mluvit.
„Co když odvede tebe?” zeptala se se strachem v těch nádherných očích, jež na mne vždy hleděly s tou podivnou jiskřičkou v nitru.
„Mne?” otázal jsem se s úsměvem, neboť mi to nedalo. „Co by mohl chtít zrovna ode mne? Vždyť nejsem nikdo, jen nejchudší syn nejchudšího farmáře a nic víc. Nemám nic, co by ode mne mohl chtít.”
Ačkoli jsem se tomu bránil, ta myšlenka, že by myslel zrovna mne, byla vzrušující, až příliš vzrušující na to, abych se dokázal ubránit tomu snění, jaké by to bylo. Přece ten neznámý říkal, že muž, kterého si odvede, je předurčen k vykonání velkých věcí. Co když vážně přišel pro mne, vezme mě s sebou, bude mě učit? Co když opravdu já jsem ten, o kom mluvil?
„Koho jiného by mohl chtít?” zašeptala zděšeně dívka, kterou jsem chtěl mít nablízku až na všechny věky věků, a tvář jí pobledla, čímž pihy, zdobící ji jako démanty, získaly na výraznosti. Pamatoval jsem si je nazpaměť, dokázal bych i říci, kolik jich na své překrásné tváři měla, protože tu tvář jsem znal lépe než svou vlastní.
„Je to jasné!” šeptla znovu a na krajíčku se jí objevily kapičky slz, když hleděla do mých hnědých očí, v nichž se možná zračilo něco z niterních pocitů, jimiž jsem se před chvílí zabýval. „Když nepřišel pro Marka, vezme si tebe. Ze zdejších hochů jsi po Markovi ten nejsilnější a nejpracovitější. Koho jiného by ten přivandrovalec mohl chtít?”
Tahle slova jen povzbudila mou ztřeštěnou fantazii, která už mi před očima kreslila vzdušné zámky a budoucí dobrodružství, jež prožiji po boku toho tajemného poutníka s hlasem jedovatého hada a pouhými třemi prsty na rukou. Dalo mi opravdu hodně práce nedat na sobě znát, co se mi honí hlavou.
Když se mi opět povedlo zkrotit mé rozbouřené myšlenky, zlehka jsem se na svou nejdražší usmál a něžně ji pohladil po její heboučké tváři.
„Pro mne si určitě nepřišel,” zašeptal jsem klidně, snažíc se, aby můj klid přešel i na ni. „Vždyť mluvil o tom, že ten, koho si vybere, je nějaký vyvolený Osudu. Jak by si Osud mohl vybrat ubohého, chudého a bezvýznamného sedláčka, který o takových věcech nemá ani tušení? Vždyť velké legendy jsou vždy o vznešených mužích, šlechticích. A já jsem jen pouhý chudák, který největší své bohatství našel v tobě a v téhle zemi.”
Na chvíli jsem ztichl, očekávajíc její reakci. Vypadalo to, že má slova jí vrátila něco z toho klidu, který jí sebrala ta cizincova.
„I kdyby přišel pro mne, nikdy bych neopustil to nejlepší, co mě kdy potkalo,” zašeptal jsem něžně a políbil ji na tvář.
Pevně mě objala a opřela si hlavu o mé rameno, dlaní projíždějíc mé krátké hnědé vlasy.
„Já vím,” vydechla do nočního ticha, které protrhovala jen teskná melodie, jíž odkudsi zdáli vrzal cvrček-houslista, zběsile naléhavě, jakoby snad již nikdy neměl mít jinou šanci hrát svůj koncert znovu. Teď, když mi byla tak blízko, jsem cítil její vůni, jako rozkvetlou louku, ležící přímo přede mnou. Cítil jsem její tělo, měkké, teplé, poddajné a chvějící se rozrušením. Rukou jsem jí zajel do medově zlatých vlasů a začal ji zdráhavě hladit, dávajíc jí tak na vědomí, že jsem tu s ní a pro ni. A že tu vždy budu, jen proto, abychom si stáli po boku.
Tehdy jsem ale nemohl tušit, kolik věcí změní několik příštích dnů. Jak moc se ten den podepíše na celém osudu světa. Neměl jsem ani nejmenší ponětí o tom, jak strašně šíleně se pletu a jak strašlivou lež jsem jí před chvílí řekl...