Masivní dřevěná brána se rýsovala před ním, když vystoupal až na samý vrchol hory a zastavil se na kamenné podestě, vystavěné před vchodem do kláštera.
Pohlédl na pevná vrata.
Bytelné trámy a fošny tvořily jednolitou plochu a neprozrazovaly sebemenší slabinu, ani veprostřed, kde by zaručeně měla být aspoň malinká škvíra, signalizující přechod mezi levým a pravým křídlem brány.
Při bližším zkoumání by zajisté tuto skulinku objevil, ale z vzdálenosti větší než dva metry, byl tento přechod křídel doslova nepostřehnutelný, jakoby skutečně cestu zahrazoval jediný kus pevného materiálu, zasazeného těsně do vchodu, jež zel mezi kamennou hradbou, ohraničující celý klášter dokola zcela neprostupnou a prakticky nepřekonatelnou překážkou.
Opět se musel obdivovat důmyslnosti a umu, se kterým byla pevnost zbudována.
Strategicky umístěna na nejvyšším místě ostrova a chráněna svými pevnými zdmi a mnoha mocnými kouzelnými prostředky, jež, z už tak pevné obranné linie, tvořily nejlepší a nejneprolomitelnější opevnění, které kdy viděl.
Zhluboka se nadechl, aby nabral vzduch do plic, po namáhavém výstupu do strmého kopce uvítal tuhle chvilinku krátkého oddechu, kdy nemusel své tělo zaměstnávat žádnou činností.
Stáhl z hlavy jednolitou ocelovou přilbu a pomalu se otočil čelem vzad, aby pohlédl na tu nádhernou scenérii ostrova, který mu teď doslova ležel u nohou.
Zaposlouchán do svých vlastních spletitých myšlenek, přejel pohledem deštné pralesy, rýsující se pod ním jako na dlani, město, se svými hradbami, věžemi a domy, utápějícími se v oparu ranní mlhy a ospalosti, která takhle brzo panovala.
A nakonec za ním ležící moře. Široké, krásné, nezměrné, tajemné, děsivé a tak plné nebezpečí.
Neznámých tvorů, skrývajících se v jeho neprozkoumaných hlubinách, kam lidská noha nikdy nevkročila a zřejmě nikdy nevkročí, musel být nespočet.
„Tak daleko je to na pevninu!” zašeptal nevěřícně, přemýšlejíc o tom, že než si bude moci v klidu odpočinout od paradoxu, který on sám nazýval ”spásou světa”, obcestuje skoro celý známý svět a poplaví se i do končin, kde lidé už několik set let třeba ani nežili a jediným obyvatelstvem tam bude divá zvěř a všemožné i nemožné stvůry, jaké si ani nedokázal a nechtěl představovat, protože takové představy by z něj mohly vysát poslední zbytečky jeho odvahy stejně snadno, jako mořský vír vcucne loď do svého objetí a pak ji roztříští o skály a útesy na temném dně nekonečného oceánu.
Takové představy by z něj za chvíli mohly udělat roztřesenou trosku, ubohý stín lidské bytosti, chabou napodobeninu a výsměch žijícímu stvoření.
„Ani nevím, jak je svět velký!” prolétlo mu hlavou zděšeně, když si vlastně uvědomil, že v životě neviděl mapu celého světa. Popravdě, ani netušil, jestli taková mapa existuje, protože zakreslit celý svět by zajisté vyžadovalo obrovský kus pergamenu. „Mohl by ze mne být stařec dřív, než se vůbec válka mezi našimi rasami rozhodne!”
Ta skutečnost jej absolutně vyděsila a paralyzovala, ochromila jeho myšlenky a zastavila postup chladné, střízlivé logiky, řídící vždy jeho kroky.
Když se po několika minutách opět lehce vzchopil, stále však zatížen vahou tohoto svého objevu, vyvstala mu na mysli o to děsivější věc.
„Nikdy bych nemohl v klidu žít! Nemohl bych se oženit!”
Rázem byl opět u dnešního rána a svého, nepříliš taktního a povzbudivého, rozhovoru s Patty.
A také u jejich následné hádky a útěku ženy, kterou miloval, nebo si to aspoň myslel.
Její slova se mu opět rozezněla v hlavě.
„Už nikdy tě nechci vidět!”
„Víc jsem to podělat nemohl,” pomyslel si zlostně, stahujíc tvář do bolestivé grimasy, jež jeho mladému obličeji vůbec neslušela.
První kapičky ranního deštíku mu dopadaly do vlasů a lehce bubnovaly na pláty jeho prastaré vznešené zbroje.
Ten zvuk byl jako vysvobození z jeho nehezkého zasnění a tíživých myšlenek na zbabraný život, ztracenou lásku a možná i nenaplněný osud.
Lehce pokrčil rameny, smířen s tím, že dnes s ničím z toho už vůbec nic neudělá.
Stejně jako zítra.
„Ale pak...”
„Pak zajdu do města a vysvětlím jí, jak to bylo!” zašeptal si důrazně, přesvědčujíc sám sebe o tom, že tomu tak skutečně bude. „Zajdu za ní a řeknu jí to. Od začátku do konce. Celé. Úplně všechno.”
Pomalu se otočil a pohlédl na pevný masiv brány, tyčící se před ním.
Sevřel přilbu v podpaží a rukou v okované rukavici zabušil na pevné trámy.
S posledním jeho úderem se rozezněl i klášterní zvon, signalizující, že začíná nový den.
Zvuk oznamoval vítězství světla nad temnotou noci a svolával všechny k snídani a následné práci za zdmi pevnosti a vlastně i mimo ni.
Mágové, novicové, válečníci, kováři, obchodníci, farmáři, žebráci i zloději, ti všichni teď vstávali, aby se již brzy ponořili do své každodenní rutiny, tak k uzoufání nudné a neměnné.
Kovové panty brány nevydaly žádný zvuk, když se obě křídla počala otvírat a odhalovat tak cestu do nitra prastaré stavby, do jiného světa, který se skrýval za těmi zdmi ve svém nádherném klidu, tajemnosti a odlišnosti od toho šíleného mumraje, panujícího kolem tohoto ostrůvku vědění.
„Tady je skutečně vše jiné,” pomyslel si Gart v duchu a prošel otvorem, jež zel na místě otevřené brány. „Tady může člověk v klidu zapomenout na své starosti a problémy a nechat se unášet tou atmosférou dávných časů, která dýchá všude kolem.”



Obrovský plamenný sloup, sálající až z nitra hory samotné, jasně plál v hlavní lodi chrámu a sám hravě osvětloval veškerou její plochu.
Nebylo nutné mít tu pochodně či svíčky, Věčný plamen stačil.
Ještě před dvěma roky byl tento jev, který znenadání doslova vytryskl v chrámu, považován za poslední dar bohů. Poslední udělenou šanci, kterou lidská rasa dostala.
Dnes již všichni věděli, že ”dar” není tak úplně darem, ale možná i spíše prokletím.
Popravdě řečeno, je obojím.
Darem proto, že jeho přítomnost samotná ostrov chrání před jakýmkoli vlivem Titánů, byť sebemenším a nepostřehnutelnějším.
Což je, samo o sobě, velice pozitivním projevem přítomnosti plamene.
Co je však horší, příčinou, způsobující jeho neustálou existenci, je právě jeden z Titánů, spící ve svém vězení pod klášterem.
Ohnivý Titán, jenž byl nedávno opět donucen k nedobrovolnému spánku.
Nikdo však netušil, jak dlouho vydrží pouta, která jej drží a brání mu, aby rozséval zkázu po celém ostrově.
Mohla by to být ještě staletí, vždyť božská magie, spoutavší stvoření před dávnými věky, neslábne tak snadno a rychle jako magie lidí.
Ale mohlo by to také být jen několik málo hodin, protože jen bozi samotní vědí, jaké následky může mít zásah lidí právě do jejich magie.
Ale ti to již nikomu nepoví.
Světlo, sálající z paprsku propletených plamenů se mu odráželo v modrých zornicích a zalévalo jeho tvář podivným, skoro světským světlem.
Tady bylo jeho místo klidu, místo, kam se mohl uchýlit, když potřeboval být sám.
Když potřeboval přemýšlet.
Ačkoli stále ještě nevěděl proč, přítomnost Titánské bytosti mu dodávala nějaký podivný pocit klidu a vyrovnanosti, který mu jindy a jinde obvykle chyběl.
Možná to bylo tím, že nepřítel Vám kolikrát rozumí více než ten nejlepší přítel.
Od chvíle, kdy se spolu utkali, je pojilo pouto silnější než všechny okovy světa, jak už to u rivalů na život a na smrt bývá.
Ano, tak to nejspíše bude. Proto mu tu bylo tak dobře, ve společnosti toho, koho nenáviděl více než cokoli dalšího.
Dveře do hlavní lodi se otevřely a v nich stanul prošedivělý mág, ve zlatem zdobeném rouchu, vyhrazeném pouze pro nejvyššího mága a představeného kláštera na Faranze.
Muž v ocelové zbroji odtrhl své oči od Věčného plamene, posledního daru a největšího prokletí obyvatelstva tropického ostrova, a otočil se k mágovi, měříc ho pohledem svých klidných očí v barvě bezmračné oblohy.
Výzbroj kovově zachřestila a ozval se lehký čistý tón, když hlavice jeho kladiva narazila na štít, zavěšený na jeho zádech.
Modrooký válečník si toho nevšímal.
„Mistře Ignatiusi,” oslovil mága a lehce pokynul hlavou, ukazujíc tak, že muži vzdává úctu, ovšem nikterak to nepřehání.
„Také tě zdravím,” odtušil stařičký představený a znavenýma očima muže, který viděl už příliš a prožil mnoho let, pohlédl do hloubky modrých očí Pána Titánů, skoro jakoby v nich četl, hledal odpovědi na nevyřčené otázky a snažil se rozluštit rozpoložení mladíka.
Po chvíli se ve znavených hnědých očích kouzelníka lehce zajiskřilo a on vykročil směrem k plamenu, který vrhal na tváře obou mužů podivně tajemné stíny a skrýval jejich výrazy.
Stanul bojovníkovi v mohutné zbroji tváří v tvář.
„Proč jsi se mnou chtěl mluvit?” otázal se Ignatius zpříma, ne však nevlídně.
„Včera sem přinesli Nicka,” začal modrooký a nejistě sklopil pohled. „Chci vědět, jak to s ním vypadá a kdy bude v pořádku?”
Starý muž si jen povzdechl a lehkým pohybem si dlaní uhladil své kadeře, postříbřené dotykem času.
„Čekal jsem, že se mě na to zeptáš, a přál bych si, abych ti mohl dát jasnou a nevyhýbavou odpověď.”
„Ale?” otázal se bojovník s nejistotou v očích.
„Ale, nevím,” reagoval mág sklesle a opět si nervózním pohybem uhladil to, co zbylo z jeho někdejší kštice. „Prakticky vzato, je Nick takřka v pořádku.”
„Jak takřka?” nenechal se Gart odbýt. „Co s ním tedy je? Jasně, stručně a bez vytáček! Musím to vědět!”
„Nick nejspíš nebude na další cestu připraven nikdy,” konstatoval stařík klidně, avšak, do očí Pána Titánů, stojícího před ním, pohlédnout nedokázal. „Ten náraz mu dost ošklivě pohmoždil páteř a zlomil klíční kost, která následně přetrhla několik svalových vláken. Vyléčili jsme, co se dalo, ale nejsme všemocní. Nick je v pořádku a schopen prakticky normálního života, ale ztratil částečně pohyblivost levé ruky a kompletně cit v ní. Neudrží prázdnou sklenku nebo jí rozmáčkne, abych to tak vysvětlil. A když se bude příliš namáhat, jeho páteř by to nemusela ustát. Má na ní rozsáhlé poškození, které by sice šlo odstranit, ale on by mohl při takovém zákroku ztratit cit v celém těle nebo úplně ochrnout.”
Mladý válečník, tak neohrozitelný a statečný, modla lidstva, poslední šance na spásu a Pán Titánů v jedné osobě, se teď zachvěl.
Nebyl to strach, ale spíše něco, co by označil jako nejistotu. Myšlenky stravující a nervy drásající nejistotu, jež teď zatnula spáry do jeho duše a pokoušela se jí roztrhat jako cár papíru.
„To... To není možné!” skoro vykřikl, ve snaze přesvědčit jak představeného kláštera, tak kousíček vlastní bytosti, o nesmyslnosti slov, která právě vyslechl.
„Je mi to líto,” pousmál se rychle mág. „Ale Nick už nemůže bojovat. Může dál v klidu dožít někde stranou toho všeho. Na farmě, ve městě, ale Lovec Titánů už z něj znovu nebude.”
„Musím ho vidět!”
„Prosím,” pokrčil starší muž s ledovým klidem rameny. „Ale nijak ho nestresuj a nedávej mu to za vinu, nemůže za to, co jej postihlo, a sám asi bude mít problémy se s tím vypořádat. Možná se s tím do konce života nesmíří.”
„Do konce života!” prolétlo brunetovi hlavou, zároveň s tím mu na mysli vyvstala další otázka.
„Je možné, že se to třeba s postupem času zlepší? Že získá nějaký cit v paži?” položil tu otázku rychle, možná až příliš.
Zároveň s tím mu v modrých očích zaplanuly jiskřičky naděje pro nejlepšího a nejstaršího druha ve zbrani, jakého kdy měl tu čest poznat.
„Možné, nemožné!” zabrumlal si mág pod vousy. „Možné to je, ale šance je strašně malá a navíc by stejně nemohl bojovat. Neposlouchal jsi mě? Říkal jsem, že jeho páteř by nemusela velkou zátěž snést!”
Mladík zakroutil hlavou, dávajíc tak najevo, že to nemínil tak, jak to bylo pochopeno.
„Tak jsem to nemyslel! Jen cítím zodpovědnost za jeho zranění, když bojoval po mém boku proti Titánům celé dva roky. Je tu něco, čím bych mu mohl pomoci?”
„Ano,” řekl mág. „Zajdi za ním, pokláboste si, povzbuď ho, ale nedělej hloupé či rádoby vtipné narážky na jeho zranění. Nemusel by to snášet dobře. Prostě a jednoduše, buď tu pro něj.”
Bojovník přikývl a po chvilce váhání se dokonce mágovi uklonil, což bylo něco, co ještě nikdy neudělal.
„Musím ještě vidět nové rekruty, ale hned pak za ním zajdu.”
„Ah, teď jsem si vzpomněl!” zajásal stařík a vypadalo to, jakoby pookřál a omládl hned o několik let. „Včera jsi žádal Estebana o rekruty.”
Pán Titánů jen přikývl, zmatený výraz na jeho tváři svědčil o tom, že nenadálá změna chování jeho společníka jej zaskočila.
„Uvolnil jsem jednoho ze starších noviců, pro potřeby vašeho řádu, samozřejmě. Zaměřil se na léčení a tak jsem myslel, že by se léčitel mohl hodit, obzvláště když jsem viděl Nicka. Kdyby se k nám dostal dříve, mohli bychom udělat víc. Ten novic je zkušený a prošel dobrým výcvikem. Umí léčit, ale dovede i bojovat, určitě se Vám bude hodit.”
Jediné, co se teď zračilo v očích těžkooděného bojovníka, byly tiché a vřelé díky nezměrné velikosti.
Slova mu uvázla v krku.
A i kdyby je dokázal vyslovit, změnilo by to něco?
Nejspíše ne, existují totiž věci, které nedokážeme vyjádřit slovy.
Toto byla jedna z nich.
Namísto zbytečných řečí, kterými by stejně nedokázal popsat to, co cítí, vysekl nejstaršímu z mágů hlubokou poklonu, hlubší, než jakoukoli kdy někomu věnoval.
Stařík se jen pousmál.
„Běž už, ať se dostaneš co nejdřív domů.”



Sedm nováčků stálo na druhém nádvoří kláštera, přímo před vstupem do vlastní svatyně.
Výrazy jejich tváří svědčily o tom, že téměř všichni jsou pověrčiví a věří v to, že Lovci už nejsou tak úplně lidé.
Ano, i takové pověsti kolovaly o uskupení, které mělo jen jeden jediný účel.
Porazit Titány a vrátit lidstvu vládu nad celým světem tak, jak jim po právu patřila po několik stovek let.
Spousta vesnických prosťáčků si šuškala o jejich nadpřirozených schopnostech, kterými prý tito muži disponovali.
O tom, že nejsou lidé, ale něco ”víc”.
Všeobecně nejrozšířenější klevety hovořily o tom, že jejich vlastní těla ovládají démoni podsvětí, magická, tajemná a temná stvoření.
Proto prý se jim nikdo nevyrovná v boji. Proto jsou oni schopni bojovat s Titány a neustále vítězit.
A také proto je prý vidí, což žádný normální člověk nemůže.
Což byla samozřejmě nebetyčná hloupost.
„Nechat se ovládat démony!” uchechtl se modrooký brunet, upíraje svůj zrak na tu sedmici nováčků. „Jakej trouba to mohl vymyslet!”
Čtyři z nových rekrutů se pod jeho zkoumavým zrakem neklidně ošívali, dávaje tak najevo svou nejistotu a ohromnou nervozitu.
Zbylí tři stáli klidně a vyrovnaně opětovali jeho pohled.
Mezi nimi novic, o kterém mluvil s Ignatiusem, Magnus, jeden z velitelů Inkvizice, který byl moc dobře obeznámen s poměry řádu a jeho fungováním, proto byl také tak klidný.
A poslední nebyl nikdo jiný než Ricardo, do včerejška velitel Estebanovy osobní stráže, dnes již jen rekrut Lovců Titánů.
Jeho přítomnost zakladatele a vůdce této gildy zaskočila, ale rozhodně si na ní nestěžoval.
Ricardo byl skvělý bojovník a věrný druh ve zbrani.
Přesně takové muže potřeboval, obzvláště teď, když Nick nebyl schopen další služby jejich řádu. Co na tom, že bylchamtivým parchantem? Jeho klady tenhle zápor dosti efektivně vyvažovaly.
Ricardo mu pokynul hlavou, když na něj pohlédl.
Tvář pod krátkým strništěm se stáhla do nenuceného úsměvu a v hnědých očích mu zaplály pobavené plamínky, když si všiml překvapení svého známého.
Rozverně si pročísl rukou kratší zrzavé vlasy a přešlápl si, bez zbytečného spěchu, bez zbytečné nervozity.
Každý jeho pohyb dával najevo klid ostříleného válečníka.
Svaly na jeho těle se pod koženým oděvem rýsovaly zcela zřetelně a prozrazovaly jeho sílu, přestože se s ní nijak nevychloubaly a neevokovaly dojem tupého svalovce.
„Ano, přesně jeho tady potřebuji! Výborný válečník, jen trošku nespolehlivý, ale s tím si během výcviku nějak poradíme a naučíme ho zodpovědnosti!”
A pak tu byl Magnus, který byl také ledově klidný.
V zelených očích neměl ani náznak emocí, jen odhodlanou vyrovnanost, toliko typickou pro dlouholeté příslušníky inkvizičních řádů.
Stejně tak zbytek tváře, krytý pečlivě zastřiženým vousem, neprozrazoval žádné pocity, které by jej nyní mohly trápit.
Stál klidně a v pozoru, okázale dávaje najevo, že on je něco víc než ostatní, že všechny kolem převyšuje, jak fyzicky, tak psychicky a morálně.
Lysá hlava se mu leskla v dopoledním slunci, které vysvitlo sotva před půl hodinkou, chvíli před tím přestal padat drobný, nepříjemný deštík.
Válečník Inkvizice byl nepochybně také dobře stavěný a urostlý muž, jeho róbě podobná zbroj však nijak nekopírovala křivky těla, ale ve volnějším střihu splývala po jeho pažích a nohách.
„Jeho sebejistotu a nadřazenost budu muset zkrotit!” pomyslel si a zhluboka se nadechl čerstvého svěžího vzduchu, jež byl nyní pročištěný nedávným deštíkem. „My jsme si rovni, nikdo není víc a nikdo není míň. Jedno kým byl dřív, teď je Lovec Titánů!”
Poslední pohlédl na novice. Ani nevěděl, jak se jmenuje. V klášteře se s ním ještě nesetkal, což nebylo nic divného, neboť mágové měli mnohá tajemství a málokterých se vzdávali dobrovolně, ale pokud jej Ignatius doporučil, bude se hodit.
Tmavé inteligentní oči si ho beze strachu zvědavě prohlížely a zřejmě hodnotily, jak nebezpečný by mohl Pán Titánů být.
Delší kaštanové vlasy mu splývaly na ramena a některé jejich pramínky povlávaly ve větru.
Mladá, strništěm porostlá, tvář měla nečitelnou masku a neprozrazovala žádné pocity, skoro jakoby jeho obličej někdo vytesal z kamene. Působil klidně, vyrovnaně, avšak také chladně a dokonce i trochu bezcitně.
Svým způsobem byl ale pohledný.
A vypadal i na schopného jedince.
„Jen budu muset zkusit jeho schopnosti, zatím je pro mě absolutním tajemstvím, kdo tenhle novic je. Zajímalo by mě, proč mi přijde, že jsem ho tu nikdy předtím neviděl?” zašeptal si sám pro sebe, avšak ta otázka jej příliš neznepokojovala. Byl smířen s tím, že nejspíše nikdy neodhalí všechna tajemství a skryté komnaty, jimiž klášter disponoval.
Otočil svůj pohled doprava, kde stál jeho pobočník, jeden z vedoucích výcviku nových bojovníků.
Těžká zbroj muže skoro přesně kopírovala tu jeho, jen v některých proporcích se lišila, protože plátová brnění Lovců byla kována přesně na míru jednotlivých členů, žádná jednotná výroba. Tady nešlo o počty vyrobených kusů, o zisky nebo jiné obvyklé věci.
Zde šlo především o dokonalost a preciznost. Bylo důležité, aby se zbroj každému bojovníkovi dokonale padla a nikterak neomezovala jeho pohyby nějakou výrobní vadou.
Stálo to sice dost peněz a námahy, ale bylo to nezbytné.
Takto to dělali už od doby, kdy druid Eldrik pomohl s výrobou prvních věcí, které kopírovaly vlastnosti a sílu původní výbavy Pána Titánů.
Nebylo to sice dokonalé, protože ani moudrý a mocný Eldrik nedokázal napodobit to, co kdysi stvořili božské bytosti, ale dokázal se tomu aspoň přiblížit. A hlavní účel to plnilo.
S tímhle nápadem přišel on sám, protože si byl téměř jist, že proti některým Titánům bude zajisté potřebovat pomoc, stejně jako ji potřeboval jeho předchůdce Ursegor, před několika staletími, když vyrval svět z jejich spárů a získal jej pro další lidská pokolení, ale bohužel ne navždy.
Brunet pokývl svému druhovi a ten vykročil vpřed, přímo před rekruty.
„Tak poslouchejte!” zařval blonďák a upoutal tak na sebe pozornost všech sedmi nováčků, jež při jeho křiku nadskočili, dokonce i ti tři nejklidnější sebou trhli překvapením.
„Začneme zlehka, vítejte tady v Sopečný pevnosti, sídle našeho Řádu. Všichni víte, co sme zač?”
Odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.
Pán Titánů se jen pousmál, dobře věděl, co bude následovat.
Blonďákovi se zajiskřilo v modrých očích.
„Ptal sem se, kurva, jesli víte, co sme zač, bastardi!” zařval, až všichni rekruti znovu nadskočili, včetně Ricarda a Magnuse. „A když se na něco zeptám, tak mi vodpovíte, jasný?”
„Jasný!” zaznělo v odpověď.
„Jasný, pane!” vyprskl znovu instruktor. „Já sem teď šéf a vy ste poskoci. Budete poslouchat a skákat přesně tak, jak já budu pískat, jasný?”
„Jasný, pane!”
„Nejste takoví tupci, jak vypadáte,” pousmál se jízlivě. „Takže začneme.”
Další hodinu jim modrooký instruktor popisoval historii lidstva, konflikt s Titány, prostě vše, co potřebovali vědět pro svou budoucí službu.
Když skončil, nařídil jim rozdělit se do dvojic. Potřebovali přece vědět, kdo je jak silný.
„Počkejte,” vložil se do výcvikového režimu modrooký brunet, jež do té doby stál tiše opodál a sledoval všech sedm, nyní již notně vyjukaných, nováčků.
Lehce vykročil kupředu, zatímco si pomalu stáhl ocelovou rukavici z levice a podal ji svému blonďatému kolegovi.
„Ty!” ukázal na mladého novice. „Prý se specializuješ na léčení?”
„Ano, pane!” odvětil mu lehce nervózně hnědooký mladík, sotva dvacetiletý.
„Pojď sem.”
Novic vykročil kupředu.
Zastavil až před zakladatelem řádu, jehož členem se právě stal a zvědavým pohledem zkoumal tvář Pána Titánů.
Mladý válečník, aniž by z něj spustil oči, sáhl pravou rukou k opasku a sevřel dlaň okolo kůží omotaného jílce dýky.
Plynulým pohybem tasil a položil si obnaženou čepel přes levou dlaň.
Sevřel ostří v pěsti a bleskurychlým pohybem dýku vytáhl.
Výraz jeho tváře se ani v nejmenším nezměnil, ale stříbřitá čepel teď byla pokryta rubínovými krůpějemi, které se pomaličku spojovaly v slaboučké pramínky, jako když se stéká několik řek, a pak pomalu kanuly z čepele a dopadaly na zem, kde se beze spěchu spojovaly v neustále se rozrůstající loužičku rudé barvy.
S pobavením pozoroval vyděšené oči mladíka, který nemohl zřejmě pochopit, proč to udělal.
Natáhl paži směrem k němu a rozevřel dlaň, na níž se jasně rýsovala dlouhá krvavá stružka.
„Uzdrav to!”
Roztřesené prsty mu přejely po dlani, zároveň s vysloveným zaklínadlem.
Cítil, jak ho rána štípe a svrbí, když se hnědookému mladíkovi před ním na chvíli rozzářily ruce, ale jen kratičkou chvíli.
Pak vše ustalo, krvácení, bolest i lehké mravenčení, způsobené magií.
Pohlédl na svou levačku, nyní zcela zhojenou. Nezůstala ani památka na jeho zranění, ani sebemenší jizvička, jen pomalu zasychající krev.
„Výborně,” pronesl uznale a lehce se na novice usmál. „Pokračujte.”
„Tak do dvojic, parchanti, než se naštvu!” prořízl vzduch ostrý hlas plavovlasého instruktora.
Pán Titánů se otočil a pomalu odcházel.
„Budou se hodit, všichni.”
Jeho pocity teď byly nadmíru radostné a nebýt jeho nešťastného milostného vztahu a Nickova zranění, cítil by se snad i naprosto šťasten.
Za ním již zněly údery tréninkových zbraní, svědčící o tom, že proměna několika vykulených nováčků v nejsmrtonosnější válečníky světa již započala.