Postarší muž pomalu kráčel po prašné cestě, směřující k městu.
Nespěchal. Naopak, vážným krokem, dokonale pasujícím k jeho osobě, pomalu krátil tu vzdálenost, dělící jej od vytouženého cíle.
Dřevěná hůl, tvořená z propletence několika větví stromu, jehož původ už nikdo neznal a jehož jméno bylo zapomenuto dávno před tím, než se současný majitel tohoto mistrovského nástroje narodil, lehce ťukala o občasné kameny, zašlapané do země.
Prostá volná róba bez jakýchkoli zbytečných a rušivých ozdob, jež kryla tělo tajemného poutníka, lehce šustila, když za svým majitelem splývala po cestě a uhlazovala stopy, které muž zanechával v podloží, ničíc tak všechny důkazy o jeho přítomnosti zde. Kdyby se někdo po té samé cestě prošel byť i pouhých pět minut po neznámém cestovateli, nenašel by ani nejmenší náznaky toho, že tu vůbec někdo byl. Ať už by zkoumající ovládal mistrně umění stopování nebo byl jen obyčejným farmářem, absolutně nezkušeným v lovení a sledování své kořisti, ať už lidské či zvířecí.
Lněná kápě zelené barvy, stejného odstínu jako zbytek róby, kryla obličej tohoto cizince a tak jediným, co bylo vidět, zůstávaly drobné plamínky, světélkující v tmavě zelených očích této osoby.
Cíl se blížil. Ačkoli to na cestovateli nebylo vidět, uvnitř byl napjatý k prasknutí. Věděl, že za chvíli dorazí na to místo, kde nalezne jen smutek, bolest a utrpení. Věděl, co jeho oči spatří, ale musel tam dojít, musel dokončit své poslání. To, k němuž byl předurčen už dávno před tím, než se zrodil a spatřil světlo světa.
Netrvalo ani deset minut a pobořená silueta prastaré městské brány se již rýsovala před ním, jako pomník bitvě mezi dvěma rasami, jež tu nedávno svedly svůj boj, který nepoznal žádných vítězů, zůstalo jen poražených na obou stranách.
Jaké myšlenky se mu proháněly hlavou, když procházel pod sutinami kdysi vznešené klenby?
To ví jen on sám, protože nikdo do jeho hlavy nevidí, avšak nic pěkného to asi nebylo.
Snad to byl vztek...
Snad zármutek, nad tragédií, jež nedávno zasáhla celé lidstvo, přestože ono samo o tom ještě nemělo nejmenší tušení...
Možná to byla bezradnost nad tím, co si počnout nyní, když poslední plamínek naděje zhasl v poryvu bouře, jíž rozpoutali ti nesmiřitelní nepřátelé lidstva.
Třebas to mohlo býti i zklamání tou skutečností, že jediný muž, schopný zvrátit jazýček na vahách osudu, se obětoval, aby přežila hrstka těch bezvýznamných.
Nebo to byly všechny tyto pocity, slévajíc se dohromady a tvoříc chaos v jeho myšlenkách, obvykle tak poklidných?
Nikdo mu však do hlavy neviděl a tak to nikdo nedokázal s jistotou říci.
Už tak pomalé tempo své chůze ještě zvolnil, když procházel mezi pobořenými stavbami města, živoucími památkami toho, co se tu odehrálo.
Všechno bylo tak jiné. Tak rozdílné od toho okamžiku, kdy tu ještě byl naposled, před těmi dávnými roky.
A nejen proto, že z části tohoto města zůstaly jen ruiny.
Když naposled procházel po téhle ulici, nebyla tak zcela ještě ulicí. Tehdy tu byla jen prašná cestička, u níž se bojácně krčilo několik obyčejných, chatrných baráčků.
Jenže to už nikdo nepamatoval.
Nikdo to pamatovat nemohl. Ti, kteří byli tehdy jeho vrstevníky, se totiž už dávno obrátili v prach, z něhož je kdysi dávno pozvedli sami bohové.
On jediný přežil všechny ty roky a věděl, že jej čeká ještě spousta dalších let na tomto světě.
Druid byl totiž mnohem starší, než ve skutečnosti vypadal. A bylo mu souzeno zestárnout ještě více.



Eldrik stál v přístavu, jen vítr se proháněl kolem něj, když své tmavé oči upíral na tělo muže, jemuž byl svěřen osud světa a všech jeho obyvatel.
Na muže, ve kterého všichni vložili svou důvěru, své touhy.
Ovšem osud chtěl tomu tak, aby zůstaly nenaplněny.
„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,” problesklo mu rychle hlavou. „Avšak všechny mají stejný cíl.”
Drobounká slza se leskla v koutku jeho oka, avšak stále ne a ne skanout dolů.
Neviditelné prsty mu stáhly kápi z hlavy a odhalily šedivějící vlasy stárnoucího muže, které se okamžitě začaly vlnit ve větru. Kromě toho vánku tu už nikdo nezůstal, žádná živá duše již neobývala město, snad kromě červů, hmyzu a další drobné havěti, která nyní měla pré, když lidé konečně zmizeli v dálavách.
„Tak takhle to končívá,” pomyslel si zklamaně, zatímco čas plynul, stahujíc tvář, na níž postupně přibývaly vrásky s každým novým dnem, do smuteční grimasy. „Mladí umírají, zatímco ti staří tu stále zůstávají a sledují ty tragédie, neschopni s tím něco udělat. Proč?”
Otázku, kterou vyslovil, by mu dokázal zodpovědět snad jen sám osud, protože ten zná odpovědi na všechny otázky, které nás sužují. Jenže osud mlčel, jak už bývá jeho věčným zvykem. Neprozradil ani špetičku ze svých tajemství.
Stařičký druid pozvedl oči k obloze a lehce klepl svou holí o zem. Čekal jen chviličku, než se ozvala očekávaná odpověď.
Divoký řev, nesoucí se odněkud z hor nad přístavním městem, značil, že jeho volání bylo vyslyšeno. Teď už zbývalo jen počkat, než pohřební průvod dorazí.
Eldrik se zatím posadil na lavičku ve stínu skladiště, jež vévodilo přístavní čtvrti jako její věčný strážce.
Rázným pohybem zarazil svou hůl do země a začal si pobrukovat pomalou, tesknou melodii v jazyce, kterému rozuměl málokdo, vlastně jen ostatní druidové, kterých už zbývalo velmi poskrovnu, prakticky žádní.
Během svého tichého zpěvu očima sledoval ten matoucí propletenec větví před sebou.
Chvíli se nic nedělo, ale po několika dalších vteřinách počaly na holi rašit nové větývky, čerstvé, zelené, mladé dřevo, probuzené k životu tajemným zpěvem, dodávajícím těmto novým výrůstkům potřebnou sílu, nahrazujíc tak vodu, světlo a vše ostatní, co by bývalo bylo nutné k jejich růstu.
Po několika dalších vteřinách se větvičky pomalu obsypaly novými pupeny. Tuto proměnu následovalo rozvíjení pupenů, měnících se během pár okamžiků v drobounké lístečky.
A lístky se postupně zvětšovaly, tmavly, opadávaly a nové větvičky usychaly a rozpadaly se na prach.
A pak znovu a znovu, jak druid stále udržoval svůj rozvleklý zpěv kolísavé melodie.
Rychlé dusání mohutných končetin se ozvalo dříve, než jej čekal.
Vzápětí na to se do přístaviště vřítil shluk několika tmavě šedých šmouh, které se přihnaly k druidovi jako vítr a zastavily kousek před ním.
Čtyři Popelavé bestie se lehce oklepaly a v dokonalé souhře pohybů podrbaly na hlavě.
Matně šedé chlupy se leskly ve slunečním svitu, když na ně dopadaly paprsky. Chuť toho dotyku už byla tou srstí, uvyklou na věčnou tmu hlubokých slují, dávno zapomenuta.
Druid se nenechal vytrhnout ze svého poklidu, což bylo velice divné, vezmeme-li v potaz, že do města se právě přihnalo několik ohromných a velice nebezpečných zvířat, disponujících smrtící silou.
Ale ani nervózní vrčení šedivých stvoření nesebralo sedícímu muži jeho neochvějný klid.
V poklidu dokončil další sérii své rytmické písně a dokonce počkal, než se poslední suchý lístek snesl na zem, kde se proměnil v pouhopouhý prach.
Pak si pomalu stoupl, obtočil prsty okolo dřevěné násady, vytrhl hůl ze země a za jejího rytmického klepání vyrazil k tělu, ležícímu několik kroků od jejich podivného shromáždění.
Čtyři děsivá monstra, jichž by se každý člověk bál více než samotné smrti, jej zvolna následovala a poslušně cupitala za ním v nezvyklé tichosti, která byla téměř neuvěřitelná, obzvláště vzhledem k jejich velikosti.
Celý průvod zastavil až u padlého válečníka, zhrouceného na kamenném dláždění, kde snil svůj věčný sen v klidu a míru, jaký může člověku darovat pouze ta černočerná propast, v níž jednou skončíme všichni.
Nyní stařík pohlédl směrem ke svým prapodivným společníkům.
V jeho očích se zračil němý příkaz, když pozvedl levou paži a hlavou pokynul směrem k muži v tratolišti zaschlé krve.
Všechny čtyři Popelavé bestie vyrazily k mrtvému hrdinovi krokem, jež by se dal považovat za takřka smuteční, jakoby byly pohřebním průvodem padlého hrdiny. Tím jediným, kterého se mu dostalo.
Pomalu, opatrně a takřka láskyplně nadzvedly zhroucené tělo a jejich mohutné, šedavou srstí porostlé paže utvořily měkké máry.
Následně tato podivná skupinka nestvůr, dopomáhajíc si k chůzi jednou horní končetinou, vyrazila za Druidem, jenž už kráčel pryč z města mrtvých.



Tělo mladého bruneta leželo na hranici, nakupené z hromady dubového dříví. První oběť přírody, kterou Eldrik kdy obětoval někomu z lidského plémě. První strom, jenž umřel rukou nějakého druida, a nejspíš také ten poslední.
Mladík, který tu nyní spal svůj věčný spánek, si však něco takového zasloužil, neboť on tomuto světu obětoval vše, co měl. Nakonec i svůj vlastní život, tak proč by svět nemohl přinést tuto maličkou oběť jemu.
Namísto padlého stromu vyroste další. Sice to bude trvat několik desítek let, než dosáhne velikosti svého předchůdce, jehož místo má zaujmout, ale co znamená několik desítek let pro samotnou přírodu, která je věčná a skončí až s posledním smrtelným výdechem tohoto světa?
Je to jen pouhé zrnko písku v nekonečných pouštích času...
Ano, mohl by jej pohřbít a navršit prostou mohylu z kamene. Mohl by tuhle hrobku následně změnit v křišťál a dopřát tak hrdinovi věčného spočinutí, aniž by jeho tělo bylo dotčeno vlivem přírody, beroucí si vše zpět do své náruče. Aniž by jej mohl strávit hlad plynoucího času.
Ale neudělal to.
Eldrik totiž věděl, že on musí shořet a z jeho těla nesmí zbýt nic jiného, než pouhopouhý popel.
Proč tomu tak muselo být? To věděl jen a pouze druid sám.
A on svá tajemství svěřoval málokomu.
Čtyři šedivá monstra, žvýkající zbytky nedávno ulovené kořisti ostrými zuby silných čelistí, zpozorněla a pomalu se počala přibližovat, když stařík vytáhl z kapsy křesadlo a nechal vzplanout pochodeň.
Jejich bezoké tváře se natočily směrem k brunetovi, ležícímu na navršené hranici z dubových větví, obložených otýpkami sena.
Hořící pochodeň pomalu podpálila seschlou trávu, když druid obešel budoucí vatru kolem dokola.
Mladá tvář, posetá několika drobounkými jizvami, vypadla klidně a smířeně, když plameny začaly šlehat kolem těla.
Skoro jakoby muž jen spal a dal se probudit pouhým dotekem či snad slabounkým zašeptáním. Takovým dojmem působil.
Avšak Eldrik věděl, že on už se neprobudí, jeho tělo se již nikdy neprobere z věčného spánku, k němuž bylo násilně a proti své vůli uloženo.
A stejně jako ten stařičký druid, to věděly i čtyři Popelavé bestie, tvořící jediný smutečný průvod, jehož se hrdinovi dostalo.
Vítr naposledy pohladil muže po jeho hnědých vlasech.
Když plameny zakryly výhled, táhlé zavytí protrhlo vzduch, jak se den pomalu skláněl k noci a zapadající slunce pozlatilo svět svými slzami pro padlého.
Čtyři Popelavé bestie pozvedly své šedé hlavy k nebesům a vydaly bezútěšný skřek, znějící skoro jako requiem pro toho padlého, jehož tělo se právě nyní měnilo v popel a prach, z nějž kdysi povstalo za úsvitu věků s božskou pomocí.
Eldrik se smutně otočil a pomalu odcházel. Všechna opicím podobná stvoření jej následovala v posvátné tichosti a klidu, jejich mohutné končetiny jen tu a tam zašelestily stébly suché trávy. Jednomu z nich se na zádech pohupoval balík, ukrytý ve voskovém plátně.



Stařičký mág v černém rouchu, vyšívaném zlatou nití, se smutně otočil a obraz ve studánce zmatněl, aby po chvíli úplně zmizel z nehybné vodní hladiny.
Po jeho vrásčitých tvářích kanuly slzy, pramenící v nevidomých očích, potažených mléčně bílým povlakem.
Jeden by se divil, proč se vlastně slepý stařík dívá na odraz dalekých událostí promítnutý na křišťálově průsvitnou vodní hladinu.
Jak se vlastně vůbec může dívat, když je slepcem?
Zajímavá a vskutku složitá otázka. Ale odpověď mnohem jednodušší, než by se dalo očekávat. Nemůže, jenže on nepotřeboval zrak, aby mohl vidět svět kolem sebe. Nepotřeboval sluch, aby slyšel zvuk větru, prohánějícího se jinak tichým lesem. Zbytečný mu byl hmat, aby se mohl něčeho dotknout a definovat tak tvar té věci. Stejně tak chuť pro něj postrádala smyslu. A čich byl jen prachobyčejnou zbytečností, dávno nepotřebnou k tomu, aby rozpoznal vůni květin, kvetoucích na okrajích malé mýtinky, uprostřed níž se nacházela studánka s křišťálovou hladinou.
Už dlouho nebyl omezován těmi zakrnělými smysly lidských bytostí, tak strašně nedokonalých výtvorů božských rukou.
Již dávno nebyl poután s tímto světem, ne tak, jako jiní soukmenovci z jeho rasy.
Nebyl už tak zcela člověkem, kterým se zrodil, ale nebyl ještě ani bohem, jímž by zajisté mohl býti.
On dosáhl nové úrovně bytí.
Ani jedno, ani druhé.
Pouze ”něco mezi”.
Prapodivná směska dvou zcela odlišných ras. Z jedné poloviny tak slabý, nedokonalý, zranitelný a nechápavý. Přesto ale tak mocný, moudrý, silný a nedotknutelný.
Jenže, k čemu mu to teď bylo?
Jak mu to mohlo pomoci, když se poslední naděje pomaličku propadala do temných hlubin věčného zapomnění?
Ten jasný plamínek, zářící v tmách světa tam daleko, nyní zhasl, zadušen černotou, zatínající spáry do světa lidí.
Nebo snad ne?
Možná ještě kousíček zbyl, třeba ještě někde zbývala jiskřička, čekajíc na správný okamžik k tomu, aby opět vzplála.
Vždyť i nicotná jiskřička prachobyčejné lidské odvahy, kteroužto nepřítel toliko opovrhoval, může opět vzplanout a rozdmýchat mohutný požár naděje, jíž nyní všichni tak strašně potřebovali.
I doutnající dřevo přece skrývá oheň, byť kdesi hluboko ve svých útrobách.
Ten oheň, který může znovu jasně plát!
A stejně tak se tato nepatrná a skrytá jiskra může proměnit v tunové závaží, opět pohnout miskami na váhách osudu a zvrátit tu skutečnost, změnit realitu a přepsat budoucnost světa novými řádky radostnějšího příběhu.
Ano, zajisté zbyl kousíček. Vždyť ona přece vždy umírá poslední. Jenže, jak by mohla zemřít až po něm, když on už umřít nemohl?
Záludná otázka...
„Nu, musíme opět trochu pozměnit naše velké plány,” zašuškal, jakoby promlouval k někomu, kdo tu vlastně nebyl. Ačkoli slzy stále zdobily jeho tvář svým diamantovým leskem, v jeho hlase se nezjevil ani nejmenší záblesk smutku.
Lehkým pohybem paže si osušil drobounké perličky z tváře.
Rukáv jeho roucha ani v nejmenším nezvlhl, ba co víc, kapičky se do něj vůbec nevsákly, ale pomalu stékaly k jeho okraji, jakoby tekly po skleněné tabuli okna. Měkce skrápěly listový koberec u mágových nohou, když dokončily svou cestu po prazvláštním oděvu a prolétly vzduchem k zemi.
„Budeš mi je muset přivést, všechny!” zazněl jasný rozkaz, na který však nikdo nedokázal odpovědět, protože tu přece nikdo nebyl. Nebo snad byl, ačkoli by jej stejně nešlo spatřit?
„Ale ne, nesmíš jim to ulehčit, oni na to musí přijít sami. On na to řešení také přišel sám. Napadlo jej. Tak jim to neusnadňuj. Berme to jako první zkoušku toho, že se mu dokáží aspoň trochu rovnat.”
Ticho protrhlo zašustění listové pokrývky, skrývající zem, když stařík vykročil pryč z tmavé lesní mýtinky. Jednolitá hradba větví se před ním pomalu rozestupovala a zase uzavírala za jeho zády, jak pomalu kráčel pryč z tohoto osamoceného místa.
„Ptáš se proč?” položil otázku tomu někomu, kdo nejspíše vůbec neexistoval, zatímco jej nohy nesly stále dál od tajemné mýtiny. „Protože tak to musí být.”
Opět bylo jen ticho, narušované šouráním dlouhé tmavé róby po zemi.
Ačkoli by dolní okraje roucha už dávno měly nasbírat špínu z lesního podloží, mágův oděv stále uchovával svou původní barvu a nezačínal se pokrývat skvrnami prachu či mokrými fleky od provlhlého, tlejícího listí.
Zůstával pořád temně černý, jako zatažená noční obloha za novu.
„Ano, možná pro nás ještě není úplně ztracen,” zašeptal odpověď na otázku, kterou nikdo nevyslovil. „Ten druid věděl, co dělá. Věděl, že to musí být právě takhle.”
Stařík se lehce uchechtl.
„Jak to věděl? Druidi mají mnohá tajemství, která nesvěří nikdy nikomu jinému, jen svým nástupcům, členům toho jejich divného spolku, spjatého s přírodou poutem, které ani já sám nedokáži plně pochopit.”
Další slova zvažoval mág dlouho a pečlivě, jakoby si sám nebyl jist, co říci na nepoloženou otázku.
„Proč tomu nerozumím?” zamyslel se pečlivě a zkrabatil své čelo několika dalšími vráskami soustředění. „Nejsem druid, neznám ta úzkostlivě střežená tajemství těch potrhlíků, ale to ti jako odpověď nebude stačit, že? Řekněme, že to nevím, protože nejsem bůh, aspoň zatím!”
„Ale zpět k našemu problému,” dodal po chvíli, když si uvědomil, že debata se ubírá jiným směrem, než původně zamýšlel. „Ještě možná není úplně ztracen, ale to je velice chabá útěcha. Navíc, k čemu by nám teď byl?”
Následující okamžiky ticha byly delší, než kterékoli před tím v téhle diskusi. Jakoby čarodějův oponent hledal ta správná slova, jimiž by dokázal vyjádřit své spletité myšlenky co možná nejpřesněji.
Jenže, kdo byl tím oponentem?
Ačkoli se stařík nechoval zrovna ”normálně”, rozhodně nebudil dojem šílence, trpícího rozdvojenou nebo možná mnohočetnou osobností či stihomamem.
Možná rozmlouval s duchy či s démony.
Možná mluvil s někým, kdo již dávno nežil.
Třeba byl jeho společníkem někdo daleko odtud, na druhém konci světa?
Kdo by si troufl hádat, s kým může diskutovat muž, pro nějž již neexistuje žádné hranice možností...
Skoro žádné...
„Hmm, možná máš pravdu,” povzdychl si opět prošedivělý mág. „Ale na prachobyčejné možná se nemůžeme spolehnout, musíme mít nějaké jistoty.”
Vchod do jeskyně se pomalu rýsoval před ním.
Světlo, linoucí se z útrob jednolitého masívu skály naznačovalo, že zde nebude tak liduprázdno, jak by se mohlo na první pohled zdát.
„Dobrá,” povzdychl si slepec naposledy, když vkročil do ozářené chodby a pomalu jí procházel. Bosé nohy tiše pleskaly o chladný vlhký kámen.
„Budu Vás čekat.”
Zastavil jen jedinkrát, kousek od ústí jeskynního komplexu.
Pravou rukou lehce přejel po něčem, co nikdo nemohl vidět, nikdo kromě něj samotného, a zašeptal několik tichých slovíček v nesrozumitelném jazyce, kterým již nemluvilo žádné stvoření tohoto světa. Pár bezdechých vteřin se nic nedělo, pak však po tom něčem, co nikdo jiný neviděl, přejel zlatavý záblesk.
Mág se spokojeně usmál a lehce vykročil dál.
Tajemné nazlátlé světlo se chodbou mihlo ještě jednou, když stařík opět zamumlal několik dalších tajemných slůvek.
Pomalu se blížil k cíli své cesty, chodba před ním se rozšiřovala a přísvit nabíral na intenzitě.
Vstoupil do rozlehlé kamenné síně, ozářené světlem bez jakéhokoli zdroje.
Co bylo nejdivnější, ani jediný z předmětů, kterých byly v místnosti stovky, ba možná tisíce, nevrhal žádný stín. Ani jediný drobounký náznak toho, že někde v rozlehlém sále je o malinko temněji než ve zbývajícím prostoru.
Jakoby to světlo snad vycházelo odevšad.
A zároveň odnikud.
Stejně tak nebylo normální sucho, jež bylo určitě něčím nepatřičným v jeskyni, jakou byla tato. Žádné kapičky vody, padající ze stropu, žádné loužičky na zemi. Úplné sucho, jakoby snad někdo všechnu vodu z jeskyně vyhnal bičem, aby se už nikdy nevracela.
Stěny, obložené nesčetnými knihami, stolky, pokryté stovkami lejster a divných přístrojů, sloužících k neznámým účelům, prozrazovaly, že zde žije zajisté nějaký moudrý a velice učený muž. Nepočitatelné vynálezy, sloužící k neznámým účelům, se nacházely i na podlaze, protože pro tak ohromný počet předmětů se již nenašlo místo na stolech.
Knihy rozličných velikostí, vyštosované jedna na druhé v rozích místnosti, taktéž nenalezly svůj domov v policích, jež je už nedokázaly pojmout, přeplněné množstvím jiných a patrně mnohem důležitějších rukopisů a manuskriptů.
Stařík dokráčel k naleštěnému dřevěnému křeslu, vystlanému sametem, a ztěžka znaveně dosedl. Kostnaté prsty se pevně sevřely okolo dokonale hladkých opěradel, zdobených pradávnými symboly nezměrné moci a tajemného původu. S blahosklonným úsměvem se uvelebil v nádherném kusu nábytku a klidně se opřel do měkké vystýlky.
On už dokončil svůj úděl, teď zbývalo čekat, až osud světa, ať už byl jakýkoli, přijde za ním.
Podivné světlo, naplňující místnost přísvitem tajemství, pomalu pohaslo a zanechalo jej v absolutní temnotě, jen s jeho nejniternějšími myšlenkami, které nikdo nemohl znát.
„Právě započíná konec našeho světa, jak jej známe!”
To byla poslední tichá slova, jež stařík vyřkl, než se jeho oči zavřely, dech zklidnil, tep přestal být hmatatelný, jak se jeho životní funkce zvolna snížily jen na to nejnutnější minimum, potřebné k přežití. A jeho mysl se vydala do jiné říše, kam mohl vstoupit jen on, aby zde vyčkal na příchod toho, co mělo přijít...