Po večerní obloze pomalu táhla hejna mraků, jako obrovští nestvůrní ptáci, shlížející na svět z nebeských výšin a vrhající na zem stíny své existence, snažíc se vše pokrýt strachem a nejistotou. Uhasit plamínek naděje v srdci všech těch maličkých, bezvýznamných a nicotných lidiček, jež svýma nohama dusají po zemi.
Ohýnek na mýtince vesele plápolal a radostným světlem zaplavoval potemnělý kousek lesa, jenž se pomalu nořil do tmy, v níž měl za pár okamžiků utonout celý svět, aby spočinul v pokojném odpočinku na několik hodin, než žhnoucí kotouč jasného slunce opět převezme nebeské žezlo.
Bohužel, jeho veselí si nevšímal ani jeden z pětice lidí, kteří seděli okolo a se zadumanými, smutnými a zoufalými výrazy ve svých povadlých tvářích, strhaných únavou a bolestí, hleděli do nitra plamenů, olizujících polena.
Radostné světlo, linoucí se z ohniště, jakoby bylo absolutním protikladem jejich vlastnímu rozpoložení. Září, kontrastující s temnotou v jejich srdcích.
Zatímco plameny hořely jasně a zalévaly svou vlastní radostí ten kousíček světa, na atmosféře okolo ohniště bylo veselých a šťastných věcí vskutku pouze poskrovnu.
Kdo by se také dokázal radovat v okamžicích, mezi něž patřil i tento?
Jaký člověk by pociťoval štěstí a dokázal si na tváři vykouzlit aspoň stín úsměvu, když nedávno ztratil někoho velice blízkého? Málokdo by to zvládl, a z toho mála by se stejně většina pouze přetvařovala, skrývajíc své skutečné city za masky, jako tanečníci na maškarním bále.
Ani jeden z té pětice okolo ohně to nedokázal.
Jejich pocity, hlavně únava a smutek, ale nebyly nic zvláštního. Žádný z nich se nevyspal celé dva dny, jídla a vody měli pouze několik malých ždibíčků a loků, naprosto nedostačujících k nasycení či ukojení žízně. Stejně tak soukromí a osobního prostoru se jim prakticky nedostávalo, když se tísnili na jedné jediné lodi, určené maximálně pro několik desítek mužů.
Bohužel je jisté okolnosti přinutily vejít se na tuhle loď v mnohem větším počtu. Prakticky v plném počtu obyvatelstva Farangy, ostrova, který opustili kvůli nečekané a velké katastrofě.
A právě v takových podmínkách, v jakých se nacházeli celé dva dny, jež jim plavba na nejbližší bezpečný ostrov zabrala, bujela demoralizace, zoufalství a také všemožné nemoci.
Výsledkem toho bylo, že sotva se vylodili, začali počítat nemocné, a těch nebylo zrovna málo.
Udělali vše, co mohli, ale stejně to vypadalo, že někteří z těch starších to zcela jistě nepřežijí.
Od rána byli na nohách, protože obskakovali všechny churavé a starali se o rozbití tábora a jeho zabezpečení proti divé zvěři a dalším nebezpečím, jež mohl liduprázdný ostrov skrývat ve svých hlubokých lesích a temných jeskyních, kam se málokdo odvažoval vstoupit.
Až po celém dnu úmorné práce a dřiny se dostali k tomu, aby si na chvíli sedli, jen v úzkém kruhu nejbližších přátel muže, kterého ztratili, když opouštěli své domovy.
Hrdiny, jenž se obětoval a vyměnil svůj život za ty jejich. Toho, který jako jediný ze všech zvládl udělat to, čeho se nikdo jiný neodvážil.
Dokázal stanovit svou cenu.
A osud, krutý a nelítostný hráč, hýbající figurkami po své šachovnici s nečekanými a nepředvídatelnými výsledky, jeho obchod přijal a směnil životy veškerých obyvatel celého ostrova za jeden jediný. Ten Jeho.
A pro ně byl teď čas uctít památku tohoto velkého muže a rozloučit se s ním se vší úctou a vděkem, jenž mu po právu náležel.
Hlouběji v lese pomrkávalo několik dalších ohníčků, skoro jako odrazy hvězd, promítající se na zem, když obloha nyní není vidět, protože po ní táhnou ti obrovští nestvůrní ptáci, jimž říkáme mraky.
Všechna ohniště patřila táboru lidí z Farangy, jejichž nálada nebyla o mnoho lepší, než rozpoložení osamocené pětice.
Jen jediné světýlko plápolalo stranou svých bratří, osamoceně a skoro opuštěně, jakoby bylo vyvrhelem, lišícím se od těch ostatních.
A ono skutečně vyvrhelem bylo, tak jiné než ta ostatní a zároveň tak podobné. Navždy odsouzené k osamění. A právě u něj se tísnilo těch pár lidí, kteří truchlili nejvíce ze všech.
Právě u něj sedělo těch několik málo nicotných bytostí, které sžírala nemoc ze všech nejhorší a co víc, neexistovalo na ni spolehlivého léku.



Nick přejížděl brusným kamenem po čepeli svého meče a po každém tahu si odplivl do trávy. Proč?
To věděl snad jen on sám.
Skřípání, které tato činnost vyvolávala, na něj působilo vcelku příjemným a uklidňujícím dojmem, což bylo něco, co potřeboval, dokonce víc než kdy jindy. Všichni to teď potřebovali.
Aspoň nějaký zvuk, ač takhle příšerný a za uši tahající, protrhával hrobové ticho, snad vyjma praskání dřeva v ohni.
Nick však své aktivitě nevěnoval nikterak velkou pozornost. Pohled svých krví podlitých očí nepřítomně upíral do plamenů a broušení meče mu sloužilo pouze k zaměstnání těla. Musel něco dělat, aby alespoň trochu uklidnil své rozbouřené a rozporuplné pocity, když vzpomínal na svého nejlepšího přítele, nejvěrnějšího druha ve zbrani a toho nejschopnějšího muže, jakého kdy měl tu čest poznat.
Na toho, koho mohl s hrdostí nazývat svým bratrem a být pyšný na to, kolik pro něj tenhle jediný člověk znamenal, a jak moc znamenal on sám pro něj.
Jenže teď byl pryč.
Jediné, co zůstalo, byl pocit selhání, který mu sžíral duši, otravoval mysl a útočil na jeho vědomí pokaždé, když se pokusil směřovat své myšlenky jinam.
„Ztratili jsme naději! Kdo převezme štafetu teď? Nikdo z nás nemá na to, aby ho nahradil!” pomyslel si a na chvíli přestal brousit čepel zbraně, jen aby se natáhl po lahvi, své nové nejlepší přítelkyni. Jediný doušek toho pití, obsaženého ve skleněné flašce, mu totiž aspoň na chvíli dovoloval nemyslet na své selhání a svou bolest.
Odzátkoval ji a otočil dnem vzhůru. Ani jedna mizerná kapička neukápla na zem.
„Sakra, zase prázdná,” zaklel, když si uvědomil, že tohle je už pátá láhev žitné, jíž dnes vypil.
Zahodil prázdnou nádobu na zem a vrátil se zpět ke své předchozí myšlence, totiž, přebírání údělu Pána Titánů.
Pomalu těkal pohledem z jednoho ze svých společníků na druhého.
První přišel na řadu holohlavý válečník, ještě nedávno náležící do Inkvizičního řádu. Klidně sedící postava nikterak nevzbuzovala dojem smutku, avšak i ona nepochybně v nitru prožívala něco podobného. I když možná Magnus netruchlil zrovna kvůli Gartovi, zajisté uvnitř jeho duše ronila drobné krůpěje slz kvůli ztracené naději, aspoň kvůli ní.
„Magnus, nafoukanej blbec, co se hodí tak maximálně k hovnu,” prolétlo Nickovi hlavou, když se jeho rozmazaný pohled zastavil na plešatém muži s plnovousem. „Umí držet zbraň, dokáže se s ní slušně vohánět a dovede dokonce i velet, ale kdo by šel za takovým hovadem, který si myslí, že je lepší než všichni vostatní, vokázale to dává najevo a člověka seřve za každou blbost, která ho napadne? Nikdo!”
Pokračoval dále a hnedle měl na očích následujícího adepta.
Dalším v pořadí byl zrzek, velící Donovým mužům, aspoň kdysi. Ricardo seděl se sklopenou hlavou, vypadajíc tak, jakoby se snažil najít odpověď na všechny otázky právě na zemi, pokryté vrstvou spadaného listí.
„Ricardo, drzej vocas, co nám vrazí kudlu do zad dřív, než se nadějeme, klidně kvůli pár pitomejm zlaťákům. To je jeho problém, je moc nenažranej a pořád chce víc než má. Jediný, co ho táhne dopředu, je vidina prachů. A z tohohle žádný nekoukaj. Tady na tom asi nebude nic, co by ho mohlo táhnout dál. Leda jeho přísaha, pokud tedy někdo jako Ricardo aspoň zná hodnoty jako čest a povinnost. Třeba jo, ale i tak by to byla zatraceně nejistá sázka.”
Následující pohled patřil učedníkovi magických umění, který jediný nevypadal tak zdrcen, ale i jeho mladá, pohledná tvář jevila známky únavy, vyčerpání a chmur, které z nich nyní vlastně dělali bratry, protože všichni z nich byli ztraceni v těch pocitech, topili se v nich a nikdo jim nenabízel pomocnou ruku, jež by je vytáhla, nikdo jim neházel záchranný kruh, který nyní toliko potřebovali. Přesto Tarn působil nejvyrovnaněji ze všech. Ani to nebylo divné. Vždyť Pána Titánů vlastně skoro neznal, jednou nebo dvakrát jej viděl, léčil mu zraněnou ruku, ale to bylo tak vše. Nikdy spolu neprohodili pár přátelských slov.
„Tarn, mladičkej naivní novic, kterej nemá ani páru vo tom, jak vypadá svět za branama toho jejich kláštera. Asi ho ani moc nezajímá nic jinýho, než ty jeho tajemný slovíčka a kejkle. On určitě není typ, kterej by dokázal vést lidi do boje a dát jim naději.”
Tenhle verdikt byl pro Nicka velice snadný, nic jiného k tomu snad ani dodat nešlo.
Zbývala poslední osoba u ohně, jenže pohledu na ní se bránil zuby nehty. Nechtěl si ani připustit tu možnost.
Pohledná černovláska s hlavou v dlaních, která truchlila ze všech nejvíce. A měla na to právo, protože ztrátou toho jednoho muže přišla o víc, než pozbyli oni všichni dohromady.
„A Patty? Ne, tý to nedovolim já, protože sem to slíbil! Nikdy bych se na to nemoh klidně dívat. Ne po tom, co sem mu vodpřísáh!”
Seznam možných kandidátů na post hrdiny byl u konce. Nikdo z nich by ale hrdina být nemohl, nikdo z nich nesahal Gartovi ani po kotníky.
Nick zabodl svůj pohled zpátky do země, znovu zdrcen svými poznatky.
„A co ty?” napovědělo potichu jeho vlastní svědomí hlasem, který mu přišel podivně povědomý a zároveň tak neznámý. „Ty bys mohl. Gart si tě vážil, byl jsi jeho pravá ruka, nejvěrnější následovník, nejlepší přítel...”
Tohle jej doslova dostalo, musel se skutečně mistrovsky ovládnout, aby se nerozesmál.
„Já? Nu, když to říkáš. Jsem úplně skvělý kandidát. Vlastně není nikdo lepší než já, že?” smál se v duchu ironicky. „Kdo se mi může rovnat s mečem v ruce? Kdo by byl soupeřem pro mrzáka? Na tohle zapomeň, to už se můžem rovnou podřezat sami, byl by to ten milosrdnější osud!” odpověděl s vnitřním úsměvem tomu, co k němu promlouvalo z hloubi jeho duše.
„A ochlasta jsi taky, to jsi zapomněl připočíst,” dloublo do něj s posměchem to ”něco” zevnitř.
„Jo, jasně,” pomyslel si Nick. „Proč si to na rovinu nepřiznat. Sem vochlasta a to je další hřebík do rakve.”
Uzavřeno, podtrženo, sečteno!
Verdikt: Je po všem!
Jeho myšlenky se opět vrátily zpátky v čase na ostrov Faranga.
„Nikdy jsem mu neměl dovolit zůstat stát u tý brány a čekat! Umřel kvůli mně, kvůli tomu, že jsem prachvobyčejnej mrzák, kterej se nedovede postarat sám vo sebe. Kdybych tam vůbec nešel, možná by ještě žil!” zaklel zpola zklamaně a zpola vztekle, zatímco opětovně spustil svůj skřípavý orchestr. „Na tom podělanym ostrově sem měl chcípnout já, ale ne on, on si to...”



„Nezasloužil si umřít tam sám,” pomyslela si Patty, skrývajíc uslzenou tvář, s rysy, strhanými únavou, vyčerpáním a bolestí, do drobných dlaní, posetých mozoly z nedávné práce. „Možná, možná jsem tam měla umřít s ním.”
Tohle se jí prohnalo hlavou a jen umocnilo tíhu veškerých jejích pocitů.
„Neměla jsem ho tam nechat,” posteskla si zoufale, s umáčenými tvářemi, po nichž stékaly stovky slz, působících jako miniaturní střípky její vlastní duše, rozpadající se na kousíčky, teď když ztratila to, co nikdy ztratit nechtěla. „Vždyť on byl ten, s kým jsem chtěla být až do konce. S ním jsem měla i umřít.”
„Jak teď budu žít?” ptala se stále dokola sebe sama, dobře vědouc, že odpověď na tohle nenajde. „Bez něj, bez toho jediného, co pro mne něco znamenalo?”
Její svět se jí zhroutil přímo pod nohama a nechal ji padat prázdnotou, v níž nebylo jiných pocitů než smutku, zoufalství a beznaděje. A nebyla tu žádná šance na to, že by její pád mohl někdy skončit. Ne, ona bude tou tmou padat už napořád až do soudného dne, kdy se celá realita propadne zpět do nicoty, z níž kdysi vyvstala.
Vše pro ni ztratilo svou krásu, v ničem už netkvěl žádný smysl.
„Je pryč, PRYČ!!! Navždycky,” úpěla hlasitě její duše, její srdce, její celá bytost, jako chór zatracených, jež hledají spásu. „Už nikdy ho neuvidím, nikdy ho nevezmu za ruku, nikdy nebudu usínat vedle něj. Všechno je to pryč!”
Zůstala jen prázdná černá díra na místě, kde bývával on, a tuhle trhlinu už nedokázalo nic vyplnit.
Nechtěla, aby ostatní věděli, jak moc ji tahle ztráta zasáhla. Nechtěla, aby poznali, jak moc jí to sebralo. Jenže si nemohla pomoci.
Vždyť si přece myslela, že všechno mezi nimi už skončilo, ale až teď jí došlo, jak šíleně se pletla. Nikdy to neskončilo, a nikdy to neskončí. Ani teď, když už přišla i o něj.
Věděla, že nikdy nedokáže zapomenout, jak strašně moc ho milovala, jak moc pro ni znamenal...
Jak moc znamenala ona pro něj!
„Chovala jsem se jako husa,” pomyslela si a opět se začala otřásat pod silou nových vzlyků, jež se draly z úst. Slzy jí pomalu stékaly po tváři a smáčely její dlaně, v nichž skrývala uplakaný obličej.
„Vždyť on se snažil!” uvědomila si zdrceně, zatímco všechno uvnitř ní křičelo v bolestech a zoufalství. „Chtěl to napravit. Chtěl, jenže já to nechtěla.”
Tak strašně si nyní přála, aby se mohla probudit, pohlédnout vedle sebe a spatřit jeho tvář, jak ještě klidně spí. Jenže to už nikdy neudělá. Věděla, že je to všechno pryč. Navždy.
Kéž by to tak šlo vrátit zpátky, přemoci proud času a opět slyšet jeho omluvu, když spolu stáli v přístavu a on jí podal ten lesklý amulet, visící jí nyní kolem krku. Nyní věděla, že by mu bez meškání odpustila cokoli. Padla by mu kolem krku, vyčetla, jak strašně sobecký a namyšlený je, spílala mu pro jeho zodpovědnost, ale odpustila by, přijala by jeho omluvu, jako by to byl ten nejvzácnější dar, co jí jen kdo může dát.
Jenže ta chvíle se už nevrátí, zmizela v nenávratnu, stejně jako každá jiná minulost.
Její ruka se sevřela okolo toho chladného kousku blyštivého kovu.
„To je vše, co mi po něm zbylo,” uvědomila si, když jí došlo, že nemá nic jiného, co by jej připomínalo, žádnou věc, ve které by utkvěl kousek jeho samotného. „Poslední titěrná věcička, která mi ho bude připomínat.”
Nyní věděla, že se nikdy téhle tretky nevzdá, nikdy ji neodloží, nikdy ji neztratí, nikdy si ji nikým nenechá vzít. Navždycky zůstane spoutaná s tímhle amuletem svou láskou k němu, protože malinký kousíček muže, kterého milovala, byl právě v téhle tretce, jíž nosil kolem krku pokaždé, když odplouval.
A ona ji teď bude nosit navždy jako svůj talisman, připomínající, co ztratila, protože on ji už opustil, opustil je všechny a nechal je tady samotné, zoufalé, zranitelné, tonoucí v temnotě vlastních myšlenek...
Hlavně ji.
„Člověk nikdy nepochopí, co má, dokud to neztratí úplně všechno,” problesklo jí hlavou, když si dlaní otřela slzy z tváře.
Jediná kapička jí pomalu stékala po ukazováčku a upoutala její pozornost.
Tolik krásy skrývá ten malý kousek smutku.
Jako drobný střípek, který se odštípl z jejího srdce, vzal na sebe podobu průzračné krůpěje a putoval tou dlouhou cestou jen proto, aby celý svět viděl, jak vypadá skutečná bolest v jejím nitru.
Jenže ani v tomhle titěrném střípku obrovského smutku se nedá utápět navěky.
Nedá se jím žít.
A nestačí k tomu, aby umřela.
„Musím se uklidnit, Gart by si určitě nepřál, abych tu takhle seděla!” zašeptala si potichu, zatímco se pokoušela zkrotit své emoce pouhopouhou silou vůle, když konečně pochopila, že tímhle ničeho nedocílí. „Ne, přál by si, abych něco udělala a netonula tu ve zbytcích svého zoufalství, smutku a beznaděje.”
Pozoruhodnou chvíli se jí to nedařilo, protože to, čeho chtěla docílit, zajisté není jednoduché.
Každý, kdo ztratil někoho velmi blízkého, by tomuto tvrzení dal zcela jistě zapravdu.
Nakonec se jí ale povedlo zastavit ten slzavý vodopád, který trval už tak dlouho.
Chvíli usilovně přemýšlela, zatímco si odfoukla neposlušnou černou loknu z obličeje.
Pomalu se začínala vzpamatovávat a uvažovat opět aspoň trochu racionálně.
Závěry její logiky byly jednoduché.
Musela udělat něco pro to, aby zmírnila svou bolest a dopřála klid své duši, na níž se nyní rýsovala nová jizva, mnohem větší než jakákoli jiná.
A co by k tomuto účelu bylo lepší, než dokončit to, čemu on zasvětil svůj život?
„Ano, přesně tak by to chtěl, musíme to...”


„Dokončit to, co on začal,” prolétlo Tarnovi hlavou, když si vzpomněl, co vše Pán Titánů ztělesňoval, co všechno ten jediný muž vykonal. „Udělat to, co měl udělat on.”
Lehce si poposedl a v hnědých očích se mu zajiskřilo, když uvažoval tím správným směrem.
„Musíme znovu získat smysl života. A jak ho získat lépe, než pomstít padlého hrdinu?” zeptal se sám sebe a přejel si rukou po neoholeném strništi. „Vždyť on byl pro nás vzor, pro všechny z nás. A teď, když tu není, musíme se tím vzorem stát my, ti, kteří selhali na Faranze, musí přebrat štafetu a zkusit se znovu dostat do sedla, protože pokud to neuděláme hned, už nadosmrti se z toho nevyhrabem!”
Tarn sice neznal Pána Titánů dlouho, ale za tu chvíli k němu získal respekt a úctu. Stejně tak uznával vše, co tento muž udělal, a nechtěl se smířit s myšlenkou, že jeho odkaz nikdy nikdo nedokončí. Že nikdo nenaplní osud, který byl určen Gartovi.
A oni to museli dokončit. Nebo aspoň on, protože on byl tím, kdo...
On prostě musel a basta.
Na důvodech přece nezáleží.
Nikdo se nebude ptát, proč to děláte.
Pokud kráčíte za vznešeným cílem, málokoho budou zajímat vaše pohnutky.
Vždyť je přece jedno, proč si stojíte na svém a snažíte se dokončit něco, co pro vás má smysl a pomůže to všem ostatním.
Hlavní je to, že vám na tom záleží a ne to, proč tomu tak vlastně je.
„Ani Garta se nikdo neptal na jeho důvody!” vyvstalo mu na mysli. „Nikoho to nikdy nenapadlo, ptát se, proč zrovna on to vše dělá, když vůbec nemusí.”
Pozvedl pohled ke svým společníkům, kteří udržovali hrobové ticho. Všichni se topili ve vlastních myšlenkách, dusili se ve vlastní šťávě, jak by se též dalo říci.
A všichni zřejmě věnovali své myšlenky nejen padlému hrdinovi, ale i tomu, co vlastně bude dál. Ačkoli Tarn velice pochyboval o tom, že uvažují stejným směrem jako on.
Opět sklopil pohled a vrátil se zpět ke svým vlastním myšlenkovým pochodům, hledajíc v nich odpovědi a nalézajíc jen nové otázky.
Vracel se až na úplný začátek své cesty Lovce Titánů. A doufal, že mu to pomůže najít i její konec.
Jak tak letěl zpět, proti toku času, lehce se pousmál. To když si nyní nostalgicky vzpomněl na první setkání s ním. A také na zkoušku svých schopností.
„Byl to hrdý a neústupný muž, který dokázal velké věci, nemůžeme jen tak zahodit to, co on udělal, když teď přestaneme, nikdy to...”



„Nedokončíme to,” uvědomil si Magnus a pohlédl k nebi, jakoby hledal nějaké znamení, které mu řekne, co udělat nyní, když skoro celou jeho bytost sužuje zoufalství a podivný neklid. „Bez Garta nemáme ani tu nejmenší šanci.”
Rukou si přejel po holé hlavě a nervózně si poposedl, načež vrhl zlostný pohled směrem k Nickovi. Neustálé skřípání kovu o kámen jej štvalo, lezlo mu na nervy a rušilo jeho myšlenky, už nyní dost nahlodané tím, že poprvé v životě nevěděl, za čím jít. Kdykoli dříve řešil jeho pochybnosti kodex řádových bojovníků. Jenže tady byl kodex k ničemu. Možná tak maximálně mohl použít to, že by někdo měl převzít vedení, jenže kdo? A navíc, mělo by to nějaký smysl, teď když přišli o veškerou naději?
„Jo, neměl jsem ho moc v lásce, on mne taky ne,” zavzpomínal si pro sebe, když odtrhl pohled od nepřítomného válečníka a začal opět věnovat myšlenky padlému hrdinovi. „Jenže to nehraje roli, tak či tak, byl to ten nejlepší bojovník na celym tom zpropadenym ostrově. Nikdo se mu nemohl rovnat. A kdo ho nahradí teď? Nick, jeho pravá ruka a nejlepší přítel?”
Uchechtl se, když znovu pohlédl na bruneta, nepřítomně zírajícího do hlubin lesa, stále však pokračujíc ve své otravné symfonii pro meč a kámen.
Ještě více se musel s hořkostí v hrdle pousmát, když mu pohled padl na prázdnou láhev, ležící vedle pařezu, jenž statnému válečníkovi posloužil jako sedátko.
Nick byl bezpochyby skvělý válečník a děs nahánějící oponent, aspoň dokud mohl držet čepel v ruce. V tom okamžiku by se mu málokdo chtěl postavit a zkřížit s ním zbraň.
Jenže i on se v poslední době změnil.
A po tom, kolik toho vypil, by bylo divem, kdyby ten meč dokázal držet rovně.
„Ten asi těžko, kor teď. Nick je mrzák, navíc, od tý doby, co jsme tam Garta nechali, chlastá jak duha. Nejspíš si myslí, že je to jeho vina.”
Chvíli jen nepřítomně hleděl do hlubin lesa, snažíc se zapomenout na to všechno. Jenže to nezabíralo.
„Nick by měl převzít vedení Lovců, ať už si myslí cokoli,” pomyslel si zlostně a vrhl další zamračený pohled směrem k muži, o němž nyní uvažoval. „Jenže skončil tak, jak skončil. A teď už je pozdě na to ho spasit. Nick to být nemůže!”
Jeho zásady, vycházející z pravidel a zákonů Inkvizice, jasně říkaly, že právě ten, kdo byl Gartova pravá ruka, by se měl chopit velení, ale druhá část jeho bytosti, uvažující střízlivě, byla rozhodně proti.
Dlaní shrábl ze země ztrouchnivělý klacík a po chvíli prohlížení toho nezajímavého kousku dřeva jej rozdrtil na prach, opanován záchvatem zoufalství.
„Myslí si, že je to jeho vina a možná má pravdu! Kurva, určitě má pravdu!” povzdechl si smutně a zklamaně. „Podělali jsme to a teď už není žádná šance. Tady to hasne. Naše chyba znamená konec všeho. Teď už je to pro nás passé. A nic to...”



„Neodčiní to nic, co bychom zvládli,” pomyslel si smutně Ricardo a pohodil hlavou. „Nemůžeme to vzít zpátky, ale můžeme aspoň trochu zmírnit tu ztrátu.”
„Jenže má to vůbec nějaký smysl, když veškerá naděje je teď mrtvá?” položil tu otázku sám sobě a chvíli mu trvalo, než dokázal vyvodit závěr, jenž byl ovšem zcela nepochybný a nikterak radostný.
„Nemá! Riskoval bych krk, kvůli němu, protože on něco symbolizoval! On byl tim, co nás dokázalo hnát dál. Ale za nikým z těchle hovad nepudu! Magnus, vypatlaná Inkviziční palice. Patty? Ženská a to stačí! Tarn? Holobrádek, ke všemu učeň mágů a těm se nedá věřit. A Nick?”
„Za ním bych kdysi šel,” odvětil si v duchu, vzpomínajíc na to, co vše vlastně Nick znamenal. „Kdysi, teď je z něj troska!”
Rukou si projel zrzavé vlasy a nepřítomně se zahleděl do hloubi lesa, doufajíc, že ten pohled na klidné panoráma mu aspoň trochu ulehčí a uklidní jeho myšlenky, nyní tak chaotické a zoufalé.
Jenže ani to nepomohlo. Realitě se nedá utéct tak snadno, jak si mnozí myslí. Jediným jistým útěkem před touhle tíhou by byla smrt. Jenže ani to nebylo zcela nezpochybnitelné.
„Kdo může vědět, co přijde po smrti?” zamyslel se nad touto filosofickou otázkou. „Z živých nikdo. A ti, co by o tom mohli něco tušit, tak ti to už nikomu nepoví, protože mrtví přece nemluví.”
Na chvíli se zahloubal do svých myšlenek, ale okamžitě byl ze svého snění vytržen, když znovu spustil Nickův kakofonický orchestr.
Jeho myšlenky se vrátily zpět do reality, nesmiřitelné, smutné a krutější než dokáže být třebas i samotná smrt. Ani smrt totiž není tak krutá jako realita. Nenechá Vás trpět dlouho, jenže realita si vychutnává každičký okamžik, kdy trpíte a jako naschvál jej ještě protahuje, abyste si svou bolest co nejvíce vychutnali. Abyste měli to potěšení vypít si kalich hořkosladké chuti až do úplného dna.
Ricardo si rukou znovu prohrábl vlasy, stejně jako vždy, když váhal, byl nerozhodný, zoufalý nebo nevěděl, co dělat.
Garta měl vždycky rád, i když tak úplně jeden druhému neschvalovali svůj postoj ke světu.
Pán Titánů patřil mezi ty čestné, hrdé lidi, kdežto on, Ricardo, využil každé možnosti urvat si co největší kus pro sebe. Oba se ale navzájem respektovali. To, že jsou úplně odlišní, nehrálo roli v tom, čeho dosáhli.
„Možná jsme tam měli chcípnout všichni,” zašeptal, když jeho zklamání nahradil vztek, pramenící z jejich selhání. „Možná by to byl ten laskavější osud! Aspoň bysme tu teď neseděli s vědomím, že nemužem dělat už vůbec nic.”



„Rozloučení,” zašeptala Patty sama pro sebe. „Jo, musíme se s ním rozloučit.”
Chvíli váhala, jakoby si snad nebyla jistá tím, jestli to má udělat. Ačkoli věděla, že není nikdo vhodnější, aby vyřkl těch posledních pár slov, adresovaných tomu, který je už nemohl slyšet. Nakonec se však odhodlala, neboť pochopila, že nikdo jiný tohle právo nemá. Náleží jen jí, vždycky náleželo, a právě proto to musí udělat ona, nikdo jiný to za ni totiž neučiní.
Pomalu si stoupla, což jí stálo spoustu sil. Přimět tělo, které bylo několik dnů na nohou, bez řádného odpočinku, a teď, když si na chvíli sedla, si velice rychle zvyklo na to, že nemusí nic dělat, bylo opravdu vyčerpávající. Obzvláště, když veškerá bolest ze ztráty v ní ještě byla dosti čerstvá. A když se jí nyní znovu naskytla možnost chvíli přemýšlet, vrátila se s obnovenou silou, snad ještě intenzivnější, než vůbec byla předtím.
Koutkem oka zachytila pohyb a zašilhala tím směrem. Spatřila tři postavy, které se zjevily na okraji mýtinky. Chvíli jí trvalo, než pochopila, kdo to vlastně přišel.
To poslední zbývající Lovci Titánů také přišli vzdát hold padlému. Všichni tři tam ceremoniálně stáli, stále oděni v těžkých plátových zbrojích, lesknoucích a blyštících se jako diamanty v odlescích ohňů na pozadí scény. Všichni muži vypadali jako prastaré sochy, povstávající z propasti věků jen kvůli tomu, aby zde mohli být, s pohledy zabodnutými do země, takže ani jednomu z nich nebylo vidět do tváře. Ani jedna ze tří postav nepřišla blíže a neposadila se k nim, aby společně truchlili. A všichni věděli proč. Ani jeden z těch tří se nepovažoval za bližšího přítele zemřelého, ačkoli z těch, co seděli kolem ohniště, byli Gartovi skutečně blízcí jen dva lidé.
Přesto však Lovci přišli, ačkoli se to od nich vůbec nečekalo. A to bylo hlavní.
„Všichni,” začala nejistě s pohledem zabodnutým v zemi, váhajíc a hledajíc ta správná slova pro tento okamžik.
Zbylé čtyři postavy u ohně k ní pozvedly své oči, plné dychtivosti a očekávání, jako jsou oči malých děcek, která čekají na to, až jim jejich rodič zodpoví položenou otázku a vysvětlí jim co a jak. Stejně tak cítila, jak se k ní upnuly zraky tří válečníků opodál.
Černovláska si lehce odkašlala, než se s těžkostí pustila do dalších slov, jež musela vyslovit.
Cítila se divně, když tu teď měla mluvit o něm. Navíc před všemi ostatními.
Jenže někdo to říct musel, a kdo byl k tomu vhodnější než ona?
Ta, která jej znala nejdéle a zdaleka nejlépe.
„Všichni, jak tu sedíme, jsme Garta znali,” pronesla a přejela pohledem svých uslzených očí každého z nich. „Někteří jen chvíli, někteří déle. Každému z nás však byl nějak blízký. Byl pro nás přítelem, učitelem, pomocníkem, hrdinou...”
„A taky životní láskou!” pomyslela si a slzička se jí skutálela po tváři, načež odkápla na zem, kde se vpila mezi listí, pokrývající lesní půdu jako měkký koberec.
„A nebyl tím vším jen pro nás, co tu sedíme, ale i pro všechny ostatní lidi! On ztělesňoval něco, pro co stojí za to žít!”
Několik dalších slz následovalo tu první.
Dokonce i oči ostřílených válečníků, jakými byli Magnus, Ricardo a Nick, nyní lehce zvlhly a na krajíčku se zachvěly náznaky slz.
Pomalu obrátila slzící oči k nebesům a letmým pohledem při tom opět zabloudila ke třem mužům. Stále tam stáli jako mramorové sochy, pradávní strážci tohoto okamžiku. Bez jediného hnutí.
„Ať už jsi kdekoli, Garte, doufáme, že ti tam je líp!” pronesla rozechvělým hlasem, zatímco po její tváři začal stékat další vodopád slz. „A všichni chceme, abys věděl, že nám tu strašně chybíš.”
„Hlavně mně,” pomyslela si pro sebe.
Pláč nabral na intenzitě a síle. Vzlyky se jí už draly z úst, a to i přesto, že se je vší silou snažila zastavit. Jenže to nešlo. V současném rozpoložení prostě nedokázala pokračovat ve svém proslovu.
Když nastala tahle chvíle ticha, jejich tišší společníci na okraji mýtinky se pomalu otočili a odcházeli. Svou povinnost už splnili. Jen jeden z nich se zarazil a pohlédl zpět k jejich tábořišti. Copak se to zračilo v jeho očích, skrytých stínem masivní přilby? Touha připojit se k nim a spolu s nimi mlčky vzdát hold? Nutkání říci pár slov na rozloučenou? Nebo něco jiného?
Tak či tak, ta prchavá chvíle se v okamžiku rozplynula, válečník v prastaré zbroji se otočil a opět se připojil ke svým odcházejícím přátelům.
Nick si pomalu stoupl a přešel k ní. Pevně ji objal, cítil, že by to měl udělat, že právě teď tohle potřebuje ze všeho nejvíce. A také tím chtěl aspoň trochu odčinit svou chybu.
„Tu hloupou chybu, kvůli které zemřel!” zaklel v duchu vztekle a pohlédl na prázdnou lahev na zemi. Další poryv pláče zacloumal tělem dívky, jíž držel v náručí a rozechvěl i jeho.
Jak tak stál, pozoroval prázdnou lahev a držel plačící Patty, uvědomil si, jak hloupě se vlastně celou tu dobu choval.
Teprve teď, když začínal pociťovat, jak mu alkohol pomalu vyprchává z žil a on střízliví, pochopil, že takhle se nic nevyřeší. Že nedokáže utopit své pocity v litrech alkoholu, ba naopak, jen je tím podněcuje.
„Můžu za to já!” zašeptal si pro sebe, stále hledíc na prázdnou flašku, teď už ovšem s odporem, který se také měnil v odpor k sobě samému a svému nedávnému chování. „Jenže se z toho nemůžu sesypat a skončit jako vožrala! Co by tomu řekl Gart, kdyby mě viděl, jak se tu topim v chlastu?”
Zeptal se, i když sám moc dobře věděl, co by mu na to jeho nejlepší přítel řekl.
Doslova viděl, jak strašně by mu vynadal, že se chová jako hloupé, naivní dítě.
Slyšel jeho rozčílený a hlas, který v něm opět něco probudil.
Ale co?
Ztracenou odvahu?
Zbytek hrdosti?
Pozůstatek cti?
Všechno dohromady?
Jeho vlastní svědomí se opět začalo ozývat. A tentokráte už k němu nepromlouvalo s cynismem, ale mluvilo klidně a rozvážně, jako ten nejlepší rádce, kterého si nyní mohl přát.
„Tohle by Gart nechtěl!” utvrdil ten hlas rozumu jeho myšlenky a přinutil jej pevněji obejmout Patty, která už konečně přestala brečet a lehce si otírala mokré tváře a uslzené oči. „Vždyť víš, co by si přál!”
„Chtěl by, abychom to dotáhli až do konce! A taky by chtěl, abych se postaral o Patty, což bych ale nemoh udělat, pokud bych skončil jako násoska,” přiznal sám sobě bez jakéhokoli otálení. „Jsem to já ale vůl!”
Pomalu pustil černovlásku s očima opuchlýma od pláče, sám si také otřel vlhké koutky, hlavně aby nevypadal tak hloupě před ostatními.
„Mrzák nebo ne!” ozvalo se znova to ”něco” uvnitř, ten jediný rozumný kousek jeho bytosti, který pomalu ale jistě získával nadvládu nad jeho vědomím. „Dokud můžeš držet meč v ruce, je to jedno! Vzpomeň si, kdo jsi byl, tehdy dávno, ještě před tím, než jsi ho poznal. Vzpomeň si, čím jsi vlastně prošel, jak ses změnil, a co vše jsi od té doby dokázal. A pak si odpověz. Zvládneš to, co měl zvládnout on?”
Nick se pekelně soustředil, aby dokázal zodpovědět tuhle zákeřnou otázku, jež mu do tváře vmetlo jeho vlastní svědomí. Jeho cesta za odpovědí jej zavedla i do těch nejzazších koutů, ukrývajících se uvnitř něj.
„Ne, já to nezvládnu,” přiznal si na rovinu dosti sklesle.
„Ale my bychom to zvládnout měli!” přitakal znovu, když pohledem přelétl své společníky, čekající, zda jim něco neřekne.
„Máš pravdu,” ozvala se ta malinká část jeho bytosti, mluvící tak rozumně. „Sám to nedokážeš, potřebuješ ostatní. Tak tu nestůj jak vůl a přesvědč je!”
Sotva znatelně kývl na ten rozkaz. Věděl, že musí.
„Jak už řekla Patty, všem nám tu chybíš, Garte!” spustil proslov k ostatním. Jazyk se mu lehce pletl, když začal mluvit, ale snažil se ze všech sil, aby mluvil co nejplynuleji. „Ale chceme, abys věděl, že si tě budeme pamatovat, všichni si tě budou pamatovat, to přísahám. Ať už jsi kdekoli, nechť víš, že my dokončíme to, co jsi ty začal, a neustaneme, dokud nepadne poslední Titán!”
Všichni teď na Nicka hleděli s posvátnou úctou a překvapením. A Nick sám si připadal jako absolutní pitomec, když tu takhle mluvil do vzduchu. Jenže, co když na všech těch prapodivných řečičkách okolo posmrtného života vážně něco bylo? Co když ho právě teď Gart poslouchal?
Doslova cítil, jak stojí za ním a souhlasně přikyvuje jeho slovům, ačkoli věděl, že si s ním pohrávají jeho vlastní smysly. Věděl, že pokud se otočí, spatří jen tichý les a nic jiného.
„První krok je za tebou, máš jejich pozornost!” přikývlo svědomí potěšeně a vytrhlo jej z jeho úvah. „Teď jejich srdce!”
Po chvíli ticha začal Magnus: „A máš vůbec tušení, kde začneme? Vždyť nemáme sebemenší náznak toho, co Gart plánoval.”.
V jeho hlase čistě a jasně zněla ironie, když promluvil k muži, který ještě před chvílí vypadal pouze jako zničený odraz člověka.
„Máme Ursegorův seznam,” pronesl Nick a přejel po všech pohledem. „A kdo ví, třeba máme i něco jiného. Nebo už snad někdo prohlédl Gartovu truhlu?”
Všichni zakroutili hlavami, naznačujíc tak, že tohle by je ani ve snu nenapadlo.
„Gart byl muž, který se připravil úplně na vše,” řekl brunet pomalu a důrazně, snažíc se tak získat jejich důvěru, jejich oddanost... Jejich srdce. „A divil bych se, kdyby nezanechal nějaké instrukce pro Lovce, v případě, že by to on sám nemohl dokončit. A my to společně dokončíme!”
„A teď jim dej něco, čeho se můžou držet!” přikázalo svědomí. „Jinak se s tím můžeš rozloučit.”
„Jenže co?” zeptal se zoufale. „Co když vážně nic nemáme?”
Svědomí však mlčelo, nenapovědělo, když to nejvíce potřeboval.
„Psal si deník,” zašeptala Patty nejistě, skoro jakoby se bála to vyslovit, a nahradila tak jeho mlčící vnitřní hlas.
Nick se k ní otočil a zvědavě jí pohlédl do očí, opuchlých od nedávného pláče. Jeho pohled následovaly i ty tři zbylé.
„Tohle,” usmál se ten moudrý kousek jeho osobnosti.
„Několikrát jsem ho přistihla, jak si zapisuje něco do takový malý knížečky,” navázala o něco jistěji. „Nikdy mi neřekl, co si to píše, ani když jsem se ptala. Jednou to ale nechal ležet na stole. Možná jsem neměla, ale chtěla jsem vědět, co tam je.”
Patty se trochu začervenala a vypadala, že se teď cítí velice provinile. Skoro jako dítě, které se doznává k něčemu, co rozhodně nemělo dělat, neboť mu to jeho otec zakázal.
„A co tam bylo?” zeptal se Nick s posvátnou úctou, netrpělivě však čekajíc na odpověď.
Všichni ostatní také sledovali Patty, jak tam stojí a vlasy jí povlávají v mírném větříku.
Tváře měli plné zvědavosti a očekávání.
„Zapisoval si tam různé postřehy, kterých si všiml během výprav,” odpověděla černovláska nesměle a zrudla ještě více, ačkoli se zdálo, že už to není možné. Přestože sama věděla, že dělá správnou věc, přišlo jí neslušné mluvit o tom, co Gart držel v tajnosti. Jenže teď bylo nutné vědět skutečně vše a právě to ji donutilo pokračovat bez dalšího hloupého červenání. Věděla, že Gart by si určitě přál, aby to zbylým Lovcům pověděla, a tak pokračovala.
„A taky různé podrobnosti o všech těch cestách a vůbec všechno, co by se mohlo hodit.”
Nickovi se na tváři rozehrál vítězoslavný úsměv, když se otočil zpět a přejel zbývající Lovce Titánů pohledem svých hnědých očí.
Zračilo se v nich vítězství.
„A jsou tví!” usmálo se to ”něco”, skryté tak hluboko pod povrchem, že o ”tom” neměl tušení až do dnes.
„Začneme přesně tady, mistře Magnusi!”