Do háje, měl bych zmizet. Zem už se tu začíná pěkně otřásat. Sakra, ze skrětího chrámu začaly sršet blesky a bariéra se začala stahovat. Včera se tu potuloval nějakej divnej týpek a říkal, že jde do chrámu nás odtud vysvobodit. Musím jít do chrámu, musím mu pomoct.
Vyšel jsem směrem k jejich táboru, čekal sem, že ho najdu mrtvýho před branou, ale místo toho se po zemi válely mrtvoly skřetů. Cesta dovnitř byla volná. Našel jsem tu i mrtvé templáře a nakonec jsem se dostal do místnosti s obrovským oknem. Bylo tam plno mrtvých noviců a nějáký guru a pod sutí i ten chlápek.
„Hej, chlape, vydrž, pomůžu ti,” zvolal jsem.
„To jsi ty?” otázal se zmateně.
„Jo, vydrž, dostanu tě z pod toho šutru,” spustil jsem a zaběhl jsem kousek zpátky, chopil jsem se skřetího kladiva a utíkal zpátky za tím ubožákem.
Rozmáchl jsem se a udeřil do středu sloupu, ten se rozlomil na dvě poloviny, odhodil jsem kladivo a chopil jsem se meče, který ležel kousek od sloupu a zasunul ho pod kámen. Vší silou jsem začal tlačit vzhůru, až se sloup pohnul a odvalil se z těla mého nového přítele. Ten byl ale v bezvědomí, jeho zbroj byla skoro na kaši, tak jsem ji z něj sundal. Jak jsem odhodil poslední kus rozpadla se na prach.
Vzal jsem váček a trochu toho prášku jsem vzal. Svého kamaráda jsem vzal na ramena a odvedl z chrámu. Odvedl jsem ho skrz průsmyk a hned jsem ho donesl k Saggitě, která naštěstí svoji jeskyni neopustila.
„Jaj, kdo pak to je?” optala se.
„Dobrý den, paní, můj přítel je raněn, můžeš ho uzdravit?” tázal jsem se zdvořile.
„No, že jsi tak zdvořilý, tak se pokusím!”

Po půl hodině můj přítel znovu otevřel oči.
„Kde to jsem?”
„Kde? Přece v Khorinisu, chlape,” odvětil jsem mu.
„Jak jsem se sem dostal?” položil další otázku.
„Našel jsem tě ve skřetím chrámu, pamatuješ? A pak tě odvedl skrz průsmyk sem,” ŕekl jsem mu na vysvětlenou.
„Kde je moje zbroj a meč?” zeptal se zděšeně.
„Ze zbroje zbylo jen tohle,” odpověděl jsem a podal jsem mu váček. „A meč sem musel nechat tam, byl moc těžký, nemohl bych pak vzít tebe.”.
„Kdo vůbec jsi?” otázal se nejistě.
„Já jsem Rick a kdo jsi ty?”
"Díky Ricku já jsem, ehmm, já jsem Raven,” zaváhal na chvíli.
Bylo mi jasné, že řekl první jméno, které ho napadlo.
„No, Ravene, neumíš moc lhát, ale možná bychom se měli vydat na Onarovu farmu, možná tam bude lepší atmosféra než ve městě,” navrhl jsem svou variantu.
„Tak jo,” odvětil a otočil se k Saggitě. „Ehmm, Saggito, nemáš tu nějakou zbroj a zbraň?”
„Jo, jeden lovec mi tu umřel. Tady máš koženou zbroj, dlouhý luk a krátký meč,” odpověděla léčitelka.
„Díky, tady máš hrudku rudy,” poděkoval jsem a podal jí kousek kovu.
„Děkuji, ale víte vy vůbec, kolik taková hrudka rudy stojí?”
„Kolik?” zeptal jsem se.
„Ne méně než dvě stě zlatých,” podotkla Saggita s úsměvem.
„Cože? Dvě stě zlatých,” nemohl jsem uvěřit. „Díky Saggito, někdy příště.”
Vyšli jsme z jeskyně k Onarové farmě.
„Mám tu ještě čtyřicet nugetů, s tím vystačíme na dost dlouho,” podotkl Raven.
„A já mám ten rudný prach,” oznámil jsem.
„To je fakt.”
Dorazili jsme k Onarově farmě a já uviděl žoldáky, ve mně se oběvila jiskřička naděje.
„Hele, Ravene, co bys řekl tomu, kdyby ses stal žoldnéřem?” zeptal jsem se.
„No, myslím, že by to bylo dobré,” odpověděl můj nový přítel.
„Tak pojď, znáš Leeho?”
„Něco jsem o něm slyšel,” odpověděl.
„Tak teď ho poznáš osobně,” usmál jsem se.
První kdo mě poznal byl Tolrof: „Ricku? Co tady děláš myslel sem, že tě sebrali paladinové. Běž za Leem, on tě určitě rád uvidí.”.
„Poď Ravene,” chytl jsem ho a vešli jsme dovnitř.
„Ricku, tomu nemůžu uvěřit, co tu děláš?” spustil Lee.
„No já a můj kámoš se tu chceme stát žoldáky.”
„Tebe beru a jestli je tohle opravdu tvůj kamarád, tak ho beru taky, ale někoho mi připomíná, no nic běžte za Onarem dohodnout plat,” pověděl nám Lee.
U Onara byla lehká domluva, nastavil nám plat sto zlatých na den, dost se změnil od posledního rozhovoru, který jsem s ním měl, dostali jsme zbroje, vyfasovali slušnější zbraně, prodali jsme trochu rudy kováři a nakoupili nějaké jídlo.

První věc, kterou nás pověřili, byla, abychom zbavili Bengarovu farmu domobrany, ale to uděláme zítra, dnes chci promyslet jak se pomstím Sarfovi.

Druhý den ráno jsem vzbudil Ravena a vydali jsme se k Bengarově farmě.
„Bengare, posílá nás Onar,” sdělil jsem farmáři.
„To je dobře, ti domobránci tu budou každou chvíli,” řekl nám Bengar.
Už jsme zahlédli dva natěšené chlapíky se stupidními úsměvy. Vyšli jsme proti nim, když jsme je míjeli, Raven jednomu nastavil nohu a ten upadl. Druhý se otočil, ale to už jsem do něj strčil, Raven se napřáhl a jednu mu střelil. První domobránce se vzpamatoval a vytasil meč, já vytáhl ten svůj a švihnul jsem ho do ramene, domobránce jen zasténal a svalil se na zem. Když se ten druhý chystal vytáhnout meč, patrně ho zastudil hrot Ravenova šípu, který se mu objevil v krku, já se inspiroval jeho činem a probodl jsem domobránce, ležícího přede mnou.
„Tak, sou tuhý necháme je tady nebo si je odnesem?” zeptal jsem se Ravena.
„S tím se táhnout nebudu, farmáři je někde pohřbí,” odpověděl mi a otočil se k farmářům: „HEJ FARMÁŘI, POJĎ SEM!”.
„Máme hotovo,” zazubil jsem se.
„O díky, nikdy sem nebyl tak rád, že tu jsou žoldáci,” usmál se Bengar.
„Tak jdeme,” zavelel jsem.
Šli jsme pomalu zpátky k Onarově farmě.
„Ravene, ve kterém táboře jsi vlastně byl?” zeptal jsem se.
„Ve starém, než ho zavřeli,” odvětil mi.
„A jakou si tam měl hodnost?”
„Byl sem strážce,” řekl Raven. „Ricku, za co tě vůbec odsoudili?”
„Byl sem zloděj a moji přátele mě zradili a udali, pak sem v záchvatu paniky zabil pár lidí.”
„Hmm, proč zavřeli tebe?” zeptal jsem se po chvíli.
„Byl sem rybář a piráti napadli moji loď a mne zajali. Paladinové povraždili celou posádku, ale já přežil a proto mě hodili do Bariéry, protože si mysleli, že jsem taky pirát,” odtušil Raven.
Náš rozhovor byl ukončen, protože jsme byli na farmě. Tolrof nám zaplatil a my se rozešli. Raven do hospody a já ke kováři. Nechal jsem si zhotovit dva meče z rudy a rudnou dýku. Jeden z mečů jsem dal Ravenovi za to, že mi pomáhá. Zítra se vydám do města, hledat Sarfa, Cassiu a toho věstce.

Ráno jsem sbalil nějáké věci, nechal Ravenovi vzkaz, že se vrátím a odešel k městu. Uměl jsem o mnoho lépe bojovat, takže to nebyl žádný problém.
Město bylo vzhůru nohama, zavládl tam naprostý chaos. Vydal jsem se do horní čtvrti, ale v Sarfově domě nikdo nebydlel a tak jsem zašel do naší staré skrýše a měl jsem štěstí, Cassia a ten pomatenec byli uvnitř.
„Ale ale, kohopak tu máme?” otázala se jízlivě Cassia. „Rick, co tady děláš?”
&bdquPřekvapená, co?” usmál jsem se.
„Co tu chceš,” vypálila v odpověď.
„Chci nejdřív slyšet, jakto, že jsi ožila, a pak vás chci zabít,” pronesl jsem.
„Já nikdy nezemřela, tady, můj přítel Abu, tě jen donutil, aby sis to myslel,” ušklíbla se Cassia.
„Jak?”
„Když odklidili Jespera, začal si kouřit tu drogu, co ti tenkrát dal a ta ti vyvolala ty halucinace. Pak zbývalo vymyslet plán, jak tě sejmout a to ti Sarf každý den musel dát trochu té drogy do pití, abys měl ty sny, a když si byl zpátky za Abuem, tak ti dal další drogu. A pak tě Sarf jen udal,” odtušila chladně.
„A kde je Sarf teď?” zeptal jsem se.
„Už je v Myrthaně, ty peníze, co jste nakradli, mu na to bohatě postačily,” rozesmámla se Cassia.
„Ty hnusná svině!” zřval jsem a tasil jsem meč a bodl vedle stojícího Abua.
Ten jen zasténal a padl k zemi. Cassia vytáhla svůj meč a začala šermovat, jak nejlépe uměla.
„Cassio, kolonie je drsná země, hodně jsem se naučil,” usmál jsem se cinicky, když mi došlo, že nemá nejmenší šanci.
Vykryl jsem její výpad a tvrdým úderem jsem jí rozsekl meč. Už jsem se nechtěl zdržovat, tak jsem jí prosekl hrdlo a začal jsem utíkat. V přístavu jsem odvázal jednu z rybářských lodí a pádloval směrem k Myrthaně.
Podle mapy musím uplout asi ještě padesát kilometrů. Musím Sarfa najít.