Proces

Nocí se rozléhalo skřehotání žab. Nad jejich zašifrovanými zprávami držel strážnou ruku samotný Měsíc, který byl tu noc v úplňku a svým stříbrným světlem osvětloval celý močál. Pryskyřice na stromech, stíny stromů v tůňkách, všechno dostávalo zvláštní, až kouzelný, lesk. A přece byla tato harmonie přírody narušena něčím tak prostým a zároveň nečekaným. Nocí se začaly rozléhat rány a výkřiky lidí, které vystřídaly žabí symfonii.
V malé vesničce za okraji močálu bylo nezvykle rušno a to i přes to, že byla hluboká noc. Ozývalo se zabušení na dveře jedné z chatrčí. Po chvilce ticha se ozval mužský hlas: „Mykolas! Cihlář Mykolas! Žije tady cihlář Mykolas? Máme ho přepravit do Svyatilu, na rozkaz slovutného Algimase!”
„Bydlí tam!” ozval se nečekaně ženský hlas. Ve dveřích nedaleké chatrče stála ženská postava a ukazovala na dveře, na které před chvílí bušil onen cizí muž. „Co mu chcete? Udělal něco?” ptala se žena dál, ale místo odpovědi se ozvalo jen další bušení na dveře. Hluk začal budit další obyvatele vesničky, kteří začali opouštět svoje příbytky a rozsvěcovat louče, aby viděli, kdo se domáhá jejich známého. Jak se ke stříbrnému svitu Měsíce přidávalo víc a víc zlatavého světla ohňů, lidé si z hrůzou uvědomili, že do jejich pokojné vsi přišel ten nejsvětější zákon. Onen muž u dveří byl oděn do dlouhého červeno-bílého roucha a opodál mlčky stáli dva ozbrojenci opřeni o klec na voze taženou dvěma koňmi.
„Inkvizice...” špitl někdo, jako by se snad bál, že bude odvezen také. Ať dotyčný chtěl nebo ne, prolomil tím ledy a do okolí vesnice se začal linout nesrozumitelný šepot vycházející z mnoha úst. Šepot ale utichnul stejně rychle jako začal. Ozvalo se další zabušení.

„Sakra vylez už, Mykolasi. Nedělej si to ještě horší. Aťs’ udělal Stvořil ví co, tak to určitě spravedlivě posoudí,” začal směrem k zavřeným dveřím vykřikovat jeden starší muž, ”nebuď blázen. Víš přece, co tihle lidi umí.”
„Váš známý má pravdu,” zkusil to tentokrát medovým hláskem muž rouchu, „nechceme vám nijak ublížit a pouze vás převezeme k výslechu. Vyžádal si vás sám nejvyšší Algimas. Přece se nebudete protivit jeho vůli. Nebo snad vůli samotného Stvořitele. Mějte přece rozum...”
„Omlouvám se, že ruším, otče,” byl najednou muž v rouchu přerušen.
„Jsem bratr Aleksei,” odvětil nejprve cizinec, „a teď, čeho si žádáš?” a pokusil se o úsměv, který byl ale plápolajícími loučemi zkřiven do hrozivého šklebu.
„Mykolas patří k mým nejlepším cihlářům. Jak bez něj budu schopen plnit císařovi požadavky? Vždyť Tsehla roste rychlej než my stačíme dodávat materiál na stavbu,” povzdechl si vesničan. „Smím aspoň vědět, bratře, čím se ten nebožák provinil? Nikdy s ním problémy nebyly. Denně se s námi modlí...”
„Modlí? Opravdu? Kdo z vás,” otázal se Aleksei směrem obyvatelům vsi, „ho viděl na modlitbách naposled? No? Kdy to bylo? Nevíte!” a začal hřímat z plných plic. „K nejsvětějšímu uchu velekněze Algimase se doneslo, že v této vesnici žije kacíř. Chce s ním mluvit a já pevně věřím tomu, že nebudete pochybovat o jeho úmyslech.”


„Kacíř?” ozval se další mužský hlas, „jak by mohl být Mykolas kacíř? Pobožnějšího člověka nenajdete. Je to celé hloupost.”
„Synu, měl bys lépe vážit svá slova. Prý tu žije jeden kacíř, nikoliv dva. Přece se nechceš protivit vůli našeho Stvořitele...” pustil se do debaty bratr Aleksei, „ale stejně jako ty, i já věřím v nevinnu vašeho bližního. Ovšem pokud si s ním přeje mistr Algimas mluvit, musí tak být učiněno.”

Po poslední větě pokynul rukou k jednomu z ozbrojenců a ukázal na dveře Mykolasova obydlí. Muž v brnění ani na vteřinu neváhal. Došel ke dveřím a zkusil zabušit větší silou. Údery kožené rukavice zněly tlumeněji ale o to děsivěji. Když se ani v této chvíli nedostávalo delegaci žádné odpovědi, strážný vykopl dveře a vnořil se do tmavé chatrče. Bylo cítit rostoucí napětí a ve chvíli, kdy byl Měsíc nepozorovaně překryt chomáčem mraků, utichl nejen šepot, ale i skřehotání žab a všichni se zatajeným dechem pozorovali, jak ozbrojenec vyvádí cihláře. Mykolas byl o dobrou hlavu menší než voják, i přesto měl urostlou postavu. Pochodně mu téměř neznatelně ozařovaly tvář, přes kterou měl slepené pramínky vlasů ukrývající neupravované strniště. Jediné, co mohl každý bezpečně vidět, byly jeho vyděšené oči lesknoucí se v záři pramenů.

„Ty jsi Mykolas, že?” oslovil cihláře Aleksei ve chvíli, kdy ho před něj předvedl ozbrojenec.
Muž mlčky přikývl a rozhlížel se po svých známých a čekal, že snad někdo z nich zasáhne nebo se jej zastane.
„Myslím,” pokračoval Aleksei, „že důvod naší návštěvy je ti jistě znám. Nemám pravdu?”
„Měl by?” odsekl Mykolas, „nevím, co jsem udělal, že to zajímá někoho až ve Svyatilu. Tohle je malá vesnička, vidíte? Tady si každej hledí svýho. Radil bych to i vám.”
Mezi obyvateli to okamžitě vyvolalo vlnu nevole. Nikdo se přece nemohl stavět proti Inkvizici a svatému Řádu. Co kdyby si někdo myslel, že je „zkažená” celá vesnice?
„Sakra, nebuď hlupák,” ozval se jeden z vesničanů.
„Jo, dostaneš nás do problémů všechny. Radši už drž hubu a dělej, co ti říkají,” přidal se další.
„Slyšíš své přátele, synu? I oni vědí, co je pro tebe nejlepší. Přestaň se tedy bránit. Pojedeš-li s námi po dobrém, bude to lepší pro nás všechny, věř mi,” dodal s úšklebkem bratr Aleksei.
„Těmhle jde víc o záchranu vlastních zadků než o pomoc člověku v nouzi,” odplivl si Mykolas, „uvidíme, kdo nakonec skončí v pekle,” a pokusil se vytrhnout svému strážci. Ten ale čekal pokus o útěk a držel cihláře pevněji než si nebožák myslel. Místo úprku se mu dostalo tvrdé rány do břicha a ozbrojenec ho vlekl směrem ke kleci.

„Je mi opravdu líto, že jste toho museli být svědky,” začal kněz promlouvat k obyvatelům vesničky. „Věřím, že pokud se odstraní zkažené semeno v zárodku, nemůže z něj nic dalšího vyklíčit a vaše vesnice zůstane dál čistou v očích Stvořitele. Přijměte tímto mé požehnání jakožto i požehnání velkého Algimase a našeho milovaného císaře Grigorije V. Nechť nad vámi Stvořitel bdí dnem i nocí. Sbohem.”
Spolu s posledním slovem naposled přeměřil vesnici pohledem a vydal se k vozu.