První, druhá, třetí postava, počítal v duchu Mykolas. Z chodby na druhé straně postupně vystoupili tři kněží, všichni odění do těch nejdražších rób, které kdy cihlář viděl. Bíločervené, zlatem vyšívané a padající až na zem. Všem třem se na krku houpal zlatý přívěsek ve tvaru Stvořitelova vševidoucího oka, tak jak bylo u nejvyšších církevních hodnostářů zvykem. Když konečně všichni usedli, rozhlédl se prostřední z mužů po podzemní místnosti, povstal a temným silným hlasem, který se rozléhal po prostorách zahájil proces:
„Nejprve, abychom dodrželi kvóty stanovené Nejvyšší radou, musím omluvit dva z našich bratří. Oba jsou v tuto chvíli pryč a vykonávají své úkoly jinde. Nikdo nevěřil tomu, že se zde přítomný bratr Aleksei,” a pokynul rukou jeho směrem, „vrátí tak brzy a ještě k tomu uprostřed noci...”
Zatímco muž mluvil, Mykolasovi se vracel zrak a mohl si muže lépe prohlédnout. Nebyl již z nejmladších, na tvářích a čele začínal být jeho obličej vrásčitý a obočí šedivělo. Kromě naprosto holé hlavy na něm ale cihlář neviděl jediný důvod, proč by měl být tak uznávaný a respektovaný. Muž podle něj neměl charisma, pouze nepřístupný výraz ve tváři a zlobu v černě se lesknoucích očích. Možná si to jen namlouvám, napadlo Mykolase, je tady tma a nevidím na něj tak jak bych chtěl.
„Dále bych rád uvedl do zápisu jména soudců,” přešil Mykolasův tok myšlenek tentýž hlas, který zprvu začal mluvit s takovou razancí.
„Tomuto procesu předsedám já, vrchní inkvizitor Algimas. Společně se mnou je tu velekněz Velemir a také velekněz Tihomir.”
První jmenovaný byl bezesporu ze všech nejstarší, prošedivělé zbytky vlasů na hlavě a mohutný bílý plnovous tomu napovídali. Taky jako jediný upřeně pozoroval Mykolase. Když se s ním cihlář setkal očima, neucuknul, ale vyslal na něj tázavý pohled. Vypadalo to, že jeho samotného by zajímalo, proč tu cihlář je. Naopak Tihomir vypadal velice nezaujatě. Jeho robustní postava se promítala i ve tváři, kterou zdobila druhá brada, která, stejně jako zbytek hlavy, nenávratně padala dolů. On tu snad spí, napadlo Mykolase a zlostně se na obtloustlého kněze zadíval. Na rozdíl od svého bratra ovšem pohled neopětoval a jen mlčky zíral do stolu.
„Našim předpisům jsme jistě již učinili za dost,” pokračoval inkvizitor, „takže přejdeme k té podstatnější části. Zde přítomný,” chvíli procházel všechny své pergameny a v kobce se rozhostilo naprosté ticho, „Mykolas je obviněný z kacířství. Svědci z okolních vesnic v bažinách nám poskytli nejedno svědectví a popis jeho odpudivých činů spojených... Jak se opovažuješ!” vykřikl najednou inkvizitor, „s rituálními oběťmi?! Věděl jsem, že dál na východě žijí omezenci, ale takovéto znesvěcení Stvořitelových výtvorů. Jak se opovažuješ?!” nepřestával křičet inkvizitor. Teprve ve chvíli, kdy se k němu naklonil starší z jeho kolegů, uklidnil se a pokračoval o něco klidnějším hlasem: „Takže, kacíři, co nám k tomu řekneš?”

Mykolas stál jako opařený a nebyl s to cokoliv říct. Rituální oběti? Vždyť to bylo k smíchu. Sám ani nevěděl, jak takový rituál probíhá nebo komu by mělo být tělo obětováno. Když se konečně zmohl na slovo, vypadlo z něj pouze:
„Nechápu, o čem...”
„Tak ty nechápeš?” okřikl jej stále rozzuřený inkvizitor, „rituální vražda! Z mladé ženy bylo na oltáři v našem kostele vyjmuto srdce! Pořád nechápeš, barbare?”
„Dělám od rána do večera cihly, aby měl císař na stavbu měst a vy mě obviníte z takovýho nesmyslu?” neudržel se Mykolas, „nic jsem neudělal, takže mě nechte jít. Máte nepravýho. Já ani nevím, co to rituální oběť je, sakra!”
Po posledním slově Algimas vytřeštil oči, přelétl pohledem od jednoho svého kolegy ke druhému a pak pokynul jednomu z přítomných strážných. Ten neváhal, přistoupil k Mykolasovi a ranou do břicha mu div nevyrazil dech.
„Příště važ lépe slova,” ozval se starý velekněz Velemir klidným a vyrovnaným hlasem. „Za takové výrazy se ti tu uznání nedostane. Teď nám ale řekni, kde jsi byl o posledním úplňku. Říkám to správně, bratře Algimasi?”
„Ano, samozřejmě mistře,” odvětil s nezvyklou pokorou inkvizitor a hned se obrátil na cihláře: „Tak dělej, špíno. Mluv.”

Mykolas nemusel dlouho přemýšlet. Moc dobře si tu noc nepamatoval, ale věděl moc dobře proč.
„Zemřel mi ten den otec. Šli jsme to zapít do sousední vesnice, maj tam lepší pití. Celou noc jsem propil, mám na to svědky!” dodal ještě Mykolas neklidným hlasem.
„Svědky máme i my,” odvětil s posměšným odfrknutím inkvizitor, „v hospodě jste pili jako smyslů zbavení, pak tě tvoji kumpáni nechali a když tě hospodský vyhodil, do dalšího poledne o tobě nikdo nevěděl. Co nám řekneš teď?”
Teď už ale cihlář znejistěl. Nebyl si jistý, jak noc probíhala a nebyl tady nikdo, kdo by se ho zastal. Chvíli jen mlčky zíral do země a pak se rozhodl, že udělá všechno pro to, aby se zachránil:
„To není pravda. Já odcházel s ostatníma. Dotáhli mě zpátky a já pak vyspával bolehlav. Klidně se jich zeptejte, všichni chlapi z vesnice vám to řeknou.”
„Vskutku?” ozval se opět nečekaně se stejně klidným hlasem Velemir, „proč tedy některý z tvých přátel nepřijel s tebou, aby tě pomohl hájit?”
„Nevěděl jsem, co se děje! Nikdo se mnou nemluvil, sbalili mě a odvezli!” křičel Mykolas navzdory tomu, že starý muž to mohl myslet dobře.
„Vidíte, bratři? Už je smyslů zbavený. Démon v něm se začíná bát o svého hostitele. Myslím, že je to jasný důkaz jeho činů, nemyslíte?” obrátil se inkvizitor na přísedící kněze domáhaje se odpovědi. Zatímco zavalitý kněz beze slova přikyvoval aniž by nějak víc zvedal hlavu, starý kněz dlouho přemýšlel.
„Bratře,” promluvil nakonec, „tady ovšem stojí tvrzení proti tvrzení. Samozřejmě s tebou souhlasím, že jeho chování je nezvyklé, ale jak chceš posoudit pravdu, když nevíme, kde se pravda nachází?”
„Ale mistře, on může lhát zase a znovu,” odseknul Algimas a zdálo se, že začíná mít vztek i na všechny kolem.
„Jak sis jistě všiml, je hluboká noc a ten muž je po dlouhé a namáhavé cestě. Nechej ho do rána odpočinout, dej mu najíst a napít a dej mu čas, aby mohl dobře zvážit svá slova. Pokud by snad nadále lhal, Stvořitel mu jistě vyměří řádný trest,” a s těmito slovy vstal velekněz od stolu a zamířil ke východu z kobky. V ústí tunelu se zastavil a dodal: „Ty si jistě také potřebuješ odpočinout, bratře,” a zmizel ve stínech.
Tlustý kněz mlčky následoval Velemira a po chvíli už zůstal v podzemní místnosti pouze Algimas, Mykolas a několik strážných. Inkvizitor se pak několikrát ujistil, že jsou opravdu sami a pak bez chvilky váhání pronesl:
„Víte, co s ním máte dělat. Do rána chci přiznání! Ale ať to na něm není poznat. Vodu dostane až za přiznání! Jasné?”
Stráže mlčky přikývli, stejní strážní, kteří do kobky Mykolase přitáhli, se jej chopili znovu a odtáhli ho do jednoho z bočních tunelů. Cihlář už neměl sílu se brát, bál se jen, co ho čeká. Když prošli několik kratších chodem a zamířili po schodech dolů, ozval se najednou křik, jekot, řev plný bolesti. Mykolas už věděl, co ho čeká... Mučírna.