Chrám

V čele s domorodcem jsme vyrazili nahoru na plošinu, kde se podle všeho nalézala jejich vesnice. Kdo ví, třeba nám pomohou s nalezením chrámu a Godslayeru samotného. Šel jsem po boku Leiře a stoupali jsme pomalu do kopce k vesnici. Ten kopec byl příšerný! Velké stoupání a všude spousta kamenů, které se nám pomalu kutálely pod nohami. Každou chvíli někdo z nás škobrtnul, kromě domorodců, na kterých bylo vidět, že jim tato cesta nedělá absolutně žádné problémy. Nejhůře na tom z nás byl Gorn, který ještě stále nesl na zádech omráčeného mladíka. V jednu chvíli jsem se ohlédl a viděl supícího Gorna, jak potichu kleje. Nikdo nemluvil. Ani jsme nemohli, všichni jsme byli rádi že vůbec vystačíme s dechem. Pouze domorodec, který nás vedl běhal po svahu jako kamzík a ani se nezpotil. Zavrtěl jsem hlavou, nechápal jsem jak to dělá. Pak na nás něco zakřičel, když byl asi 5 metrů před, nebo spíš nad, námi. Leira na mě otočila její zpocenou tvář a i když sotva popadala dech, tak řekla: "Prej...už...už..sme blízko." Já jsem jenom kývl, neměl jsem v plicích dost kyslíku na to abych mohl odpovědět. Konečně jsme byli na vrcholu. Svalil jsem se do trávy a ztěžka vydechoval. Zvedl jsem hlavu, abych se mohl rozhlédnout po okolí a spatřil jenom další hluboký les! Vesnice musí být ale někde blízko, nejspíš je v tom lese, proto ji skřeti nenašli, a hlavně ji nejspíš ani nehledali, protože s jejich velkýma hnátama a nemotorností by se sem ani nevyšplhali. Poslední se sem doplácal Gorn. Když vylezl, narovnal se a hodil mladíka na zem. Ten sebou plácl o zem a dál zůstal v bezvědomí. Když to uviděl ten druhý domorodec, tak vyskočil a rozběhl se k chlapci. Klekl na zem a začal s chlapcem třást, ten se pomalu probíral, zatímco chlapík začal zuřivě máchat rukama a gestikuloval na Gorna něco v tom smyslu, jak se opovažuje s ním takhle zacházet a tak dále. Gorn se na něj pouze podíval a potichu řekl: "Tak si ho tahej sám ty debile." Pak se zapřel dlaněmi o kolena a zhluboka oddychoval. Pohlédl jsem na Gorna a nakrátko jsem se na něj usmál. Gorn mi úsměv opětoval a dál chytal dech. Všichni už jsme byli na nohou a konečně jsme mohli v klidu dýchat. I Gorn už byl v pohodě. Vlastně pouze ten chlapec nebyl ještě úplně v pořádku, pořád se ještě trochu motal a sotva se držel na nohou. Jeho otec, alespoň tak vypadal, ho podpíral. "Gorne, ty je jenom hlídej aby se nepokusili něco udělat, jo?" otázal jsem se Gorna a mávl směrem k těm dvěma. Gorn kývl a upřel svůj pohled na mladíka, který měl tu bouli na hlavě čím dál tím větší. Teprve teď mě napadlo jakou jsem musel dát ránu. Bylo na čase vyrazit dál.

Všichni jsme vešli do lesa, který se zdál být ještě hlubší a temnější než ten dole pod horou. Ovšem překvapila mě jak fauna tak i flora v tomto lese. Ty květiny co tu rostli jsem ještě nikdy v životě neviděl, dokonce i zvířata tu byla jiná. Běhali tu takové malé zakrslé potvůrky, které vypadali jako nějací trpaslíci, také jsem viděl staré známé mrchožrouty, ovšem tito byly asi o polovinu vyšší a asi třikrát tlustší než ty které jsem dosud znal! Byl to opravdu úžasný zážitek jít lesem a prohlížet si tyto nové a pozoruhodné věci, kytky byly všech možných barev, tvarů i pachů! Vzal jsem do ruky jeden květ květiny, která mě ihned zaujala. Byla sytě fialová, měla okolo stovky malých okvětních lístků a předlouhé modré listy. Chtěl jsem si přivonět, ale někdo mi vyrazil kytku z ruky. Byl to ten domorodec co nás vedl. Pak se otočil k Leiře a něco na ní zablekotal. Leira kývla o řekla mi: "Tato květina se prý jmenuje v překladu něco jako Smrtík fialový. Prý si stačí čuchnout a do plic se ti dostanou tisíce malých pylových vláken, které tě pomalu a prý velice bolestivě usmrtí!" Po těchto slovech jsem se rozhodl, že už radši nic sbírat nebudu, radši se tam ničeho co neznám ani nedotknu. Postupovali jsme lesem, když se domorodec z ničeho nic zastavil a příšerně znervózněl při pohledu na zem. Leira se ho zeptala co se děje a on ji odpověděl. "Prý je tu někde nějaké zvíře, které ještě nikdy neviděl. Prý nepoznává ty stopy." řekla mi Leira. "Nevadí, pokud to bude něco nebezpečného tak se s tím vypořádáme, ale..." nedokončil jsem větu, protože mě přerušil Gorn: "Deme to zabít! Aspoň bude sranda! Už dlouho sem s ničím nebojoval!" "Na to není čas, Gorne!" okřikl jsem ho a pak jsem se opět otočil k Leiře: "Řekni mu ať nás vede dál do vesnice." Opět jsme vyrazili, i když Gornovi se moc nechtělo. Raději by šel vyhledat tu zrůdu, ostatně i já bych si nejraději užil nějaký ten dobrý souboj, ale na to teď nebyl čas. Xardas měl náskok a možná už pracuje na tom, jak obejít smrtící účinek prvního dotyku Godslayera. Mohl jsem pouze doufat, že na to nepřijde dřív než tam dorazíme a že...

Z mých myšlenek mě vytrhl pohled na něco, co jsem nikdy nemohl doufat že uvidím. Před námi se tyčily tři obrovské sochy. První z nich byla socha Adanose, byla to socha muže, který se ve svém dlouhém hábitu starostlivě shlížel na dvě menší sochy pod sebou. Jednou z nich byla socha Innose, který měl na sobě paladinské brnění totožné z mého snu, ani tady mu ale nebylo vidět do tváře, měl spuštěné hledí. Ta druhá socha byla samozřejmě Beliarova. Beliarův pohled byl vychytralý a také dost zákeřný. Byl oblečený do podivného roucha, takové oblečení jsem dosud nikdy neviděl, mělo ostré trny na ramenech, vysoký límec a celé bylo pokryto podivnými runovými nápisy. Pohlédl jsem na Miltena, který stál vedle mě a který upřeně pozoroval ty runy. "Co tam stojí, Miltene?" zeptal jsem se ho. "Nejsem si jistý ale píše se tu něco jako: S bratrem mým, my kovali jsme meč, ten velkou moc v sobě má, avšak on něco neví...dál už to nepřečtu, tyhle nápisy jsem nikdy neviděl." "Dál se tam píše: ...avšak on něco neví, já sám jsem temný plášť ušil z nejjemnější nitky zla. Kdo tento plášť nosí, imunní vůči dobru stát se musí." dokončila překlad Leira. "Myslíte že to znamená, že když někdo nosí tento plášť, tak je nesmrtelný?" zeptal jsem se. "To je dost možný..." odpověděl mi Milten. "V tom případě doufám, že o něm Xardas neví. Měli bychom jít dál, jinak tam do tmy nedorazíme." "Prý už to není daleko." řekla mi Leira, která domluvila s domorodcem. "Tak na co čekáme? Vyrazíme!" řekl jsem a tak jsme se vydali na cestu. Prošli jsme kolem soch a octli se před vchodem do jeskyně. "Ta jeskyně je prý průchod do jeho vesnice." překládala Leira. "Tak jdeme!" zavelel jsem. Vešli jsme do jeskyně a octli se v naprosté tmě. Šmátral jsem očima do tmy ale nic jsem neviděl. "JAU!!!" zařval za mnou Gorn. Otočil jsem se a koukl na zem. Matně jsem rozpoznal pochodeň. Gorn ji sebral a zeptal se: "Kterej pitomec mi to hodil to obličeje?!" "Promiň Gorne, špatně jsem odhadl vzdálenost." řekl zepředu lehce přiškrceným hlasem Lester, který potlačoval smích. Gorn, Lester a Diego zapálili pochodně a svítili nám na cestu. Cesta jeskyní nebyla jednoduchá, na každém kroku nějaký výstupek, i strop byl dost nízký, navíc tam bylo docela chladno. Nikdo nepromluvil ani slovo. Všichni kmitali očima nahoru a dolů, aby se nepraštili do hlavy nebo nezakopli. Jenom ten domorodec, který nás vedl si zvesela pískal a hopsal před námi jak zajíc. Evidentně ho bavilo nás vést...Slyšel jsem tiché zurčení vody, asi tu někde byla říčka. Zaposlouchal jsem se do kapání vody ze stropu...začala mi být opravdu velká zima. Čím hlouběji jsme byli v jeskyni, tím větší chladno bylo. "Sakra to je kosa..." zacvakal za mnou zuby Milten. "Stůjte!" zahučel jsem "Vezmeme si pláště, jinak tu zmrzneme. Leiro, zeptej se ho jak je to ještě daleko." Zatímco jsme se oblékali do teplých plášťů, tak se Leira bavila s domorodcem. "Prý ještě asi míly jeskyní." Gorn za mnou zaúpěl, když to uslyšel. Pochopil jsem ho, byli jsme promrzlí a v jeskyni se nechodilo lehce. Ale neměli jsme na výběr. "Tak pokračujem!" zavelel jsem. Pokračovali jsme jeskyní, byla stále větší tma, ale bohužel i větší zima a vlhkost jeskyně nám pomalu ale jistě pronikala i skrze pláště. Nebyl jsem mokrý, ale cítil jsem tu nepříjemnou vlhkost. Byla mi stále větší a větší zima, pomalu už jsem to chtěl vzdát a někde tu odpadnout, ale v tom jsem před sebou uviděl světlo na konci tunelu. "Konečně!" vydechl za mnou Diego. Ano, měl pravdu, i já už měl pokrk té jeskyně. Konečně jsme vyšli ven. Boleli mě nohy, od toho věčného zakopávání a našlapování na ostré kameny. Všichni jsme se usadili na zem a vyhřívali se na sluníčku, abychom se trochu zahřáli. Shodil jsem ze sebe vlhký plášť a vytáhl z batohu jablko. Bylo šťavnaté a chutné. Udělalo mi dobře, hned jsem se cítil lépe. "Tak snad aby sme šli, rád bych tam byl do tmy." řekl jsem a vstal. Ostatní mi to odsouhlasili a vstali. Před námi byl pro změnu les. Už mi to začínalo lézt na nervy. Mám přírodu rád, to ano, ale nemusím v ní být pořád...Nešlo o květiny, stromy a podobně, ale šlo o tu havěť co tam všude byla. Komáři, mušky a další hmyz mi nalétali do tváře a pod oblečení. Nejhorší byly takové ty úplně malinkaté mušky, které mi každou chvíli lezly po tváři a nepříjemně lochtaly. Neustále jsem se škrábal po tváři a odháněl ty malý potvory. Už skoro deset minut jsme šli lesem, když jsem před námi uviděl asi 15 dalších domorodců, kteří v rukou pevně drželi kopí, nebo praky. Když nás zahlédli, tak se okamžitě postavili do bojového postavení. Přistoupili jsme blíž a já ucítil chladné kopí na krku. Hbitě nás obklíčili...Gorn už se chystal tasit svou sekeru a uvolnit si cestu, když se zepředu ozval čísi hlas. Bylo to jejich jazykem, takže jsem nerozuměl, ale hlavní bylo, že kopí se pomalu sesunula k zemi a domorodci se rozestoupili. V mezeře mezi domorodci k nám kráčela čísi postava. Byl to vysoký a starý muž, ale na svůj věk byl velice urostlý a měl pomalovaný obličej. Vypadal na nějakého šamana. Přistoupil až ke mně a podíval se mi do očí. Měl jsem zvláštní pocit, něco jako kdyby mi hlavou probíhali cizí myšlenky. Začala mě z toho bolet hlava, ta bolest neustále rostla. Padl jsem na kolena a zavřel oči. Ta bolest byla šílená, začalo mi hučet v uších. Bolest i hučení se stále stupňovala. Chtělo se mi křičet bolestí, ale nemohl jsem vydat ani jedinou hlásku. Pak mi začaly hlavou probíhat vzpomínky, nebo něco podobného. Nevím, co to bylo, protože tyhle vzpomínky nebyly moje, já jsem nikdy nic takového nezažil. Byly to pouhé záblesky. Viděl jsem boj skřetů proti lidem. Lidé vítězili. Viděl jsem sochy Innose, Beliara a Adana. Ale nebyly celé, teprve se stavěli. Pak....pak jsem viděl Innose, hleděl mi do tváře, ale měl zakryté hledí. Obraz zmizel a já viděl města, byla to města z ptačí perspektivy, viděl jsem lidi, kteří tam žili. Vrátil se obraz Innose, který si pomalu zvedal hledí. Odkryla se jeho brada, když obraz opět zmizel. Opět jsem viděl to město. Bylo ale jiné. Ulicemi probíhaly skřeti, vraždili všechny lidi a zapalovali domy. Opět se mi zjevil Innos. Hledí už mu odkrývalo ústa. Bolest mi ale stále pronikala do morku kostí. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava. Najednou jsem za sebou, jako by z velké dálky zaslechl vyjíždění meče z pochvy. Bolest rázem ustala a já padl na zem. Opět jsem slyšel všechny zvuky lesa, i kroky lidí okolo mě. Otevřel jsem oči a okamžitě jsem si všiml nohou, které patřili tomu šamanovi. Ležel na zemi a na krku měl přiložen Diegův meč. Nade mnou se skláněli Milten s Lesterem a pomáhali mi na nohy. Po chvilce jsem stál na nohou. Bolest hlavy už téměř zmizela. Přistoupil jsem k šamanovi a pomalu vytáhl meč. Kývl jsem na Diega a ten se stáhl. Klekl jsem na kolena a přiložil svůj obouručák šamanovi na krk. Ten ale neměl ve tváři strach. Naopak se tvářil šťastně. Byl jsem rozzuřený a měl sto chutí ho podříznout, ale nakonec jsem se uklidnil a promluvil: "Kdo vlastně sakra jste?!" "Jsme pouze malá vesnice, která doposud pod ochranou našeho boha Adana chránila chrám, kde je uschován Godslayer." odpověděl mi šaman. On uměl náš jazyk? Tomu nerozumím. Ohlédl jsem se a všiml si podivných pohledů svých přátel. Milten promluvil jako první: "Ty..ty umíš jejich jazyk?" zeptal se mě. Nechápal jsem. Pohlédl jsem na Leiru. "Mluvil jsi jejich jazykem! Proč jsi neřekl, že ho umíš?" zeptala se mě. Vůbec ničemu jsem nerozuměl. Kde jsem se ten jazyk vlastně naučil?? A jak? Vždyť ještě ani ne před 5 minutama jsem ho vůbec neznal... "To já jsem tě ho naučil, Vyvolený." promluvil za mnou šaman...

Zase mě začínala bolet hlava, bylo toho na mě trochu moc. "Jak jsi mě ho naučil?" zeptal jsem se ho. Ostatní stáli opodál a slyšel jsem pouze Leiru, jak jim něco šeptá. Asi jim překládala náš rozhovor. "Nebylo to těžké. Jsi velice talentovaný ve všech směrech. Ovšem veškeré tyto znalosti, které jsi se naučil tě stáli mnoho sil. Jistě se cítíš zesláblí a zmatený. Pojď k nám do vesnice, tam ti mohu vysvětlit zbytek." odpověděl mi šaman. Přikývl jsem a šel za šamanem. "Mimochodem jmenuji se Mergor a jsem šamanem tohoto kmene Tegedchuů (pozn. autora-výslovnost= "tegedčů"). Už naši předci před několika tisíciletími chránili Adanův chrám a meč Godslayer, který je uvnitř. Ovšem je tomu asi 5 let, kdy nás odtamtud vyhnali skřeti a postavili si tam své město, které nyní zásobuje veškeré skřetí armády, které útočí na vaše království. Zem okolo chrámu je nepřirozeně úrodná a mírná, ale skřeti už tam veškerou zeleň zničili. A co hůř, není tomu tak dlouho, kdy objevili náš důl s "Modrým kamenem", který nyní používají k výrobě nových zbrojí." vyprávěl mi svůj příběh po cestě Mergor. "Tím "Modrým kamenem" jak říkáš máš na mysli toto?" zeptal jsem se a ukázal jsem mu svůj meč. Mergor ho uchopil a pozorně si prohlídl čepel. "Ano, je to velice podobné, ovšem ten kámen u nás je mnohem lepší! Vytvořili ho společně Adanos, Beliar a Innos." odpověděl Mergor. "My tomu kamenu říkáme ruda. Jak to myslíš, že je lepší? V čem je lepší?" zeptal jsem se ho. Mergor se na mě usmál a já jsem zahlédl jeho žluté zuby. "Tato ruda, jak ji nazýváte, je nabitá zvláštní energií a i Godslayer je z ní ukován. Tedy údajně je Godslayer ukován úplně z první rudy, kterou naši bohové kdy stvořili. Ta byla prý úplně nejsilnější a proto je Godslayer tak mocný." vysvětloval Mergor. "A tys ho někdy viděl?" zeptal jsem se ho. Mergor se opět usmál a pak řekl: "Ty mě zkoušíš, že ano Vyvolený? Samozřejmě, že jsem ho nikdy neviděl. Vždyť pouze Vyvolení svých bohů mohou vstoupit do chrámu!" "Máš pravdu, tak nějak jsem tě zkoušel, omlouvám se, ale potřebuji mít jistotu, že vám mohu věřit." řekl jsem mu. "To je naprosto v pořádku, já to chápu, už jsi zakusil mnoho nebezpečí, dobrodružství, ale i zrady a lží. Nemýlím se snad?" otázal se šaman. Na vteřinku jsem se zamyslel nad tím, co mi právě řekl. Ano, měl pravdu. Největších lží a zrady se mi dostalo od Xardase. Opět se ve mně začala vařit krev, když jsem si vzpomněl na Xardase. Ale zvládl jsem svůj hněv a opět v klidu promluvil: "Ano, bohužel máš pravdu, až příliš mnoho lidí mně zradilo." Mergor se zahleděl do země a smutným hlasem promluvil: "Ano, touha po moci a nesmrtelnosti je bohužel až příliš často poráží i lásku a přátelství..." Chtěl jsem se ho zeptat, jestli tím něco naznačuje, ale už jsem se nezmohl na jediné slovo. Před námi se objevila obrovská zeď z magické rudy! Les už dávno skončil, ale toho jsem si při mém rozhovoru s Mergorem vůbec nevšiml. Ta zeď byla dobrých 6 metrů vysoká! Nemohl jsem uvěřit svým očím, kde proboha vzali tolik rudy na stavbu této megalomanské zdi?! Před námi se pomalu začala otevírat obrovská brána a my jsme pomalu a grandiózně vešli dovnitř. Všichni obyvatelé vesnice kolem nás přestali pracovat a začali nás pomalu obklopovat. Sem tam jsem zaslechl vzrušené šuškání ve stylu: "Kdo to je?" "Proč je doprovází Mergor?" Snažil jsem se netvářit příliš ohromeně, ale nebylo to vůbec lehké. Všechny budovy i ohrady s krysokrty, které tu asi chovali byly z rudy! Stále mi vrtalo hlavou, jak mohli nabrat tolik rudy. Z každého kousky té rudy, jako by vyzařovala nadpřirozená energie. Cítil jsem, jak mi můj meč na zádech podivně vybruje. Vyndal jsem ho z pochvy a pevně uchopil do rukou. Meč nepříjemně vybroval a čím blíže jsem byl u nějaké budovy, tak meč začínal zářit a ještě více se klepat. Nevím, co se s ním dělo, ale podle mého názoru se spolu tyto dva druhy rudy nemohli křížit. Buď tak, a nebo se meč naopak nabíjel tou zvláštní energií. V každém případě jsem to nehodlal zkoušet, protože kdyby se s mečem něco stalo, tak by to nebylo vůbec dobré, ještě ho budu potřebovat, alespoň do doby, než získám Godslayer. Došli jsme až k jakémusi náměstí, kde byla zdaleka největší budova. Před ní se tyčila obrovská fontána, pro změnu z rudy. Na fontáně bylo jakési zvíře. Mělo tělo, které připomínalo kočku, ale mělo to 6 nohou, na kterých byly skoro 20 centimetrů dlouhé drápy, každá tlapa měla 6 prstů a mě až přejel mráz po zádech, když jsem si představil, že by mě tohle zvíře seklo těma drápama. Zuby v rozevřené tlamě byly sice podstatně kratší, ale vypadaly velice ostře. Zuby byly v několika řadách, ale všechny byly úplně stejně dlouhé. Spodní čelist byla o něco předsunuta a na spodku brady byl malý výstupek, který vypadal jako hodně ostrý roh. Na hlavě byly 2 uši, které vypadaly, že jen tak něco nepřeslechnou. Ocas byl sám o sobě dlouhý skoro půl metru a byl zakončen hrozivými ostny. Celé tělo bylo dlouhé asi 3 metry a já pouze doufal, že pokud něco takového opravdu existuje, tak tohle je nadživotní velikost. Prošli jsme okolo a Mergor nás zavedl do budovy. Uvnitř bylo docela hezky, byl tam příjemný chládek. Mergor nás vedl chodbami až do jakéhosi konferenčního sálu. Usadili jsme se na lavice a několik vesničanů nám přineslo nějaké maso, ovoce a spoustu dalšího jídla a také víno a dokonce i jakési pivo. "Tak tohle si nechám líbit!" mnul si ruce Gorn. Mergor vstoupil do sálu, odešel nejspíš když jsme si sedali. Přistoupil až k nám, rozpřáhl ruce a řekl: "Nechte si chutnat." "Co říkal?" zeptal se mě Gorn. "Že se máš nažrat a nekecat." usmál jsem se na něj. Gorn se taky usmál a s chutí se zakousl do nejbližšího kousku masa. Mergor si přisedl vedle mě a taky začal jíst. I já jsem si vzal kousek masa. Bylo výtečné! Nebylo příliš opečené, ale ani nedopečené. Kůžička byla krásně křupavá a posypaná nějakým kořením, které masu dodávalo zvláštní chuť a ostrost. Dojedl jsem a ohlédl se po ostatních. Každý něco jedl a všem evidentně chutnalo. Gornovi obzvláště, v každé ruce držel kus masa a střídavě z každého z nich odkusoval velké kusy. Na stole byl obrovský výběr jídel, byly tam jablka, banány, i maliny a spousta dalšího ovoce. Dále tam bylo asi 5 různých druhů masa. Nikdo nemluvil. Každý z naší družiny si vychutnával tuto hostinu. Opravdu to bylo výtečné, a to neříkám jenom proto, že jsem už několik dní nejedl nic pořádného a hlavně čerstvého, ale proto, že něco tak dobrého jsem ve svém životě snad ještě nejedl. Už jsem se nasytil až dost a podíval se na Mergora. Ten se na nás celou dobu usmíval a evidentně byl rád, jak nám chutná. "Už jsi se najedl?" zeptal se mě. "Ano, bylo to výborné, děkuji ti Mergore. Ale teď bych byl rád, kdybys mi objasnil ostatní mé otázky." "Velice rád, co tě zajímá?" zeptal se mě. "Tak zaprvé, jak daleko je odtud chrám? A taky, jak jste vybudovali tuhle vesnici?" Mergor se nadechl a spustil: "Chrám a také to skřetí město leží asi dva dny chůze na sever odtud, ale sami se tam nedostanete, protože naši nejlepší bojovníci po cestě nastražili stovky pastí a bez našeho průvodce skrze ně neprojdete. A pokud jde o tuto vesnici, tak jak už jsem řekl, je to několik tisíciletí, co náš národ chrání tento chrám. Tato vesnice byla vybudovaná jako naše náhradní základna pro případ nouze. Budovala se od počátku, kdy naše civilizace osídlila toto místo." "Výborně! Tak nám můžeš dát jednoho ze svých bojovníků a my zítra vyrazíme! Je na čase tuto válku ukončit!" Mergor se ale netvářil příliš šťastně: "Je mi líto, ale dokud Sheena (výslovnost="šína") pobíhá po této plošině, tak nemohu nechat odejít jediného ze svých válečníků." "Sheena?" zeptal jsem se. "Ano Sheena. Sheena je prastarý tvor, který chrání tuto plošinu před vetřelci. Naši předci ji uctívali, ale my už jsme natolik vyspělí, že víme, že Sheena je zlý tvor a také chladnokrevný. Jednou, když se několik dětí a jejich matky vydali do lesa nasbírat nějaké byliny, tak je Sheena napadla a roztrhala na kousky. Neměla žádné slitování a nedala jim žádnou šanci na to se bránit." "A jak ta Sheena vypadá?" zeptal jsem se, i když jsem tušil odpověď. "Je to stvoření, které je zobrazené na té fontáně." Mé předtuchy se potvrdili. "A pokud bychom tu bestii zabili, vyslal bys s námi nějakého ze svých bojovníků?" Mergor se ale pouze hořce usmál a řekl: "Bohužel se domnívám, že není možné ji zabít. Podle proroctví je její kůže ještě tvrdší než ruda a je nesmrtelná. Už po tisíciletí přežívá na této plošině a nikdo ji doposud nezpůsobil jediné zranění." "To je nesmysl. Přece musí existovat způsob, jak ji zabít! Všechno se dá zabít! Už jsem zprovodil ze světa arcidémona i 6 draků. Taková bestie mi nezabrání v získání Godslayera." řekl jsem a vstal. Ostatní na mě okamžitě pohlédli. "To nic, jezte dál, musím se jenom projít." řekl jsem jim a vyšel ven. Došel jsem až k fontáně a pozorně si prohlížel Sheenu. Teď, když jsem věděl co je zač a že ji budu muset zabít, mi naháněla ještě větší hrůzu. Ty její drápy byly až děsivé a její zuby si vyprošovaly úctu. Mergor vyšel ven za mnou a tiše přistoupil až ke mně. "Mergore, bylo by možné zastavit tu vodu?" "Myslím si že ano." řekl Mergor a odešel. Chtěl jsem si pořádně prohlédnout tu sochu, možná tam bylo nějaké vodítko, jak ji zabít, nebo něco podobného, ale přes tu vodu, která po ní stékala, bylo všechno vidět rozmazaně. Voda najednou přestala téct a já jsem viděl sochu pořádně a zaostřeně. Vlezl jsem do fontány a přebrodil se přes vodu, která mi byla někam po kolena, až k soše. Bylo to neuvěřitelné, nemohl jsem pochopit, jak někdo dokáže takhle zpracovat rudu. Všechny detaily byly perfektně vybroušené. Brodil jsem se vodou okolo sochy a důkladně si prohlížel každý kousek sochy. Neviděl jsem nic, co by nějakým způsobem radilo, jak ji zabít. Pak jsem si něčeho všiml. Její oči! Voda už dávno netekla, ale z očí stále vytékala! Možná že nemám pravdu, ale je možné, že ta voda vytékající z jejích očí symbolizuje opouštění životní síly z šelmy. Ale i kdybych měl pravdu, tak jak ji do očí trefit? Oči byly naprosto miniaturní, dokonce by mě překvapilo, kdyby Sheena vůbec viděla. Byly sice malé, ale byla znát jejich bystrost a pozornost. Byly temné a sršela z nich zlost. Byl jsem rozhodnut! Půjdu a zabiji tu odpornou šelmu. "Objevil jsi něco?" zeptal se mě Mergor, který se už stačil vrátit a nyní stál vedle fontány. "Myslím, že ano. Doufám jenom že mám pravdu...nerad by to schytal od těch drápů." usmál jsem se na něj. Vylezl jsem z fontány a vrátil se do budovy, kde ostatní ještě jedli. Teprve teď mě napadlo, že můj meč uvnitř nevybruje. Zvláštní, dokud jsem byl venku a čím blíž byl meč u té jejich rudy, tím více se klepal, ale když jsem byl uvnitř, tak se s ním nic nedělo. Vešel jsem až do té místnosti, kde byli ostatní a zjistil jsem, že už dojedli. Lester zvedl hlavu, podíval se na mě a řekl: "Teda, jsi tu chvíli a hned jim tu uděláš takovej bordel!" dokončil s úsměvem a ukázal mi pod nohy. Sklonil jsem hlavu a zjistil, že z mých mokrých šatů odtéká voda a pode mnou už je pěkná louže. Došel jsem až ke stolu a prohlásil: "Půjdu a najdu tu bestii, která tu ohrožuje tuhle plošinu a vesnici. Jmenuje se Sheena a je to to stvoření, které je zobrazené na té fontáně. Podle všeho je nemožné ji zabít, ale myslím si, že jsem přišel na způsob, jak ji oddělat. Nemůžu po vás chtít, aby jste na ní šli se mnou, nevím, jestli se nemýlím. To znamená, že můžu zemřít." vychrlil jsem ze sebe veškeré informace. "Ale já nechápu, proč se ženeš do takového nebezpečí, když to není nutné?!" řekl Diego. "To je přece jedno!" řekl Gorn a pln odhodlání vstal a pokračoval: "Už dlouho jsem s ničím nebojoval a nějak mi tuhnou svaly, tak jdeme na to, ať je nějaká zábava!" "Díky Gorne. A pokud jde o to proč na ní jdeme, Mergor, to je ten šaman, nám může propůjčit jednoho svého bojovníka, který nás provede skrze pasti, které nastražili, až k chrámu. Ale nemůže ho s námi poslat, dokud tu Sheena pobíhá." vysvětlil jsem jim naše postavení. Všichni přikývli a vstali. "Tak jdeme to zabít!" řekl Diego. "Vy se mnou půjdete všichni?" podivil jsem se. "Samozřejmě! Už několikrát jsme ti řekli, že za tebou půjdeme třeba až do podsvětí!" prohlásil Lester. "Díky, kamarádi! Tak hned ráno vyrazíme, už se tam stmívá a já nevím jak bychom ji hledali takhle v noci." Všichni jsme vyšli společně ven, kde už na nás čekal Mergor. "Pojďte za mnou, ukážu vám, kde můžete přespat." Přikývl jsem a pokynul ostatním, ať jdou za mnou. Došli jsme až k jedné velké budově a vešli dovnitř. Uvnitř byly pokoje po dvou postelích, postupně jsme se rozdělili a já jsem byl v pokoji společně s Miltenem. Zavřeli jsme dveře a svalili se do postelí. "Já nechci být nějak vlezlý, příteli, ale stále pochybuji o Leiřiných úmyslech." řekl Milten. "Proč? zeptal jsem se ho. "Vždyť ona umí jazyk samotného Beliara! Ty runy, co tam byly jsme v životě neviděl, ale ona je přeložila bez problémů!" konstatoval Milten. Na tom něco bylo, i když jsem doufal, že nemá pravdu. "Uvidíme, jak se to vyvrbí. Dobrou noc, Miltene." řekl jsem, otočil se na druhý bok a okamžitě usnul...

Po dlouhé době se mi nezdál žádný sen, bylo to docela příjemné, se jednou konečně vyspat bez toho, abych viděl i ve snu mrtvé lidi a ohořelé domy. Když jsem se probudil, tak Milten ještě spal. Co nejtišeji jsem vyšel z pokoje. Miltena jsem nevzbudil. Vyšel jsem ven z domu a viděl, jak všichni obyvatelé splašeně pobíhají a vřískají. Chytl jsem jednoho muže a zeptal se ho, co se děje. "Je tu pane! Je tu Sheena, je před hradbami a má hlad!" zavřískal a vytrhl se mi. Pak zmizel v davu. Rychle jsem zaběhl zpět do domu a zařval: "VSTÁVAT!!! MÁME PROBLÉM! K BRÁNĚ!" Pak jsem opět vyběhl ven a zamířil k bráně. Zahlédl jsem Mergora a tak jsem k němu okamžitě zamířil. I on si mě všiml a už z dálky na mě volal: "Konečně jsi tu! Máš možnost zabít Sheenu, sedí před bránou a čeká, že ji dáme nějakou oběť, jako to dělávali naši předci." Vylezl jsem po žebříku až na vrchol hradby, abych se mohl podívat dolů. Skutečně tam byla! Ve skutečnosti byla ještě děsivější než na té soše. Vrhala své zlostné pohledy na hradby a čekala. Seděla....seděla nějak divně. Znal jsem tento sed, takto si sedávají kočkovité šelmy, jako byla Sheena, když se chystali skočit! Chtěl jsem to říct i těch bojovníkům, ale už bylo pozdě. Sheena skočila a její 3 metry dlouhé tělo se ladně odlepilo od země. Vyskočila do výšky asi 5 metrů a drápy zaryla do brány. Pevně se držela a začala šplhat nahoru. Tegedčuové zpanikařili a začali dolů bodat svými kopími. Několikrát ji bodly do obličeje, ale Sheena neměla ani škrábnutí. Protože jsem nebyl nad ní, tak jsem si všiml, že se pustila spodním párem nohou, i prostředním. Držela se teď pouze předním párem nohou a začala svým tělem houpat ze strany na stranu. Pak se prudce vyšvihla a svým ocasem zabila tři muže, kteří se ji snažili zastavit. Jak se vyhoupla, tak se dostala až na hradbu. Tasil jsem zbraň a vyběhl k ní. Sheena se na mě podívala a pak skočila dolů. Rozběhla se k davu lidí a cestou rozsekala asi 10 bojovníků z vesnice. Nakonec se zastavila u malého děvčátka, popadla ji předními prackami, prohnula své dlouhé tělo a postavila se na zadní čtyři. Rozběhla se po čtyřech směrem k bráně a s rozběhem se odrazila od země a přeskočila celou bránu. Pak rychle zmizela v lese. Slezl jsem po žebříku dolů a uviděl své přátelé, kteří ke mně běželi. Vyrazil jsem jim naproti, ale v tom jsem si všiml vzlykajícího Mergora vedle mě. Přistoupil jsem k němu: "Mergore, co se děje?" "Moje vnučka! Ta bestie unesla moji vnučku a teď ji zabije..." vzlykal Mergor. "Neboj se! My ji vrátíme tam, kam patří!" slíbil jsem a šel ke svým přátelům. "Co se stalo?" zeptala se Leira. "Sheena sem vtrhla a unesla Mergorovu vnučku. Nemáme času nazbyt, musíme okamžitě vyrazit a Sheenu zabít." Ostatní mi to odsouhlasili a tak jsme se vydali k bráně. "Otevřít!" zavolal jsem k mužům u navijáku. Brána se začala pomalu otvírat, a když byla otevřená dost na to, abychom mohli projít, vyrazili jsme vstříc dobrodružství. Nebylo těžké sledovat stopu, něco tak specifického se jen tak nevidí. Otisky těžkých nohou, se 6 prsty a hluboká díra od drápu asi 20 čísel od prstu. Něco takového by viděl snad i Mud. Stopovali jsme tu příšeru asi hodinu, když jsme se octli před jeskyní. Jak jsme byli blíž a blíž, tak mi nosem pronikal odporný zápach, ze kterého se mi dělalo zle. Poznal jsem to, byl to zápach hniloby a mrtvých těl. Tasili jsme zbraně a vešli dovnitř. Chvíli jsem si myslel, že omdlím, jaký tam byl puch. Ušli jsme asi 5 kroků, když se přede mnou zjevili ve tmě rudé zlostné oči, pak se Sheena vymrštila jedním prudkým nárazem mě i ostatní vyhodila z jeskyně. Dopadl jsem na zem a zjistil, že mám na hrudi mělký šrám od drápu. Rána nebyla hluboká, ale nepříjemně pálila. Rychle jsem se vyšplhal na nohy a snažil se připravit na boj. Bylo to těžké, Sheena byla rychlá a silná a já měl na hrudi ránu od jejího drápu. Všichni už jsme stáli na nohou a byli připraveni k boji. Sheenu jsem neviděl, asi byla někde v jeskyni. Ano, opět jsem uviděl ty její zlověstné oči. Pomalu se přibližovaly. Pak Sheena opět naprosto nečekaně a bleskově skočila, ale Milten i Leira to už očekávali. Větrná pěst odhodila Sheenu zpět do jeskyně a Ledový šíp ji zasáhl ještě za letu. Trochu jsme couvli, protože jsme potřebovali bojovat na světle, v jeskyni bychom neměli šanci. Sheena vyběhla ven před jeskyni a všechny si pomalu prohlížela. "Musíme ji trefit do očí!" zakřičel jsem na ostatní. Připravil jsem se na boj, pevně jsem uchopil meč a vyrazil společně s ostatními na šelmu. Prudce jsem sekl, ale Sheena mou ránu lehce odrazila prackou. I Gorn sekl, Diego vystřelil z luku, Lester udeřil svým kladivem a Leira použila kouzlo Ledový blok. Nic z toho ovšem na Sheenu nezapůsobilo, Gornova sekera sjela po její tvrdé kůži, Diegův šíp se odrazil a spadl na zem, Lestera odhodila Sheena několik metrů dozadu a Ledový blok Sheenu vůbec nezabrzdil. Opět jsme couvli a Sheena na nás vrhla vítězoslavný pohled. Nevěděl jsem co dělat, zdálo se mi, že je opravdu nesmrtelná. Raději bych si to rozdal se stovkou Nemrtvých draků, než s touhle bestií. Ale už jsme neměli na výběr, museli jsme ji zabít. Ohlédl jsem se po ostatních, všichni byli v pořádku, jenom trochu potlučení. Nikde jsem ale neviděl Miltena. Nebyl čas na to ho hledat, musel jsem být pořád ve střehu. Sheena zatím neměla ani škrábnutí, kdežto my už jsme byli dost vyčerpaní. Tento boj nás stál spoustu sil. Sebral jsem všechny síly a znovu zaútočil. Sheena byla dost zaskočená, asi s tím nepočítala. Udeřil jsem. Mířil jsem do očí, ale Sheena se stačila hýbnout a já ji sekl pouze do krku. Můj meč jí pronikl skrze tvrdou kůži, ale ne moc hluboko. Sheena zaskučela a prudce mě odkopla předníma nohama. Odlétl jsem několik metrů dozadu a nepříjemně mě bolelo na hrudi. Převalil jsem se na bok a ztěžka oddechoval. Když jsem konečně chytil dech, tak jsem se doplazil až k meči a opět ho pevně uchopil. Vstal jsem a všiml si Miltena, který klečel na kolenou a četl si svitek. Přiběhl jsem k němu a podíval se mu přes rameno. Vypadalo to na ten svitek, co dostal od Saturase. Jak četl, tak svitek zářil modrou barvou, Milten dočetl a ze svitku vyšlehlo modré světlo! Cítil jsem, jak e mi vrací síla, i má rána na hrudníku se rychle zahojila. Cítil jsem podivnou energii, která mi proudila krví. Měl jsem pocit, že teď bych dokázal rozlomit i skálu. Pevně jsem uchopil meč a vyběhl na Sheenu, ta teď měla v očích úzkost. Rychle jsem udeřil a i když Sheena ránu vykryla, tak jí to odhodilo asi dva metry dozadu. Udeřili i všichni ostatní a Sheena se nestačila bránit, dostala plný zásah od Gorna do zad, od Lestera kladivem do hlavy a od Diega schytala těžký zásah do nohy. Sheena nyní krvácela. Ale ve také se zdála být velice rozzuřená. Začala kopat, škrábat i kousat do všech stran. Diego ji mířil lukem na hlavu, ale než stačil vystřelit, tak ho Sheena odkopla a Diego spadl na zem a vyrazil si dech. Odhodil jsem svůj meč a popadl Diegův luk a šíp. Rychle jsem zamířil, natáhl tětivu a zařval: "SHEENO!" Bestie se na mě otočila a já vystřelil. Přímý zásah! Sheena dostala šípem přímo do oka a začala vřeštět. Pomohl jsem Diegovi na nohy a dal mu luk, pak jsem si sebral meč a zamířil k Sheeně. Ta teď ležela na zemi a nezmohla se na žádný odpor. Zabodl jsem jí meč do druhého oka a Sheena byla mrtvá.

"Ale je to fascinující zvíře." řekl jsem a vytrhl jí svůj meč z hlavy. "Jste všichni v pohodě?" zeptal jsem se. Ostatní přikývli. "Počkejte tady a já s Miltenem zajdeme do jeskyně pro tu dívenku." Pak jsem se otočil a vyrazil s Miltenem do jeskyně. Ten puch byl příšerný... "Myslíš, že ještě žije?" zeptal se mě Milten. "Nevím, ale doufám že ano. A cos to tam použil za kouzlo?" V jeskyni bylo ještě docela světlo, takže jsem mohl vidět, jak se Milten usmál a řekl: "To kouzlo mi dal Saturas, když jsme od nich tehdy odcházeli. Bylo to kouzlo, které uzdraví tělo a posílí mysl. To v praxi znamená, že tě nabije obrovskou silou." Procházeli jsme jeskyní a hledali nějaký náznak po přítomnosti člověka. Pak jsme uslyšeli čísi vzlykání a rychle jsme zamířili k místu, odkud vycházelo. Skutečně tam seděla na zemi malá holčička. "Pojď, jdeme domů...." řekl jsem jí a vzal ji do náruče. Vyšli jsme ven z jeskyně za ostatními. "Tak žije! To je skvělé! Jdeme do vesnice." zahalasili ostatní. Dívenka se strašně klepala, a když jsme procházeli okolo těla Sheeny, tak nemohla uvěřit svým očím, že je ta bestie mrtvá. Během hodiny jsme byli zpátky ve vesnici. Vítali nás tam jako opravdové hrdiny! Mergor měl nevýslovnou radost: "Jak vám jenom mohu poděkovat?! Takže Sheena je mrtvá?! Konečně...ach ano,konečně. A to vše jenom díky Vám! Děkuji!" Pak k nám přišli otec a matka té dívenky, a otec promluvil první: "Jsem kovář v této vesnici! Děkuji vám za záchranu mé dcery, pokud bych pro vás mohl cokoliv udělat, tak stačí jenom říct! Například bych mohl na vaše zbraně nanést vrstvu naší rudy!" S tím se nedalo nesouhlasit. Všichni kromě mě, Leiry a Miltena mu odevzdali zbraně a během hodiny už byl kovář zpět se zářivě modrými zbraněmi. Požádal jsem Mergora o nějakého bojovníka, jak slíbil, protože už jsme neměli času nazbyt. Asi hodinu po poledni jsme za hlasitého a povzbudivého vyprovázení obyvatel vesnice odešli hned se dvěma bojovníky. Šli jsme temným lesem a bojovníci nás varovali před každou pastí. Musel jsem obdivovat jejich paměť, pamatovali si každou past, kterou jsme minuly a že jich bylo přes tři stovky. Konečně jsme stanuli na skřetím území. Připlazili jsme se na vrchol hory, odkud jsme uviděli celé skřetí město. Bylo opravdu obrovské! Bylo čtyřikrát větší než Khorinis! A přesně uprostřed bylo to, co jsem si přál tak dlouho vidět. Adanův chrám!