Polkl jsem, něco takového jsem nikdy neviděl. Město se rozléhalo po celém údolí a nejhorší na tom bylo, že chrám se tyčil přímo uprostřed. Byli tam tisíce skřetů! Všiml jsem si obrovské kovárny, uvnitř byli stovky skřetů a ozývaly se těžké rány, jak kladiva dopadala na železo. U kovárny stáli seřazení, neobrnění skřeti a čekali, až dostanou zbroj a zbraň. Na druhé straně tábora se cvičilo okolo dvou stovek skřetů. "Jak se tam dostaneme? Jsou jich tam tisíce, chrám je uprostřed a nás je jenom 6!" shrnul situaci Lester. "To si právě musíme promyslet, zůstaneme tady a domluvíme se." rozkázal jsem a všichni jsme se odplazili, tak daleko, aby nás nebylo vidět, ale taky tak, abychom mohli slyšet cokoliv by se k nám blížilo. Sedl jsem si do měkkého mechu a začal přemýšlet o tom, jak se dostaneme až k chrámu. Určitě jsme nemohli jít všichni, tolika lidí by si všimli, eventuální možnost byla, že ostatní by je odlákali a já s Leirou bysme se mezitím proplížili až k chrámu, ale ne...to nemůžu, bylo by to příliš velké nebezpečí pro ostatní. Nikdo nemluvil, všichni jsme přemýšleli o tom samém. Jak? Innosi poraď! Jak se tam máme v bezpečí dostat? Říká se, že ráno je moudřejší večera, proto se pokusím trochu prospat, kdo ví, třeba mě něco napadne ráno...

Téměř ihned jsem usnul...další podivný sen v rozmezí několika dní. Byl jsem pták. Ladně jsem si létal nad Myrtanou. V jednu chvíli jsem viděl hlavní město...bylo obléháno! Byl jsem nad Khorinisem...taktéž obléháno! Hornické údolí....stržená palisáda a celé údolí se hemžilo skřety! Pochodovaly rázně k průsmyku, hrad byl v jednom ohni. Najednou jsem se ocitl nad údolím, kde stálo skřetí město. Viděl jsem kopec, kde jsem ležel já i mí přátelé. Prolétl jsem nad námi a plachtil nízko nad městem, těsně před chrámem jsem se vznesl výš a nadletěl ho. Letěl jsem dál, až jsem se dostal do lesa. Prolétal jsem mezi větvemi a kličkoval mezi stromy. Doletěl jsem k malému jezírku a posadil se na větev vedle něj. Chvilku jsem se rozhlížel kolem dokola, poté jsem se prudce vznesl vysoko do nebe a střemhlav se vrhl do jezera...v tu chvíli jsem se prudce probudil.

Bylo už ráno a svítalo. Na východě pomalu ale jistě stoupalo Slunce od obzoru. Ostatní ještě spali, pomalu jsem se otočil a vylezl na vrcholek kopce. Rozhlédl jsem se po okolí. Skřeti už byli vzhůru a plně kovali zbraně, zbroje, oblékali se do nich a po stovkách opouštěli město. I když jsem viděl, po jakých hordách město opouštěli, zdálo se mi, že jich neubývá. Tady snad musí být samotná brána do Beliarovi říše, odkud pořád přicházejí. Rozhlédl jsem se po zbytku údolí. Přehlédl jsem obrovský chrám a upřel svůj zrak do lesa na druhé straně. Něco mě tam táhlo, něco silnějšího, než můj vlastní chtíč zjistit, zda-li byl můj sen pouhý sen, nebo něco víc. Obhlédl jsem město kolem dokola, všude byli skřeti. Nebyl způsob, jak obejít město na druhou stranu. Museli bychom jít obklikou a to by trvalo přinejmenším další den. Možná dva, protože nevím, jak velké armády jsou v okolí města. Měl jsem podivný pocit, jako by mě někdo sledoval. Rychle jsem se rozhlédl, ale nikdo tam nebyl. Pořád ten hnusný pocit, rozhlédl jsem se k městu, mé oči automaticky zamířili k chrámu. Stál tam! Před vchodem do chrámu stál Xardas a koukal mým směrem. Měl na sobě svou starou róbu. Dobré znamení pro mě, asi neví o té róbě, co udělal Beliar. Cítil jsem jeho spalující pohled, koukal jsem se mu do očí a to byla chyba. Cítil jsem, jako by se mi někdo snažil nabourat do mysli. Po chvilce jsem uslyšel Xardasův hlas, slyšel jsem ho ve své hlavě: "Plášť? Plášť, který mě učiní imunním, proti smrti i Godslayeru? KDE HO NAJDU?!" Při posledních slovech jsem ucítil příšernou bolest hlavy. Snažil jsem se odvrhnout podhled od Xardase, ale nešlo to, nemohl jsem se hnout. "Jsi silný, ale ne tak silný jako JÁ! Zničím tebe i všechny mé nepřátele! Budu sám vládnout Myrtaně i celému světu!" slyšel jsem Xardase ve své hlavě. "Tohle nejsi ty, Xardasi! Ty jsi jiný! Jsi služebník Innose a ne Beliara! Jsi přece můj PŘÍTEL!" protínal jsem bolestivě skrze zuby každé slovo. "NÉÉÉÉ! Já nemám přátelé! Jsem jenom já! Beliarův vyvolený! JENOM JÁ!" vztekal se Xardas. Bolest se stávala neúměrnou. "To nejsi ty, příteli! Ty jsi jiný a já ti POMŮŽU!" zakřičel jsem a uhnul pohledem. Všechno mi začalo docházet! To nebyl Xardas, proti komu jsem stál, ale Spáč! Ano, určitě! Jak říkal, tehdy ve Spáčově chrámu mu bylo odepřeno vzít si jeho moc, Spáč se vrátil, ale ne celý. Pouze jeho duše, pokud se tomu dá tak říkat, a vtělil se do Nemrtvého draka. Když jsem ho zabil, Xardas si vzal jeho moc, ale místo aby ovládl tu moc, tak ta moc ovládla jeho! Všechno mi dávalo smysl! Ozvala se přede mnou rána. Asi metr přede mnou byla v zemi velká spálená díra. Vzhlédl jsem a viděl Xardase, jak po mě vrhl další blesk. Dole se shromáždilo několik stovek skřetů a vyrazili do kopce. Vstal jsem a rozběhl se směrem k ostatním. Ale to byla chyba! Úplně jsem zapomněl na tu bleskovou kouli, kterou po mě Xardas hodil. Dostal jsem plný zásah do zad. Odhodilo mě to asi pět metrů dopředu a cítil jsem, jak moje zbroj na zádech praskla! Mě se kupodivu nic nestalo, až na nepříjemné brnění celého těla. Doběhl jsem k ostatním a zvolal: "JDEME! Jdou sem na nás!"

Ostatní se rychle probudili. Sice jim chvilku trvalo, než jim došlo, co se děje, ale pak rychle vyběhli a všichni jsme se sprintem řítili dolů z kopce. Bylo to o fous! Slyšel jsem ze shora šílený skřetí řev! Už jsme byli skoro dole, když jsme se zastavili. "Musíme to obejít, možná vím, jak se dostat do tábora, aniž by o nás věděli." "Jak?" zeptal se Milten. "To ti povím na druhé straně tábora." vykoktal jsem, ještě jsem byl hodně udýchaný. Neslyšně jsme se vydali podél hradby tábora. Nikde ani jediný skřet! Prostě nic! Bez problémů jsme se dostali až na druhou stranu a běželi směrem do lesa. Přesně tou cestou, jako v mém snu. Skutečně jsme doběhli k průzračně modrému jezírku! Podíval jsem se do něj. Bylo úžasně modré a průzračné, ale zdálo se nekonečně hluboké. Asi metr, či dva jsem dohlédl, ale pak už se voda pouze ztrácela v temnotě. "Ehm...tak už nám řekneš o té tajné cestě?" zeptal se Milten. Nic jsem neřekl, pouze jsem ukázal na jezírko. "Zbláznil ses?!" užasl Diego. "Tohle přece může být nekonečně hluboký! Vždyť nevidím ani dno!" Přikývl jsem a konečně promluvil: "Vím. Máš pravdu. Ale jsem si téměř jistý, že..." "Téměř?!" přerušil mě Lester. "Co tím myslíš, téměř?" "Měl jsem sen. Viděl jsem toto jezírko jako jedinou možnost dostat dovnitř. Nemusíte jít se mnou! Zvládnu to sám." Všichni se zatvářili zahanbeně. Gorn promluvil první: "Ještě nikdy jsi nemluvil líp!" usmál se. "Já i moje sekera jdeme do toho s tebou!" "I já. Jakožto Adanova Vyvolená musím jít s tebou." řekla Leira. Přikývl jsem. "I já!" "Já taky!" přiznali Lester a Diego. Milten mlčel. "Miltene?" otočil jsem se na něj. "Už jednou jsem ti řekl, že s tebou půjdu kamkoliv řekneš. I do samotného pekla. Ale řekni mi jedno: Nebylo ti divný, že okolo celého tábora jsme neviděli jediného skřeta?" Měl pravdu! Měl zasranou pravdu! To není možný, jak to, že jsem si to neuvědomil dřív! Přece jsem viděl stovky skřetů, jak vycházejí z města, ale při našem běhu okolo celého tábora jsme nepotkali ani jedinýho! Podíval jsem se mu do očí. Milten přikývl. Bylo to něco, co se stává pouze mezi nejlepšími přáteli. Rozuměli jsme si beze slov. Ještě nikdy ve svém životě jsem nic podobného nezažil...

"Je čas! Tak za mnou....doufám, že se nemýlím." řekl jsem a skočil do jezírka. Pohltila mě ledová voda. Jezírko, které se na první pohled zdálo krásně teplé se ukázalo jako neuvěřitelně chladné. Jak říkávala moje babička: Zdání klame. Naskočila mi husí kůže, ale už bylo příliš pozdě na to opět vylézt. Plaval jsem a cítil, jak se voda vždy zachvěla, kdykoliv skočil do vody další z mých přátel. Plaval jsem stále hlouběji, ale dno nebylo k nalezení. Docházel mi dech! Cítil jsem ten obrovský tlak na plíce, točila se mi hlava a já měl pocit, že mi vybuchne hlava! Dostával jsem křeče do celého těla, ale plaval jsem dál. Někde už tu muselo být dno! Nebo nějaká cesta kudy dál! Bylo příliš pozdě na to abych plaval zpět nahoru. Byl jsem minimálně 10 metrů pod hladinou a tlak na plíce byl stále větší a větší, když....

Dopadl jsem na tvrdou zem! Můj obličej se nepříjemně zaryl do hlíny. Vyplivl jsem vodu, co jsem měl v puse a vdechoval životodárný kyslík. Převalil jsem se na záda a nad sebou uviděl....VODU! Místo stropu tam byla voda! Několik stínů se přibližovalo ke mně, když vypadli z té stěny postavy Leiry, později i Miltena a ostatních. Všichni na tom byli stejně jako já. Promočení, unavení a neschopní popadnout dech. Byl to ještě horší pocit, než když mě hodili do bariéry, než když mě Bullit zmlátil, dokonce to bylo horší než když na mě padali trosky Spáčova chrámu....Spáč! To je proč jsem sem přišel...musel jsem vstát a jít dál! Nakonec se mi to podařilo a rozhlédl jsem se. Byli jsme na konci nějakého tunelu. Ze stěn tu čouhaly kořeny stoletých stromů. I ostatní už konečně vstali. "Tak tohle je naposled, co jsem tě poslechl, příteli." ušklíbl se Gorn. Usmál jsem se a ukázal kudy dál. Vydali jsme se tunelem. Hlavou se mi honily spousty otázek. Kdo to tady vykopal? Proč? A kdo vymyslel tak pitomou přístupovou cestu? Naštěstí to byl tunel a ne bludiště, tak jsme se rychle dostali na druhý konec. Byl tam žebřík. Starý dřevěný žebřík. Vypadal dost vratce, ale nemohli jsme než doufat, že nás udrží. "Nesnáším hnusný starý žebříky! Nikdy si nejsem jistej, že mě udržej." zamumlal za mnou Gorn. Usmál jsem se a jako první jsem se nedůvěřivě chytl žebříku. Byl pevnější než se zdál. Lezl jsem rychle nahoru, dokud jsem se hlavou neudeřil o víko. Bylo nepříjemně tvrdé a hlava mě šíleně rozbolela, jak jsem lezl rychle a ani se nepodíval nahoru. Štola byla naštěstí dost úzká a tak jsem se mohl pustit rukama a zapřít se zády o zeď. Zatlačil jsem na víko a s vypětím všech sil ho odklopil. Slunce osvítilo celý tunel. Zavřel jsem oči, ten prudký přechod mě oslepil. Pomalu jsem otevřel oči, vytáhl dýku a vystrčil pomalu hlavu ven. Asi sto metrů napravo ode mě se tyčil vchod do chrámu, nikde nikdo. Neviděl jsem tu jediného skřeta. Bylo to všechno až příliš podezřelé, ale jakmile se dostanu do chrámu, máme víceméně vyhráno! "Rychle, nikdo tu není!" šeptl jsem dolů. Vytáhl jsem se ven a potichu tasil meč. Přikrčil se a rozhlížel se do všech stran. Pořád jsem nikoho neviděl! Je to strašně divný! Vždyť jich tu byli tisíce! Ostatní pomalu vylézali ven a dělali to samé, co já. Tasili zbraně, nebo si případně připravili kouzlo. "Teď mě poslouchejte! Do chrámu mohou vstoupit pouze Vyvolení, takže..." začal jsem, ale Lester mě přerušil: "To si děláš legraci? To nám to říkáš až teď?" "Promiňte mi to, ale dřív jsem to nepovažoval za tak nutný. Ještě jednou se omlouvám. A teď. Vy pomůžete mě a Leiře dostat se k chrámu a pak se rychle vraťte do tunelu! Těch skřetů je tu příliš! Hrozilo by vám tu nebezpečí!" "A jak se odtud dostanete vy?" zeptal se Lester. "Pokud je Godslayer tak silný, jak si myslím, tak by neměl být problém je pobít." Ostatní, i když jim byl v očích vidět strach, přikývli a ještě pevněji uchopili své zbraně. Potichu jsme se kradli k chrámu. Byl obrovský! Brada mi poklesla úžasem. Bylo to ještě famóznější než pohled na obří zdi vesnice Tegedchuů. Chrám byl neskutečně vysoký a rozlehlý! Z té dálky se mi to tolik nezdálo, ale když jsem ho viděl teď takhle z blízka, tak mi to vyrazilo dech. Mé myšlenkové pochody přerušil hlasitý řev! Byl to skřetí řev! Byli jsme už téměř před chrámem a skřeti se k nám řítili ze všech stran! Nebylo úniku! Jediná cesta vedla do chrámu. "Běžte! My je zdržíme!" slyšel jsem za sebou křičet Gorna i ostatní, kteří v tomto jeho hloupém nápadu souhlasili. "Miltene?!" slyšel jsem Leiru vedle sebe. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Leiřina hůl letěla vzduchem a doletěla až do Miltenovi ruky. Já si mezitím dal meč na záda, abych mohl běžet rychleji. Milten nejdřív nechápal, pak ale s výrazem pevného odhodláním přikývl. "Jdeme!" zakřičel jsem a chytl Leiru za ruku. Společně jsme vybíhali nahoru po schodech. Slyšel jsem za sebou skřetí řev i jejich vzdychy, když umírali. Neměl jsem ale odvahu se otočit, neměl jsem dost odvahy vidět mé přátelé umírat! Vběhli jsme dovnitř. Pocítil jsem podivné mrazení, když jsem proběhl branou a nesmírně odlehčení na zádech. Vchod se za námi uzavřel. Nastalo ticho. Do chrámu nedoléhaly žádné zvuky zvenčí. Cítil jsem podivné sevření hrdla. Nebyla to žádná magie ani nic podobného! Chtělo se mi brečet. To se mi nestalo už léta. Dostal jsem se do chrámu...ale za jakou cenu? Mí nejlepší přátelé právě kvůli mně zemřeli! Neměl jsem na výběr! Musím je pomstít! Získám meč Godslayer a pobiju ty skřety!! "Jdeme Leiro." Leiře stékaly po tváři slzy, i ona si uvědomovala tu tvrdou pravdu. Ale i přesto přikývla. Chtěl jsem si připravit meč, ale nebyl tam! Zmizel, stejně jako moje dýka, kuše i šipky!

Rozhlédl jsem se do tmy. Chrám byl temný a zaprášený. Určitě tu už po několik staletí nikdo nebyl. Sochy, stěny i podlaha byly pokryty silnou vrstvou prachu a špíny. Museli jsme vykročit. "Leiro, zůstaly ti nějaké zbraně?" zeptal jsem se. "Ne, vůbec žádná. Dokonce nemůžu používat ani magii!" odpověděla. Takže v tomto chrámu se bude bojovat jak? Není přece možné, aby mě pak Xardas zastavil, když budu mít jediný zbraň. Pokud ovšem není natolik mocný, aby překonal tuto bariéru. Doufám, že není.

Procházeli jsme tiše tímto mrtvým chrámem. Nikde nebylo ani stopy po Xardasovi, nebo čímkoliv jiným. Chrám byl skutečně obrovský. Všude byla neskutečná tma a nebylo vidět ani strop, ani zdi. Vůbec se to tu nepodobalo mému snu! V tom snu tu všechno zářilo a bylo čisté, jako by to tu někdo den co den zametal, ovšem nyní to tu vypadá, že ten zametač zemřel před několika staletími. Konečně jsem uviděl ty obrovské sloupy a schodiště za nimi! Ano! Toto byla část chrámu, ve které jsem již byl! Dole je Godslayer. Rozběhl jsem se kupředu a zastavil se mezi dvěma sloupy. Shlédl dolů ze schodů a skutečně! Byl tam! Na podstavci tam ležel Godslayer a zářil do všech stran. Jediná zářivě čistá věc v celém chrámu. Zlatý podstavec, jako by od sebe odpuzoval veškerou špínu. Metr okolo celého podstavce nebylo jediné smítko prachu. Na podstavci byl ještě nádhernější Godslayer, než jak jsem si ho představoval ve svých myšlenkách. Jeho rukojeť byla neskutečně lákavá! Už jsem se těšil až ho uchopím...ale co Xardas? Kde je? Rozhlédl jsem se, ale nikoho kromě Leiry jsem neviděl. "Je čas zastavit tuhle pekelnou válku." řekla Leira. Ano, měla pravdu. Nastal čas. Čas pomstít všechny ty, co zemřeli v této válce, pomstít své přátelé! Vykročil jsem a scházel po schodišti. Bylo to tak jiné, než ve snu. Schodiště vůbec nezářilo stříbrně jako tehdy. Byla na něm silná vrstva prachu. Došel jsem až k podstavci. Meč se zachvěl. Nebo to byl jenom klam? Zdálo se mi to snad, nebo se meč skutečně zachvěl? Je na čase vzít věci do svých rukou. Uchopil jsem rukojeť meče a zdvihl ho. Tělem mi proudila podivná energie, cítil jsem se, že bych dokázal zničit cokoliv. "Dej mi ho! Dej mi ho a nechám tě žít!" promluvil Xardas. Otočil jsem se. Xardas stál nahoře na schodišti a pomalu kráčel dolů. Leira se mu postavila do cesty. "NÉ!" zakřičel jsem na ní, ale bylo pozdě. Leira nedokázala zabránit Xardasovi v postupu ke mně. Chtěla ho kopnout, ale Xardas byl příliš silný. Odhodil ji do strany. Leira přeletěla celou místnost s mečem a odrazila se od zdi a lehla si na studenou podlahu. Byla v bezvědomí. "Dej mi ho! Nechám tě odejít! I jí! Někam odtáhni, ztrať se, ať už tě nikdy nevidím!" křičel Xardas. "Ne. Nemůžu zradit ty, kteří za mě položili život, ty, kteří mi věřili. Nemůžu zklamat své přátelé!" řekl jsem klidně. "Hlupáku! Teď zemřeš!" zařval Xardas a vrhl po mě blesk. Můj meč, Godslayer, ale jeho blesk zastavil, vstřebal ho do sebe a mírně zavibroval. "Vidíš, Xardasi? Nemůžeš mě porazit, pokud mám Godslayera, tak..." Xardas mě ale přerušil hlasitým smíchem. "Ty jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslel! Kde myslíš, že byla ta róba, kterou ušil Beliar? Ano, byla tady a ji mám na sobě!" Xardas se znovu rozesmál a strhl ze sebe jeho starou černokněžnickou róbu. Skutečně měl na sobě ten plášť! Pokud to ovšem byl on. "Díky tomu, že nosím tento kus hadru na sobě, mohu zde používat magii a jsem imunní vůči veškerým tvým útokům!" Pohltil mě strach! Pokud je to opravdu tak, jak Xardas říká, nemůžu proti němu bojovat. Selhal jsem, ale... "Možná, že já tě neporazím, ale najde se někdo, kdo to udělá za mě a já mu dám tolik času, kolik jen budu moci. Pokud nezastavím tebe, zastavím alespoň ty skřety!" zakřičel jsem a rozběhl se ke vchodu. "Nikam nepůjdeš!" řekl za mnou klidně Xardas. Byl jsem asi v polovině schodiště, když mě něco odmrštilo zpět. Dolétl jsem až k podstavci a tvrdě si sedl na zem. "Hlupáku! Tobě nikdo neřekl, že odtud může odejít pouze jeden z nás? Teprve, když ten druhý zemře." Tohle se mi protivilo. Nechtěl jsem Xardase zabít, ale nebylo zbytí. "V tom případě...najdu způsob, jak tě zabít, starý příteli." řekl jsem. Xardas se rozesmál. "Ale na to nejsi dost silný! Stále to nechápeš, co? Nyní jsem pouze JÁ!" Xardas se smál jako šílený. Ruply mi nervy. S výkřikem jsem se rozběhl proti Xardasovi a sekl...

Opět jsem se prolétl vzduchem a dopadl vedle Leiry. Xardas se stále smál. Neměl ani škrábnutí, meč se ho ani nedotkl. Můj pohled se stočil na Leiru. Byla stále v bezvědomí. Byla nádherná. I přesto, že utrpěla těžký náraz do zdi, neměla ani škrábnutí, její tvář byla stále dokonalá. "Leiro?" promluvil jsem tiše. Leiře zacukala víčka a pomalu otevřela oči. "Leiro, musíš pryč. Já Xardase neporazím, nedokážu to. Ale ty se ještě můžeš zachránit." mluvil jsem stále pološeptem. "Ne!" vyhrkla ze sebe Leira. "Nenechám tě tu samotného, i kdyby mě to mělo stát můj život." Nevěděl jsem, co na to říct, zřejmě ji nic nepřesvědčí. Když jsem uviděl její odhodlaný výraz, rozhodl jsem se bojovat. Bojovat až do konce! Vstal jsem a pomohl na nohy i Leiře. Xardas se znovu rozesmál. Do teď jen stál na místě a naslouchal. "Ty si opravdu pořád myslíš, že mě zastavíte?" smál se Xardas. Podíval jsem se mu do očí. Měl je děsivě tmavé. Až černé, řekl bych. Když Xardas uviděl můj odhodlaný výraz, přestal se smát. Meč se znovu rozklepal. Xardasovy oči se rozevřely. Byla v nich vidět úzkost. Vykročil jsem s mečem pevně uchopeným oběma rukama pomalu k němu. Meč jsem dal před sebe a vylétly z něj blesky! Zasáhly Xardase přímo do hrudníku a on odletěl na druhou stranu místnosti. Překvapilo mě to. Zarazil jsem se na místě a pohlédl na meč. Zářivá modř teď osvítila celou moji zbroj. Bohužel jsem byl natolik fascinován mečem, že jsem si nevšiml, že Xardas po mě hodil několik dalších kouzel! "Pozóóóór!" slyšel jsem Leiru. Zvedl jsem hlavu. Bylo pozdě na to, pokusit se jim vyhnout. Všechno jako by se zpomalilo. Hlavou mi projely vzpomínky z mého života. Jak mě házeli do Kolonie, jak jsem porazil Spáče, jak jsem poznal mé přátelé. Další vzpomínky se mi objevovaly před očima. Jak jsem bojoval v Irdorathských síních, jak jsme pluli do hlavního města, jak jsem mluvil s Firementonem. Vzpomněl jsem si na tu roztržku na hranicích, na setkání s Vodními mágy. Na setkání s Leirou. Na to, co k Leiře cítím! Vytrhl jsem se ze vzpomínek ve chvíli, kdy do mě někdo strčil. Padl jsem na bok a rychle se ohlédl. Stála tam Leira. V jejích očích se mísil strach i radost. "Nééééé!" zakřičel jsem. Pustil jsem meč a chytl Leiru do náruče. Cítil jsem, jak má spálená záda. Kouzla zasáhla místo mě jí. Do očí mi vhrkly slzy. "Proč, Leiro? Já měl zemřít, ne ty!" Leira se usmála: "Ne. Toto byl můj osud. Zemřít pro milovanou osobu. Už je čas. Cítím to. Neboj se, smrt je...je..." Leiřiny oči pohasly. "Smrt je jen pokračování života." dořekl jsem za ní a poprvé a naposledy ji políbil. "Vidíš? Není možné mě porazit!" zahalekal Xardas. Cloumal mnou hněv. Chytl jsem svůj meč a postavil se přímo proti Xardasovi. Hlavou mi opět probleskly vzpomínky. Smrt mých přátel, smrt mé milované Leiry. Rozhovor se Saturasem. ,,A nezapomeň, že ty máš něco co Xardas nemá a mít nebude..." Ano, přesně takhle to řekl. Teprve teď mi došlo, co tím myslel. Xardas teď něco vykřikoval. Neslyšel jsem ho. Nyní jsem poslouchal pouze své myšlenkové pochody. Už vím, co mám a co Xardas nemá. Jsou to přátelé, láska a srdce. Srdce schopné lásku přijmout, ale také jí dát! Godslayer se rozzářil takovou silou, že ozářil celou místnost. Byla to taková zář, že si Xardas musel zakrýt oči. Já to však neudělal. Moje síla proudila mečem a síla meče proudila mnou. Jsem připraven na vše.

"Stejně mě nezastavíš!" křičel Xardas. Mýlil se. Jak neskutečně se mýlil. Meč zazářil a vypustil ze sebe strašlivou sílu. Blesky lítaly do všech stran, Xardasovo roucho se roztrhlo a Xardas dostal plnou silou zásah. Sklátil se k zemi. Zůstal nehybně ležet. Pouze ústa se hýbala. "Jak...jak...to..není...to nemůže....zmýlil jsem se v tobě..." pohlédl jsem na něj s odporem, ale i soucitem zároveň. Xardas zemřel. Co všechno dokáže udělat dobrý člověk pro trochu víc moci? Dokáže pro tu touhu po moci i zemřít. Vše v chrámě ožilo. Teprve nyní to tu vypadalo jako tehdy v tom snu. Vše zářilo. Zandal jsem meč do pochvy a došel k Leiře. Vzal jsem její nehybné tělo do náruče a šel pryč z chrámu. Brána se přede mnou sama otevřela. Venku stály zmatení skřeti. Pobíhaly kolem dokola a nevěděly co dělat. Na zemi pod schody ležela těla mých přátel. Kolem nich byly kaluže krve. Položil jsem Leiru na zem. Skřeti si mě konečně všimly. Den pomsty nadešel. Několik těch nejodvážnějších se rozběhlo po schodech vzhůru. "Teď ukaž, co v tobě je." promluvil jsem sám k sobě a zároveň i k Godslayeru. Kam jsem jen dohlédl, všude byly skřeti. Vybíhaly z lesu, z kopců i z jeskyň. Zdvihl jsem meč vysoko nad hlavu. Cítil jsem, jak jím probíhá energie z okolí. Všechno, co existovalo na zemi dobrého, se nyní soustředilo na ten meč. Modrá záře obklopila celé město. Ozvala se rána a kolem jsem cítil obrovskou modrou tlakovou vlnu. Byla něco jako kopule, která rychle obklopovala celé okolí. Lila se po širokém okolí a kdykoliv se dotkla nějakého skřeta, ještě zrychlila. Skřeti řvaly, ale nebylo jim to nic platné. Zemřely. Všichni ti skřeti zemřely.Byl to úchvatný pohled plný zadostiučinění. Ticho. Rozhostilo se hrobové ticho. Nebylo slyšet jediného skřeta. Kamkoliv jsem se podíval, tam ležela jejich těla. Bylo po všem...i když ne tak docela.

Ještě mi zbývala udělat jedna věc. Vrátil jsem svůj meč zpět do pochvy, vzal Leiru a pomalu sestupoval po schodech. Zastavil jsem se až u svých přátel. Položil Leiru a rozhodl se. Nyní udělám poslední skutek ve svém životě. Obětuji se ve jménu těch, kteří se obětovali za mě. Klekl jsem si, zabodl Godslayer do země a opřel se o něj. "Sbohem, přátelé." To jsou poslední slova vyřčená Innosovým Vyvoleným. Cítím, jak ze mě uniká život a přesouvá se do mých přátel. Oni budou žít a já ve jménu něčeho většího...zemřu. Zemřu ve jménu přátelství, lidstva, civilizace a lásky. Sbohem světe...poslední co vidím, je úžasné. Oči mých věrných přátel i mé jediné lásky se otevírají...

KONEC