Díl 1. - Začátek konce

Byla to tmavá ulička hlavního města Myrthany, nijak zvláštní, po stranách byly prázdné a poničené sudy. Na zemích různé kaluže připomínající zvratky a krev, evidentně nebyl příliš dobrý nápad konat zde romantické procházky o měsíčku. Z obou konců uličky byl slyšet povyk, jak se lidé hrnuli na tržiště, či do svých obydlí, v uličce se však nikdo nenalézal.

Dunivé kroky několika lidí a šplouchnutí jedné z kaluží roztrhlo ten známý klid té uličky. Lidé v kápích kráčeli hlouběji do uličky tak, aby je nebylo z ulic kolem slyšet, konečně si shodili kápě z hlavy a bylo jim vidět do tváří. Byli mladí, i staří, bledí, ale i snědí. Popravdě to byla ta nejpodivnější skupina lidí, která byla za několik posledních měsíců v ulicích města vidět. Mágové, lovci a muži v těžkých zbrojích měli za sebou evidentně dlouhou cestu. Podívali se na sebe a s lehkým úsměvem plným radosti, že konečně dorazili, kam potřebovali, pokývali hlavou a rozhlédli se kolem, zda-li zde není někdo, kdo by neměl jejich rozhovor slyšet. Po zkontrolování bezpečnosti konečně jeden z nich promluvil, muž vyšší postavy v těžké zbroji, s hnědýma upřímnýma očima, ale s odhodlaným pevným výrazem ve tváři:
"Tady se rozloučíme, já a Bennet si najdeme nějakou malou farmu, kde začnu připravovat svou pomstu. Nahledanou přátelé, snad se ještě uvidíme." Lišácky zamrkal a pokynul na svého společníka po jeho pravici. Muž s širokými rameny a silnými pažemi přikývl a vydal se za ním. Když odcházeli zaslechli jen pár dozvuků dalšího rozhovoru, kde se se svými společníky loučil další z mužů, snědý silný válečník, který nejspíš někde v bitvě již přišel o jedno oko...

"Lee...?" zašeptal Bennet. "Myslíš, že je dobrý nápad...no však víš...pokračovat v té pomstě?" Lee se na místě zarazil, otočil se na svého přítele, chytl ho pod krkem a trhnutím přirazil ke zdi nejbližšího domu, tváře měli u sebe tak blízko, že se téměř dotýkali nosy, Lee se mu Bennetovi hluboce zadíval do očí a skrze zaťaté zuby šeptal:
"Chceš snad říct, že bych toho měl nechat? Teď?! Když jsem mu tak blízko? Nikdy, radši zemřu, než abych toho nechal!" Bennet ho chytl za ruku a odtrhl od sebe.
"Jenže právě to se nejspíš stane, když v tom BUDEŠ pokračovat, příteli! Jsem s tebou už dlouho a nehodlám toho jen tak nechat! Půjdu s tebou třeba do pekel a vystrčím prdel Beliarovi před hubu, jestli si to budeš přát! Ale už nikdy...NIKDY mě takhle nechytej!" zuřil Bennet. Ještě dlouhou chvíli si hleděli do očí, ale nakonec Leeův pohled poklesl s hlubokým povzdechem.
"Omlouvám se...máš pravdu...jsi jeden z nejvěrnějších lidí, které znám...a já si vážím tvé oddanosti, ale pochop mě, příteli...už tolik let prahnu po pomstě...tolik let! A teď...teď je na dosah, už skoro cítím jeho krev...ten bastard zaplatí za to, co udělal!" Bennet přikývl, mlčky si upravil kápi tak, aby mu nebylo vidět do tváře a pokynutím ukázal směr, kudy by se měli vydat...

"Podívej, Lee! Kovárna! Pojď!" zajásal o několik minut později Bennet. Lee se zastavil a tázavě na svého přítele pohlédl.
"A co máš v plánu tam pohlédávat, Bennete?" zeptal se. Bennet neodpověděl, jen se šibalsky usmál a rozběhl se velké budově nad kterou visela cedule s nápisem "Pevnou ocel, nemá jen osel". Lee se pousmál a vešel dovnitř přesně jako jeho přítel okamžik před ním.
"Denitre! Denitre!" křičel Bennet a pobíhal uvnitř jako blázen.
"Bennete, co to..?" začal Lee ale Bennetovo "pššššt" ho přerušilo. Nastražil tedy uši a konečně uslyšel i on to, co jeho přítel.

"Můj milý Denitre...jasně jsem ti přece říkal, že ten meč musí být dnes hotový..." říkal zrovna hluboký chraplavý hlas.
"Pochopte mě, můj pane, nejde to udělat za noc! Ten meč je příliš náročný na zhotovení, už jsem vám to říkal včera, vy jste mě prostě nechtěl poslouchat!" ozýval se na odpověď jiný hlas, jako by přidušený. Lee se podíval na Benneta, který mu ho, bledý jako stěna s kamenným výrazem, opětoval. Oba se bok po boku vydali za hlasy, které evidentně vycházely z vedlejší místnosti.
"Netvrdil jsi nám snad, že jsi nejlepší kovář široko daleko?" otázal se opět první hlas.
"Já...momentálně ano, ale...pochopte mě, ten meč je jednoduše příliš náročný na takovou práci, nedá se to prostě za den stihnout, ne když jsem tu sám...kdyby tu byl můj bratr..." odpověděl Denitr a jeho hlas se zlomil.
"Ale prosím tě...přece tu teď nebudeš přede mnou kňučet kvůli svému zesnulému bratrovi?" zaduněl místností výsměšně hluboký hlas.
"Já jsem mrtvý, Denitre? Že o tom nevím." Ozvalo se ode dveří, ve kterých se tyčila silná Bennetova postava.
"BENNETE! JSI TO TY?!" zakvílel Denitr a rozběhl se k němu, muž v dlouhé róbě ho ale zadržel a odhodil před sebe.
"Tohle si nechte na jindy, nebo v....proboha..." oči se mu roztáhly a brada poklesla, když pohlédl ke dveřím, kde se teď s naprosto nepříčetným a rozzuřeným výrazem tyčil Lee. Chvíli na sebe jen koukali, Lee s výrazem vzteku a jeho oponent s výrazem naprosté zoufalosti.
"To...to...nemůže...ty nemůžeš...ty jsi..." koktal neobratně.
"Mrtvý, Angreyi?" zašeptal Lee. "Ne, to skutečně nejsem, ale ty brzy budeš!" křikl a rozběhl se na něj, Angrey se nezmohl na odpor a hned první úder pěstí ho složil na podlahu, Lee k němu přiklekl, obrátil jeho zkrvácenou tvář k sobě a bušil do ní pěstí hlava nehlava.
"Dost! Nech toho, Lee! Vždyť ho zabiješ!" křičel na něj Bennet.
"A o to mi právě jde!" zařval Lee a s každým slovem udeřil Angreye do tváře ještě tvrději. Nakonec se k němu oba kováři rozběhli a odtáhli ho od bezvládného těla, Lee se škubal a chtěl se jim vytrhnout, ale silné kovářské paže ho udržely i přes jeho zběsilost. Z ruky mu odkapávala krev a vše od oblečení až po tvář měl od Angreyovi krve. Ten ležel na zemi s rozbitou tváří v bezvědomí.
"Lee! Uklidni se už proboha!" řval Bennet.
"Dobře...jasně...už jsem v pohodě." opáčil Lee a zhluboka oddechoval. Když ho kováři konečně pustili, sedl si na podlahu, pokrčil kolena a dal hlavu mezi ně. Bennet mezitím kontroloval Angreye.
"Skoro jsi ho zabil. Naštěstí ještě dýchá...můžeš mi krucinál vysvětlit, co to do tebe vjelo?!" zeptal se Bennet a podložil zraněnému hlavu.
"Tady náš drahý přítel Angrey je jeden z těch parchantů, kteří mě dostali do Kolonie. Byl to správce královské pokladnice, velmi důležitý člověk v jistých...kruzích." vysvětloval Lee.
"Lee? GENERÁL Lee?!" ozval se konečně Denitr a s pohledem plným obdivu hleděl na Leeho. "Slyšel jsem, že jste byl zabit...dobře, že lhali, Myrthana potřebuje člověka jako jste vy!"
"Myrthana?" zarazil se Lee "Myrthana je mi momentálně ukradená, já chci jen jedno...smrt tohohle zmetka..." ukázal na Angreye "...a všech ostatních, co mě zradili...včetně krále."
"Vy...chcete zabít krále, generále?" zašeptal Denitr vystrašeně "To nebude lehké...pro začátek budete potřebovat armádu! Abyste se k němu vůbec přiblížil! Na to bude potřeba hodně zlata."
"Řekněme, že mám...nějaké eso v rukávu." usmál se Lee. Bennet s Denitrem na sebe pohlédli, ale jen pokrčily rameny a dali se do řeči o starých časech...

Lee si ještě chvíli prohlížel bezvládné tělo a až po několika minutách promluvil:
"Denitre...máš tu sklep?"
"Jasně, vchod je támhle, proč se ptáš?" zeptal se ukázajíc na dveře na druhé straně místnosti.
"Někam musíme schovat tu špínu." ušklíbl se Lee a zvedl Angreye ze země. "Bennete, přines mi tam dolů nějaký provaz a kus hadru prosím tě, díky..." dodal a odnesl Angreye dolů po schodech. Posadil ho k jednomu z nosných sloupů a když obdržel od Benneta provaz a kus špinavého hadru, přivázal Angreye ke sloupu a do úst mu nacpal hadr, aby nemohl křičet o pomoc. V tu chvíli začal správce pokladny přicházet k sobě a vystrašeným pohledem se podíval na Leeho. Ten si toho všiml a jen mu zašeptal do ucha:
"My si ještě promluvíme, s tím počítej." pak se zvedl a odešel.