Soud

Po asi dvaceti dnech ležení ve vězení mě přišel navštívit otec. Byl už večer. Vstoupil do věznice a muži z domobrany už, už protestovali.
"Hej dědo, asi sis spletl barák. Toto není žádná ubytovna, ale věznice!!", zařval jeden z domobránců." Co tady chceš?" zeptal se druhý.
"Jdu navštívit vězně. Mám povolení od Lorda Andreeho!", řekl tvrdě táta a podal jednomu z domobránců listinu s povolením.
"Hm, je to pravda, tak mazej a ať ti to dlouho netrvá!!", zvedli se od stolu, odebrali tátovi zbraň a odešli z místnosti. Zadíval jsem se na tátu. Změnil se. Byl hubenější a vlasy už měl celé šedivé. Navíc nevypadal velmi zdravě. I když já po třech týdnech bez jídla jsem taky nevypadal plnej energie. Ti parchanti z domobrany mi můj denní příděl jídla vždy snědli. Alespoň mi dávají trochu napít. Nevěděl jsem jak začít, co říct dřív. Zvedl jsem se ze země a popošel blíž k mřížím.

"Otče, jak se ti vede?" zeptal jsem se celý rozrušený z toho, že konečně po dvaceti letech vidím svého otce.
"Synu, moc dobře ne, ale to je teď vedlejší", najednou se zarazil a zadíval se mi hluboko do očí. "Pošlu ti sem tajně něco na jídlo a nějaké bylinky. Vypadáš jako kdyby ti nedávali najíst, parchanti!!" vyhrkl z nenávisti." Chceme tě odsud dostat. Pozítří už bude soudní líčení a mi tě tam vykoupíme. Za těch 500 kousků magické rudy jsme dostaly od mágů vody celé jmění, takže to určitě bude stačit. " řekl otec snad jedním dychem.
"Otče, až se odsud dostanu, chci založit rodinu a znovu žít ten klidný život, jako za mládí na farmě. Doufám, že to bude možné." pověděl jsem mu své představy o budoucnosti.
"No víš, já ti ještě neřekl, že..." to už ale nestihl doříct, protože v té chvíli vešla domobrana a vyhnala ho. Před odchodem se ještě ohlédl a pak už byl pryč. Z druhé strany věznice jsem zahlédl pohled onoho bandity, který se zvědavým a zamyšleným pohledem díval směrem ke mně. Nevšímal jsem si toho a šel jsem už spát. Tak jako každý den se mi s prázdným žaludkem těžce usínalo, ale nedostatek energie mě vždy dokázal uspat...

Ráno jsem mne vzbudil strašný rachot. Podíval jsem se přes mříže a uviděl domobránce ležet na zemi a vedle něj rozbitou láhev od piva. Nejdřív jsem si myslel, že je mrtvej, ale najednou začal strašlivě chrápat." Co to...?" zašeptal jsem udiveně. Na druhé straně jsem před celou bandity uviděl osobu v plášti s kápí, která vytáhla svitek a šeptem přečetla směrem k uvězněnému banditovi zaříkávadlo tuhého spánku. Ten sebou švihl o zem a spal. Rychle jsem se schoval do zadní části cely, aby mě nemohla zasáhnout kouzlem. Následně jsem uslyšel kroky a tiché volání." Pane Wille? Jste tady? Poslal mě váš otec. Přinesla jsem vám něco k jídlu a léčivou kaši." promluvila příjemným a krásně jemným ženským hlasem. Pomalu jsem se přiblížil k ocelovým mřížím a spatřil jsem ji. Byla to ona. Ta kráska, kterou jsem viděl před hradbami. Sundala si kápi, z pod které se rozvlnily její krásné kaštanové kudrny. K tomu všemu ještě nahodila zářivý úsměv a já neměl slov. Sundala si ze zad koženou brašnu a snažila se ji procpat mřížemi. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že bych jí mohl i pomoct. Dokázali jsme to.

"Moc ti děkuji. Já jsem Will." představil jsem se, i když jsem věděl, že moje jméno už zná, ale potřeboval jsem vědět to její.
"O promiňte. Já jsem Ariana, těší mě." Podala mi ruku. Vzal jsem jí do mé a chvilku jsme se na sebe mlčky dívali. Potom odsekla " Už musím jít. Za chvíli přijde někdo vystřídat strážce a nesmí mě tady vidět. Jinak jsem tě ráda poznala a nech si chutnat. Ahoj..." rozloučila se jakoby nic a už byla pro dnešek nenávratně pryč. Ještě chvilku potom jsem byl trošku mimo, ale hned jak mě moje břicho upozornilo na strašlivej hlad, pustil jsem se do jídla.

Bylo to vynikající.Ta kaše chutnala nějak povědomě, ale nevěděl jsem přijít na to z čeho byla. Po chlebu, sýru a šunce už zbyla jen vůně. Měch ve kterém zbyla voda ještě do půlky, jsem si schoval na druhý den. Nejzábavnější bylo, když přišel domobránce vystřídat nočního strážce věznice. Ten tupej výraz si zapamatuji na věky. Muž z domobrany přišel k chrápajícímu strážci a kopl ho do břicha. " Hej vstávej, Kaane, děláš si srandu nebo co? zařval na něj.

Kaan se pomalu probouzel. " Ne mami já ještě nechci do školy!" řval ze snu.Ten druhej chlap si to vychutnával a dal mu ještě jednu dobře mířenou kopačku do břicha. Strážce se probral a omlouval se, že neví jak se to mohlo stát, a domobránce mu začal vyhrožovat, že to řekne Lordu Andreemu. Někteří vojáci vůbec nedrží pospolu. Jsou to jen pěkně vychcaní darebáci.

Myslel jsem, že se v tento den už nic významného nestane, ale mýlil jsem se. Odpoledne do věznice přišel mě neznámý mužn navštívit toho banditu. Nejzvláštnější však bylo, že když vešel do věznice, domobrana beze slova odešla. Neznámý si stoupl co nejblíže k mřížím a oba spolu začali o něčem diskutovat. Mluvili šeptem, takže jsem nic neslyšel. Při jejich rozhovoru se na mě neznámý chlap párkrát otočil. Vypadal tvrdě. Byl asi stejně vysoký jako já a pod okem měl velkou jizvu. Musel to schytat něčím velice ostrým. Nevím o čem mluvili, ale řekli si to rychle. V další chvíli se už neznámý muž chystal k odchodu. Hodil na mě ještě jeden škodolibý pohled a odešel. Po něm přišel domobránce. Znovu jako by nic. Sedl si za stůl, vydělal z brašny nádobíčko a ubalil si špeka z trávy z bažin. Podle vůně ten matroš nestál za nic. Ještě pořád v dobrým vzpomínám na Baala Tazaara z Nového tábora v kolonii. Ten prodával kvalitní zboží a za dobrou cenu. Jeho tabák se skládal z většího množství ingrediencí než tyto sračky v Khorinisu. Proč jsem si jen nevzal nějaké zásoby Tazaarovy trávy. Až se odsud dostanu, budu ho muset vyhledat. Zbytek dne jsem strávil procvičováním svalů. Myslel jsem ,že po tom jídle budu mít více energie, ale najednou jsem dostal křeč do břicha. A bodejť by ne, když jsem to jídlo sežral rychle jako prase. Díky tomu protažení jsem se večer cítil uvolněnější a lehce jsem usnul.

Ráno jsem se vzbudil na něco opravdu nečekaného. Přišel ke mně domobránce, kterého jsem ještě neviděl. "Tak chlape já jsem Reno, nebyly tady s tebou žádný problémy a dneska je možná tvůj poslední den v životě, kdy se můžeš pořádně najíst. Jestli tě soudce odsoudí k smrti, budeš popraven už zítra. Mluvil jsem o tobě s Henrym a dozvěděl jsem se, že jsi dobrej chlap. Tak jsem si dovolil, se souhlasem Lorda Andreeho, připravit ti poslední pohoštění." řekl. Do dveří vstoupily domobránci s velkým tácem. Na tácu byly dva velký propečený steaky z krysoryta, chléb, sýr, pivo a nějaké ovoce. Poděkoval jsem a Reno odešel. Taková snídaně se často nevidí, ale měl jsem špatný pocit. Když mi přichystali tohle, tak mám určitě velmi malou šanci zítra přežít. Už mě vytrestali dost ti hajzlové. Nejdřív mě nechají dvacet let kysnout v těžařské kolonii a teď mě budou chtít zabít? Jídlo jsem si pěkně pomalinku vychutnal. Domobránci na mě čuměli a slintali až za ušima. Dovolil jsem si i mlaskat, aby slyšeli jak mi chutná.

Do soudní síně mě přivedli se zavázanýma rukama. A posadily mě před radu složenou ze soudce, místodržícího, Lorda Hagena, nejvyššího mága vody, nejvyššího mága ohně a jiných členů šlechty. Byl jsem vzteky bez sebe, když jsem uviděl toho namyšleného bastarda, co si říká soudce. V celé místnosti bylo plno lidí, mezi kterýma byl i můj otec, Henry, Ariana a pár známých tváří z dětství. Ostatní si sem přišli vyslechnout mé odsouzení k smrti. Vycházel jsem s toho, jak na mě koukali. S úplnou nenávistí. Po chvíli už vstal soudce a bouchl svým kladívkem třikrát do stolu. Ten stařík vypadal, jako by měl každou chvíli umřít.

"Ticho, ticho!" zařval svým hrubým, starým hlasem. V soudní síni nastalo ticho.
"Sešli jsme se tady, abychom vznesli soud nad dvěma trestanci z kolonie, kteří přežili pád bariéry. První předstoupil Will Gaaner!" zdůraznil moje jméno, což byl pro mě signál, abych se zvedl ze židle.
Soudce pokračoval " Před dvaceti lety jsi byl odsouzen k doživotnímu vězení v trestanecké kolonii za vraždu Pala Hooda. Na znovuobnovení případu jsme si sem pozvali svědka, který tě přistihl při činu." dopověděl a do síně vstoupil jeden s domobranců. Poznal jsem ho. Byl to ten, co mě dohonil, když jsem utíkal z místa, kde jsem našel toho mrtvého starce. Tedy z místa činu. Postavil se před radu, přísahal že bude mluvit pravdu a spustil.

"Bylo to před dvaceti lety, když jsem jako velitel domobranců šel s mými chlapy kolem města na běžnou večerní prohlídku. Najednou jsem u lesa uviděl muže. Řekl jsem chlapům ať zůstanou na místě a sledoval jsem ho. Zatím tam byl sám, ale později přišel pan Hood. Asi měli spolu schůzku. Ve chvíli, kdy došel k panu Willovi, on vytáhl dýku a brutálně Hooda zavraždil. Všiml si mne a začal utíkat, ale dohonil jsem ho." dořekl s chladnou klidností.

"To není pravda!! Lháři, ty zasranej mrchožroute!! vyjel jsem na něj.
" Uklidněte se pane Wille!! Máte něco na svoji obhajobu? promluvil soudce naštvaně. Postavil jsem se a přísahal, že budu mluvit jen pravdu.
"Je to lhář. Šel jsem se jen večer projít po lese, ale našel jsem na zemi ležet mrtvolu. Vedle ní ležela krvavá dýka. Nevím proč, ale vzal jsem ji do ruky. V té chvíli mě uviděli domobránci. Věděl jsem, že když mě viděli s dýkou v ruce, že se s toho už nevymluvím a tak jsem se pokusil utéct. Ale dohonili mě." dořekl jsem se vztekem. Rada se tvářila zamyšleně.


"Rozhodli jsme se pro krátkou přestávku. Musíme se s radou poradit." promluvil soudce. V síni začalo být rušno. Lidé se hádali, kdo řekl pravdu, ale pro mě to nevypadalo dobře. Zahlédl jsem tátu jak vešel mezi radu a něco jim nabízel. Potom odešel ze síně. Po chvíli už rada znovu zasedla. A soudce svým kladívkem znovu utišil síň. A promluvil.

"Rozhodli jsme!! Náš rozsudek zní takto. Will Gaaner je vinen a bude popraven zítra o tomto čase. Pro osvobození odsouzence je třeba zaplatit deset tisíc zlatých a to ještě dnes." bouchl kladívkem do stolu a škodolibě se usmál.
Někteří tleskali a jásali, ale jiní se na mě jen smutně dívali. Najednou do síně vešel táta s dvěma rolníky, kteří spolu nesli nějakou truhlu. Položili ji před radu a v té chvíli všichni ztichli.
"Tady je deset tisíc zlatých!! Chci svého syna!! křičel táta. Rada se jen s údivem dívala na truhlu. Táta ji otevřel a přes celou síni se rozzářil zlatý svit. Soudce málem dostal infarkt. Tentokrát se postavil Lord Hagen a pravil. "Vzhledem k splnění podmínky k uvolnění odsouzeného Willa Gaana, propouští rada tohoto vraha na svobodu. Pod podmínkou doživotního zákazu vstupu do města Khorinis. A pokud se Will Gaan znovu dopustí podobného přestupku, bude bez okolků popraven."

Ráno jsem se vzbudil v měkké posteli u táty na farmě.Doma. Posadil jsem se. Trochu mě bolela hlava. Včera jsme totiž zapíjeli můj návrat domů. Rozhlédl jsem se po místnosti a naproti mé posteli byla další postel, ve které ležela Ariana v noční košilce. Takovou krásu jsem ještě neviděl. Teď jsem si byl jistý, že jsem zamilovaný. Vešel jsem do kuchyně. Našel jsem tam vědro plné vody a opláchl jsem se. Vrátil jsem se zpátky do ložnice a uviděl jsem Arianu nahou, jak se převléká do šatů. Nevěděl jsem co mám dělat a když se ke mně začala otáčet, nezbývalo mi nic jiného než vyskočit z nejbližšího okna. Přistál jsem na zemi a zůstal ležet na trávě. Přišel ke mně táta.

"Co to nacvičuješ? Máme i dveře.", usmál se.
"Jo já zapomněl", se smíchem jsme se vydali k venkovnímu stolu a sedli si za něj.
"Tak co ? Nebolí tě hlava?"
"Trošku ano, ale byli i horší věci", pousmál jsem se.
"Už by mohlo trošku zapršet. Těžko se pracuje z půdou, když je tak suchá.", konstatoval táta.
"Otče promiň, že ti skáču do řeči, ale odkud je Ariana?" Táta se zamyslel. "Ani nevím. Víš asi půl roku po tom, co tě dali do kolonie, jsem ji našel osamocenou v lese. Plakala, že se jí ztratila máma. Vzal jsem si ji tedy a vychoval ji. Dal jsem ji do dívčí školy, aby se naučila číst a psát. A pak se začala zajímat o bylinky a léčení. Tak jsem jí dal k učení ke Constantinovi do města." dovyprávěl mi táta.
"Je krásná." oznámil jsem mu. V tom se vedle nás objevila Ariana a podala na stůl snídani. Posadila se k nám a začali jsme jíst.

"Nechte si chutnat." řekla a krásně se na mě usmála. Asi budu konečně šťastný...