Kapitola 8 - Údolí stínů
Nargahas, Údolí stínů, 26. 10. roku 850, 18:34 místního času, teplota 39 stupňů

Bylo šero. Přes zataženou oblohu nepronikl ani paprsek světla. Temný povrch naznačoval, že na toto odlehlé místo nikdy slunce nesvítilo. Bylo nesnesitelné dusno a mnohem větší horko, než jinde v džungli. Vzduch se ani nepohnul.
Údolí stínů. Nejděsivější místo na světě. Ještě nikdo neměl tu možnost, ocitnout se tak blízko smrti, být jedním krokem v hrobě, podívat se temnotě do očí. A teď. Po tisíci letech. Zde stáli tři smrtelníci, tři obyčejní lidé.
Museli překonat strach, šílený, až skoro panický, strach. Ale dělají to pro svůj lid, pro národ, pro celý svět. Klenoty se musí vrátit ke svým strážcům. Skřeti se jich nesmí zmocnit. To by byl konec lidí, konec lidské éry, ale i konec mrtvých, jejich zhouba, jejich krutý zánik, jejich selhání.
Samotné údolí je pokryté ztuhlou lávou a jeho okraje tvoří svahy dvou aktivních sopek, tyčící se až do nebes. Z obou kráterů stoupal jemný sloup černého dýmu a popela. Odtud nebyl žádný únik. Po černých, strmých svazích sopky, pokrytých nesčetným množstvím děr, se nedalo vyškrábat. Po zemi se válela lehká mlha.
Rozhlídli se kolem sebe. Nikoho neviděli. Po těle jim vyrazil studený, palčivý pot. Měli strach. Dolehla na ně úzkost. Musí se tomu postavit čelem. Teď už není cesty zpět. Musí uspět.
Uslyšeli šepot. Pronikavé, ale tiché zvuky. Hlasy mrtvých. Blížily se. Vítr se dal do pohybu. Lehce začalo foukat. Studený vítr nasátý smrtí a děsem. Z děr a puklin se začaly vynořovat obrysy. Mrtví.
V mžiku před nimi stál celý zástup těchto mýtických tvorů. Vypadali totožně jako Kar-i-Meero. Tělo měli zahalené šedým závojem. Lehce se vznášeli. Místo hlavy měli lebku a místo rukou jen kosti.
Greg, Clare a Thar udělali krok dozadu. Tlukot srdce se zrychlil a zesílil. Tak konečně. Tváří v tvář smrti.
Před cizince se postavil jeden z mrtvých. Byl o něco vyšší než všichni ostatní a na lebce měl posazenou rezavou, prostou korunu. Vůdce zemřelých. Král ztracených duší.
"Kdo se opovažuje rušit náš klid?" promluvil hlubokým hlasem. "Smrtelníci! Udělali jste velkou chybu!" řekl výhružně a v očních důlcích mu vzplály dva červené plamínky.
Rozlítl se proti nim.
"Stůůj!" zařval Greg.
Mrtvý se několik metrů před nimi zastavil. Nějaká nepochopitelná síla ho zabrzdila.
"Co to?!" vykřikl rozčileně. "Jak je to možné?"
Všichni tři lidé zůstali v ohromení.
"Přišli jsme v míru." vykoktala ze sebe po chvilce Clare.
"V míru?" podíval se na ni výhružně. "Zde nemáte co pohledávat. Tohle je údolí mrtvých. Zde mír nemá žádný význam! Toto místo není pro vás. Udělali jste velkou chybu, že rušíte náš klid!"
"Zadrž!" reagoval rychle Greg. "Nepřišli jsme zde jen tak. Máme u sebe dva klenoty krále."
"Lžete!" okřikl ho mrtvý.
"Ne!" otevřel trpaslík brašnu a vytáhl oba předměty. Jejich zářivý, zlatý lesk porušil temnotu, jež zde panovala.
"To není možné!" vykřikl překvapením. "Jak se to dostalo do vašich rukou?"
"Setkali jsme se s nejvyšším strážcem Karem." vstoupil do rozhovoru Thar. "Požádal nás o pomoc s nalezením meče a žezla, které měl u sebe skřetí šaman. Podařilo se nám získat oba klenoty, ale šaman stihl Kara zabít. Nikdo si pro ty předměty nepřišel, tak jsme s tím přišli my."
Mrtvý neměl možnost reagovat. Země se zatřásla. V údolí se z ničeho nic zjevili skřeti. Celá armáda. Tisíce Beliarových potvor v čele s mohutným, pomalovaným skřetem.
Greg rychle schoval klenoty, všichni tři lidé se obrátili a bleskurychle nachystali zbraně. Byli v šoku. Jak se sem mohli sakra dostat?
"Zatraceně chytrá ženská." usmál se jízlivě Greg, který pochopil situaci.
V očích těch krvelačných a vraždících bestií se pojednou objevilo něco nového, něco nezvyklého. Strach. Ano, pouhý lidský strach. I když se vždy povyšovali nad ostatní rasy, i když si dělali nárok na celý svět, něco se všemi ostatnými měli společného. Strach. Strach ze smrti, ale ne ze smrti takové, strach ze smrti, které se dá podívat zpříma do očí, která je nablízku a je hmatatelná.
Mrtví však vypadali, že jsou stále stejně klidní, že je nemůže nic překvapit. Skřetí velitel udělal krok dopředu. Rychle pohledem přejel celé Údolí a jeho zrak spončinul na lebce krále mrtvých.
"Vydejte nám klenoty a nic se vám nestane!" zavrčel hrubým hlasem.
Vůdce mrtvých se dostal na několik metrů před skřeta. Silně a strašlivě mu vzplály oči.
"Nikdy je nedostanete!" pustil se přímo proti armádě.
"Chyťte ty lidi!" vykřikl skřet na svoji armádu a nad hlavou máchl masivní, železnou sekerou na povel.
Ostatní mrtví na nic nečekali. Vyhnuli se lidem, aby je nezabili, a s pronikavým řevem samotné temnoty se pustili proti nepřátelům. Greg, Thar a Clare si zakryli uši, aby se ubránili tomu drásavému a nesnesitelnému zvuku.
Mrtví a skřeti se setkali. Zuřivé bestie však neměly jedinou šanci. Obyvatelům Údolí nejde ublížit, ničím pozemským je nejde zranit. Skřeti běželi na jistou smrt. Mrtví prolítli celou armádou, celou legií zkázy, jako by to byl pouhý mráček, jako by je nemohlo nic zastavit, jako by jim nic nestálo v cestě.
Všichni skřeti se pojednou zastavili, jako na povel, drásavě zavyli, jejich napjaté svaly povolily, upustili zbraně a bezvládně se svalili na černou zem. Ani kapka krve nebyla prolita. Padli, jako kdyby z nich byl vysátý život, jako kdyby přišli o duši. Ano, to je nejsilnější a nejděsivější zbraň strážců Údolí. Vysátí duše, ukrást živému tvorovi jeho podstatu. Strašlivá smrt.
Král mrtvých se obrátil k armádě bezvládných skřetích těl. Údolím se pronesl ohlušující výkřik a těla padlých skřetů zmizela. Prostě zmizela. Jejich duše jsou v podsvětí, jejich těla se ztratila a jen strážci Údolí ví kam. Král duší stanul před smrtelníky.
"Co to má znamenat? To mají všichni tolik drzosti a ruší náš klid, kdy se jim zlíbí!" vykřikl výhružně.
"V našem světě vypukla válka." promluvil Thar.
"Váš svět nás nezajímá!" okřikl ho rázně. "Co zde pohledáváte vy?! Přišli jste si pro klenoty?!"
"Ne!" přerušil ho Greg. "Přišli jsme tyto dva klenoty vrátit, aby se skřeti nemohli zmocnit vlády nad světem."
"Hm." zmírnil tón. "Takže říkáš vrátit."
"Ano." pokývl Greg hlavou.
Mrtvý si je obletěl dokola a poté znova stanul před trpaslíkem.
"Za celou věčnost, kterou zde přebýváme a hlídáme klenoty krále, se nestalo, že by nás někdo vyrušil. Ani samotní elfové se neodvážili vstoupit na naši půdu, i když mají možnost, i když jako jediní ví, jak se k nám dostat. A náhle se zde zjevíte vy, smrtelníci. A přicházíte vrátit klenoty, se kterými byste si mohli podmanit celý svět."
"Ano." přitakal Thar. "A Žádáme jen jediné - zastavení války."
"Hm." podíval se na něho mrtvý. "Jak toho máme dosáhnout? Nehodláme zasahovat do vašeho světa, do vašich problémů."
"Nechceme, abyste zlikvidovali skřety." řekla Clare.
"Co tedy máme dělat?" přerušil ji rychle mrtvý.
"Najít krále ostrovů." řekl potichu Thar.
"Pokud bylo rozhodnutí královny dryád a elfů poslat vás na toto místo, mělo své opodstatnění."
"Ano, to mělo. Klenoty se musí vrátit." přikývla Clare.
"Mělo hlubší opodstatnění. Jste první smrtelníci, jež stanuli na naší půdě. Jste první smrtelníci, jež přišli a chtějí nám vrátit ty nejmocnější předměty, které kdy byly ukovány, ukovány z krve nás strážců a železa elfů, naplněné našimi dušemi. Kdyby se tyto předměty nedostaly do vašich rukou, nejspíš bychom selhali, kdyby se skřeti rozhodli použít meč krále dříve, jistě bychom už dávno byli ztraceni. Ale jste tady vy. Vracíte nám klenoty a žádáte záchranu lidstva, záchranu vašeho národa. Jestli vás Naararyu poslal do naší země, mělo to mnohem větší opodstatnění. Jen ona zná cestu na toto místo, jen ona sem může kohokoliv dostat. Celou věčnost zde čekáme, než budeme volní. Celou věčnost střežíme klenoty následovníka trůnu světa. Celou věčnost zde čekáme na krále, na krále, jež nás osvobodí, jež nás vykoupí. Celou věčnost zde čekáme, než se vyplní proroctví. Proroctví mrtvých. A ono se plní, tak, jak bylo vyřčeno, tak, jak bylo dávnými mágy prorokováno."
Mrtvým stojícím v zástupu vzplanuly oči. Ne červeným plamenem, nýbrž modrým. Král duší se před lidmi o kousek nadnesl, v očních důlcích mu vzplanul stejný modrý plamen, pronikavě a drásavě vykřikl a na Údolí padla hustá mlha, přes kterou si lidé neviděli ani na ruce. Ucítili mohutnou energii, jež tento jev doprovázela a jež toto temné místo zalila, ucítili něco nepopsatelné, nehmatatelného, ale něco, co zde bylo. Král mrtvých se snesl zpět na zem. Mlha začala pomalu opadat, až se ztratila úplně.
Celý zástup mrtvých stál přímo za jejich králem. Když se však lidé podívali na sebe, byli ohromeni. Spatřili, jak se na Gregově hlavě leskne zlatá, drahokamy zdobená, helma, kterou měl zakrytou celou hlavu, jen nos a oči měl odkryté, na krku měl zavěšený zlatý náhrdelník s modrými a bílými klenoty, u pasu měl připnutý dlouhý meč ve zdobené pochvě, jež mu sahala až po kolena a v ruce držel stejně krásné žezlo.
Byli v šoku. Král. Vládce nad světem. Trpaslík neměl slov. Jen s vytřeštěným pohledem zíral na mrtvého.
"Jak … to.. jak …. jak… to.. že .. já?" vykoktal ze sebe.
"Proroctví mrtvých. Až ve vašem světě bude nejhůř, až ve vašem světě nastanou děsivé časy, tak jen ten, kdo bude poslední ze svého druhu, jen ten, komu hrozí jisté vyhynutí, jen ten, kdo překoná svého největšího nepřítele, jen ten, kdo nezneužije své moci, kdo se nepokusí podmanit si svět, jen ten se může stát králem ostrovů, jen on zachrání váš svět, jemuž hrozí záhuba, jedině on dokáže uhasit všechny spory a zabránit zkáze. Jedině král nad všemi králi."
Nastalo ticho. Mlčeli.
"Takže celou tu dobu má být král Greg?" snažil se stále ohromený Thar ujasnit si situaci.
"Ano." souhlasil mrtvý. "Celou tu věčnost zde čekáme na něho, jen on nás může vysvobodit. My jsme svou úlohu splnili. Teď je řada na tobě, králi." obrátil se na Grega.
Trpaslík na něho ještě chvíli civěl, ale poté vytasil meč a zvedl ho vysoko nad hlavu. Jako kdyby už dávno věděl, co má dělat. Mrtví přistoupili ještě blíž, všechny tři lidi obstoupili.
"Vraťte se zpět mezi duše mrtvých. Budiž váš závazek vůči temnotě splněn. Odejděte v pokoji." vykřikl Greg mocným hlasem.
"Váš lid tě očekává, králi." pronesl mrtvý a celý zástup strážců, celý zástup duší se vypařil z pozemského světa. Zmizeli. V Údolí zde byli už jen lidé.
Svět se začal dávat do pohybu. Vše jako by se ztrácelo. Vzdalovalo se. Oni však pořád stáli na místě. Země jim jako by ubíhala pod nohama.
Náhle se zjevili v Korinidu. V Khorinisu. Před radnicí, která byla obstoupena jásajícím davem lidí. Všichni byli šťastni. Radovali se, vykřikovali a zvolávali trpaslíkovo jméno. Oslavovali příchod krále, jenž nastolí v zemi pořádek a spravedlnost, jenž nastolí mír a bezpečí ve světě zničeném válkami, zlem a nenávistí.
Stáli před tím davem lidí a vychutnávali si pocit slávy. Děti, ženy, starci, vojáci, paladinové.
Všichni oslavovali příchod krále...

Válka skončila. Khorinis byl osvobozen Weergeradskými ozbrojenými jednotkami a počáteční útok skřetů byl za pomoci Kattmaiských válečníků odražen. Belliarovi přisluhovači, jež zaútočili na Nargahas, byli zabiti samotnou smrtí. Do míst zasažených válkou se pomalu vracel život.
Tímto je putování tří nerozlučných přátel u konce. Tímto končí poslání mrtvých, poslání pradávných duší, jež střežily přežití lidstva, na nichž záviselo přežití lidské rasy. Avšak tímto teprve začíná poslání krále ostrovů, krále, jenž bude mít až do konce své vlády spoustu práce, jenž bude všemi milovaný a uctívaný. Jestli bude spravedlivý a pravý vládce, to se ukáže až později...