Kapitola 7 - Hledání mrtvých
Nargahas, město elfů Galaindeil, 26. 10. roku 850, 15:02 místního času, teplota 34 stupňů

Stáli na svahu. Ohromeni pohádkovou krásou malebného údolí, které obepínalo mohutné pohoří pokryté hustým a neprostupným porostem s zasněženými vrcholy zahalených v mracích. Jediný přístup do údolí je tedy přes, pro elfy posvátnou, říčku s křišťálově průzračnou vodou.
V údolí se tyčily stovky metrů vysoké mahagony s hnědou, místy nazelenalou, kůrou. Koruny některých stromů byly tak vysoko, že je ze země ani nešlo vidět. Bylo zde šero, skoro jako v noci, a přesto byl les cítit životem, radostí a nadějí, bylo zde šero i přesto, že okolní svět byl právě zalitý slunečním světlem.
Elfové si však na věčnou temnotu zvykli. Za tisíce let se dokázali dokonale přizpůsobit, a tak ve tmě vidí lépe, než za plného světla, mnohem lépe než všichni lidé.
Obyvatelé tohoto pozoruhodného místa si budovali svá obydlí na zemi, u kmenů uctívaných stromů, u nohou svých jediných bohů, ze spleti mohutných větví, listí a hlíny.

Vydali se dolů. Užasle a vzrušeně našlapovali po jemné trávě. Zhluboka vdechovali řídký vzduch. Pomalu, krok za krokem, sestupovali níže.
Krása toho pozoruhodného a starobylého místa je dokonale fascinovala. Nikdy takovou nádheru neviděli, nikdy v životě se s tímhle nesetkali. Tisíce let staré místo, nedotčené, nezničené, chráněné lesními tvory, lesními obyvateli, uctívané a milované.
Greg ani Thar neměli tušení, že taková místa ve světě plném válek, vraždění, nenávisti, pomsty a zloby stále existuje, že ve světě zla je stále malý kousek dobra, zachovaný ráj na zemi, že něco tak nádherného může stále přežívat. Stále a pořád. Stále a nedotčeně. Stále a navěky.
Místo neovlivněné pokrokem, evolucí, vývojem, neovlivněné dobyvateli, neovlivněné lidskou rukou, ničivou a strašnou rukou, neovlivněné Beliarovými nohsledy, neovlivněné rozpínavostí, krvelačností, touhou po moci a nadvládě, touhou po slávě.
Místo nezávislé na denním světle, které většina živočichů potřebuje nezbytně k životu, nezávislé na čase, jež zde nemá žádnou váhu, jež pro lesní obyvatele nemá žádný úděl, jež plyne okolo, vyhýbá se tomuto místu, těmto stromům, které zde stojí již odpradávna, které existují ve svém vlastním světě, izolovaném a odděleném od světa lidí a Beliarových přisluhovačů. Místo nedotčené, neporušené, ve své plné síle, plné života, chráněné a nepokořené.
Elfové žijící v tomto starobylém světě jsou v dokonalé harmonii, v nezničitelném souladu s přírodou, jež je jejich domovem, jež jim poskytuje ochranu, svobodu a jídlo, jež jim dává maximální péči. Oni si to uvědomují, jsou si plně vědomi jejich údělu, jejich výjimečnosti, a tedy na oplátku les střeží, uctívají a milují. Pečují o něj a nedopustí, aby jejich svatou půdu někdo pošpinil, zneuctil nebo dokonce zničil.

Ubírali se pomalu dolů, dolů do nitra tajemného světa.
"Karii'amaa'gall!" rozzářila se dryáda.
Na mohutný mahagon skočilo mrštné, sněhobílé zvíře, s dlouhým ocasem s černě zbarvenou špičkou, velikostí se rovnající domácí kočce. Po několika obratných pohybech se ztratilo v koruně.
"Nečekejte, přátelé, že vás Naararyu přivítá s otevřenou náručí a úsměvem." zdůraznila potichu Clare. "Lidé na posvátnou půdu nikdy nebyli vpuštěni."
Greg se na ni tázavě podíval.
"Časy se změnily. Les, jež byl pro všechny přístupný, je najednou hlídán a dryády do džungle nikoho nepustí."
"Co se stalo, že je mezi námi a elfy takové nepřátelství?" zeptal se paladin.
"Nemám tušení, snad nám tohle vysvětlí královna." pokrčila rameny.
Dále už nemluvili. Jen šli. Pomalu a vzrušeni. Pomalu a ohromeni. Greg a Thar si na tmu začínali zvykat, což jim umožňovalo snazší chůzi.
Před nimi se začaly rýsovat obrysy jednoduchých srubů vybudovaných u kmenů monstrózních mahagonů. Pohybovala se zde spousta elfů a dryád. Čím blíž byli k samotnému městu, tím se jejich tep zvyšoval, tím byli víc napjati.

Město Galaindeil. Po celém světě se o tomto místu skládají oslavné písně, píší se chorály a vyprávějí se mýty. Pro drtivou většinu lidí je toto místo legendou, bájí, pro některé jen výmysl. Není moc lidí, kterým by se podařilo spatřit živou legendu na vlastní oči. Greg a Thar byli hrdi, že mezi tyto vyvolené patří. Nebýt Clare, nejspíš by se řadili mezi většinu.
Lesní lidé se na nezvyklé návštěvníky dívali dost podezíravým pohledem. Nebyli ani trochu rádi, že jejich půdu znesvětil člověk. A trpaslík. Takového tvora snad nikdy v životě neviděli a dnes se prochází jejich lesem.
Dryáda s medově zbarvenými vlasy je neomylně vedla mezi obydlími. Po několika krocích stanuli před rozlehlejší budovou umístěnou mezi kmeny dvou mahagonů, jejichž výška byla těžko odhadnutelná, jelikož koruny byly v nedohlednu.
Vystoupali po několika schodech a zastavili se před dřevěnými dveřmi. U nich stál vysoký, štíhlý elf s dlouhými prošedivělými vlasy. Byla to královnina stráž, ale přesto byl neozbrojený.
"Men'al ees P'aaramo" promluvila dryáda.
"Gen'n ees m'e?" pohlédl elf na lidi.
"Wi'nnGya." odvětila a ztratila se mezi stromy.
"P'aaramo le tee'ra moo'n es e leii'e." podíval se zpříma na Clare.
Dívka pokývla hlavou.
"Co říkal?" špitl Greg.
"Že je královna ve své zahradě." odvětila. "A dám vám radu, mluvte, jen když vás vyzve." dodala.
Vstoupili do dlouhé chodby končící na druhé straně dveřmi vedoucími ven. Došli na konec chodby, elf otevřel dveře a vrátil se zpět na své místo. Clare, Greg a Thar vystoupili z budovy zpět do lesa.
Ocitli se v zahradě obehnané vysokým plotem ze spletených větví mahagonu. Uprostřed byla malá kašna s kamennou postavou elfa. Nalevo, napravo a za kašnou byly nasazené jediné rostliny v této malé zahradě. Tři malé stromky. Užasli. I přesto, že zde nebyl ani paprsek světla, stromky pomalu, opravdu pomalu, ale viditelně, rostly.
U kašny stála žena s dlouhými, stříbrnými vlasy a upřeně se dívala do čiré vody. Královna Naararyu. Paní Boroadu, královna elfů a dryád.
Lehce zvedla hlavu a upřela přísný zrak svých zelených, lesklých očí na návštěvníky. Nezpozorovali na její tváři sebemenší pohnutí. Byla zcela vklidu. Měla na sobě překrásné zelené roucho s výraznými, bílými pruhy.
Cizinci sestoupili ze schodů. Clare poklekla na jedno koleno. Greg a Thar se na ni podívali a beze slova udělali totéž.
Královna k nim přistoupila.
"Vstaňte." udělala ladné gesto rukou.
Vstali.
"Tak ses přece vrátila." pohlédla vyčítavě do dívčiných očí.
"Ano, má paní." sklopila hlavu.
"Co tě přivádí zpět?"
"Máme naléhavou prosbu."
"Co může být tak naléhavého, že je k tomu zapotřebí špinit naši posvátnou půdu?" přejela přísným pohledem po Gregovi a Tharovi.
"Závisí na ní přežití lidstva."
Královna se lehce a ironicky zasmála.
"Tak přežití lidstva." zopakovala potichu. "Proč bych měla pomáhat lidem?"
Greg udělal krok blíž ke královně. Otevřel brašnu a ukázal jí klenoty.
"Protože se tyto věci nesmí dostat do rukou skřetů."
Naararyu ohromeně nahlédla.
"A ve vašich rukou je to v bezpečí?" zeptala se klidně a vyrovnaně.
"Hledáme Údolí stínů. Chceme klenoty předat těm, jež je mají hlídat." přidal se Thar.
"Hm. Velice šlechetné od někoho, jako jste vy." odvětila chladně a na jejím přísném obličeji spatřili nepatrný náznak úsměvu. "Od někoho, kdo se snaží podmanit si celý svět."
"Proč je okolní džungle hlídána, má paní?" zeptala se Clare.
"Hm." přistoupila královna k jednomu ze stromků. "Dobrá otázka, Wi'nnGyo. Časy se mění. Kdysi dávno se po okolním pralese mohli lidé volně procházet. Bylo jim dovoleno cokoli, ale na naši svatou půdu jsme je nikdy nevpustili. Byly i doby, kdy lidé s elfy obchodovali, kdy jsme žili v míru, jeden národ vedle druhého. Ale doby se mění." usmála se zatrpkle a pohladila rostoucí rostlinu. "Přišla zrada ze strany lidí. Zajali několik dryád a jednoho elfa - mého jediného syna. Mučili je, krutě a bolestivě. Věznili je, nechávali je o hladu a o žízni. Po několika týdnech jsme našli jejich zohavená těla v Posvátné říčce. Můžete si za to sami. Nebýt této zrady, tohoto ohavného činu, nikdy bych tyto příkazy nevydala. Řekněte mi tedy, proč bych vám měla pomáhat? Dokud tyto Stromy rostou, nikdo si svatou půdu nemůže podmanit."
"Vždyť nejsou všichni lidé stejní. Nemůžete přece všechny odsuzovat za činy jedné malé skupiny." promluvila potichu Clare.
"Zavraždili mi syna! Každý na tom nese svou vinu." zdůraznila svá slova. "Jestli nás zradili někteří, mohou to udělat všichni."
"Možná můžete mít zlost na všechny lidi, ale klenoty ignorovat nemůžete."
"Ale ano! Posvátné Stromy nás ochrání. Dokud rostou, je náš lid v bezpečí." zpřísnila tón.
"Vždyť síla klenotů se vztahuje na všechny. Bez výjimky. Na elfy, na dryády, na lidi i na královny. Pokud se dostanou klenoty do rukou nepravých, bude s celým světem konec." promluvil Thar.
"A u vás to není v nepravých rukou?" podívala se výhružně na něho.
"Možná ano, ale snažíme se sjednat nápravu!" nevydržel to paladin a zvýšil svůj hlas. "Musíme meč a žezlo vrátit."
Královna se lehce usmála.
"Vypukla válka! Skřeti zde mohou každou chvíli být! Už se vylodili na našem ostrově a zahájili invazi. Až dorazí sem, Nargahasané je nezastaví a několik dryád na hranicích lesa taky ne." přidal se Greg.
"Klenoty pak budou zbytečné, jestli celý svět budou ovládat skřeti." pokývala Clare hlavou.
Rozrazily se dveře na terase. Vysoký elf vběhl do zahrady. Uklonil se.
"Deso'o, P'aaramo, beleaars ge'ul attik el de mesq'ee'n oroass."
"Geet men d'e la, moori es ta r'iyo melia keen hh'a."
"Co se děje?" zeptala se Clare.
"Zatraceně." zaklela královna. "Vy jste je sem přitáhli!" ohradila se a prudce se opřela o kašnu. "Beliarovi nohsledi." promluvila potichu po chvilce. "Jsou na východě ostrova." zpřímila se.
"To snad ne!" vyjekla Clare. "Takže útok začal i na Nargahas."
"Musíte nám okamžitě pomoct!" řekl Thar. "Nesmějí získat klenoty!"
"Se dvěma žádnou moc mít nebudou. Údolí stínů nikdy nedobijí."
"Ale my máme u sebe meč." vyhrkl Greg.
"Zde se nedostanou." přerušila ho rázně.
"Ty Stromy je nezastaví! Pokud jsme sem vkročili my! Je vás málo na celou skřetí armádu. A pokud se zmocní meče krále, tak mrtvé přemůžou a nic jim nebude bránit v nadvládě nad světem!"
"Dobrá." řekla klidně a tiše Naararyu. "Pokud jste si zvolili takovouto cestu. Budiž."
"Pomůžete nám teda dostat se do Údolí? Není moc času!"
"Znám nejrychlejší cestu." přejela je pohledem.
Udělala krok dozadu od kašny. Zvedla ruce a mocně vykřikla. Thar, Greg a Clare začali cítit, jak se mění z živé hmoty na něco nepopsatelného.
Ocitli se jinde. Daleko od Boroadu. Objevili se na tom nejstrašnějším místě. Údolí stínů... země mrtvých...