8. Září Innosova roku 1025

Pondělí. Ano, dnes se opět začalo na plné obrátky cvičit. A to opravdu na plno, generál měl dnes velice špatnou náladu, asi kvůli té včerejší roztržce s Monterem (to je jméno toho druhého generála). Ale jednu výhodu dnešek měl. Cvičili jsme s těmi novými, tak nás bylo víc jak sto padesát, možná něco málo pod dvě stě. Ani generál nás nemohl uhlídat všechny najednou, a tak jsme nemuseli bojovat ze všech sil, jak to bylo předtím. I přesto jsem poměrně vyčerpaný, v žádném případě to tady není procházka růžovým sadem, ale já i mí přátelé víme, že je to více než nutné, abychom obstáli v boji proti skřetům. Když už jsem se zmínil o skřetech. Válka s nimi je už přespříliš dlouhá a náročná, král vedl celou Myrtanu dlouhá léta jako zemi míru a klidu, ale pak se z ničeho nic objevili v naší zemi skřeti, nikdo neví, odkud se vzali, ale je jisté, že je jich nezměrné množství a jen těžko se dají porazit. Pomalu, ale jistě a dokonce systematicky obsazují Myrtanu a naše armády jsou pro ně jen takový práh ve dveřích, o který občas zakopnou. Ano, občas se povede, že je někde porazíme, ale to jsou jenom takové světlé chvilky. Zaslechl jsem, že mágové plánují nějakou ofenzívu, ale podle mě jsou to jenom řeči. Mágové se nikdy do ničeho nepletou, dokud jim nejde o krk. Ovšem toto platí jen o mázích Ohně, ti jsou obvykle někde v nějakém chrámě nebo u vysokých činitelů a vše, co potřebují si nechají poslat a pak jsou s tím vším obvykle ještě nanejvýš nespokojeni. Přesný opak jsou mágové Vody. Mágové tohoto kruhu tráví většinu času v přírodě, nebo na nějakých vykopávkách a zkoumají historii země, lidí i skřetů. S nimi to není tak, že je prosíte o pomoc a oni se (jako ohniví) na něco vymluví. Mágové Vody se vždy snaží všechno vyřešit a pomoci každému, i chudým. Ovšem bylo také mnohem těžší někde nějakého mága Vody najít, obvykle byli, jak jsem říkal, daleko pryč. Většinou byl jeden v každém městě, ale ne vždy. Například u nás v Aragendu nebyl žádný...

Dnešní oběd byl obzvláště odporný! Nemohl jsem si pomoct, ale prostě se o tom musím zmínit. Dodnes nám tu vařili dobře, nebylo to nic svátečního, ani něco, jako co vařila moje matka, ale dalo se to jíst. Ovšem dnes! Dnes byla pouze nějaká rozvařená kukuřice a kus tvrdého chleba. Nechápali jsme to. Zatím pokaždé byla nějaká polívka, maso a ovoce. Jen s velkými obtížemi jsem to snědl. Něco tak odporného jsem ještě nejedl. Dokonce, ani když jsem musel doma na farmě vařit já, když byla matka nemocná. S mými kamarády jsme se byli zeptat generála, co se děje. I on byl z toho dost rozladěný. Nakonec se nám přeci jen svěřil, proč byla taková břečka. Skřeti prorazili linie a zničili několik zásobovacích vozů, proto se muselo vařit ze záložních zásob. Požádal nás taky, abychom to neříkali ostatním. Přeci jen by to mohlo vyvolat paniku, že se na nás každou chvíli můžou vyřítit skřeti. Náš slib jsme dodrželi. Nikdo o tom neví. Jen my.

Odpoledne jsme si opět zaběhali. Ale naložili nám na záda dva obouruční meče a těžký batoh a k pasu dva jednoručáky. Byla to námaha, ale přece jen po tom předchozím tréninku už jsem si na běh celkem zvykl. Běhal jsem s nováčky. Oni zatím bez té zátěže, ale i tak byli hodně udýchaní. Já už to celkem zvládal, ale teď mě příšerně bolí lýtka a stehna. Nebyla to tak strašná zátěž na plíce, ani na vytrvalost, ale nohy. Nohy si to dnes pořádně tak říkajíc vypily. Cítím, jak se mi klepou nohy a pulzují svaly, ale není to nic, co bych nevydržel. Zato nováčci se po několika kilometrech začali pomalu hroutit. Jeden se tam dokonce rozbrečel. Sedl si na zem a začal plakat:
"Proč? Proč mě Innos takhle trestá?! Já to nepřežiju...já na to nemám!" skučel.
S několika dalšíma se nám nakonec povedlo postavit ho na nohy a přemluvit ho, aby běžel dál. Osobně jsem ho odváděl ke generálovi, ale zastavil nás Monter.
"Kam si myslíš, že jdete, vojáku?!" zakřičel na mě.
"Odvádím tohoto vojáka, aby si odpočinul, nemá takovou výdrž, aby to zvládl, pane!"
"Zapomeň na to!!! Bude běhat a ty si dej okamžitě sto kliků!" začal řvát Monter. Nevěřil jsem vlastním uším, vždyť měl vlastní jednotku.
"Promiňte, pane, ale vy nejste náš velitel." řekl jsem zaraženě. Teď vyvalil oči generál. Ne tak překvapením, ale spíš vztekem. Monter zrudl a oči se mu podlily krví. Rukou rychle šmátl na záda za opasek a vytáhl jakýsi klacek. Než jsem stačil cokoliv udělat, přetáhl mě přes nohy a řval jako šílený, zatímco já jsem se sklátil k zemi:
"Mě tady nebude žádnej zelenáč říkat kdo sem, a kdo ne!!!" křičel a bušil do mě. Nejdřív do nohou a pak i do břicha.
"MONTERE!!! NECH HO BÝT!!! TY STAREJ CHOLERICKEJ BLÁZNE!!" slyšel jsem jak někdo hromově křičel. Byl to Lee. Otevřel jsem oči a rozhlédl se skrze ruce okolo. Stále jsem se ale kryl, jak jsem mohl. Zvedl jsem hlavu zrovna ve chvíli, kdy Lee doběhl až k nám, vykopl Monterovi klacek z ruky a dal mu nemilosrdnou pěstí do obličeje. Monter se skácel k zemi a konečně se jeho pohled stal takovým, jak bych to vyjádřil, vnímavý. Ano, to je ono. Konečně začal vnímat okolí i rozzuřeného Leeho, který stál nad ním, v Leeových očích se nebezpečně blýskalo.
"Co se tu ksakru stalo?" zeptal se Lee a ztěžka oddechoval.
"Generál Monter napadl tady Gera, když mě odváděl za vámi, pane." ozval se tichý a pisklavý hlásek Miha. To byl ten, co se mi tam rozbrečel. Nebyl to žádný hrdina ani nějaký extra bojovník, alespoň tak vůbec nevypadal. Byl malé postavy, dost hubený a jeho slabé ručky nevypadaly, že by vůbec uzvedly i meč.
"Ty lháři!! Ty zkurvysynskej posranej lháři!" řval Monter ze země. Lee ho sjel přísným pohledem. Ten bastard Monter naštěstí zavřel klapačku. Lee se otočil ke mně. Stále jsem ležel na zemi, nebylo to nějak lehké vstát s tím nákladem, co jsem měl na sobě.
"Pomozte mu někdo na nohy!" zvolal Lee. Přiběhli ke mně Drek a Hrek a pomohli mi na nohy. Generál se konečně zeptal:
"Jak to bylo?" zněla jeho otázka. A tak jsem mu vysvětlil vše, co se stalo. Od běhání až po ten rozhovor. Lee i všichni okolo jen tiše naslouchali a když jsem skončil, opět se ujal slova Lee.
"Tak zaprvé. Tvá drzost Gere nebyla na místě, ještě jednou a zmlátím tě já sám! Nesmíš tady podrývat autoritu generála Montera. (při posledním dvou slovech se Lee posměšně ušklíbl, ale byl jsem asi jediný, kdo to viděl) Pokud ti některý z generálů něco poručí, tak musíš poslechnout! Zadruhé..." řekl Lee a teď se otočil zpět k Monterovi. "...jestli ještě jednou uvidím, jak mlátíš mé vojáky, tak mi věř, že já sám tě zmlátím do bezvědomí!" řekl Lee výhružně. "A teď ROZCHOD!" zakřičel nakonec.

Všichni jsme se rozešli, zatímco Lee a Monter si tam ještě něco vyříkávali. Šel jsem společně s Hrekem a Drekem. Mih šel s námi.
"Díky, že jsi se mě zastal, Mihu." řekl jsem. Miha to totálně zaskočilo.
"Co?...Jo, já...eh...není zač." řekl Mih, lehce se začervenal a díval se všude kolem, jenom ne na mě. To mě docela rozesmálo, někoho tak stydlivého jsem ještě neviděl. Pokračovali jsme přes celé nádvoří, lehce jsem kulhal, nejen z běhu, ale i kvůli tomu hovadu jménem Monter. Jak já ho nenávidím. Zatím jsem se s ním setkal jen jednou, ale i tak to dost bolí. Monter je asi padesátiletý chlapík statné postavy. Ačkoliv na to nevypadá, tak má sílu jako bejk a je až přespříliš čilý. Co jsem zatím viděl, tak na svou jednotku pořád jen řve jako pominutý. Nikdo mu nepřipadá dost dobrý a nejradši by je tam trápil dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Je to magor. Jen doufám, že nikdy nebudu mít tu "čest" být v jeho jednotce. Ale to setkání mělo alespoň jednu výhodu: Poznal jsem nového přítele. Někoho, kdo není tak odolný, statný a naštěstí ani tak drzý jako já. Beru ode dneška Miha jako svého chráněnce, jako někoho, kdo by mohl potřebovat mojí pomoc. Přísahám, že ho budu chránit, dokud budu živ. Možná ti to milý deníku připadá, že jsem měkkej, nebo moc velká citlivka, ale má to dobrý důvod. Ve válce je důležité mít přátelé a pokud mu jednou pomůžu já, je možné a pravděpodobné že jednou pomůže i on mě. Je čas jít si lehnout, dobrou noc, milý deníku, otče, matko i tobě drahý Pyrthe.

9. Září Innosova roku 1025

Je pravé poledne. Jsem šíleně nervózní. Takhle podělanej sem snad ještě nebyl. Ale asi bych měl začít od začátku.
Ráno jsme se jako každý den šli nasnídat, ale tentokrát tu nebylo ani vidu ani slechu po Drekovi. V klidu jsem se nasnídal z ostatními a pak se shromáždil před stanem. Tak to bývá každé ráno, každý má přesně naučené místo, kde musí stát, ale dnes bylo místo vedle mě volné. Drek někam zmizel. Ale kam? Co se stalo? Je v pořádku? Tyhle otázky a další podobné se mi honily hlavou. Nebyl sem ale schopný odpovědět si na ně, dokud nepřišel generál s Drekem po své levici. Drek měl na tváři úsměv od ucha k uchu. Zpočátku mi nešlo do hlavy, co u generála Drek dělal. Vše mi ale objasnil proslov generála:
"Dnes mám pro vás několik důležitých zpráv. V úvodu vás prosím, aby jste nepanikařili. První zpráva: Nedaleko od tábora, asi čtyřicet mil odtud se objevila malá jednotka skřetů!" V tu chvíli se začal ozývat ze všech stran nespokojený a vystrašený šum. Slyšel jsem ze zadu Miha, jak zase skučí:
"Pro Innose! Skřeti? Tady? Na to nejsme připravení!" skučel. To jen povzbudilo ostatní ke stejnému hořekování.
"TICHO!" zakřičel Lee a všichni ztichli. "Není to pro nás žádný problém. Je jich jen pár, zřejmě průzkumná jednotka, i já sám bych je zvládnul s jednou rukou za zády a přivázanej k židli!" povzbuzoval nás Lee. Někde se ozval tichý smích, ale stále se ozývalo i tiché skučení. Generál ale pokračoval:
"A protože se nám momentálně ztratily a jednotka, která je má za úkol zlikvidovat nedorazí dřív, jak za dva dny, tak jsem byl pověřen vyslat jednotku, která je má najít, podotýkám, pouze najít! Pak se vrátí a nahlásí, co viděla. Jako velitele této skupiny jsem si vybral tady Dreka. Je pouze na něm, koho si vezme s sebou. Máš slovo, Dreku." skončil generál. Rozhlédl jsem se. Okolo byli všichni v němém údivu. Drek se vytrhl ze svého přemýšlení a rozhlédl se po nás, pak se usmál a spustil:
"Takže. Měla by to být...ehm...jednotka o...eh....pěti lidech." začal Drek. Zdál se být dost nervózní, ale ještě pořád se usmíval. "Chci si sebou vzít tyto lidi: Hreka, Carlose, Frega a samozřejmě i Gera." dořekl a zářivě se na všechny usmál. Vrtalo mi hlavou, kdo je to ten Carlos? Pokud vím, tak jsem s ním ještě nemluvil. Jsem zvědav, co je to zač. Ani teď ještě nevím, kdo to je.

Sedím tu u oběda a pořád píšu. Poprosil jsem kamarády, aby mě nechali samotného. Nemůžu ani jíst, jak jsem nervózní. Pokouším se to na sobě nedat znát, ale je to fakt těžký. No je načase vrátit se k událostem z dnešního dopoledne.
Ostatní se pomalu rozešli, zatímco my jsme se shromáždili okolo generála. Ten si nás všechny důkladně prohlíd a pak spustil:
"Chlapci, věřím vám, že to zvládnete, ale bude to určitě nebezpečné. Buďte opatrní. Po obědě vyrážíte." Po obědě! Už po obědě! Tohle se mi honilo hlavou. Generál nám ještě dál vyprávěl o těch skřetech. Shrnu to do pár vět. Naším úkolem je zjistit, kde se skřeti utábořily. Není naším úkolem je zabít, pouze je najít, zjistit počet a vrátit se. Ta vojenská jednotka už zajistí zbytek.
"Kdo ví, třeba budou chtít pomoc." usmál se Drek, když už jsme odcházeli od Leeho. Nereagoval jsem na to. V mých myšlenkách byly dva názory. Rozum mi přikazoval držet se dál a pokusit se přežít, ale moje srdce bojovníka si přálo konečně vyzkoušet to, co jsem se naučil, v boji se skřety. Ale copak mám šanci, když mám na sobě jen tenhle kus hadru? To bylo to, co mě štvalo nejvíc. Jak po mě můžou chtít, abych bojoval v boji s nejhorším nepřítelem, jakého kdy Myrtana potkala v kusu hadru, přes který mě kousne i komár bez problémů! Zbytek odpoledne jsme s ostatními studovali mapu a případná místa, kde se mohly skřeti usadit. Ostatní (až na Frega) si mysleli, že se skřeti usadily na prvním místě, které viděli. Podle nich jsou skřeti jen obyčejná zvířata bez rozumu. Pokud je to ale skutečně tak, jak je možné, že skřeti mají podle všeho i šamany, velká města, rozdělenou společnost, kovají si brnění a dokonce i taktizujou a koordinujou útoky? Podle mého osobního názoru je jejich civilizace minimálně tak stará jako ta naše...možná dokonce starší. Mágové o tom určitě něco ví, ale proč by se měli tak "důležití" lidé svěřovat nám? Nám obyčejným lidem. Proč by se měli svěřovat někomu, kdo proti skřetům stojí den co den a usíná s vědomím, že už se nemusí probudit? To oni nemají za potřebí. Oni si žijí svůj vlastní život někde vysoko u krále, kde jim nic nechybí a jsou spokojeni. Oni se nebudou muset plížit tmou a temným lesem, kde hrozí, že odkudkoliv může vyskočit skřet a rozsekat vás na kousky. Když byl probrán plán naší cesty, dlouho jsem se bavil s Fregem o skřetech. Má na to stejný názor. Ostatní vstávají, je čas vyrazit. Napíšu večer...

Jsou asi čtyři hodiny odpoledne. Právě jsme si dali pauzu. Jdeme tady hustým lesem směrem k horám, není to tak daleko, do večera tam budeme, ale už teď jsme měli zatraceně velké štěstí. Asi po hodině pochodu lesem jsme si všimli několika stínových šelem. Tedy několika...bylo jich okolo tuctu! Hrozně mě to překvapilo, o stínových šelmách je známo, že jsou to samotáři. Raději jsme se jim vyhnuli, nebylo by to příjemné proti nim bojovat. Měl bych se také zmínit o naší výbavě.

Každý měl možnost vybrat si zbrusu nové zbraně! To mě více než příjemně překvapilo. Mohli jsme si vzít i docela pěkné obouručáky, ale to jsem si ihned zavrhl, protože pro tento úkol budu potřebovat rychlost. Vzal jsem si jeden hezký stříbrný jednoruční meč. Byl lehce stočen na konci, což tvořilo skvělou možnost někoho nabodnout. Prý se mu říká Noční svist. Proč? No, když se s ním švihne, tak to zní jako když sviští noční brouci lesem. Úžasný zvuk. K tomu jsem si vzal obyčejnou malou kuši, kterou jsem si připevnil k opasku a pro jistotu i dlouhý luk. Dokonce nám přidali i výztuhu pod zbroj. Byla to silná kůže, abychom taky konečně něco vydrželi. Všechno jsem na sebe navlík, vzal nové zbraně a za povzbuzování ostatních vojáků jsme vyrazili na cestu. Někteří se tvářili závistivě, někteří jako by byli rádi, že si Drek nevybral je a někteří se na nás dívali pohledem, který už napovídal, že nepočítají s tím, že se vrátíme. Po cestě jsem si povídal hlavně s Carlosem. Je to šíleně vysoký snědý chlapík se strništěm na tváři. Je hubený, ale má dost velká ramena. Je z jižních ostrovů, kde si žil v poklidu s rodinou v jejich vesnici, dokud tam nevlítla celá horda vojáků a nevytáhli jeho i jeho známé a kamarády sem. Láduju se tu jablkem a leju do sebe láhev piva. (to nám dal Lee, abychom tu nebyli na suchu, je to skvělej člověk) Je čas jít dál. Zatím deníčku.

Už je večer. Sedíme tu u ohníčku v malé jeskyni. Před vchod jsme natahali spoustu klacků a listů a podobně, aby nebylo vidět světlo až do dálky. Jsem tu zatím pouze s Drekem a Fregem. Carlos a Hrek šli obhlídnout okolí, možná, že si tu skřeti už rozbily tábor. V tom případě bychom mohli už teď zjistit, kolik jich je a být už zítra večer zpět v táboře. Ale pokud...

Omlouvám se, že jsem to musel tak rychle skončit, ale venku byl slyšet rachot. Vyskočili jsme na nohy a s meči v rukou jsme vyběhli ven. Naštěstí to bylo jen pár vlků. Asi mířili na noční lov do lesa, ale bohužel pro ně si všimli naší jeskyně. Asi si mysleli, že se tu schoval nějakej tulák, či co. No, každý si vzal několik kožešin a schoval si je do batohu. Těla jsme pro jistotu zatáhli dovnitř, protože skřeti by je mohli vycítit. Nevím, možná v sobě skřeti vážně mají něco ze zvířat. No jdu se vyspat, večer mám hlídku a dnešek byl velice náročný. Dobrou noc všem matko, otče, Pyrthe. Držte mi palce při této výpravě.

10. Září Innosova roku 1025

Je asi šest hodin ráno a já mám už třetí hodinu hlídku. Dosud jsem nemohl psát, byla příliš velká tma. Nikde se nic nedělo, ticho jak na hřbitově a žádný pohyb. Ostatní (alespoň doufám) spí. Vychází slunce. Je to famózní pohled. Vždy jsem miloval východ slunce a šíleně nenáviděl západ. Slunce pomalu, ale jistě vycházelo zpoza vysokých hor a stín před jeho září rychle ustupoval, skoro jako by se ho bál. Temnota ustupovala a nadešel nový den, den ve kterém se mohlo vše změnit, den který jsem mohl přežít, ale který jsem přežít také nemusel. Proč nemám rád západ slunce? Protože vše se obrací, temnota pohlcuje zemi i nebe a není bezpečné chodit v těchto krutých časech venku. Slunce mě ozářilo, až jsem se cítil oslepený, ale také cítím, jak mě naplňuje nová energie. Přichází snad den zvratu? Ale pokud ano, jaký je to zvrat? Zvrat k lepšímu nebo k horšímu? To vše ukáže až čas. Je načase probudit ostatní...

Všechno se posralo! Všechno je v prdeli! Je to v hajzlu, už se odtud nedostaneme! Musím se uklidnit...napíšu později.

Je večer, jsme zpět v jeskyni, ale šli jsme mnohem hlouběji do jeskyně. (Hrek totiž našel jednu málou a úzkou škvíru, kterou se dá dostat hlouběji do jeskyně) Jsme tu schovaní a máme rozdělaný jen malý ohníček. Skřeti se sem nedostanou, to je jediné štěstí. Měl bych se asi vrátit k tomu předchozímu zápisu.

Ráno jsme vyrazili na průzkum. Někdy okolo deváté hodiny. Přecházeli jsme přes hory a pozorně naslouchali. Nikde nic. Když jsme pochodovali už snad dvě hodiny, tak jsme uslyšely tak hlasitý, pronikavý a zuřivý řev, jako ještě nikdy. Byl to skřetí řev. Z toho řvaní mi tuhla krev v žilách, naskočila mi husí kůže a rychle jsem se začal rozhlížet, odkud to šlo. Úděsný pohled. Na vrcholky hor okolo nás začaly nabíhat skřeti. Stovky skřetů!
"Prýýýýýýýč!!!!" zařval jsem z plných plic a všichni jsme začali prchat zpět k jeskyni.

Skřeti se hnali za náma a jejich řev byl stále hlasitější. Jednou za celou dobu jsem se ohlédl. Byly jich stovky a všichni běžely za námi.
"Musíme je setřást! Nesmíme je dovést do jeskyně." křičel za mnou Drek.

No to by mě fakt nenapadlo, řekl jsem si v duchu. Konečně přišel k duhu náš trénink. Dokázali jsme dost dlouho běžet na to, aby to většina skřetů vzdala. Ovšem ne všichni, ještě pořád jich několik běželo za námi.

"Hreku!" zakřičel jsem a když se na mě Hrek podíval, ukázal jsem napravo od něj na skálu. Hrek pochopil. Vyběhl na malej výstupek a udělal to samý, co já. Vytáhli jsme každý svou kuši a jednou střelili do davu skřetů. Každý jsme sundali jednoho a rychle běželi dál. Za plného sprintu jsem si pověsil kuši zpět za opasek. Skřety jsme tímto trochu zdrželi a mohli v klidu změnit trasu a dostat se do jeskyně bez toho, aby nás skřeti sledovaly. Tehdy jsem napsal ty skoro až hysterické řádky. Pak jsme naštěstí objevili tu tajnou jeskyni a mohli se tam v klidu schovat. Jsou, alespoň tipuji, tak čtyři hodiny odpoledne, rozhodli jsme se vydat ven až k večeru, ne v noci, to určitě ne, to by nebylo nejchytřejší. Musíme jít ještě za světla, tedy za světla se musíme dostat z hor. Musíme se domluvit, co uděláme. Už tu sedíme hodiny, ale zatím jsme neměli odvahu promluvit, skřeti tu mohou číhat a čekat na každou hlásku. Doufám, že večer budu mít ještě možnost napsat.

Jsou asi tři hodiny ráno a já musím sepsat, co se stalo od posledního zápisu. Asi v šest hodin večer (už se začalo pomalu stmívat) jsme se konečně odvážili vylézt z jeskyně. Drek to zkusil první, ostatně je to náš velitel v této akci, tak proč ne. Bylo to v pohodě, skřeti to už asi vzdaly, ale my jsme měli důležitější věci na práci, než zjišťovat, kde jsou. Rychle jsme vyrazili směrem do lesa a do tábora. Skřeti nikde. Alespoň něco, když už celý ten dnešek stál za mrchožroutí hovno. Okolo dvanácté jsme dorazili do tábora. Cesta v noci nám trvala mnohem déle, protože jsme si museli dávat pozor na noční zvěř. Okamžitě jsme zamířili ke generálovi a všechno mu řekli.

"COŽÉÉÉÉÉÉ!!!!" zařval Lee zběsile. "To není možné, dostali jsme zprávu, že jich proniklo jen několik. Mám pro to jen dvě možná vysvětlení..." prohlásil Lee a přecházel po stanu sem tam, zatímco se přemýšlivě škrábal na bradě. "...buď si skřeti tento útok už dlouho dopředu připravovaly a nenápadně sem přesouvaly své oddíly, nebo SOU TI Z VÝZVĚDNÉHO NAPROSTÍ IDIOTI!" zakřičel tak nečekaně, až jsme nadskočili. "Musím okamžitě vyslat posla za králem. Potřebujeme víc vojáků, jinak to tu neubráníme. Říkali jste několik stovek?" zeptal se. Všichni jsme přikývli. "Hmm to není dobré, nebudu to před vámi tajit, chlapci. Vážím si toho, že jste pro nás ostatní riskovali život. Teď se běžte vyspat, zítra máte volno. A Dreku, mohu s tebou ještě mluvit?" promluvil nakonec. Drek jen překvapeně přikývl a my jsme vyšli ven.
"To je ale v prdeli co?" shrnul to celé Freg do jedné věty.
"V prdeli je slabé slovo, kamaráde." odpověděl mu na to Hrek, zatímco jsme šli ke mně do stanu. Tam jsme mířili vždycky, už prostě ze zvyku.
"Hele, tohle necháme být, spíš by mě zajímalo, co si myslíte o obraně tohodle tábora." řekl jsem jim na to.
"Jednoduše, Gere, nemáme šanci, ne s těma, co tu jsou. Někteří jsou sice dobří, ale většina zatím nemá dostatečný trénink na to, abychom se jim mohli ubránit. A my jsme možná viděli jen zlomek těch skřetů, co tam je." odpověděl mi na mou otázku Carlos. V tu chvíli k nám už doběhl i Drek.
"Tak od těď mi říkejte "PANE"" usmál se. Všichni jsme na něj pohlédli tázavým pohledem.
"Lee mě zrovna jmenoval jedním z jeho důstojníků." řekl Drek a stále se zářivě usmíval. "Zítra si mám dojít pro novou zbroj." pokračoval. My jsme na něj jen zírali s pusou dokořán.

Cítil jsem se v tu chvíli šťastný a hrdý na Dreka, zároveň ale i tak nějak...ukřivděný, ano to je to správné slovo, bylo mi líto, že Lee nejmenoval důstojníkem i mě. Vždyť já jsem tam byl taky! Já jsem jednoho z těch skřetů skolil! Bylo to snad kvůli té mé...ehm...hádce s Monterem? Nebo snad jen kvůli tomu, že jsem tu jednotku nevedl já? Copak si to nezasloužím? Já jsem toho odběhal víc, než kdokoliv jiný! Trénoval jsem ze všech sil, makal víc než kdokoliv jiný! S Drekem už jsem neprohodil jiná slova než "Gratuluju, kamaráde." Další namáhavý den je za mnou. Jdu se vyspat...

11. Září Innosova roku 1025

Dnes odpoledne k nám dorazila ta jednotka, o které Lee mluvil před naší cestou za skřety. Oni byli první, co jsem uviděl, když jsem vylezl ze stanu. Je tu přes sto paladinů a rytířů, asi dvě stovky již vycvičených vojáků a dokonce si sebou přivezli i jeden trebuchet. Ten rozkládali několik hodin na hranicích tábora. Nastavili ho přesně na směr, odkud by měly přicházet skřeti. Ti paladinové se tu chovali jako nějací "pávi". Obcházeli okolo těch, co trénovali a tvářili se posměšně a nafoukaně, krčili nad nimi nos, jako by to byla nějaká havěť. Mohu jen doufat, že Pyrth se nestal takovým, jako oni. Dokonce s námi odmítají mluvit...Jeden z nich (asi velitel) se takhle chová i k Leeovi. Ostatní mají z Leeho respekt, někteří možná i strach, to nevím, ale je také vidět, že někteří z nich byli i pod jeho velením. Jinak se dnes nic zajímavého nestalo, společně s partou kamarádů jsme měli volno, tedy kromě Dreka, který musel dohlížet na ty, co trénovali. Nepříjemná práce, Lee něco stále vyřizoval s paladiny a tak nehlídal, Drek měl na starosti téměř dvě stovky vojáků. Myslím, že bude rád, když zítra vůbec bude moci mluvit (zvláštní , že mi ho ani není nikterak líto). Stále na ně musel křičet, protože rámus tu byl dnes neskutečný. Někdy kolem poledne jsem zaslechl, že prý přijede kurýr s dopisy a že prý také dopisy posílá do hlavního města i jinam. Okamžitě jsem toho využil a napsal hned dva dopisy, jeden domů a jeden Pyrthovi. Přepíšu si je i sem, kdyby náhodou nedošli do správných rukou.

Drahý Pyrthe,
konečně se mi naskytla možnost napsat ti dopis. Jsem ve válce. Je to příšerné, ale vím, že ty to máš horší, rád bych věděl, že jsi v pořádku, sem se zprávy dostanou jen velmi pomalu. Doufám, že se ti tento dopis dostane do rukou co nejdříve. Napiš, prosím, jak se máš, kde jsi a tak podobně, vždyť to znáš. Jinak, já se mám celkem dobře. Pamatuješ si na generála Leeho? Hloupá otázka, samozřejmě, že pamatuješ. Vede i nás, není to skvělé? I když ani ne, co? Znamená to, že jsem ve válce a to skvělé není. Omlouvám se ti, pořádně nevím, co psát. Mám strach, Pyrthe. Strach jako nikdy předtím. Bojím se, že nepřežiju ani první boj, natož celou tuhle zasraně nekonečnou válku. Stále nechápu, jak jsi to mohl přežít. Tolik let, tolik! Chci domů, nikdy se mi tak nestýskalo po naší farmě, po rodičích, i po těch slepicích, na které jsem tolikrát nadával. Asi bych měl tento dopis ukončit, chce se mi zvracet ze všech těch pocitů. Všechno se to ve mně míchá a vře. Strach, vzrušení, hněv, nenávist, stesk a spousta dalších pocitů, které nemám sílu jmenovat. Končím tento dopis doufajíc, že se ti dostane, co nejdřív do ruky a že já dostanu co nejdřív odpověď.

S pozdravem tvůj bratr Ger

Drahá matko a otče,
úvodem vám chci říct, že se o mě nemusíte strachovat, vše jde dobře a nic vážného se neděje. Jak se vede vám? Už se těším, až budu zase doma. Je to tu v pořádku a mám tu i několik dobrých přátel. Sám generál nám říkal, že nehrozí žádné nebezpečí, nemusíte mít o mě strach.

Milující syn Ger

Ach ano, milý deníčku, vím, že je to lež, ale je to takzvaná milosrdná lež. Nechci aby se o mě báli více než je nutné.

Je docela zábava si tu jen sedět, nic nedělat a koukat na ty nováčky. Nejvíc nás ale pobavilo všechny, když se jeden z nováčku ze široka rozmáchl s obouručním mečem, neudržel ho a meč odletěl téměř dva metry daleko a naštěstí jen rukojetí podrazil několika dalším okolo nohy. Nikdo nebyl zraněn, jen naše bránice. Čím více se ale blíží noc, tím nervóznější všichni jsou. Není to jednoduché usínat s pocitem, že hrozí nebezpečí, kdy vás skřet v noci nelítostně rozseká sekerou o velikosti obouručního meče! Jo, není to zrovna příjemná představa, že? Ale přece jen ti rytíři a paladinové dodávají trochu dobré morálky, i když ne moc, s jejich přístupem.

Abych nezapomněl, dnes po poledni byla vyslaná jednotka již zkušených zvědů do bezprostředního okolí tábora, aby zjistili, zda jsou tu někde skřeti, vrátili se v šest odpoledne. Přesněji řečeno, vrátil se. Ne, nic se jim nestalo, jen tam zůstanou přes noc, aby mohli případně varovat. Ten jeden byl pouze posel s nejnovějšími zprávami. No, milý deníčku, myslím, že je čas jít spát, možná se chystá má poslední noc, možná, že ne. To vše se teprve dozvíme...