18. Září Innosova roku 1025

Za posledních několik dní se neudálo nic, co by stálo za zmínku. Teprve dnes odpoledne tu došlo k podivnému incidentu. Jeden z těch, co přijeli až po nás, najednou přiběhl na cvičiště úplně bledý a křičel, že viděl v táboře skřeta. Řval jako šílený a teprve facka od Leeho ho trochu uklidnila. Podle generála byl v šoku a proto ho odvedli pryč od ostatních a pak vyslechli.

Lee nám sice tvrdil, že patrně jen bláznil, z únavy a ještě jako pozůstatek boje se skřety, když poprvé viděl bitevní vřavu, ale přesto se rozhodl nic nepodcenit a společně s důstojníky pročesali tábor.
Ach ano, milý deníčku, úplně jsem zapomněl zmínit jednu věc. Drek se včera ráno připojil k nám ostatním při tréninku. Nechtěl o tom příliš mluvit, ale podle všeho mu byla odebrána hodnost Leeova důstojníka. Takže je zase jeden z nás. Nepochybuju o tom, že se z něj zase brzy stane důstojník, že bude zase po boku generála Leeho, nebo jiného generála, ale víc mě teď navštěvovaly myšlenky na to, že právě já bych se mohl stát generálovým pobočníkem. Koneckonců, rozhodně tu patřím k těm nejlepším šermířům.

Ale o čem jsem to psal? O tom skřetovi, ano. Pročesali tábor, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Určitě se to tomu rekrutovi jen zdálo… Už je načase jít zase spát. Je to zajímavé, ale ačkoliv se náš výcvik stává čím dál náročnějším, zvládám to lépe a lépe. Nejsem už večer tak unavený a svaly mě taky tolik nebolí. Asi si zvykám.
Dobrou noc, matko, otče. Dobrou noc, Pyrthe. Miluji vás.

20. Září Innosova roku 1025

Ještě teď se mi třesou ruce. Ale musím psát, prostě musím! Vím, že tohle mi pomůže, abych se trochu uklidnil. Vždycky to pomůže. Nadšení, strach, šok. To všechno se ve mně teď mísí.

Dnes jsem byl oficiálně, přesně deset dní před ukončením výcviku, jmenován na Leeova prvního důstojníka. Je to sice krásný pocit, ale to, co tomu muselo předcházet, bych klidně vynechal.
Asi bude nejlepší začít tím, že ten rekrut neměl vidiny, skřet tu skutečně byl. Včera večer, když jsem přišel do stanu, jsem se ještě nestačil ani vysvléct, když jsem zasedl za stůl k tobě, deníčku. Sotva jsem ale namočil brk, uslyšel jsem zvenčí šramot a podivné zavrčení.
Popadl jsem tedy pro jistotu svůj meč a vydal se zkontrolovat okolí stanu. Většina tábora už spala a já byl jeden z posledních, co ponocovali. Byl jsem totiž předtím u Hreka a bavili jsme se o výcviku. Pomalu jsem obcházel stan a tiše našlapoval. Očekával jsem nějakého zatoulaného vlka, nebo tak něco. Ale neviděl jsem nic. Sám sebe jsem přesvědčil, že se mi to jen zdálo, ale když jsem se otočil na cestu zpět, zahlédl jsem o několik metrů dál ve tmě pohyb. Bylo to velké, temné a taky si mě to všimlo. Nevím, proč, ale rozhodl jsem se to následovat. S mečem v ruce, v rekrutské zbroji a s nedokončeným základním výcvikem. Proč?! V té chvíli jsem ale o tomhle nepřemýšlel. Viděl jsem špeha, který se nám procházel po táboře, a který musel být zastaven.
„Stůj!” Křičel jsem za ním.
Pokaždé jsem ale jen probudil někoho v nejbližším stanu. Nakonec jsme doběhli až na okraj tábora. Snad to vzrušení z pronásledování, nebo snad Leeho výcvik způsobil, že tomu skřetovi, jak jsem poznal u nejbližších pochodní, došly síly jako prvnímu. Zastavil se a zadýchaně vytáhl svou sekeru. Byla menší, než ta, které jsem viděl u válečníků, kteří útočili na náš tábor. On sám byl i hodně spoře oblečen. Snad proto, aby nepřitahoval pozornost, jeho temně černé chlupy a tmavá pokožka mu pomáhaly dobře se skrývat ve stínech.

Měl jsem rychlost, kterou on ztratil, když se musel zastavit, otočit a tasit. Než to stihl udělat, prolétl jsem kolem něj jako blesk a můj meč zasvištěl, když mu projel po boku. Nebylo to smrtelné zranění, ale hodně krvácel. Skřet zuřivě zařval, čímž vzbudil celý tábor, a vyrazil sekerou proti mně. V té chvíli jsem neměl strach. Věděl jsem, že než přijde někdo schopnější, bude souboj u konce, otázka jen byla, kdo přežije. A já chtěl přežít, chtěl jsem přežít víc, než cokoliv jiného na světě.

Jeho ránu jsem vykryl, ale musel jsem o krok ustoupit, takovou měla sílu. Mohl jsem spoléhat jen na rychlost a na to, že už je těžce raněn. Další jeho ráně jsem uhnul a zasadil mu lehký úder do nohy. Příliš brzo jsem zaútočil, teď to vím a krvavá modřina na tváři mi to připomíná. Dostal jsem se příliš blízko a on mi oplatil útok ránou loktem do tváře. Téměř okamžitě jsem pocítil, jak mi tvář natéká, ale na to jsem nemohl myslet. Uskočil jsem dozadu. Patrně i on se přecenil, nebo spíše podcenil ránu na noze, protože když udělal krok směrem ke mně, zavrávoral a padl na koleno. Trochu naivně jsem přesně v tohle doufal, ačkoliv jsem si nemyslel, že to vyjde. Když se tak ale stalo, nečekal jsem ani vteřinu a jediným seknutím jsem mu prořízl hrdlo.

Ještě teď cítím jeho teplou krev po celé tváři, rukou, i těle. Sekera mu vypadla z ruky a já byl dost blízko na to, aby jeho volná paže padla na můj krk. Silně mě chytil a přitáhl blíž k sobě. Než se mu ale podařilo mě zardousit, viděl jsem s děsem v očích, jak z něj vyprchal život. Držel mne tak blízko, že krev z krku cákala na mou zbroj a do mého obličeje. Jen o okamžik později jsem se vzpamatoval a odstrčil z hrdla už nehybnou ruku. Bezvládné tělo padlo na zem a já couvl a padl na zem také.

Zděšeně jsem hleděl na mrtvé tělo v kaluži krve a sám na své ruce, celé od krve. Poprvé jsem zabil skřeta na takovou blízkost, že jsem mohl cítit jeho krev. Mazlavou a horkou, jak se mi lepila mezi prsty. Innosi, ještě teď ji cítím.

Vzpomínám si, že jsem seděl na zemi a jen koukal na své ruce, jak se třásly a s každým otřesem od nich odpadla kapka krve. Kolem nás určitě už stáli další rekruti, ale na ně si nevzpomínám. Teprve Lee mě zvedl ze země. Něco mi říkal, ale já nevnímal. Brzy se k nám připojil i Freg, který nesl můj meč. Vybavuji si oči vojáků kolem. Jen jejich oči, ve kterých se mísila úcta s hrůzou. Nedovedu si k těm očím přiřadit tváře. Ani teď, o den později.

Lee mě odvedl k sobě do stanu a přistavil přede mě vědro s vodou. Nic jsem neřekl, ale začal jsem se umývat. Ruce, pak tvář. Stále jsem se ještě třásl, ale jak krev stékala z mých rukou, jako by mizela i ta hrůza, která mě dokonale ovládla.
„Prohledejte tábor, jestli tu těch zvědů nebylo víc,” slyšel jsem zrovna říkat generála. Pak jeho kroky směřovaly ke mně.
„Dobrá práce, Gere, vážně dobrá. Neměli jsme o něm ani tušení. Ale měl jsi nám říct. I když to byl jenom zvěd, mohl tě zabít,” řekl mi mírně a poplácal mě po rameni. „Umyj se, dej si panáka a běž spát.”

Jak řekl, tak jsem i udělal. Freg na mne čekal před generálovým stanem a v ruce třímal můj meč. Teď už čistý. Vyšel jsem ven a namísto meče jsem držel láhev nejlepšího ginu, kterou mě Lee obdaroval. Mlčky jsme došli ke mně do stanu a pili. Teprve potom, co už zmizela polovina ginu, se mě Freg zeptal, co se stalo a já už byl schopný mu to povědět. Když jsem domluvil, nalil mi ještě jednou a s úsměvem pozvedl sklenici.
„Na našeho hrdinu, Gera!”

Dále už jsme nepili. Po posledním přípitku jsme oba šli spát. Ráno jsem se probudil později, než ostatní a nikdo mě nevzbudil. Prý na pokyn generála. Ten si mě teprve potom, co jsem vyšel ze stanu, nechal zavolat k sobě.
„Ten skřet tu musel špehovat už od bitvy. Jen odlákali naši pozornost jiným směrem, aby se mohl infiltrovat. Takovou… sebevražednou akci jsem sám ještě neviděl. Je to skoro, jako by neměli co ztratit. To se mi nelíbí. Měl u sebe několik našich map, které se nám ztratily, ale my to dávali za vinu nepořádku. Tohle by nás nenapadlo, děkuji ti. A ještě něco. Už zbývá jen pár dní, než opustíme tábor a já bych tě chtěl požádat, jestli by ses nechtěl stát mým prvním důstojníkem,” usmál se na mě.
„Já… nevím, co říct, pane.”
„Řekni ano, to stačí.”
„Ano, pane. Ano,” odpověděl jsem a zasmál se. Byl jsem na sebe pyšný.

S Leem jsem si pak ještě chvíli povídal, říkal mi, co po mně bude chtít, co bude má funkce obnášet. Můj výcvik prý může, ale nemusí pokračovat, jako pro všechny ostatní. Proto s námi tehdy Drek netrénoval. Patrně si myslel, že už to nepotřebuje. Já naopak věděl, že trénink musím dokončit a chtěl jsem se ho i dále zúčastnit. Ne snad proto, že by mě bavil, ale proto, že mám v plánu přežít.

Hlavně mi řekl, že se musím uklidnit, co nejvíc. Abych dodal odvahu dalším mužům. To pro mě nebyl problém. Teď jsem na sebe mohl být hrdý. Konečně jsem šel ve stopách svého bratra a to bylo přesně to, co jsem potřeboval, abych mohl být klidnější.

Před naší jednotkou jsem se pak, už v nové zbroji, postavil po bok našeho generála, který jim vše řekl. Všichni jásali a tleskali, jen Drek se tvářil, že tleská z donucení. Na všechny jsem se usmál a tiše děkoval. Tím, že jsem předchozí noc zabil skřeta, jsem si u nich získal veliký respekt.

Matko, otče, držte mi palce, ať se mě štěstí drží i nadále. Snad se brzy setkám s Pyrthem. Dobrou noc, miluji vás.

22. Září Innosova roku 1025

Dnes nám přivezli dobré zprávy! Doslova pytel dobrých zpráv! Přišly nám dopisy. A co hlavně, přišel mi dopis i od Pyrtha!

Drahý Gere,

Tvůj dopis mě velmi příjemně překvapil, ale i zarmoutil. Doufal jsem, že se nám podaří válku ukončit dříve, než budeš naverbován i ty. Doufal jsem, že alespoň ty zůstaneš doma, nedotčen smrtí a utrpením, které válka skýtá. Modlím se k Innosovi, aby se ti nic nestalo, každý den od chvíle, kdy se ke mně dostal tvůj dopis.

Pevně ovšem věřím, že může-li tě někdo ochránit lépe, než já a naše farma, pak je to právě generál Lee. Bratříčku, drž se ho! Lee je dobrý muž, čestný a hodný obdivu. Poslouchej, co ti radí a jednou z tebe bude lepší rytíř, než ze mne.

Obávám se, že ti teď nebudu moci nějaký čas napsat, protože jsem byl pověřen důležitou misí. Nemohu ti napsat mnoho, kdyby se dopis dostal do nepovolaných rukou, ale věz, že budu hodně daleko bojovat za dobro nás všech.

Prosím, pokud budeš psát matce a otci, vyřiď jim, že na ně dnem i nocí myslím a modlím se za jejich bezpečí. Uvidíme se, až tě budou jmenovat na rytíře, bratříčku.

Innos tě ochraňuj, Pyrth.

I tebe, Pyrthe. Kéž by bylo víc, co bych mohl udělat, než se jen modlit, abys byl v pořádku. Kam jdeš? Proč? Je to nebezpečné? Samozřejmě, že je, jinak by tam neposílali paladina. Ach, deníčku, kéž bych mu mohl být po boku a pomáhat mu, kéž bych byl také paladin.
Nejdražší Gere,

S otcem jsme byli oba velmi potěšeni tvým dopisem. Rád by ti také odepsal, ale momentálně stůně. Neboj se, není to nic vážného. Tady je zatím vše v pořádku a neděje se nic mimořádného. Jsme rádi, že nás uklidňuješ řečmi, že jsi v pořádku, ale oba moc dobře víme, že ve válce nikdy nebudeš úplně v pořádku. Budeme se těšit na tvé další dopisy, synku.

Innos stůj při tobě a ochraňuj tě.
Tví milující rodiče.

Vidíš to, deníčku? Otec je nemocný. A písmena jsou rozmočena slzami mé drahé matky. Opravdu jsou v pořádku? Nebo je to jen další milosrdná lež, jako ta, kterou jsem jim psal já? Musím zabrat, musím se stát tím nejlepším a vyžádat si povolení na návštěvu domova. Musím vědět, jak na tom doopravdy jsou…


24. Září Innosova roku 1025

Dnes jsem si poprvé doopravdy všiml, jak moc jsem za svůj pobyt zde, zesílil a zlepšil svou fyzičku. Mé ruce jsou jako ze železa a běh s plnou výzbrojí mě už téměř nevyčerpává. I ostatní jsou na tom tak. Všichni jsme konečně pochopili smysl Leeova výcviku. Jsme na tom s výdrží mnohem lépe, než například Monterovi svěřenci. Vydržíme bojovat celý den, zatímco oni po hodině odpadají únavou. Dokonce i Mih už je na tom podstatně lépe. Je klidnější a mnohem odolnější, než v den, kdy jsem ho poznal. On sám se zaměřil spíše na lukostřelbu, protože na ní má výborné proporce. A musím uznat, že mu to jde skvěle. Sám jsem ho před týdnem začal učit a dnes střílí daleko lépe, než já.

Freg naproti tomu obrátil svůj výcvik k boji s dlouhou tyčí. Měli jsme totiž povolené rozdělit si tréninky se zaměřením, pokud zvládáme základ. Téměř všichni se rozhodli pro některou zbraň a jen několik z nás zůstalo u základu se zaměřením na všechno, protože se nedokázali rozhodnout. A právě těm jsme hlavně já a Lee pomáhali se rozhodnout.
Freg ví, že dřevěnou tyčí bude jen těžko zabíjet, a proto strávil několik večerů v kovárně s mistrem kovářem, který mu pomáhal jeho zbraň upravit. Na jeden konec přivařili ostří, což z tyče činí smrtící zbraň. Kratší a lehčí, než halapartnu, či kopí, s užší špicí, ale o to se s ní lépe může pohybovat.

Drek se zaměřil na boj s obouručním mečem. Ach, určitě bych měl dodat, že se mi omluvil za předchozí výlevy a za to, že byl naštvaný, že jsem se stal důstojníkem. Popřál mi hodně štěstí a pogratuloval. Vycházíme spolu snad ještě lépe, než dříve, protože mě teď mnohem více respektuje a sám se se svou krvežíznivostí uklidnil.

Hrek zůstal u meče a štítu, popřípadě samotného meče. S ohledem na jeho silné paže a menší postavu, není divu. Je malý, mrštný a štít ho dokonale kryje.
Já sám jsem se v poslední době zaměřil na obtížnější styl boje – se dvěma meči. V pravé ruce můj Svist a v levé dlouhou dýku. Musím hodně dbát na vlastní disciplínu a neohánět se jak šílený, ale jde mi to od ruky. Podle Leeho mám na tenhle styl talent. Nejsem sice tak chráněn, jako kdybych měl štít, ale o to nebezpečnější jsem v útoku. Mezi ostatními rekruty jsem byl jen několikrát sražen na zem a to jen svými přáteli.

A ještě bych rád poznamenal, že se mi dnes podařilo zlomit nos Argonovi. Samozřejmě to byla jen nehoda, deníčku.

Jdu spát, dobrou noc, deníčku. Innosi, opatruj mou rodinu.


30. Září Innosova roku 1025

Poslední den našeho základního výcviku je za námi! Zítra brzy ráno se vydáváme na pochod, směrem k městu Berongund. Podle posledních zpráv se tam prý blíží menší armáda skřetů, takže se tam vypraví naše skupina, společně ještě s jednotkou generála Montera a ještě s jednotkou, která město chrání. Mělo by nás být celkem kolem dvou set vycvičených vojáků. Náš úkol tam je jasný – ochránit město. Kam nás cesta zavede potom, lze jen těžko říct.

Dnešní zápis bude krátký, deníčku. Přišli za mnou mí přátelé a čekají, až dopíšu, abychom mohli oslavit konec výcviku. Pokusím se napsat hned, jak to půjde.

Jen díky tobě jsem to tady vydržel, deníčku.
Matko, otče, Pyrthe, dávejte na sebe pozor. Miluji vás.