1. Říjen Innosova roku 1025
Po měsíci tréninku jsme definitivně opustili výcvikový tábor. Musím se ti přiznat, deníčku, že se mi odcházelo jen s těžkým srdcem. Vím, že jsem to místo zpočátku nenáviděl, ale můj stan mi nakonec tak nějak přirostl k srdci a prožil jsem tam i dobré chvíle. O to těžší bylo se teď sbalit a vyrazit na pochod. Vše, co bylo ve stanu, když jsem přišel, jsem tam zanechal. Někteří si občas něco ze stanu vzali, ale mně přišlo lepší to tam nechat. Cestovat nalehko a hlavně další, co přijdou po nás, to určitě všechno budou taky potřebovat.
Vyrazili jsme těsně před svítáním a za celý den jsme měli jen dvě krátké přestávky. Ani tak jsme ale neurazili až takovou vzdálenost, jakou bych čekal, protože cestovat v takovém množství není zrovna jednoduché. Cesty jsou naštěstí prázdné a klidné, jen občas jsme zahlédli nějaká zvířata, ale ani smečka vlků by si nedovolila zaútočit na téměř sto padesát ozbrojených mužů. Cesta by měla trvat asi týden, ale pokud budeme postupovat touto rychlostí, tak bude trvat patrně déle. Lee mě požádal, abych za ním po večeři zašel. Nezdá se, že by byl spokojený s tímto tempem a několikrát to dával hlasitě najevo. Nerad ti to říkám, deníčku, ale zdá se, že jdeme tak pomalu zejména kvůli Monterovým mužům. Zdá se, že jsou se silami opravdu na dně a jen tak se nevzchopí. Snad se mýlím...
Tak se rozdělíme. Když jsem zašel za generálem, byl tam i s Monterem. Jejich rozhovor se opět nenesl zrovna v přátelském duchu, ale utichl okamžitě, jak jsem se přiblížil.
„Zdravím, Gere, konečně jsi tu,” pozdravil mě Lee. Generál Montero ani nehlesl, jen mě opět sjel nenávistným pohledem. Ach ano, asi bych měl vysvětlit, proč mě nemá ještě raději, než dřív.
Stalo se to před čtyřmi dny. Ještě ve výcvikovém táboře. Jakožto Leeův první důstojník jsem dostal rozkázáno, že přijímat příkazy musím výhradně od něj. Tedy, pokud mi dá Lee nějaký úkol, má přednost před čímkoliv, co mi rozkáže kdokoliv jiný, jakýkoliv jiný generál, dokud Lee nerozhodne opak. Je to vcelku běžná praxe a vlastně jen taková formalita. Všichni generálové toto pravidlo respektují a je normální, že po prvních důstojnících jiného generála, se nic nechce. Samozřejmě by to nebyl Montero, aby si nemyslel opak.
Dostal jsem od Leeho příkaz věnovat se fyzicky nejslabším a dát jim pořádně do těla, aby svou formou dohnali ostatní rekruty. Tak jsem i učinil. Běhal jsem s nimi, tahali jsme klády, šermovali. Ačkoliv jsme se celý den nezastavili, snažil jsem se, aby se nevyčerpali během pár minut a tak jsem náš trénink různě kombinoval, občas něco vysvětloval, ukazoval a tak, aby si ostatní mohli odpočinout.
Montero si toho všiml a přišel za mnou s tuctem svých vlastních rekrutů a rozkázal mi, že mám cvičit i je. Musím se ti přiznat, deníčku, že kdyby mi řekl nějakým normálním způsobem, nejspíš bych je i potrénoval, ačkoliv jsem to neměl nakázáno, ale s ohledem na generálovo vyjadřování jsem využil výše zmíněného pravidla... a proč?
„Hej, ty! Vedu ti tu pár svejch chlapů, taky je pocvič a večer je pošli zpět za mnou,” řval na mě už z dálky, ukázal na jeho muže, otočil se na patě a odcházel, než jsem mu něco odpověděl.
Jen jsem se ušklíbl na své vlastní cvičence a stejně nahlas za Monterem zařval.
„Je mi líto, pane, ale to nepůjde! Mám za úkol cvičit jen naše muže, ne vaše!”
Následující hádku raději ani nebudu popisovat, milý deníčku, ale jen řeknu, že po té sprše urážek a nadávek, kterou jsem si s úsměvem vyslechl, nakonec Montero odtáhl, když jsem mu řekl, že tedy zajdu pro generála Leeho a můžeme to prodiskutovat společně. Jak by někdo mohl chtít sloužit pod takovým hovadem jako je Montero, to opravdu nechápu. V každém případě od té doby už se mnou nepromluvil. Ale taky dobře.
„Ráno se rozdělíme. Vezmeš si ty nejsilnější a nejschopnější muže a vyrazíte napřed,” řekl mi na večerní poradě Lee. „Bude jich padesát. Nasadíte rychlejší tempo a dorazíte do Berongundu tak rychle, jak jen to půjde, rozumíš? Připravíte opevnění a prozkoumáte okolí. Naše muže budeš mít na starosti ty. Ve městě je kapitánem stráží Anders, ten bude mít velení nad domobranou. Předáš mu tento dopis ode mne a pomůžeš mu, s čím bude potřebovat, dobře?”
„Ano, pane, samozřejmě,” přitakal jsem a převzal zapečetěný dopis.
„Dobře. My bychom se snad mohli taky pohybovat rychlejším tempem, když nás nebude tolik, ale nejsem si tím jistý, vzhledem k nedostatku výcviku jistých jedinců,” pokračoval Lee a významně se podíval na generála Montera. Můj pobavený úšklebek nemohl ani jeden z nich přehlédnout. Takže jsem si u Montera nejspíš zase nepolepšil.
„Minulý týden jsme spolu proseděli nad mapami, takže oblast snad znáš. Případně Anders bude mít nějaké detailnější mapy, takže si udržujte přehled o skřetí armádě. Jakmile dorazíme, budu od tebe očekávat kompletní hlášení. Teď si běž odpočinout a ráno za svítání vyrazíte... Muže ti přidělím já sám,” odehnal mě Lee mávnutím rukou a s pergamenem v ruce šel za jedním z nejmladších mužů tady. Patrně nějaký posel.
Jinak Lee měl pravdu. Od té doby, co mě povýšil, jsem byl každý večer s ním v jeho stanu a hodiny jsme proseděli nad mapami okolí, bitevními plány a dalšími spisy. Drek se mi svěřil, že s ním tohle neřešil. Patrně proto, že na to ani nemá hlavu a hlavně proto, že nepočítal, že v té funkci vydrží tak dlouho, aby mu to k něčemu bylo. Samozřejmě jsem Drekovi okamžitě řekl, že je to nesmysl, že se mnou to řeší proto, že je to aktuální, ale obávám se, že měl pravdu. Lee s ním skutečně nepočítal jako s prvním důstojníkem do budoucna.
Teď už je ale tma, hlídky jsou na místech a já se musím pokusit trochu vyspat. Ale řeknu ti, deníčku, že jsem sice trochu nervózní, ale také se nevýslovně těším. Poprvé budu velet, opravdu velet. Jen já, bez jistoty generála v zádech. První padesátka mužů pod mým vedením. Snad to nezvorám...

2. Říjen Innosova roku 1025
Moc jsem toho na dnešek nenaspal a zdá se, že dnes na tom budu podobně. Vzal jsem si první hlídku společně s půl tuctem dalších chlapů. Ani je neznám všechny jménem, ale převážně jsou to hotoví vojáci. Takoví, kteří prošli výcvikem se stejným úspěchem jako já a mí přátelé, kteří jsou tu pochopitelně taky.
Ráno mě probudil sám Lee, ještě před svítáním. Kousek od tábora byli už připravení všichni muži, kteří jsou tu teď se mnou. Byli sbalení, informovaní a na první pohled odhodlaní Leeho nezklamat. Ten se s námi rozloučil, zopakoval nám úkol, který mi zadal už včera a potřásl mi pak rukou s přáním hodně štěstí. Montero se ani neukázal. I od něj z jeho party tu pár mužů je, ale jen v poměru asi jeden na pět našich. Ale zdá se, že i je vybíral sám Lee, protože jsou všichni v pohodě a mé velení nijak neshazují ani nepodrývají.
Podle Frega je tomu hlavně proto, že Lee všem vzkázal, že mám jeho plnou důvěru a mají se ke mně chovat stejně, jako by jim velel on sám. A s ohledem na mé údajně hrdinské činy při průzkumu okolí před nájezdem skřetů a zabití jednoho z nich přímo v táboře, to všichni respektují. Myslím, že Pyrth by na mě byl opravdu hrdý.
Urazili jsme ohromnou vzdálenost. Větší, než jsem sám předpokládal. Pokud bychom se tu teď utábořili, trvalo by to určitě víc jak den, než by nás ostatní dohnali. Ale musíme pokračovat. Čím dříve budeme ve městě, tím lépe. Cesta je jinak zatím klidná a nenarazili jsme na nic, co by nás mělo zpomalit. Tak snad to nezakřikneme. Mám v plánu napsat dopis domů a hned, jak budeme v Berongundu, tak ho nechat odeslat. Ale dnes ne. Nechci se příliš rozptylovat, když mám hlídku. Zítra to bude lepší. Jdu si sednout k ohni a sledovat okolí. Zatím se zdá být klid, snad to tak vydrží celou noc... Ty si odpočiň, deníčku, taky už to potřebuješ.
A Innosi, ochraňuj prosím mou matku, otce i mého bratra Pyrtha, který teď někde bojuje za dobro všech lidí, nad kterými bdíš.

3. Říjen Innosova roku 1025
Opět jsme zastavili k odpočinku. Dnes o něco dříve, než včera, protože jsme opět postupovali velmi rychle a raději nechám všechny trochu déle odpočinout, abychom zítra urazili minimálně stejnou vzdálenost. Pokud vše půjde podle plánu, měli bychom pozítří odpoledne dorazit do města.
Hlídka včera proběhla v pořádku. Občas bylo slyšet zavytí z nedalekého lesa a pohyb na lukách, ale to byla jen noční zvěř a nic, co by nás mohlo ohrozit. Ještě poměrně dlouho potom, co po mně Drek převzal hlídku, jsem jen ležel a s očima upřenýma na hvězdy nad námi rozjímal o dalším postupu.
Hradby Berongundu, neboli Beronu, jak tomu místní prý říkají, nejsou příliš vysoké ani silné. Lee mi potvrdil, že je poměrně vysoké riziko, že mrštnější skřet by mohl hradbu v určitých místech přelézt. To mi na klidu příliš nepřidalo a jen doufám, že těch míst nebude mnoho. Ani dnes se mi nedaří spát a tak už asi dvě hodiny sedím nedaleko ohně, abych měl dost světla, a koukám do jedné mapy okolí města. Výhoda je, že okolí je rovinaté a vylesněné, takže z hlídkové věže na okraji města je solidní rozhled na několik mil, který by nás měl varovat, pokud skřeti potáhnou. Z druhé strany, než kde jsou pláně, se zas nedaleko města vlní široká a údajně i dost divoká řeka, přes kterou vede jediný most. Ten by měli být domobranci připravení kdykoliv během chvíle strhnout do řeky. Dříve prý býval kamenný, ale poté, co ho smetla řeka... A pak ho smetla znovu, když ho vystavěli znovu a pak ještě jednou, tak už místní těžká práce s kamením omrzela a vždy jednou za pár let postaví jen dřevěný, který za čas opět strhne rozbouřená řeka. Tipuji, že se tam farmáři žijící nedaleko řeky opravdu nenudí...
Nemám bohužel k dispozici mapu celého města, takže plán pro jeho samotnou obranu nemůžu příliš detailně připravit, ale to se snad stihne na místě. Ohromnou výhodou zůstává, že skřeti neholdují zbraním na dálku. Občas je někdo viděl vrhat oštěpy, ale to byly údajně velmi vzácné jevy. Oproti tomu jejich válečníci jsou v boji zblízka téměř k nezastavení, a pokud se jim podaří dostat se přes hradby a udržet tam linii... Raději ani nedomýšlet. Tomu bychom měli hlavně zabránit s mými muži... Hm, opravdu jsem napsal své muže? Zní to tak divně...
Vedle mě už sedí Freg a přitáhl si k sobě mapu. Upřímně řečeno tu není nikdo jiný, kdo by v nich uměl číst tak dobře jako on. Říkal mi, že se dříve zajímal o kartografii a mapy studoval. Ono to totiž není nic snadného, milý deníčku. Mapy občas výrazně zkreslují, a pokud je zpracovával nezkušený kartograf, tak může být i problém rozlišit horskou říčku od staré cesty. A taková chyba pak může být doslova smrtící.
Jdu s ním probrat, co vymyslel. Dobrou noc, deníčku. Kéž nás všechny Innos ochraňuje.

4. Říjen Innosova roku 1025
Dnes nás čeká poslední noc v divočině, než dorazíme do Beronu. Cesta byla opět rychlá. Ráno všichni vstali ještě před úsvitem, sbalili jsme tábor a za prvního slunečního světla jsme vyrazili na cestu. Zas jen pár hodin polospánku, ale přesto jsem se snažil držet stále v čele.
Večer jsme ještě hodinu řešili s Fregem, co uděláme po příchodu do města. Na jeho doporučení jsem si na mapě vyznačil několik míst, kam hned vyšlu hlídky, pokud už tam nebudou, aby mohly zmapovat situaci v nepřehlednějších místech. Upřímně řečeno z toho nejsem příliš nadšený, protože těch míst je půl tuctu a to znamená, že nás hned po příchodu oslabím o tucet mužů, ale jistě je to správné rozhodnutí. Přehled o okolí si musíme udržet.
Město už by od nás mělo být jen asi patnáct mil. Ráno brzy vyrazíme a odpoledne snad budeme na místě. Nutno dodat, že nejvíc ubíjející na pochodech je to vedro. Tento týden se hodně oteplilo a jasné slunce nás cestou pořádně oslabuje. Otázka je, jak dlouho dobré počasí vydrží. Freg se domnívá, že je to poslední záchvěv léta, poslední jeho upozornění, než předá pomyslné žezlo moci zimě, která se neúprosně blíží a hodně nás ještě potrápí.
Nejhorší je, že si nedovedu představit, jak v těchto končinách zima vypadá. U nás doma byla vždy poměrně mírná, trochu sněhu a nízké teploty. Teď jsme mnohem dále na severu a podle vyprávění zde umí být zima hodně krutá. Ještě dále na severu jednou za několik let údajně lidem zamrzá krev v žilách, když se odhodlají vyjít ven. Tomu už tolik nevěřím, ale tomu, že místy zamrzají i tekoucí řeky, tomu už ano.
Špatné na tom celém je taky to, že skřetům je jedno, zdali je léto nebo zima. Zaútočí tak či onak. A díky jejich výšce by jim neměly sněhové závěje dělat takový problém jako nám. Ale co si mám pod místními sněhovými závějemi vlastně představit?
Dnes si beru první hlídku a projdu si okolí našeho tábora. Pak se snad trochu prospím.
Dobrou noc, milý deníčku. Otče, matko, bratře. I vám dobrou noc.

5. Říjen Innosova roku 1025
Konečně jsme dorazili do města, ačkoliv cesta byla hektičtější, než jsem původně očekával a my dorazili o pár hodin později oproti původnímu plánu. Cestou jsme totiž museli projít horským průsmykem, který ovšem okupoval velký horský troll. Ještě nikdy jsem takovou bestii neviděl. Propaloval nás očima a čekal, jestli se přiblížíme natolik blízko, abychom pro něj znamenali ohrožení. Když pak mohutně zařval, aby nás zastrašil, naskočila mi po celém těle husí kůže. Většina z nás v tu chvíli udělala malý krok zpět.
Museli jsme se rozhodnout, zda vykročíme vpřed a budeme muset tu bestii pokořit nebo to vzít jinudy a obejít ho. Většina byla nakloněna druhé variantě, přestože někteří, obzvlášť pak Drek, se dožadovali boje.
„Přece nebudeme utíkat před jednou stvůrou! Tam dole jich na nás bude čekat možná stovka a před nima nezdrhneme! Je nás padesát, tak proč bysme jednoho trolla nezabili?!” Vyčítal mi.
„A riskovat, že někdo z nás bude zraněnej v boji? Nebo i zabitej? Obejdeme to a najdeme jinej průsmyk, kterým se dostaneme dolů,” oponoval mu jiný z mužů. Ulter tuším.
„To nám může trvat třeba den, nebo dva... Ten jeden boj sotva pár minut!” Křikl někdo další.
Já zatím mlčel. Oba měli pravdu. Mapu téhle oblasti jsme neměli a horský průsmyk mohl být jediný široko daleko. Slézat skály by bylo ještě riskantnější než bojovat s trollem. A zdržet se někde den nebo dva by nás mohlo přijít hodně draho. Na druhou stranu, boj s takovým obrovským, silným a odolným nepřítelem by mohlo několik z nás odnést ještě dráž.
„Využijeme lučištníky! Nalákáme ho do rohu a udoláme... Vylezu na skálu, skočím mu na krk a... hmm, ne obejdeme to, co vy na to?” Změnil náhle Drek a tvář se mu trochu protáhla nezvyklým úsměvem.
Ohlédl jsem se dolů do průsmyku a uviděl něco ještě více fascinujícího, než samotného trolla. Teď tam byli dva. Ten nový byl ještě o něco vyšší a statnější. A pod nohami jim pobíhali tři další, výrazně menší než oni, přesto velcí skoro jako dospělý muž. To už by bylo rozhodně nad naše síly. Přikývl jsem a zavelel k dalšímu pochodu. Vybrali jsme si směr, který by nás měl přiblížit ke městu, a kde jsme doufali, že najdeme jinou cestu skrze hory.
To se nakonec po pár hodinách podařilo, ale museli jsme pak přidat do kroku, abychom byli ve městě ještě před setměním. To jsme nakonec také zvládli a ve dvojstupu jsme prošli hlavní městskou bránou. Místní domobrana nás přivítala se smíšenými dojmy. Měli radost, že konečně dorazily dlouho očekávané posily, ale rozhodně byli zklamaní z našeho počtu.
„Konečně...” Vydechl Anders, když jsme prošli všichni za bránu na malé náměstí. Je to vysoký chlapík, kolem čtyřiceti let s lukem a toulcem šípů na zádech. Usmál se na mě a podal mi ruku – okamžitě poznal rozdílnou zbroj.
„Kde jsou ostatní? Čekali jsme vás až za pár dní. A Lee?” Ptal se mě.
„Generál Lee a generál Monter zůstali se zbytkem mužů za námi. My jsme předvoj, dalo by se říct, pane. Jmenuji se Ger a jsem Leeho první důstojník. Máme tu připravit opevnění, než zbylá stovka mužů dorazí,” odpověděl jsem mu dost nervózním hlasem. Až do té chvíle jsem ani příliš nepřemýšlel nad tím, co mu řeknu, až dorazíme.
„Nech si toho pána, Gere,” ušklíbl se místní šéf obrany. „Jsem Anders a tak mi i říkejte,” prohlásil i ke zbytku mužů. „My si asi promluvíme o strategii, co? Ale nejdřív se nějak ubytujte... Chlapi, ukažte jim, co a jak,” přikázal pak několika svým lidem, kteří se k nám vydali.
Jen jsem přikývl a rozdělil svoje chlapy po deseti, kteří se pak s místními vydali různými směry do různých ubikací. Ten den po náročné cestě už jsem je příliš nezahlcoval úkoly a tak dostali na starosti jen vlastní odpočinek a to, aby se ráno po východu slunce dostavili na ono náměstí.
Já sám jsem se po ubytování vydal spolu s Fregem za Andersem a zase jsme notnou část večera strávili hleděním do map. Mapa města mi moc radost neudělala. Slabých míst v obraně bylo hned několik. Alespoň podle Andersova popisu, zítra si je ještě budu muset projít.
Navíc informací z okolí je poskrovnu. Sdělili jsme mu s Fregem tedy svůj úmysl vyslat muže na obhlídku, s čímž plně souhlasil. Sám už o tom prý uvažoval, ale neměl dostatek mužů. Teď už je snad máme.
Zítra rozdám úkoly – hlídky na hradbách, jejich opravy a úpravy a vyslání někoho na výzvědy. Milý deníčku, jen doufám, že budou dobrovolníci. Vůbec se netěším na to, že někoho rozkazem vyšlu do divočiny, aby špehoval skřety. Sám dobře vím, že to vždycky smrdí průserem.
Je čas se trochu prospat. Nabídli mi vlastní pokoj v jednom domě, ale radši zůstanu u chlapů. Spíme na zemi, zase na svých přikrývkách, jako celou cestu sem, jen teď máme nad hlavou střechu. Je to trochu nezvyk, když mi nad hlavou nesvítí hvězdy...
Dobrou noc.