Díl 6 - Dlouhá noc

V době, kdy jsme dokončovali stavbu tábora, byla již celá farma zahalena pláštěm ze tmy. Nebe nad námi se zlověstně zatahovalo, dávajíc nám tím na vědomí, že ani ono nám dnes nebude nakloněno. Z okolních lesů se k nám začal přibližovat stoupající mlžný opar, který nemilosrdně pohlcoval vše, co mu přišlo do cesty. Uši drásající skřeky přicházející odněkud z lesa nám zadupávaly poslední zbytky odvahy, které jsme v tu chvíli měli. Zdálo se, že už nemáme moc času, všechno bylo proti nám.

Když odcházeli ostrovní mágové na poradu, rozdělával jsem spolu s Pyrokar poslední obranný oheň před hradbami. Nebylo nám zrovna do řeči, se sklopenýma očima jsme dělali to, co nám bylo nařízeno. Ani já, ani můj přítel jsme v tu chvíli neměli chuť mluvit. Jen jsme tam tak postávali a sledovali okolí. Nic ale nikde nebylo vidět, což nás pořád víc a víc utvrzovalo v tom, že je zde něco v nepořádku. Pořád jsem cítil strach, který mě úplně svazoval, nedovolil mě uvažovat rozumně. Na Pyrokarovi bylo také vidět, že už si není tak jistý, jako byl dnes dopoledne. Muž jako on si to ale nedokáže nebo možná ani nechce připustit. Domobrana z něj udělala opravdu psychicky odolného bojovníka, který měl navíc i kladný vztah k magii. Takových lidí zde v království nebylo moc. A možná i proto jsem byl rád, že ho mám na své straně a že je můj nejlepší přítel.

Zrovna jsem si vyndával večeři z vaku, když vyběhl jeden z mágů ze stanu a namířil si to rázným krokem přímo k hlavní budově zde na farmě. Chvilku jsem nechápavě zíral směrem, kterým mág odběhl. Nebylo mi jasné, kam vlastně míří a proč má tak naspěch. Nechápavě jsem se podíval na Pyrokara, který jen nevěřícně zavrtěl hlavou a pokračoval dál v přípravě na večeři. Docela by mě zajímalo, jaký mají mágové plán a co nás zde večer vlastně čeká. No, zajímalo by mě toho mnohem víc, ale teď jsem měl úplně jiné věci na práci. Žaludek mě svíraly nepříjemné křeče, jako kdybych už nejedl týden. A hlavně s plným břichem se přemýšlí o mnoho lépe než s prázdným. Chtěl jsem se najíst co nejrychleji, co kdybych už takovou příležitost nikdy nedostal, říkal jsem si. Během chvilky jsem všechno, co jsem si připravil, snědl. Pyrokar vypadal, že hlad moc nemá, snědl toho snad jen asi polovinu. " Jestli už nebudeš, tak bych ti s tím mohl pomoct, nechceš?" zeptal jsem se ho ve vtipu. Nežli mě ale stačil odpovědět, přiběhl celý uřícený mág, který před chvilkou někam tak moc spěchal. V rukou nesl nějakou obrovskou knihu, která vypadla na to, že toho pamatuje víc než my všichni dohromady. Než jsem se stačil rozkoukat, zmizel mág i s knihou v hlavním stanu. " Co to sakra bylo za knihu" zeptal se mě Pyrokar evidentně stejně zmatený jako já. " Jak to mám sakra vědět, nejspíš to bude nějaká kronika nebo něco takového" odpověděl jsem mu a nahodil takový výraz, ze kterého i on musel vyčíst, že jsme na tom s informacemi oba stejně. Pyrokar se jen tak lehce usmál a sedl si k ohni. Nechtěl jsem být v tu chvíli sám a tak jsem si přisedl k němu. I když bylo léto, noci byly studené. Oheň se pomalu rozhořel a začínal krásně hřát.

Nebýt toho, že jsem zaslechl hlasy vycházejících mágů, asi bych určitě usnul. Nejdřív vyšel Karim, za nimž následovali všichni ostatní. Před stanem se zastavili a pomaličku se začali rozestavovat do kruhu, v jehož středu stál malý dřevěný stolek, na který položil jeden z mágů onu starou zaprášenou knihu. Všichni mágové na ni položili své ruce a začali mumlat nejspíš nějakou magickou formuli. Tranz nebo něco podobného se ale již dnes nekonal. Zaslechl jsem jenom tichounké cvaknutí signalizující nejspíš to, že kniha měla zámek a mágové ho rituálem otevřeli. Chtěl jsem sedět u ohně a o nic se už nestarat, ale zvědavost mě jako vždy přemohla. Musel jsem zjistit, co se v knize píše. Musel jsem zjistit, co se zde stalo. Chtěl jsem vědět všechno, ale dnes mi nebylo opravdu přáno. Než jsem se stačil rozkoukat, mágové sebrali knihu a vrátili se zpět do stanu. Pro dnešek jsem toho všeho měl už dost, podruhé se ukázalo, že já a Pyrokar jsme pro mágy jen taková pomocná síla a že s námi skoro v ničem nepočítají. Nevěděl jsem proč to tak dělají, ale hrozně mě to štvalo. Pomalu jsem začínal přemýšlet, jaká je pravá myšlenka celé výpravy a proč jsme se stali její součástí právě my. Už jsem se nechtěl nechat takhle využívat. Po krátkém rozmyšlení jsem se rozhodl jednat. " Pyrokare, půjdeš se mnou za Karimem, aby nám osvětlil svoje plány nebo tady budeš jen tak sedět a dál se nechávat využívat ?" zeptal jsem se přítele, kterému jako jedinému zde plně věřím. Ten se na mě jen srdečně zasmál, což nejspíš znamenalo souhlas. To mi stačilo k tomu, abych se pokusil přepadnout stan, ve kterém mágové právě byli.

V tu chvíli jsem měl strašnou chuť nadat Karimovi a všem ostatním, kteří by mi chtěli zabránit v tom, abych si od plic ulevil. Nechtěl jsem už, aby se semnou zacházelo jako s nějakým troubou, který bez řečí udělá všechno, co mu kdo nařídí. Než jsem se nestačil pořádně rozkoukat už jsem stál před stanem a rozevíral plachty. V tu dobu mě hnala jedna jediná myšlenka – myšlenka na to, jak si to konečně se všemi vyříkat. Ani jsem se nestihl podívat, jestli jde Pyrokar za mnou a vletěl jsem dovnitř, kde na mě zůstali všichni v úžasu zírat. To co bylo nejtěžší jsem měl již za sebou, stál jsem tam a díval se Karimovi přímo do obličeje. Moje krvavé oči se na něho zahleděli jako na toho nejhoršího nepřítele, kterého bych kdy mohl mít. Chtěl jsem na něho začít řvát a pořádně mu nadat, ale něco mi v tom bránilo. Nevím, jestli to byly moje zásady nebo vojenská morálka z dob domobrany, ale v tu chvíli jsem prostě nemohl. Stál jsem tam a díval se po všech, kteří tam v tu dobu seděli. Pomalu jsem si začal uvědomovat, jak moc jsem to přepísknul. Vždyť to jsou přeci mágové ohně, kteří stojí pořád na moji straně, mágové kteří by určitě obětovali i život, aby mohli mě nebo i někoho jiného zachránili. Mágové, kteří jsou i v neposlední řadě mými přímými nadřízenými. Teprve teď jsem si připadal jako úplný trouba. Se sklopenýma očima a pořádnou ostudou jsem couval pryč ze stanu. Nejraději bych se v tu chvíli propadl do země a už nikdy se s ostrovními mágy neviděl.

Když už jsem byl skoro venku, ozval se ze stanu starý dobrý hlas Karima, který jako vždy vypadal přísně, ale přitom kamarádsky: " Pojď dovnitř a vezmi s sebou i Pyrokara, potřebuji s vámi nutně mluvit". Nechtěl jsem si dělat ještě větší problémy a tak jsem kývl na Pyrokara, který stál celou dobu před stanem a poslouchal. Oba dva jsme se začali pomalu přesouvat z relativně klidného místa venku do stanu, kde určitě dostaneme, přesněji tedy nejspíše jen já, pořádně nadáno. Všechno ale bylo nakonec jinak, než jsem si představoval. V Karimových očích jsem spatřil onu dobrotu, kterou jsem viděl naposled u nás v klášteře. To mě trošku uklidnilo. Začal jsem si dokola opakovat, že nemůže být přeci až tak hrozně, když zde vypadají všichni klidně i po tom, co jsem tady předvedl. Netrvalo dlouho a stáli jsme přímo před Karimem. Ten nám pokynutím ukázal, kam se máme posadit. Bez řečí jsme ho poslechli, pořád lepší tady sedět, než stát, říkal jsem si. Po chvilce ticha, která byla způsobena usedáním nás dvou mezi mágy, začal Karim vyprávět: " Tak pánové, když jsme tady už všichni, můžu vám konečně říct, jak se to tady všechno má. Jak jsem vám řekl již odpoledne, jsme na skřetím území, na které skřeti nemají vůbec žádné právo. Král vyhrál válku a skřeti museli odejít. Problém je v tom, že se s tím doteď nesmířili a napadají naše vesnice a vraždí naše farmáře. Skřetí činy nemohl král nechat bez odezvy a tak sem byla asi před dvěma týdny vyslána výprava, která měla tuhle skřetí věc vyřešit. Podle zvědů měla skupina bezpečně dorazit až sem. Problém je v tom, že dál již o nich žádné zprávy nemáme. A právě proto byla naší skupině změněna priorita úkolů. Původně jsme se měli s armádou generála Leeho setkat jinde, ale okolnosti nás přinutili k drobné změně. My jsme byli vysláni jako záchranná mise. A jelikož je tato zastávka přímo na cestě do Varantu, připojí se k nám zde generálova armáda zhruba za tři dny. Do té doby musíme přijít na to, co se zde stalo a kde jsou všichni obyvatelé včetně členů první původní výpravy. To by bylo tak zhruba všechno, co jsem vám chtěl říct o cílech naší výpravy. Další věc, o které jsem s vámi chtěl mluvit jsou skřeti. Určitě jste si již všichni všimli, že nás celé dopoledne sledují. Taktická výhoda je v tom, že skřet je skupinový tvor. To znamená, že na nás nezaútočí, dokud jich zde nebude víc než nás. To je vcelku naše dobrá výhoda. Nevýhoda je ale v tom, že to nemusí trvat až tak dlouho, jak bychom si sami přáli. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se zde pořádně opevnit, začít nepřetržitě strážit hradby a případný útok odvrátit. Jako první věc, co každý z vás udělá a to včetně našich noviců, je to, že se podíváte do svých cestovních vaků. Do každého z nich jsem osobně přidal nějaké svitky, které se vám budou určitě hodit. Vezměte si je všechny k sobě a noste je vždy připravené. Nehodlám nic podcenit a spoléhat se na to, že tady bude skřetů málo a že armáda dorazí dříve, než nás skřeti napadnou. Teď půjdeme všichni ven, probereme si slabé místa zde na farmě a popřípadě tyto místa nějak posílíme. Až to budeme mít všechno hotové, rozdělíme se do dvou směn, které se budou střídat v hlídkách. Jedna směna bude na hradbách a druhá bude spát. Po dvou hodinách se vystřídáme. Takhle bychom měli pokrýt celou noc, aniž bychom ohrozili bezpečnost zde na farmě. Jestli někdo někam půjde, bude s ním vždy někdo jiný, který na něho dá pozor a obráceně, rozumíme si? Tak vzhůru do práce, dnešní noc bude hodně dlouhá. Innos s vámi." těmito slovy dokončil Karim svůj vůdcovský proslov a odešel ven ze stanu, následován dalšími dvěma mágy.

Zbylí mágové vcelku na nic nečekali a vrhli se ke svým vakům. Bylo na nich vidět, že i je to všechno trochu zaskočilo. Nejsem si zcela jistý, že toho věděli tolik, kolik by potřebovali, třeba zrovna jako Karim. Třeba měli lepší informace než my, ale na druhou stranu se mě zdálo, že nebyli zasvěceni úplně do všeho, co by se jich mělo týkat. To mě trošku udivilo, protože jsem si do teď myslel, že sami mágové nemají před sebou žádné tajnosti. Třeba to bude jejich postavením v řádu, třeba zcela něčím úplně jiným. Momentálně se mi ale nad tím nechtělo vůbec přemýšlet. Měl jsem hlavu plnou jiných otázek, které mi stanuly na mysli hned po tom, co měl Karim svůj monolog. Tak třeba proč záchranná výprava jen tak zmizela a s ní i všichni obyvatelé? Co bylo v té staré knize, kterou zde mágové našli? Bylo to pořád stejné – odpovědi tvoří další otázky. Všechno pořád dokola. Z přemýšlení mě jako vždy probral svým typickým způsobem Pyrokar. S úsměvem na rtech mi začal klepat na rameno : "Co myslíš, půjdeme se podívat, co jsme dostali do výbavy nebo tady budeme stát a počkáme, až si pro nás skřeti přijdou?" zeptal se mě s radostí ve tváři, která mě jako vždy zaručeně dokázala postavit na nohy. Dlouho jsem se nerozmýšlel a zakýval jsem hlavou na důkaz souhlasné odpovědi.

Rychlejším krokem jsme se spolu vydali k našemu stanu, kde jsme měli uschované osobní věci. Celou cestou šel můj přítel přede mnou. Nemohl jsem si nevšimnout jeho dobré nálady, což mi přišlo v tu chvíli trochu divné, vzhledem k naší situaci zde. Pyrokar byl stejně zvláštní člověk - když se mi zdálo, že už hůř být nemůže, přijde s úsměvem na tváři. Vlastně vždycky, když nám něco hrozila, on měl dobrou náladu. Někdy se mi dokonce zdálo, že se v tom dokonce i vyžíval. Jeho poslání bylo bojovat, stavět se nepříteli čelem. A v tom se mi zdála jeho největší chyba, protože není vždy nejtěžší se nepříteli postavit čelem, ale zjistit o něm a jeho pohnutkách co nejvíce, aby bylo příště možné konfliktu předejít. Na to on ale doteď nepřišel, což jsem bralo jako svojí osobní chybu, protože jsem ho to ještě nenaučil. Snad na to budeme mít ještě nějaký čas, povzdechl jsem si pro sebe.

Během chvilky jsme již stáli ve stanu a probírali se svitky, které nám tram strčil Karim. Pár svitků jsem poznal hned, ale ten zbytek jsem viděl poprvé v mém životě. Vypadaly velice staře, bylo na nich vidět, že v sobě skrývají silné magické kouzlo. Z obou stran byly popsány stejným starobylým písmem, které jsem poprvé spatřil u nás v klášterní kapli. Nevím proč, ale ze svitků jsem měl velice dobrý pocit - snad to bylo tím, že jsem se po dlouhé době dostal k magickým věcem, kterým rozumím nebo to i možná bylo tím, že jsem neměl nejmenší představu o tom, co tyto neznámé svitky dělají. Tak či tak, vrátila se mi dobrá nálada, kterou jsem již dlouhou dobu hledal. Možná to tady nebude tak hrozné, vždyť ani není jisté, že nás vůbec skřeti napadnou, říkal jsem si pro sebe. S touto myšlenkou a Pyrokarem po boku jsem vyšel před stan, abychom se i my zapojili do obranné činnosti.

Venku již byly přípravy v plném proudu. První mág, kterého jsme potkali hned před stanem, byl Keiro. Ten nám stručně vylíčil, že hradba potřebuje zesílit na třech místech. Proto je potřeba projít celou farmu a donést cokoliv, čím by se daly tyto místa zesílit. To mě stačilo k tomu, abych už na nic nečekal a vydal se hledal něco, co by nám pomohlo vytvořit ochranou bariéru. Bez dlouhého váhání jsem se rozhodl jít podívat právě tam, kde jsme byli na první prohlídce farmy. Všimnul jsem si tam totiž mnoha věcí, které by se daly použít. Pyrokar se ani moc dlouho nerozmýšlel a vyšel spolu se mnou, stejně neměl moc na výběr. I když bylo všude ohňů dost, vzali jsme si raději ze stojanu mezi stany dvě pochodně, které jsme zapálili v ohništi. Když už jsme byli plně připraveni, vydali jsme se hledat směrem, ze kterého jsme se před pár hodinami vrátili. Nejdřív jsme to vzali k soše na náměstí, odkud jsme chtěli pokračovat ke kovárně a dál k lesu. Když jsme zrovna procházeli okolo oné sochy, vzpomněl jsem si, že když jsem ji viděl poprvé, něco mě na ni zaujalo. I když jsme neměli moc času, rozhodl jsem se ji trošku prozkoumat a přijít na to, co by to mohlo být. Socha stála na kruhovém podstavci, který tvořil i jakousi kašnu, ze které vytékala po stranách voda. Celá socha i s tímto podstavcem byla vysoká asi tři metry. Čím déle jsem se na ni díval, tím více se mi zdála nějak divná.

I když už uběhla nějaká ta minuta, pořád jsem tam jen tak stál a zíral na onu kamennou sochu, neschopen cokoliv objevit. Toho si nemohl nevšimnout Pyrokar, který si stoupl vedle mě a upřeně se zahleděl na onu dominantu náměstí. "Co myslíš, něco se mi na té soše nezdá. Ale za boha nemůžu přijít na to, co by to mohlo být?": zeptal jsem se ho s nadějí, že by i on mohl na něco jednou přijít. Pyrokar se ani nenamáhal, aby si ji lépe prohlédnul a bez přípravy s úsměvem na líci řekl: "Je nějaká nakřivo, takhle by ji přece nikdo normální nepostavil". Na to se hlasitě rozesmál a rozešel se směrem, kterým jsme měli původně namířeno. Chvilku mě trvalo, než jsem si to dal v hlavě do pořádku. "Vždyť má sakra pravdu, je celá úplně nakřivo! A to i vzhledem k tomu, že je jinak všechno zde na místě tak, jak má být" vykřikl jsem. Pyrokar se na chvilku nejistě zastavil a začal mě potajnu pozorovat, zda-li jsem se už úplně nezbláznil. Ale když zjistil, že jsem s jeho přispěním něco objevil, začal se zubit na celé kolo. Proč mě to sakra netrklo dřív, říkal jsem si. Celou dobu jsme se zabývali tím, co je venku před hradbami a nevěnovali pozornost tomu, co je zde uvnitř. Nechtělo se mi věřit, že jsme to měli celou dobu tak blízko a stejně jsme si toho nevšimli. Najednou mě naplnil pocit, který jsem už pár dní nepocítil – hrdost. Byl jsem hrdý na sebe, hrdý na Pyrokara a dokonce i hrdý na to, že jsme dostali příležitost stát se vyvolenými. Konečně jsem se necítil jako pomocná síla, která odře veškerou práci a smetanu slízne někdo jiný. Konečně jsem se stal platnou součástí výpravy. Vítězoslavně jsem se podíval na Pyrokara, který jenom zářil. V tu chvíli jsme si zase dodali trošku ztracené morálky, která zas upevnila naše přátelství, V celém životě jsem se necítil lépe, než právě teď. Po krátké domluvě s mým přítelem jsme se rozhodli, že já zůstanu tady u nálezu a on zajde pro Karima. Konečně všem dokážeme, že nás zbytečně podceňovali, říkal jsem si, když Pyrokar mizel ve tmě.

Ani netrvalo tak dlouho a ze tmy vystoupily čtyři postavy. V jedné z nich jsem ihned poznal Pyrokara, který šel nezvykle v čele. Vedle něho šel Karim a hned za nimi šli ještě další dva mágové. Ani jeden ale nevypadal, že by měl zrovna teď čas se zabývat nějakými spekulacemi, obzvlášť těmi, které vzešly od nás noviců. Moji dobrou náladu mi ale teď nic nevezme, říkal jsem si. Jen všichni došli na moji úroveň, spustil Karim vůdcovským hlasem: " Máme tady práce až nad hlavu, tak doufám, že mě sem netáhnete zcela zbytečně." Teď bylo na mě, abych mu vysvětli, proč jsme ho sem vlastně vytáhli. Sice se mi trošku klepal hlas, ale začal jsem. ."Odpoledne, když jsem tudy procházel poprvé s Keirem, něco mě tady na té soše upoutalo. Pak se ale toho seběhlo tolik, že jsem si na to už nevzpomněl. Nebýt toho, že jsme se sem vypravili podruhé, asi bych na to zapomněl úplně. Celou dobu jsme měly odpovědi na naše otázky hned před obličejem a stejně jsme je nebyli schopni najít. Ale teď se vám to pokusím říct v rychlosti od začátku. V klášteře se mi jednou dostala do ruky kniha, kde bylo popsáno budování měst a hradů a jejich struktura včetně obranných taktik. A v té samé knize bylo popsáno několik případů, ve kterých se mágové zmiňovali o tajném vstupu do podzemních štol, které byly hojně využívány zvlášť v dobách válek. A sám jsi Karime říkal, že se dříve vedla o tuhle oblast válka. A jsme u toho – když jsem se díval na tuto sochu, něco mě na ní zarazilo. Nebýt tady Pyrokara, asi bych na to nikdy nepřišel. Bylo to postavení sochy, která vypadala, jako by se měla každou chvíli složil. Ale přitom zde bylo všechno tak, jak má být, tedy bez známek boje. Takže si myslím, že je tato socha skrytým vstupem do podzemí, kde by se mohli obyvatelé schovat, možná i včetně oné zmiňované výpravy. Problém bude ale v tom, že nemám vůbec zdání, jak se tam dostat." dokončil jsem vítězoslavně můj proslov. Plný optimismu načerpaného z důležitosti jsem čekal, co na to řekne Karim. Ten se chvilkami díval na mě, chvilkami na sochu, zkrátka zřejmě nevěděl, jak se má v tu chvíli zachovat. Také na něm bylo vidět, že by nerad ztratil tvář. Prostě tam jen tak stál a přemýšlel.

Najednou se ale stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Sám velký Karim se rozzářil, až jsem si myslel, že mu nadobro přeskočilo. " A víš že máš asi pravdu" pronesl směrem, kterým jsem stál já. "Vždyť v tom almanachu, který jsme zde našli se o tom píše. Jen nám to nedávalo žádný smysl. Jak jsme to jen mohli přehlédnout." křikl s radostí v hlasu a poslal jednoho z mágů, aby sem ten almanach přinesl. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem se cítil doopravdy jako jeden z nich. V duch jsem se chvástal tak moc, že jsem si ani nevšiml, že se mág i s knihou vrátil zpět. Knihu položil na kamennou obrubu kašny a poodstoupil dozadu, aby udělal Karimovi místo. Než se ale stačil kdokoliv z nás do knihy podívat, stalo se něco, co nás všechny plně vrátilo do zdejší reality. Všechno okolo nás znenadání hrobově ztichlo. Všichni, co jsme tam v tu chvíli stáli jsme se podívali jeden na druhého. Nikdo nechápal, co se děje. Jediný Karim se ze zvláštním výrazem v očích, který jsem u něj doposud nikdy neviděl, rozběhl ke hradbám. Než ale stihl doběhnout daleko, ozvala se věta, z které nám úplně ztuhla krev v žilách – skřeti útočí!!