Den 124.
Poslední dobou se tu děje až příliš mnoho zajímavých věcí, ale jakoby se mi vyhýbaly. Je tu nuda. Jen se tak poflakuju po městě a koukám hezkých holkám na zadky. Občas se stavím u Coragona v jeho krčmě. Musím přiznat, jeho pivo je to nejlepší v celém Khorinisu. Navíc Coragon je fajn týpek a to už jen z důvodu, že taky nenávidí toho náfuku Valentina z bohatýrské čtvrti. Však já si na něj někdy v noci počkám a zmaluju mu tu jeho teplou prdel. Chtělo by to něco zajímavého, nějaké vzrušení, nějakou zlodějinu. Ale kde? Vždyť stráže jsou ve městě na každém rohu a po předešlých incidentech za denního světla si už dávaj sakra velký pozor. Možná bych mohl zkusit najít něco v přístavu. Slyšel jsem, že Kardif, hospodský v tamější krčmě, má vždy nějaký tip. Dnes večer se tam určitě zajdu podívat.

Den 125.
No konečně. V dalších dnech mám o práci postaráno. Včera jsem byl u Kardifa. U vchodu do hospody mne zastavil jakýsi podivný chlap jménem Moe. Chtěl ode mě prachy za vstup. To tak. Moje zlaťáky pokryjou tak tak moje potřeby a ne, abych je ještě dával nějakýmu machýrkovi. No ale on byl zřejmě jiného názoru a chtěl si je vzít násilím. Nechtěl jsem se s ním rubat před hospodou. Je to moc na očích a mohl by si toho někdo z noční hlídky všimnout a to by pak byl velký průser. Běžel jsem za skladiště, tam kde Alrik pořádá souboje. Naivně mne následoval. Pak jsem rychle zahnul do uličky a počkal si za rožkem, až za mnou vběhne. Hrál pro mne moment překvapení. Jakmile se ten všivák objevil, šlahl jsem ho svým palcátem do břicha tak silně, jak jen to šlo. Sklátil se k zemi. Brzo bude zas v pohodě, jen ho to bude trochu bolet. Taková malá vizitka ode mne, aby si příště dal bacha na koho si vyskakuje. Vzal jsem si jeho zlato a odebral jsem se zpět ke krčmě.

Uvnitř bylo celkem plno. Potkal jsem tam lidi, o kterých bych si vůbec nemyslel, že chodí večer popíjet zrovna sem. Hned jsem si objednal něco k pití. Dobrému pivečku nikdy neodolám. Nenápadně jsem se Kardifa zeptal, zda by pro mne neměl nějaké informace. On ale jak je vidno není žádný troškař a tvrdě z takových lidí jako já profituje. Ale nedalo se nic dělat. Naštěstí nechtěl moc. Jen pět zlatých za jednu zprávu. Samozřejmě jsem se jej hned zeptal, zda neví o nějaké práci. Začal mluvit o mistrech v obchodní ulici. To ale není nic pro mě. Aby mě někdo nutil pracovat tímto způsobem. To ne. Stačí mi jen pohled na ty zabedněnce. Bosper je malý rozmazlený chudáček, který je nyní všem pro smích, protože mu přímo z jeho baráku za bílého dne někdo ukradl luk. Bože, jak může být někdo tak tupý jako on. Constantino, alchymista, je blázen. Každý den míchá ty svoje byliny, to bych já prostě nemoh. Dělat u kováře Harada by mohlo být zajímavé, ale zase se u toho člověk strašně zapotí. Furt mlátit do meče jak pomatený...Já prostě potřebuju něco akčnějšího, při čemž stoupne adrenalin až do mozku.

Měl jsem pocit, že Kardif toho musí vědět víc. Nemýlil jsem se. Nejdřív se ujistil, že nenaslouchá nikdo podezřelý, a potom mne poslal za Nagurem, který pro mne prý určitě něco bude mít. Měl jsem štěstí. Nagur zrovna popíjel s přáteli u jednoho ze stolů. Když jsem na něj vše vybalil, vzal mne na místo, kde budeme samotní. Nešli jsme daleko. Jen za Halvorův obchod s rybami. Tam to na mě vše vybalil. Mluvil o Beltramovi, obchodníkovi z tržiště, který měl posla. Nagur jej ale zabil. To ale byl ale jen začátek. Chtěl po mne, abych se teď nechal Beltramem najmout jako jeho nový poslíček a přinést pro něj jeden balíček od Akila z jeho farmy. Teda ne pro něj, ale pro Nagura. Nejdříve jsem váhal. Vidina zlata a pořádné akce mne však vtáhla do tohoto bláznivého plánu. Ještě jsem se s ním dohodnul na odměně, aby mne pak nějak sprostě neošmelil. Já takové týpky znám. Zdánlivě malí zlodějíčkové, ale dokážou se z nich vyklubat pořádní bastardi, kteří vám v životě kvalitně zatopí.

Den 126.
Vše šlo jako po másle. Ten naivní tupec Beltram mě samozřejmě vzal jako svého posla a poslal mne za Akilem. Osel. Vydal jsem se tedy na farmu. Dlouho jsem nebyl za hradbami města, a tak mne trochu překvapila smečka vlků kousek za branou. Naštěstí jsem na podobné situace dobře vybaven. Prvně se mi tak naskytla možnost prubnout novou kuši. Koupil jsem ji od nějakého týpka z přístavu za vynikající cenu. Byla stokrát lepší než ten luk, který jsem měl předtím. Vždyť s tím krámem jsem nedokázal odstřelit ani tlustého krysokrta natož pak nějakého vlka. Hned první střela ukázala, že to byl fakt dobrej kauf. První vlk jen zaskučel a složil se na zem. To však nezůstalo bez povšimnutí. Ostatní dva se ke mne rozběhli. Trochu jsem dostal strach. Přesto jsem se však dokázal soustředit do další střely. Zásah. Šíp jemně zasvištěl vzduchem a zabodl se do hlavy jedné z těch hnusných bestií. Ještě však zbýval jeden papes. Řítil se ke mně jako blesk. Už nebyl čas na střelu. Vlk doběhl těsně přede mne a zadníma nohama se odrazil od země. Na poslední chvíli jsem stačil odhodit kuši na zem a vytasit svůj meč před sebe, abych odrazil jeho útok. Zvíře spadlo na zem. Nedal jsem mu další příležitost k útoku a ihned jsem jej probodnul. Uff...Už jsem myslel, že mě ten všivák sejme. Měl jsem štěstí. Ne! Štěstí neexistuje. Je to jen v nás, v člověku, jak si věří. Věřil jsem si.

Na další cestě na mne už žádné překvapení nečekalo. Ale zato na farmě bylo dusno. Zrovna si tam udělali výlet z žoldáci od Onara. Přišli si pro zásoby, které Akil pracně nastřádal. Ten moc upovídaný zrovna nebyl. Zužovali jej ti chlupatí sviňáci. Tahle situace se musela co nejdřív vyřídit. Akil se nějak neměl k tomu, aby mi dal ten balík. Ve vzduchu ale něco vyselo. Někteří farmáři byli už pořádně nasraní. Musel jsem zasáhnout.

Jeden z žoldáků, Engardo, se mi nelíbil už tím jaký měl ksicht. Když jsem na něj promluvil, neobtěžoval se a se slovy: "Vypadni nebo ti svou sekerou rozpůlím prdel na půlky" mne pěkně odpálkoval. Ten chlapík už asi dlouho nedostal přes hubu. Nyní byl konečně čas, abych to napravil. Vytasil jsem svůj meč a rychlým pohybem vlevo jsem jej udeřil. Byl evidentně překvapený. Svůj meč však vytáhnout nestačil. Jeho kámoš ho ale nenechal na holičkách. Chtěl jít po mě. Nedostal se k tomu. Skupina přihlížejících farmářů se na něj bez milosti vrhla. Srpy, palice, klacky. Primitivní zbraně, ale přesto dokázali dobře vyzbrojeného žoldáka doslova zničit. Mezitím jsem si nechal zajet svůj meč podél těla a několika dalšími kroky udělal otočku, přičemž jsem Engardovi zasadil další ránu. Chytl se za břicho. Pak se smrtící nástroj dostal nad mou hlavu a já jím vší silou sekl napříč hrudí zkrvaveného žoldáka. Postavil jsem se bokem k němu. On ustoupil. Z posledních sil vytáhl svůj palcát. Snažil se, ale marně. Rychle jsem k němu přiskočil a proťal jeho bok. Naposledy vydechnul. Vzal jsem si jeho zlato. Nikdy jej není dost.

Daleko hůře než Engardo skončil jeho přítel. Chudák. Nebyl na něj hezký pohled. V ten moment ke mně přistoupil Akil. Poděkoval mi za záchranu. Nicméně na to nebyl čas. Potřeboval jsem ten balík. Hned na to také přišla řeč. Akil už prý věděl, že přijdu. Dal mi celkem těžký pakl. Dlouho jsem se nezdržoval a odebral se zpět do města. Potřeboval jsem se vyspat. Byl to namáhavý den. Balík jsem pečlivě uzamknul ve své truhlici.

Den 127.
Včerejšek byl hrozný. Ráno jsem vstal celý zpocený. Měl jsem špatné spaní, noční můry. Nevím čím to, ale začal jsem mít pochyby o sobě. O tom, co dělám. O tom, jaký jsem. Ptal jsem se sám sebe. Proč? Vždyť já nejsem typ člověka, který by podváděl, či snad dokonce zabíjel. Nebyl jsem si zase tak jistý, zda to, co dělám, je opravdu to, co chci. Ale už jsem s Nagurem dohodnutý. Nemůžu si dovolit nedodržet naši dohodu. Prospím se a uvidím.

Den 128.
Tak a je to. Asi jsem udělal velkou kravinu, ale moje svědomí mi nedovolilo toho kupce podvést. Navíc když by s tím přilepšil takový chmaták jako Nagur. Balík jsem donesl Beltramovi. Dal mi půl sta zlatých. Blesklo mi také hlavou, že Nagur nebude moc nadšený, že jsem porušil naši dohodu. Když jsem ho podvedl, tak přeci až do konce. Zašel jsem za Andrém, velitelem domoobrany. Vše jsem mu podrobně vyložil a Nagura udal. Andre jej dal ihned zatknout a já získal odměnu za dopadení zločince ve výši 100 zlatých. Šel jsem domů. Zapálil si stéblo trávy z bažin a v klidu si vykuřoval. Je to už hodně dlouho, co jsem necítil tu nádhernou vůni. Zamyslel jsem se. Konečně jsem jednou udělal dobrou věc. Měl jsem takový dobrý pocit.

Ale jen chvilku. Najednou do mého domu vtrhl Kardif. Nevypadal nadšeně. Projel mnou strach. Říkal, že mne kdosi čeká za Halvorovým obchodem v přístavu. Pak odešel. Byl jsem zvědavý o co jde. Ihned jsem se tam vydal. Bylo krátce po poledni. Byl tam jakýsi chlap. Představil se jako Attila. Samozřejmě mne zajímalo, co po mě chce. Řekl, že vím proč tu jsem. Nedocházelo mi to. Ale v okamžiku, kdy se zmínil o zlodějské gildě, se mi rozjasnilo. Přišel mne snad zabít, protože jsem zradil jednoho z nich? Ani jsem nestačil dokončit tuto myšlenku a už v ruce třímal meč a nevypadal, že si jej jen tak prohlíží. Se zuřivým úsměvem na rtech se na mne vrhl. Reflexivně jsem uskočil švihu jeho meče a vzal jsem nohy na ramena. Neutíkal za mnou. Jen jsem z dáli slyšel: "Najdu si tě".

Ihned jsem se rozhodl, že musím opustit město. Nyní když to píšu, sedím v lese u táboráku a zrovna si opékám maso z mrchožrouta, kterého jsem po cestě ulovil. Budu končit. Slyším nějaké šustění. Asi vlci nebo že by...