Hladina na jezeře byla klidná a narušovala jí jen malá loďka, která plula směrem k malému ostrovu uprostřed. Na ostrově stála stará kobka s ještě starším hřbitovem a rozpadajícími se náhrobky. "Už jsme blízko Fernando." Pronesl postarší mág v sytě červené róbě co jel na loďce, dalšímu, o poznání mladšímu mágovi, který jel na loďce s ním. Ano byl to Fernando, skoro k nerozpoznání mladší. Mohlo mu být tak 18 let. Měl na sobě čerstvě novou róbu mága ohně, bylo jasné, že musel ještě nedávno projít zkouškou. Fernando hleděl na vířící se hladinu jezera a ani to s ním nehnulo. "Je to tvoje první akce, teď můžeš dokázat jak pevně tvé srdce slouží Innosovi. Můžeš dokázat, že jsme tě nepřijali mezi nás, mágy, nadarmo." řekl starší mág.

"Ano mistře Daerosy." pronesl teď tiše Fernando a hleděl dál na hladinu. Za chvíli člun přirazil ke břehu jezera a Daeros vyskočil ven. Následně se jal přivazovat člun ke stromku. Fernando vylezl z loďky jako bez duše a zamířil k ruinám kobky. Daeros k němu přispěchal a vycítil jeho obavy. "Neboj, uvnitř by měl být jeden velice důležitý artefakt pro náš klášter. Jen půjdeme tam dolů, já ho vezmu a pak se vrátíme, nic na tom není." uspokojil ho.
"Ale co když tam budou.... problémy?" řekl velmi nejistě Fernando a zadíval se vyplašenýma očima na Daerose.
"No tak je budeme muset vyřešit, nezapomínej že Innos stojí při nás." řekl mu Daeros a podhlédl na prastarý vstupní portál kobky.
"Ustup." řekl po chvíli zkoumání. Potom vyřkl nějaké zaklínadlo a velký kámen se otočil po polohy při které mohli oba projít dovnitř. Fernando chtěl být nápomocen a tak vykouzlil světlo, které jím rázem otevřelo pohled na staré, mechem pokryté schody.
"Jestli dovolíš, půjdu první." řekl Daeros a nejistě vstoupil na kluzké schody. Oba pak opatrně sestupovali do nitra kobky. Byl tu nesnesitelný puch zatuchliny. Zdálo se, že tu nikdo nebyl tak tisíc let. Fernando se musel neustále zohýbat, jinak by měl plný obličej pavučin.
"Vidím podlahu! Už tam budem." pronesl zepředu Daeros a skutečně se po chvíli sestupu jejich nohy dotkly země. Byla tu malá místnost s poměrně nízkým stropem plným pavučin. Daerosovy oči se však zaměřili na oltář, který se rýsoval na konci obdelníkové místnosti.
"Tam je to co potřebujeme!" řekl a ukázal na oltář.
"Dobře, tak rychle. Vemte co potřebujeme mistře a vypadnem odtud, namám tady z toho dobrý pocit." říkal nejistě Fernando a rozhlížel se kolem sebe.

"Dobře, zatím hlídej." hlesl Daeros a šel k oltáři. Oltář byl plný prastarých ornamentů, stejných jako byly na portálu. Daeros se nad nimi sklonil a začal je zkoumat. Tvořily kruhy a uprostřed nich byli zvláštní tvary které se stáčely do spirál. Bylo jasné, že tohle půjde otevřít jenom magií. Fernando zatím pocházel po kobce a odstraňoval svým mečem pavučiny. Šel na druhou stranu kobky, než byl Daeros. Když odsekával chumáč obzvláště hustých pavučin, tak si všiml nějaké rakve. Váhal jestli má jít pryč nebo né, ale nakonec neodolal. Opatrně natáhl ruku s mečem k oné rakvi a lehce se jí dotkl. Dubové dřevo, zdobení na něm i jemné kování se okamžitě rozpadly v prach. Fernando se lekl a uskočil, ale to nebylo nic proti tomu co uviděl uvnitř. Kostru člověka, která však byla podle vzezření vcelku čerstvá. Jen pár kusů masa se na ní držely, ale ty kusy nebyli seschlé jak by očekával, byli docela čerstvé, dokonce se mu zdálo, že vidí odkapávat krev. Toho vzezření se lekl, že až uskočil. Obrátil se k Daerosovi, ale oslepilo ho světlo tak pronikavé, že musel zavřít oči. I přes víčka viděl mohutnou záři a když začala slábnou, otevřel oči a hnal se k mistrovi. Mistr Daeros právě otevřel pomocí ornamentů oltář a Fernando uvnitř uviděl blyštící se kov. Byl tam kalich tak krásný, že předčil svou krásou všechny kalichy, které Fernando kdy viděl. Byl z poloviny ze stříbra a z druhé poloviny ze zlata. Od jeho patky až k okrajům sálaly plameny vytvořené z roztavených rubínů a dotýkaly se krásných safírů po obvodu. Kalich jakoby sám vydával světlo a zářil do všech stran. Fernando si také všiml, že je něčím naplněn. Když se chtěl podívat blíže, Daeros promluvil.

"Kalich ohně! Jeden z nejdražších a nejvzácnějších artefaktů na celém světě. Podle legendy v něm sám Innos namíchal první ohnivé víno a zaklel tento kalich tak, že v něm bude víno pořád. Je to vlastně počátek naší vinařské kariéry. Teď budeme jako jediný klášter v zemi mít takto mocný artefakt." řekl mocným hlasem. Fernando si ho vyslechl a potom se nedůvěřivě na kalich podíval. Pak si něco uvědomil.
"Když je to tedy tak mocný artefakt, mistře, tak proč není nijak chráněný?" položil otázku nad kterou se Daeros musel zamyslet.
"Abych ti pravdu řekl, tak nemám tušení, asi nám Innos přeje." odbyl ho Daeros, ale sotva to dořekl, v rohu místnosti se něco pohnulo. A v dalším rohu taky. Oba mágové vytasili meče a rozhlíželi se kolem sebe. Kalich i runa sice vydávali světlo, ale do rohů stále nebylo dobře vidět. Mágové stáli připraveni, když najednou z jednoho rohu vyrazil kostlivec a hnal se přímo na ně. Daeros po něm mrštil ohnivou kouli a ta ho plně zasáhla. Kostlivec začal hořet, ale stále běžel k nim. Daeros se rozmáchl svým mečem, který rázem pokryly plameny, a přeťál kostlivce vejpůl.
"Tak už asi chráněný je!" vykřikl Daeros a z rohů se k nim rozběhli další dva kostlivci. Fernando tu stál a nebyl schopný pohybu. Seč chtěl, nohy ho neposlouchaly. Jeden kostlivec běžel přímo na něj a už napřahoval meč.
"Pozor!!!" zařval Daeros, který zrovna zápolil s dalším kostlivcem. Použil nějaké kouzlo, to zasáhlo kostlivce těsně před smrtící ranou a on se rozpadl na jednotlivé kosti.
"Vzpamatuj se, ve jménu Innose, bojuj!!" zařval na zmátořeného Fernanda Daeros. Fernandovi se okamžitě vrátil cit do nohou a myslel na jediné: Utéct. Podíval se na svého mistra zápolícího s kostlivcem, na kalich a na spásné schody nahoru.

"Promiň." řekl potichu kamsi neurčitě a rozběhl se po schodech nahoru. Už mu nevadily pavučiny na obličeji, protože mu byl v patách jeden kostlivec. Utíkal a klouzal po strmých schodech a doufal, že kostlivec bude klouzat taky. Když uviděl světlo, které sálalo zvenku, doslova se vrhl ven a dopadl na spásnou zem před kobkou. Co ale neviděl bylo, že venku se také drali kostlivci ze svých hrobů a snažili se dostat ke kobce. Okamžitě vstal a běžel k loďce, ještě za běhu přesekl provaz, který loďku držel a vrhl se na ní. Posléze začal vesloval doslova o život a za chvíli byl dost daleko od břehu. Viděl jak se naštvaní kostlivci shromažďují u břehu a hrozí mu svými zarezlými zbraňemi. Oddechl si a usadil se pohodlňěji do loďky. Potom si ale uvědomil co provedl a po tváři mu kanula slza. Klekl si na dno loďky a začal se modlit k Innosovi, věděl že je ztracen a odvržen.

V tu samou chvíli ale uviděl, že kostlivci na břehu už nejsou a všichni se tlačí k východu z kobky. Fernando vstal na loďce tak rychle, že se málem přehoupla. Díval se k ostrovu v naději že spatří svého mistra. Uviděl ale jen záblesk modrého oslňujícího světla, který prosvítil i přes kostlivce. Záblesk záhy zmizel a kostlivci se rázem uklidnili. Pomalým krokem se začali vracet na svá místa, zasouvat své zbraňe a zahrabávat se do hrobů. Fernando poposedl v loďce a začal s odhodlaným výrazem veslovat k pevnině.

Šipka vystřelila a přeťala provaz na místě jemného mechanismu. Těžká kovová mříž s obrovským rachotem spadla, až se její hroty na spodu zaryly hluboko do země. Mechanismus byl zničen a to bylo to co Fernando chtěl. Jeden problém byl vyřešen, ale ten další, o to závažnější teprve stál před nimi. Tmavá a chladná chodba se svažovala kamsi do nitra země a nebylo vidět kam. Fernando se zamyslel a potom promluvil k houfu zoufalých banditů.

"Stará těžební šachta. Stála tu ještě když jsme přišli na tohle místo a postavili tu tábor. Abych řekl pravdu, tak nevím kam vede, ale jedno vím jistě – brzo to všichni zjistíme. Až se Krageho tlupě podaří prorazit bránu tak příjdou sem a ujišťuji vás, že s kušemi mohou střílet i přes mříž. Takže navrhuji abych šel první a ostatní za mnou. Musíme držet při sobě abychom se v tom labyrintu neztratili." když domluvil v houfu to začalo vřít šeptáním a hovorem, všichni však vytvořili cestu pro Fernanda, aby se dostal dopředu. Ten si ještě vzal pochodeň, která plála před mříží a vydal se kupředu. Chodba byla porostlá jakýmsi divným mechem, který odporně zapáchal. Fernando se dral tunelem stále dál a cítil jak za ním jdou ostatní. Měl jen mlhavé vzpomínky se kterými si musel vystačit. Domníval se a doufal, že ho chodba zavede tam kam si myslí. Nešli dlouho a chodba se rozšířila do první místnosti. Byla to vlastně jeskyně velká asi jako hlavní sál velitelské tvrze. Jediné co v ní bylo byly staré zrezivělé krumpáče porostlé mechem. Vedli odtud dvě chodby pečlivě opracované a podepřené trámy. Jedna se svažovala ještě více do podzemí a druhá vedla v rovině, alespoň tam kam byl dohled. Fernando na nic nečekal a vnořil se beze slov do té druhé. Byla trochu širší než ta předchozí a také o poznání sušší. Opravdu vedla stále rovně a nikam nezatáčela ani se nesvažovala.

Cesta v přítmí ve stísněné chodbě nebyla příjemná. Přesto se bandité už přes dvě hodiny museli takovou chodbou potácet. Fernando už propadal zoufalství. Podle starých plánů by tato chodba měla ústit v severním lese. Pokud by se vydal hned v oné první místnosti chodbou vlevo, došel by k zatarasenému vchodu do starého dolu. Už měli být dávno venku, ovšem to za předpokladů že někde špatně neodbočili. Zrovna když Fernando zvažoval, že se vrátí, vnořili se bandité do další rozlehlé místnosti. Zároveň však Fernando něco uslyšel a nebyl jediný kdo to slyšel, protože za sebou uslyšel všeobecný šum a tasení mečů. Snažil se uklidňovat sám sebe, že neslyší to co si myslí že to je. Ještě jednou se zaposlouchal a uslyšel ten zvuk znova a ještě jasněji. To děsivé skřípání a vrzání, pištění kolonie tisíců důlních červů. Slyšel dusot jejich slizkých nohou, jak se k nim ženou ze všech postranních chodeb. Bandité se semkli těsně k sobě a utvořili kruh. Fernando se ihned ujal zadávat rozkazy.

"Pevněji, pevněji k sobě. Musíme vydržet než příjdou! Prvně kuše!" Křičel v marné naději, že muže alespoň povzbudí. Sám se mezitím snažil přemýšlet co bude dál. Jestli šlo opravdu o celou kolonii, tak se bandité neměli šanci ubránit. Rozhlížel se kolem sebe a pak si něčeho podstatného všiml. Na konci jedné z chodeb, které odsud vedli, zářilo tlumené a slabé světlo. Byla to jen nepatrná tečka, ale ta tečka mu dávala naději. A zrovna v tu chvíli se sem vlila obrovská masa důlních červů. Fernando viděl, že jich jsou tisíce, neměli šanci je porazit. Pak hromovým hlasem zavelel: "Za mnou! Vidím východ. Musíme utéct! Tyhle neporazíme." hned na to se prodral z kruhu banditů a vrhl se k té chodbě. Utíkal jako šílenec, poháněla ho přadstava, že ho dohání červi. Za sebou slyšel řinkot mečů, jak se první červi střetli s posledními vojáky. V běhu se pomodlil za jejich duše a utíkal dál. Světlo se pořád rozšiřovalo. Bylo větší a větší, až Fernando viděl ústí chodby. Ještě naposled se otočil a ohlédl se za sebe. Viděl že si získal obrovský náskok a další bandité za ním jsou vzdálení tak 30 sáhů. Stále se však neodvažoval zastavit a utíkal dál. K ústí tunelu se vrhl s takovou vervou, že si ani neuvědomil kde ústí. Zastavil se na krajíčku skalnatého srázu jen tak tak, že nespadl. Ještě několik hrůzných okamžiků koukal na vrcholky stromů pod sebou, pak už se ale nedokázal dál vyvažovat a jeho vlastní tělo ho převážilo ven z tunelu. Viděl jak postupně padá a stromy se přibližují. V tu chvíli mu každá vteřina připadala jako věčnost. Připadal si jako pták co létá na obloze. Tak neuvěřitelně volný a nespoutaný. Vzduch rychle proudící kolem něj mu nedovoloval se nadechnout a tak když se vrcholky stromů přiblížily příliš, zavřel oči. Pak ucítil jenom bolest a uviděl tmu...