2. místo - autor: Vojta1122
Čičiči, paladine, čičiči

1. Bláznivý úkol
„Cože? To žertuješ, že ano, Kšištofe?” řekl v klidu Ganelon.
„Šeltoval šem šnad někdy?” zašišlala bezzubá ústa.
„Ne, nikdy. Vždycky s tebou byla nuda. Proto si tě také Helpa vybral jako zástupce,” promluvil znovu Ganelon. A ačkoliv zněl jeho hlas pořád klidně, bylo v něm cítit cosi nového. Jako by se s něčím smířil, nebo si snad cosi uvědomil. „To se úplně zbláznil? Jak může žoldák infiltrovat do lodi plné paladinů, která je navíc stále na moři!?”
„Nemušíš nutně infiltlovat. Štačí žabít!” zasmál se lehce zástupce Helpy, žoldáckého vůdce, když ale zachytil neobvyklý, vyčítavý výraz v žoldákově tváři, opatrně připustil: „Ano, nejšpíš še žblážnil, ale ty ten úkol mušíš vyplnit. Nežapomeň, še mu Kašandla plávě myje podlahu v jeho pokoji a on jí můše udělat čokoliv, pokud odmítneš.”
Bylo to snad poprvé, co se v Ganelonově tváři smísilo zklamání a strach. Kšištofa ten výjev trochu vyděsil a tak rychle zašeptal: „Ve měště še žeptej na muše jménem Humboldt. Pomůše ti. Teď uš ale běš! Ti paladinové na náš ulčitě zaútočí, šme ši jišti, še je povolali kvůli nám. Mušíš je žaštavit!”
A tak se žoldák vydal s lehce svěšenou hlavou na cestu, věda, že když přijal ten šílený úkol, je jeho láska, Kasandra, v bezpečí. Náladu mu to ale příliš nezlepšilo. Kráčel vstříc nesplnitelnému úkolu a možná i smrti. Při cestě do Khorinidu se rozhodl, že se zastaví U mrtvé harpyje a své starosti zapije.
Usedl do hlučné hospody. Halekání opilců bylo doplňováno rvačkou, kterou se snažil krčmář zoufale zastavit. Vzduch byl zde špatně dýchatelný kvůli kouři z dýmek. Ganelon lehce nad zdejším prostředím ohrnul nos, a když si objednal džbán piva, uslyšel ve změti hlasů zvěsti, které se zdály být ještě šílenější než jeho velitel Helpa. Nevěděl, jestli může věřit opilým sedlákům, avšak z naléhavého tónu jejich řeči usoudil, že bude lepší nebrat je zcela na lehkou váhu.
„Jo. A ty kočky se už odvážily i normálně vraždit! Neuvěřitelné, jak se mohly takhle přemnožit. Říkám ti, do města teď nějakou dobu ani nepáchnu!”
Přestal poslouchat a radši si dal další hlt piva. Potom další džbán. A pak ještě další. Nakonec ztratil pojem o čase.

2. Další krok k vykonání pomsty
Magdrion se zahryzl rytíři do trupu. Příjemně zakřupal. Pomstil své rodiče na dalším členovi řádu, který mohl za jejich smrt. Vítězoslavně zařval, zamával křídly a vypustil ze svého chřtánu proud ohně. Do jeho radosti pod ním ale zachroptěl umírající paladin: „Brzy... chrocht... už brzy... echrr...tu budou. Ech. Celá... celá loď! Grch! Za... bijou tě!”
„Mě? Nikdy,” řekl arogantně Magdrion svým hlubokým hlasem, lehce se vznesl a sežehl svého nepřítele od hlavy až k patě. Pak vyletěl k husté vrstvě oblaků.
Když v letu sežral malou volavku, začal přemýšlet o tom, co mu řekl umírající rytíř a také o tom, kolik jeho přátel z řádu už zabil. To, že ho chtějí zabít je logické.
Magdrion neměl strach ani ze stovky paladinů, stále ale pamatoval, že jeho rodiče zabil jeden jediný člověk. Pro podobného vrahouna by byl slabým soupeřem. Zamyslel se: „Povídal, že sem pluje loď, která jich je plná. Chtějí mě zabít.” Zpomalil let a pyšně zavrčel. „Král na mě posílá paladiny. Na mě! Otec by byl hrdý. Teď mám možnost k dokončení své pomsty. Zničím tu loď, dokud je ještě na moři!”
Drak zařval, mávnul křídly a zamířil pryč z Hornického údolí. Hradu se raději vyhnul. Vzduch mu svištěl v uších. Netrvalo dlouho a už byl v průsmyku. Tam na něj ale dolehla únava a hlad. Blížil se večer. Rozhodl se, že si něco uloví a pak v bezpečí přespí. Však paladinové ještě počkají.

3. Špatné zprávy
Mourek zívl a protáhl se, když znenadání uslyšel: „Jedeš, ty mrcho!” Zaječel a utekl ven z domu, ve kterém tak troufale přenocoval. Uložit se ve čtvrti lidí s pěkným oblečením nebylo ani trošičku bezpečné. Hodlal seskočit z hradeb dolů k místu pro prodávání, tak zvanému tržišti, kde se usídlily kočky, ale najednou zpoza hromady bedýnek, za kterými se ukrýval, uviděl důležitou lidskou plechovku. Tvářila se tak vesele, jako by dostala misku s mlékem. Z toho ale lidé většinou příliš hodně neradují, na rozdíl od jeho druhu. Zatoužil zjistit, proč má takovou radost a sledovat ji. Kousek opodál ale pobíhala myš, která byla také rozhodně pronásledování hodna. Mourek měl problém se přemoci a nevyrazit radši za ní. Nakonec ale přeci následoval plechovku. Jeho mourovatý kožich mu kupodivu dobře umožňoval splynout s kameny namlácenými do země.
Plechovka zalezla do velké lidské boudičky se spoustou květin okolo. Tam už by se Mourek nedostal a tak se rozhodl poslouchat pod malými děrami, kterým lidé rádi říkali okna. Podle dupotu usoudil, že plechovka vlezla do místnosti a následně uslyšel hlas toho starého člověka v červeném hadru. Byl to krásný, příjemný a hluboký hlas, který měl Mourek rád. Musel dávat pozor, aby nezapředl.
„Takže už to víte, lorde Hagene,” řekl Hlas.
„Ano,” odpověděla Plechovka „Přijdou všichni, celá loď paladinů a my konečně zatočíme s naším problémem!”
Mourek nastražil uši. Celá loď plechovek má připlavat, aby pozabíjela všechny jeho bratry a sestry. Nemělo smyslu lhát, kočky dělaly lidem pořádnou neplechu. Už mnohým z nich vydrápaly oči a navíc se zabydlely na jejich místě pro prodávání, ze kterého udělaly svůj domov, do nějž nikoho nepustily. Byly jich rodiny a rodiny. Klany a klany. Tohle nesměl nechat jen tak. Musí ostatní upozornit.
„A náš kočičí problém jste také vyřešil?” zeptal se lord Hagen.
„Ano, čekáme už jen na dva kameny,” odpověděl vrchní mág kruhu ohně. To ale Mourek neslyšel, protože už byl pryč.

4. Setkání
Ganelon se probral. Ležel na zemi, kdesi mezi stromy. Byl zcela nahý. Žádné probuzení po propité noci nebylo tak zvláštní. Vždy mu zůstaly alespoň trenýrky, ale tohle? Pohlédl mezi nohy, zamračil se a vzdychl: „Aspoň, že Kasandře to nevadí.”
Ranní záhady však pokračovaly. Ten, kdo Ganelonovi vzal všechny věci, ponechal vedle něj výměnou nové oblečení, rytířské vybavení, zbroj nevyjímaje, a džbánek s pivem.
Začal se pomalu oblékat do nových hadrů, když mu na hlavě přistála větev. Podíval se nahoru a uviděl veverku, řehtající se lidským smíchem.
„Aha. Takže sen,” prohlásil Ganelon nahlas a sebejistě. Pak si ale vzpomněl na klacek, který ho praštil, nahmátl bouli na hlavě, a uvědomil si, že bolest je moc skutečná na to, aby spal.
Když měl na sobě i brnění, velice váhavě udělal krok vpřed. Nevěděl proč, ale kdesi uvnitř hlavy cítil, kudy má jít, aby došel k cestě vedoucí do města. Vyrazil určitým směrem, aniž by vše důkladně zvážil. Nikdy dřív se mu nestalo, že by svému podvědomí tolik důvěřoval.
Podivnosti nebraly konce. Ze stromů se na něj smály veverky a krásné, zdravé, zelené listy nalétávaly ze stromů přímo do jeho obličeje. Připadalo mu, že se svět (nebo on sám) naprosto zbláznil. A nebyl vůbec daleko od pravdy.
Byl již blízko u cesty. Jakmile ji spatřil, zaradoval se a zrychlil krok, avšak zakopnul o větev. Neupadl. Podařilo se mu udržet rovnováhu, což zpochybnilo jeho teorii o tom, že podivně zkreslená realita je vlastně dílem kocoviny a především zbytků opilosti po včerejší propité noci.
Věci se ale začaly postupně vyjasňovat. Veverky se už více nesmály a listí zůstalo na svých stromech. Ganelon byl dokonale zmaten. Proč je vše najednou zase v pořádku? Opět zauvažoval nad vypitým alkoholem. Něco takového jako dnes se mu ale nikdy nestalo a o chlastání už přece něco věděl. Byl snad les, ve kterém se objevil začarovaný? Než měl čas zvážit i tuto teorii, osud mu přichystal další překvapení.
Naproti němu kráčel po lesní cestě elegantními kroky mourovatý kocour.
„Čičiči!” lákal zvíře Ganelon.
„Drž hubu,” odpovědělo hrubě, avšak se spoustou humoru v hlase.
Tentokrát už Ganelon zůstal v klidu. Po tom, co toho dne již zažil, ho mluvící, vulgární kočka nemohla vyvést z míry. Namísto údivu se jí zeptal: „Kdo jsi a co chceš?”
„Jsem Mourek a hledám někoho, kdo by mi pomohl. Do města plave bouda plechovek. Vy jim snad říkáte paladinové. Musím přijít na způsob, jak je pozabíjet,” odpověděl kocour.
Ganelona Mourkova odpověď překvapila. Měli stejný cíl. Jak by mu ale mohl pomoci kocour proti celé lodi paladinů? A co mu má teď říct? Než aby dále prodlužoval ticho, které se mezi nimi rozhostilo, řekl to první, co měl na jazyku: „Taky je musím zabít.”
„To je zvláštní, vypadáš taky jako plechovka,” začal Mourek podezřívavým tónem. Ganelon mu ale naznačil, že rytířská zbroj, kterou má na sobě je jen užitečný převlek. Kocour ho přejel svým důkladným zrakem a řekl vysokým, avšak drsným hlasem: „Výborně, pojďme k městu.”
„Počkat!” zvolal převlečený žoldák, když se náhle zorientoval a uvědomil si, kde se vlastně nachází. „Což takhle jít okolo majáku? Můžeme tam vymyslet plán a taky včas uvidíme loď, pokud by se blížila!”
Mourek jen mňouknul na souhlas. A tak se oba vydali k majáku temnou lesní cestou.
Majestátní věž nad mořem byla nedaleko. Ganelon vymohl od správce přístup a se svým zvířecím přítelem v náručí vyběhl nahoru. Tam se před nimi rozprostřel nádherný výhled na přístav a moře. Město Khorinis se ještě pomalu probouzelo ze spánku. Obyvatelé vylévali do ulic ranní splašky a z hospody se potácelo ven několik opilců. Ten den bylo moře velice klidné a tiché, malé vlnky se sotva zmohly na nějaký šum. Odráželo jasný sluneční svit, přesto bylo stále možné daleko dohlédnout. Paladinská galéra však zatím nebyla na obzoru.
„Tak co uděláme?” vyhrkl Ganelon.
„Já se tedy nejdříve umeju,” řekl Mourek a začal si olizovat tlapku.
„To jsi teda pomocník,” zabručel žoldák, sundal z ruky koženou rukavici a pohladil kocoura po hlavě. Spokojeně zapředl a usadil se Ganelonovi v klíně. Seděli asi hodinu a nic je nenapadlo, když najednou uslyšeli strašlivý řev pod věží. Okamžitě zpozorněli a seběhli dolů. To co viděli, je náramně vyděsilo. Před majákem stál asi dva metry vysoký drak a trhal tělo správce.
Mourek zaprskal, zatímco Ganelon začal ve strachu pomalu, krok za krokem ustupovat. Rudě zbarvené monstrum kolem sebe rozsévalo hrůzu, a jakmile ukouslo správci hlavu, zaměřilo svou pozornost na člověka s kočkou.
„Doufám, že vy už nebudete tak pošetilí, abyste mi zkusili odporovat,” řekl drsným hlubokým hlasem autoritativně drak.
„Nne,” vykoktal Ganelon.
„Chci se pomstít paladinskému řádu za...” Magdrion se zarazil „Ty vypadáš jako jeden z nich! Zabiju tě!” Rozeběhl se.
„Ne! To je jen převlek! Já musím infiltrovat loď paladinů, která sem pluje... Nebo je zabít...” vystřelil ze sebe rychle žoldák.
„Má pravdu. I já je chci zabít,” dodal Mourek.
Drak se náhle zastavil. „Máte štěstí, že poznám, když někdo lže. Jinak bych vás oba na místě zabil,” křičel stále ještě děsivě na oba dva Magdrion. Navázal už ale příjemnějším hlasem (lze-li vůbec dračí hlas nazvat příjemným): „Checheche! Tak to máme stejný záměr! Společně je můžeme zničit. Pojďte, sedněte mi na hřbet a jdeme na ně!”
Ganelon si nejdřív nebyl jist, jestli může věřit nestvůře, která ho ještě před chvílí chtěla zabít, ale díky jeho pohodové, také trochu lehkovážné povaze a především díky Mourkovi, který už k drakovi mířil, rozhodl se nakonec důvěřovat.

5. Konečné řešení kočičí otázky
„Podívejte, lorde Hagene, to je ale veliký pták, co právě odlétl od majáku,” řekl nejvyšší ohnivý mág.
„Při vší úctě, mistře, máme důležitější věci k vyřešení. Je vše připraveno? Jindy už nebudeme mít takovou příležitost kočky zastavit!”
„Ach ano, je. Pokud chcete, můžeme začít...”
„A neřeknete mi přece jenom, co hodláte udělat?”
„Ne, bude to překvapení!”
Nejvyšší mág, stojící na střeše kasáren, dal znamení svým čtyřem nejlepším kouzelníkům, rozestaveným na strategických pozicích okolo tržiště. Vzduchem se neslo chaotické kočičí mňoukání, které utvářelo skličující atmosféru. Vytáhl podivný modrý, hranolovitý kámen a začal mumlat jakási cizí slova. Věc v jeho rukách se pomalu vznesla a přeměnila se v blankytnou zářící mlhovinu. Jako by někdo nad kasárnami rozžehl lampu. Po chvíli se začala rozsvěcet další světla, na městské bráně, na hradbě Horní čtvrti, na Adanově chrámu a také na Šibeničním náměstí.
Hagen sledoval činnost Innosových kněží se zatajeným dechem. Modrá světla se zvětšovala a najednou všech pět vyletělo prudce nahoru nad střed tržiště. Střetla se a vytvořila oslepující zdroj světla. Paladin si zakryl oči, přesto byl nucen poslouchat ohlušující hřmění. Když vše přestalo, podíval se opět na tržiště. Před očima se mu zjevilo něco bizarního.
Nad městským tržištěm se klenula lehce zářící, modrá, avšak průhledná kupole. Magická bariéra! Co to má být? Výsměch osudu? Hagen nechápal, co se stalo. Proč věznit kočky v magické bariéře uprostřed města? Toto řešení postrádalo logické opodstatnění! Rozzuřeně pohlédl na vrchního mága.
„Jak se vám to líbí? Žádná kočka už odtud neuteče! A krmit je můžeme zločinci odsouzenými na smrt!” řekl kouzelník s úsměvem.
Hagen se chtěl rozkřičet. Jeho postavení mu však neumožňovalo nic jiného, než skrytě dusit vztek kdesi uvnitř svého těla. Takové naivní řešení! Jak mohlo vzejít z hlavy nejvyššího představeného Innosova kultu? Trvalo mu několik sekund, než se zmohl na odpověď: „Ehm, radši bych preferoval, kdybyste ty kočky zabil, mistře.”
A pak dodal mág poslední třešinku na dort upečený ze všech prapodivných událostí posledních dní. Začal odříkávat další kouzlo. Jeho šedivé vlasy najednou získaly světle hnědou barvu, plnovous se smrskl na malý knírek a hluboký hlas jako by přeskočil o tóninu výš a zmutoval v pisklavý a skřehotavý hláseček. Člověk před Hagenem omládl nejméně o šedesát let. Ukončiv své kouzlo povídá: „Zabít zvířátka? To by Mud nikdy neudělal!”

6. Plán
Pohled na svět z dračího hřbetu byl úžasný.
„Docela ti závidím, Magdrione,” řekl Ganelon a Mourek v jeho náručí souhlasně zamňoukal.
Drak se zasmál: „Ano, to se ti nedivím. Poslyšte, jak to tedy celé provedeme?”
„Myslíš, jak pozabíjíme plechovky?” zeptal se mazaný kocour. „Měl bych plán. Celou akci provedeme, až se Slunce schová za hory. Nejdřív se musíme já a Ganelon dostat na tu plovací boudu. Až tam budeme, vyvoláš, Magdrione, zmatek. To by šlo udělat tím, že donutíš hořet velké hadry, které bývají zavěšené na těch lidmi upravených stromech bez listů. Většina plechovek se bude pokoušet zničit oheň, ale určitě se najdou i takoví, kteří budou zjišťovat, odkud se objevil. To bude moje a Ganelonova chvíle. Já jsem malý a nenápadný, nebude problém, abych prozkoumal boudu a našel všechny osamocené lidi. Ganelon je díky tomu, že vypadá jako jeden z nich, bude moci jednoduše zabít. A pak přiletíš ty, Magdrione! Společnými silami je povraždíme!”
„To zní skvěle!” zaradoval se drak a uznale zařval.
„Ano, opravdu výborné!” přidal se Ganelon. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, že v rukou drží mluvícího kocoura a letí na drakovi zničit paladiny. Kdo by mu jen mohl takový hloupý příběh věřit?

7. Loď
Magdrion plachtil vysoko nad lodí, skryt rouškou tmy a mlhy. Ti dva malí tvorečkové už byli na palubě. Nakonec se ukázali jako docela slušná pomoc, ale vše by samozřejmě zvládl i bez nich.
Nastal čas zapálit plachty. Vrhl se střemhlav dolů, vítr mu kvílel v uších jako nikdy předtím a když uviděl galéru, vypustil z chřtánu tak velkou vlnu plamenů, že její žár vadil i jemu samotnému. Ale vyplatilo se. Plachty hořely. Mávnul křídly a byl zase pryč z dohledu hlídkujících vojáků. V tu chvíli si uvědomil, jak už je z dlouhého letu unavený.
Na lodi zavládl zmatek. Ze všech stran byly slyšet panické výkřiky. Hořící plachty vydávaly nepříjemné teplo a ve zpocených tvářích rytířů se zračil děs. Ganelonova a Mourkova chvíle nadešla.
„Prohledej spací místa. Pokud v nich někdo zůstal, zabij, ale dej si pozor, ať tě nevidí s krvavým ostrým proutkem! Sejdeme se pak u kola na otáčení!” mňoukl Mourek a vyběhl do chaosu. Všude byla spousta plechovek, žádná ho však neviděla. Rozhodl se podívat do spodku plovoucí boudičky. Skákal dolů po dřevěných schodech a všude okolo byl slyšet surový dupot. Dole by byla pro oko člověka až příliš tma, avšak kočka viděla vše, co potřebovala. Hluk zvenčí sem už takřka nedoléhal. Obešel velkou spodní místnost a našel tam dva pochrupující muže a spoustu kulatých předmětů.
Vydal se zpátky nahoru. Našlapoval velice opatrně, ale ani naléhavost situace tentokrát nezabránila jeho kočičím reflexům. Potřeboval dobrousit drápky a hladké, pečlivě řezané schody paladinské galéry si říkaly o to, aby Mourek tento nedostatek napravil právě na nich.
Vyběhnuv zpět na palubu spatřil Ganelona v rukou třímajícího cizí obouruční meč, pravděpodobně původně patřící některé z jeho obětí. Jen co se jejich zraky střetly, naznačil Mourek žoldákovi, že dole jsou další rytíři na zabití.
Ihned vyběhl za kocourem. Co by jen mohl někdo teď dělat v podpalubí? Když byl skoro dole, uslyšel hlasy:
„Ty vole, vstávej! Máme průser!”
„Jakto?”
„Nahoře, na palubě, se něco děje! Což to neslyšíš?”
„Chrmpf, ano, eh...”
„A my dva jsme se ulili z hlídky, abychom tu mohli nerušeně spát!”
„Hej vy dva! Pojďte sem!” zařval na rytíře Ganelon silným, nadřazeným hlasem. Oba sebou leknutím trhnuli a pak provinile, neozbrojení a bez brnění, provinile vyrazili k žoldáckému špehovi. „Kapitán zuří. Mám vás k němu dovést. Nuže, jdeme!”
Jakmile byli oba vojáci před Ganelonem, uslyšeli skřípot tasené čepele. Než se ale stihli ohlédnout, letěly už jejich hlavy k dřevěné podlaze. A v tutéž chvíli otřásla lodí ohromná rána.
Magdrionovi došla trpělivost. Trvalo to až moc dlouho. Naletěl na houf paladinů a silně narazil do lodi. Ti, kteří náraz draka přežili, byli okamžitě zpraženi ohněm. Náhle skupina rytířů vytáhla kuše. Než však stihli udělat více, Magdrion po nich skočil a tvrdě je srazil k zemi. Dalšímu, který na něj vyrazil, ukousl nemilosrdně hlavu.
Pouhá Magdrionova přítomnost způsobila další vlnu paniky, když ale členové paladinského řádu viděli, jak si drak hravě poradil s téměř polovinou jejich posádky, vytratila se veškerá organizovanost a každý už hleděl jen na to, aby zachránil svůj život. Rytíři utíkali přes palubu, a jakmile některý upadl, byl nemilosrdně ušlapán zběsile prchajícími vojáky za ním. Všechno ale zastavil kouzlem zesílený hlas ohnivého mága, který se ozval od kormidla: „Okamžitě se seberte a obkličte ho! To nevidíte, že je ještě mladý!? Dělejte! Obkličte ho!”
Jen co to dořekl, zkusil Magdrion uletět. Bylo by se mu to podařilo, jenže odněkud se přiřítily řetězy se závažím, které mu svázaly nohy a znemožnily vzlet. Mág se hlasitě zasmál a i vyděšené výrazy na tvářích rytířů vystřídaly posměšné úšklebky. Pomalu se rozestavili okolo zamýšlené oběti, avšak v dostatečné vzdálenosti, aby jim nic neudělal dračí oheň.
„Na můj povel ho rozsekáte!” zakřičel mág. Magdrion sebou vyděšeně házel. Pomsta dokonána nebude a on skončí stejně jako jeho rodiče. Dostane se mu ale hrdé smrti. „Připravte se... pozor...”
Místo povelu k útoku se však jen ozvalo ošklivé zachroptění. Všichni vyděšeně vzhlédli nahoru ke kormidlu a mnozí následně hrůzou vykřikli. Z kouzelníkovy hrudi pomalu vystupovala zkrvavená čepel. Na rameno umírajícího mága vyskočil kocour a začal se hlasitě smát.
Mezitím povolily Magdrionovy řetězy. Zatímco všichni bezhlavě zírali nahoru, on se osvobodil a ihned skočil po skupince pěti paladinů. Uviděl, jak několik dalších běží nahoru za probodnutým kouzelníkem. Okamžitě na ně vychrlil sprchu ohně. Zakřičeli bolestí a sesunuli se z hořícího schodiště.
Už zbývalo jen málo nepřátel a všichni se dali na útěk. Ale kam chtějí utíkat? Magdrion se zasmál. Rozeběhl se za nimi a začal je jednoho po druhém trhat. Nic jiného mu nemohlo učinit takové potěšení. Dřevěná podlaha lodi se barvila krví. Pokaždé, kdych někoho z nepřátel roztrhl, připomínala mu krev stříkající z těla fontánku. Avšak ve vášni zabíjení si nevšiml, že mu kdosi vyšplhal na hřbet. Rytíř se chystal drakovi proříznout hrdlo. Na poslední chvíli však Ganelon, který zrovna přiběhl, strhl vojáka dolů a probodl mu srdce. Zbylí paladinové ze strachu skočili do vody, kde se kvůli svým těžkým brněním utopili.
Mourek, Magdrion i Ganelon na sebe jen unaveně pohlédli. „Jdeme spát,” řekl jeden z nich. Více slov nebylo potřeba.

8. Ráno
Mourek se probudil, mňouknul, zívnul a protáhl se. Loď nyní už připomínala pouze obrovský ohořelý člun. Magdrion stále hlasitě chrápal, Ganelon však nebyl na místě. To kocourovi ale příliš starostí nedělalo, dostal hlad a tak se vydal hledat něco k snědku. Než však stačil rozmyslet, kam půjde, běžel k němu Ganelon, držel cosi kulatého a bílého v rukou a naléhavě s tím mával nad hlavou. Svým dupotem probudil i tvrdě spícího draka.
„Všechno je jinak! Všechno je jinak!” křičel.
„Co je jinak?” pravil ospale Magdrion.
„Všechno!” vydechnul Ganelon, když přiběhl ke svým dvěma společníkům a položil před sebe bílou kulatou věc. „Proč si myslíte, že ti paladinové pluli na Khorinis?”
„Přece kvůli tomu, aby mě zabili! Ale to se jim nepovedlo!” ozval se hrdý hlas.
„Ale kdeže! Pluli tam kvůli problémům s námi, kočkami,” řekl klidně Mourek.
„No vidíte. A já myslel, že chtěli zlikvidovat nás, žoldáky,” doplnil Ganelon. „Ale vše je jinak! Ani jeden jsme neměli pravdu,” dořekl a kopl do bílé koule.
„Co to je?”
„Míč!” odpověděl Ganelon. „Obyčejný fotbalový míč! A my jsme v noci povraždili vengardský paladinský fotbalový tým! Na Khorinidu se měli utkat s tamějším mužstvem!”
„Ale jeden z rytířů, které jsem zabil na ostrově, mi zcela jednoznačně říkal, že tahle výprava se koná jenom kvůli mně! Já to nechápu!” namítl Magdrion.
„Je víc věcí k nepochopení!” pokračoval žoldák. „Například jak jsem se dostal k téhle zbroji!?”
„Na to mám odpověď já!” zazněl ten nejmajestátnější hlas ze všech. A pak se zjevil. Innos! Mourek a Ganelon okamžitě předvedli tu nejhlubší úklonu, kdežto Magdrion jen nenápadně pohnul hlavou.
„Nechtě těch poct, přátelé. Neberte mě jako vašeho boha, ale jako starého známého, alespoň pro dnes,” pravil Innos. „Přišel vám poděkovat za to, že jste prvotřídně splnili můj plán! Jak tvoje zbroj, Ganelone tak vaše setkání a mnoho dalších souher náhod, všechno je to moje dílo. Ti vengardští, hráli tak mizernej fotbal, že si nic jiného, než smrt nezasloužili.”
Ganelon nevěděl, jestli se doopravdy zbláznil, ale rozhodl věřit tomu, co viděl a slyšel. A jelikož Innos chtěl, aby se k němu choval jako ke známému, navrhl: „Co si takhle trochu zakopat?”
Mourek souhlasně zamručel a Innos řekl: „Tomu se nedá říct ne!” Jen Magdrion zaujal negativní postoj. „Pche, fotbal, taková nuda,” zabručel.
A tak, zatímco se ostatní pustili do hrátek s míčem, on si ještě lehl.
„Kéž by příští rok byla lepší témata,” pomyslel si.