Žoldnéřův návrat / Povídka
1.díl
To jsem jednou jen tak zevloval po tržišti, měl jsem za úkol přinést od Baltrama nějaké zásoby pro žoldnéře, ale Baltram neměl zásilku připravenou a tak jsem musel čekat. Dlouhé chvíle jsem si krátil pokecem s Cantharem. Sice je to pěknej bastard, ale ve zbraních se vyzná. Tu ke mně přišel Daron, mág z kláštera, a promluvil pevným hlasem.
„Nechť Innos osvětluje tvé cesty, žoldáku. Slyšel jsem, že vy, žoldáci, bojujete pro peníze a svým bojovým uměním se vyrovnáte i paladinům, je to pravda?”
„To první možná, to druhé určitě. Já o vás zase slyšel, že máte plné kapsy zlata, mluvte, co potřebujete?” pokynul jsem mu.
„To je sice pravda, ale teď k věci, mistr Neoras, alchymista, dostal za úkol vytvořit lektvar, který by posílil lidskou armádu v boji proti orkům, k tomu ale potřebuje zvláštní ingredienci, jedná se o dračí vejce,” naznačil mág.
„Kolik?” byl můj dotaz.
„Jsme ochotni nabídnout cokoli, a pokud přinesete i věci jako srdce nebo krev, jsme ochotni nabídnou ještě více,” odpověděl Daron.
„Skvěle, v tom případě mi dejte 2000 na výbavu pro jednotku a 1000 jako zálohu, po přinesení potřebných věcí zbytek, berete to?” naznačil jsem svou nabídku.
„Ano, zde máte propustku do kláštera. Přijďte a mistr Neoras vám vysvětlí zbytek. Innos v vámi,” rozloučil se mág a odešel.
„No, tak to má grády, no, dám dohromady starou partu a vyrazíme zpět do kolonie.”
Den první: příprava
Ráno jsem se vydal do kláštera, kde mi Neoras vše vysvětlil. Smlouvali jsme o cenách - za vejce dostanu 1000 zlatých, za lahvičku krve 750 zlatých, za dračí kořen 100 zlatých a za dračí srdce 5000 zlatých, šupiny si prý můžeme nechat.
Cestou zpátky jsem informoval Miltena o výpravě a věnoval mu 500 zlatých na výbavu a upozornil ho, aby s sebou vzal runy s kouzly znič nemrtvého, telekineze a spánek. Mé další kroky směřovaly na Onarovu farmu, kde jsem do party nabral i Gorna a podaroval ho 500 zlatými na výzbroj a v Khorinisu jsem to samé provedl s Lesterem a Diegem.
Zbylo mi 1000 zlatých, koupil jsem si munici se skvělým mečem, jménem Rubínová čepel a válečné kladivo, protože na elitní skřety nic jiného neplatí.
Den druhý: průchod
Vyspal jsem se skvěle, moji kámoši už čekali u průsmyku, šli jsme opuštěným dolem, když jsme se vymotali z jeskynního systému chodeb, byla už noc. Utábořili jsme se za mostem, hned nad dolem, a kecali o starých časech
Den třetí: cesta do hradu
Ráno jsme sbalili tábor a odebrali se k cestě do Starého tábora. Cestou jsme v křoví našli mrtvého paladina a u něj dračího chňapavce. Toho jsme zabili, Gorn si vzal jeho roh a drápy a vydali jsme se dál. Potkali jsme chlapíka jménem Jergan. Výměnou za to, že řekneme nějakému Oricovi, že to jeho brácha v průsmyku koupil, poradil nám, jak do hradu.
Řídili jsme se jeho radou, skočili jsme do vody a plavali po proudu, až jsme uviděli orčí beranidlo. Po něm jsme vyšplhali do hradu. Ihned nás začali vítat paladinové. Jeden z nich, Serghant, nás poslal za velitelem tábora, Garondem. Trochu jsme si s Garondem pokecali, ten nás poslal za Oricem, řekl nám, že jeden z draků je v zasněžené oblasti a že večer ještěrani nesli nějáká vejce stejným směrem. Také jsme mu řekli o jeho bratrovi, doplnili jsme zásoby u Engorna a ráno se vypravili.
Den čtvrtý: staří známí
Když jsme vypadli z hradu, okamžitě jsme museli utíkat před sktěty. Ty nejvytrvalejší jsme odrovnali kousek vedle, dál od kámošů, a vydali jsme se k dolům. Po chvilce se mě Milten zeptal, kam jdeme. Řekl jsem mu, že půjdeme ještě navštívit věž kamaráda Xadrase.
„Ale ten už ve věži není, nebo jo?” tázal se Milten.
„Jasně že není, ale nechal tam pár démonů, proto jsem chtěl, abys přinesl tu runu, určitě tam něco stráží, něco, co tam Xadras nechal, nevím co to je, ale mohlo by se nám to hodit,” odtušil jsem.
Přišli jsme před Xadrasovu věž a ta byla kupodivu prázdná.
„Já si to myslel, tady nic není, žádní strážci,” dořekl Gorn a sedl na kámen, který se pod ním propadl, uslyšeli jsme odporný skřek, všichni jsme znejistěli, až na Miltena.
Ten přejížděl očima po zdi a když zastavil, jeho pohled stanul na jedné stěně, která se začala okamžitě klepat. Gorn vytasil sekyru a Diego nabil luk, teď už se začaly klepat i police i všechno ostatní. Lester opatrně přistoupil ke stěně a nahmatal spáru mezi kameny, ta se rozzářila a svítící čára se začala prodlužovat, až vymezila ve zdi jakousi bránu. Nyní začala svítit i vnější část a místnost naplnil ohlušující zvuk.
„ ááááÁÁÁÁááá ”
„Nechť Innos osvětluje tvé cesty, žoldáku. Slyšel jsem, že vy, žoldáci, bojujete pro peníze a svým bojovým uměním se vyrovnáte i paladinům, je to pravda?”
„To první možná, to druhé určitě. Já o vás zase slyšel, že máte plné kapsy zlata, mluvte, co potřebujete?” pokynul jsem mu.
„To je sice pravda, ale teď k věci, mistr Neoras, alchymista, dostal za úkol vytvořit lektvar, který by posílil lidskou armádu v boji proti orkům, k tomu ale potřebuje zvláštní ingredienci, jedná se o dračí vejce,” naznačil mág.
„Kolik?” byl můj dotaz.
„Jsme ochotni nabídnout cokoli, a pokud přinesete i věci jako srdce nebo krev, jsme ochotni nabídnou ještě více,” odpověděl Daron.
„Skvěle, v tom případě mi dejte 2000 na výbavu pro jednotku a 1000 jako zálohu, po přinesení potřebných věcí zbytek, berete to?” naznačil jsem svou nabídku.
„Ano, zde máte propustku do kláštera. Přijďte a mistr Neoras vám vysvětlí zbytek. Innos v vámi,” rozloučil se mág a odešel.
„No, tak to má grády, no, dám dohromady starou partu a vyrazíme zpět do kolonie.”
Den první: příprava
Ráno jsem se vydal do kláštera, kde mi Neoras vše vysvětlil. Smlouvali jsme o cenách - za vejce dostanu 1000 zlatých, za lahvičku krve 750 zlatých, za dračí kořen 100 zlatých a za dračí srdce 5000 zlatých, šupiny si prý můžeme nechat.
Cestou zpátky jsem informoval Miltena o výpravě a věnoval mu 500 zlatých na výbavu a upozornil ho, aby s sebou vzal runy s kouzly znič nemrtvého, telekineze a spánek. Mé další kroky směřovaly na Onarovu farmu, kde jsem do party nabral i Gorna a podaroval ho 500 zlatými na výzbroj a v Khorinisu jsem to samé provedl s Lesterem a Diegem.
Zbylo mi 1000 zlatých, koupil jsem si munici se skvělým mečem, jménem Rubínová čepel a válečné kladivo, protože na elitní skřety nic jiného neplatí.
Den druhý: průchod
Vyspal jsem se skvěle, moji kámoši už čekali u průsmyku, šli jsme opuštěným dolem, když jsme se vymotali z jeskynního systému chodeb, byla už noc. Utábořili jsme se za mostem, hned nad dolem, a kecali o starých časech
Den třetí: cesta do hradu
Ráno jsme sbalili tábor a odebrali se k cestě do Starého tábora. Cestou jsme v křoví našli mrtvého paladina a u něj dračího chňapavce. Toho jsme zabili, Gorn si vzal jeho roh a drápy a vydali jsme se dál. Potkali jsme chlapíka jménem Jergan. Výměnou za to, že řekneme nějakému Oricovi, že to jeho brácha v průsmyku koupil, poradil nám, jak do hradu.
Řídili jsme se jeho radou, skočili jsme do vody a plavali po proudu, až jsme uviděli orčí beranidlo. Po něm jsme vyšplhali do hradu. Ihned nás začali vítat paladinové. Jeden z nich, Serghant, nás poslal za velitelem tábora, Garondem. Trochu jsme si s Garondem pokecali, ten nás poslal za Oricem, řekl nám, že jeden z draků je v zasněžené oblasti a že večer ještěrani nesli nějáká vejce stejným směrem. Také jsme mu řekli o jeho bratrovi, doplnili jsme zásoby u Engorna a ráno se vypravili.
Den čtvrtý: staří známí
Když jsme vypadli z hradu, okamžitě jsme museli utíkat před sktěty. Ty nejvytrvalejší jsme odrovnali kousek vedle, dál od kámošů, a vydali jsme se k dolům. Po chvilce se mě Milten zeptal, kam jdeme. Řekl jsem mu, že půjdeme ještě navštívit věž kamaráda Xadrase.
„Ale ten už ve věži není, nebo jo?” tázal se Milten.
„Jasně že není, ale nechal tam pár démonů, proto jsem chtěl, abys přinesl tu runu, určitě tam něco stráží, něco, co tam Xadras nechal, nevím co to je, ale mohlo by se nám to hodit,” odtušil jsem.
Přišli jsme před Xadrasovu věž a ta byla kupodivu prázdná.
„Já si to myslel, tady nic není, žádní strážci,” dořekl Gorn a sedl na kámen, který se pod ním propadl, uslyšeli jsme odporný skřek, všichni jsme znejistěli, až na Miltena.
Ten přejížděl očima po zdi a když zastavil, jeho pohled stanul na jedné stěně, která se začala okamžitě klepat. Gorn vytasil sekyru a Diego nabil luk, teď už se začaly klepat i police i všechno ostatní. Lester opatrně přistoupil ke stěně a nahmatal spáru mezi kameny, ta se rozzářila a svítící čára se začala prodlužovat, až vymezila ve zdi jakousi bránu. Nyní začala svítit i vnější část a místnost naplnil ohlušující zvuk.
„ ááááÁÁÁÁááá ”
