V táboře nás jako obvykle všichni vítali. Byli rádi, že jsme na živu. Diegovi sice skočil na záda skřetí pes, když jsme se pokoušeli proběhnout mezi skřety, ale jinak jsme to všichni přežili.
Přišli jsme v noci, takže jsme ani nevybalovali a zapadli do horního patra bývalé noclehárny strážců a šli spát.

Den sedmý: Ohniskové kameny

Ráno jsme vypadli z tábora. S sebou vzali věci na noc, protože bylo pravděpodobné, že noc strávíme venku. Vydali jsme se tedy k Trolímu kaňonu, protože je nejblíže a pamatuji si, že tam jedno z ohnisek bylo. A taky si pamatuju na trola a na tábor banditů hned vedle, který očividně nezanikl.
Hned jak jsme přišli, strnuli jsme úžasem nad velikostí nového strážce - byl to opět trol, ale asi třikrát tak větší, chtělo to plán, ale jaký?
Diego je z nás nejchytřejší, proto se ujal vymyšlení strategického plánu.
„Co svitek zmenši nestvůru?” optal se.
„Nemáme.”
„V tom případě se nabízí jediná možnost, oslepit ho, toho se ujme Milten, ostatní prěběhnou, vezmou ohnisko a pryč, dobře?” navrhl Diego.
„No, nejradši bych mu rozpůlil prdel na dvě půlky, ale když myslíš,” vmísil se do debaty Gorn.
Milten se přichystal k výstřelu a my ostatní k úprku, když Milten vypálil a trefil trola do oka, všichni jsme vystartovali.
Trol byl úplně slepý, a když jsme kolem něj probíhali, patrně uslyšel naše kroky a rozeběhl se proti skále, do té vrazil. Její vrchní část se ulomila a spadla mu na hlavu, okamžitě se sklátil k zemi, patrně mrtvý.
Všichni jsme doběhli k ohniskové rovině, ale ohnisko tam nebylo. Sešli jsme tedy dolů, kde kolem Miltena stálo nejmíň tucet banditů s napjatými tětivami. Z jejich tábora k nám nakonec přišli další a mezi nimi jejich vůdce, bylo to patrné kvůli jeho zbroji a jediný z nich měl obouruční zbraň.
„Jmenuji se Quentin a tebe znám,” představil se a ukázal na Diega. „A tebe taky,” ukázal tentokrát na mne. „Byli jste tu pro jeden šutr, ale ten jste si odnesli, co chcete teď?”
„To samé,” řekl jsem.
„To jste si přišli zase pro ten kámen? Ten máme u sebe, přines sem ho jeden dědek v modrým kabátě, chtěl ho dát támhle na ten výběžek, ale to už tu byl ten trol, takže ho dal nám a slušně zaplatil, že prej ho nemáme nikomu dávat,” vysvětloval Quentin.
„Ale my ho potřebujem a vezmem si ho třeba násilím,” řekl Gorn a bylo vidět, že to myslí vážně.
„Vy jste všichni z kolonie, že jo?” spustil vůdce banditů. „V tom případě to uděláme po našem, jeden z vás půjde se mnou na souboj beze zbraní. Ten kdo vyhraje má šutr, platí?”
„Jasně a ten, kdo ti vymlátí duši z těla, budu já,” ozval se Gorn a nasadi zastrašující výraz.
„Ne ať jde bojovat tady náš …ehm…… žoldák,” řekl Diego a teprve teď si uvědomil, že neví, jak se jmenuju a uvědomili si to i ostatní.
„Dobře, v tom případě začínáme,” křikl Quentin a ihned mi vypálil pecku do obličeje.
To už jsem se vzpamatoval, zaujal obranný postoj a vyzkusil fintu, kterou mě naučil Cord. Viditelně jsem vystrčil levou nohu do předu a když mi ji chtěl podrazit, uhnul jsem s ní a hned přišlápl tu jeho, čímž jsem ho dostal na kolena a střelil mu jednu do xichtu. To už se po mně ohnal jeden z banditů palcátem, sehnul jsem se a on trefil svého kamaráda, který si to nenechal líbit. Okamžitě jsem se stáhnul zpátky k partě, zatímco se banditi mlátili mezi sebou.
Po chvíli z davu doslova vyletěl Quentin, uklidnil všechny svoje muže a nám se omluvil. Ohnisko nám pak dal celkem bez řečí. Do tábora už se nám nechtělo a tak jsme se vydali k rozvalinám starého kláštera.
Na půli cesty jsme se utábořili na malé jeskyni a šli radši hned spát.

Den osmý: ruda, ohnisko a skřeti

Diego ráno vstal a první, na co se mě zeptal bylo: „jakto, žes mi nikdy neřekl, jak se jmenuješ?”.
„Nikdy ses neptal, a při našem prvním setkání, tě to nezajímalo,” odsekl jsem.
„Teď mě to zajímá,” řekl Diego.
„Popravdě, já nemám jméno,” odvětil jsem mu. „A jestli jsem někdy nějaké měl, upadlo v zapomnění, v kolonii se mi začalo říkat žoldák a to mi zůstalo.”
„Takže tenhle okamžik by se dal nazvat jako žoldnéřův návrat, co?” uchechtl se Diego.
„To ano.”
To už se probral Milten a naše debata byla ukončena.
„Ahoj kluci, noc byla klidná, akorát byl trochu řídký vzduch.”
„To máš pravdu a byla trochu kosa, navíc Gorn strašně chrápal,” řekl jsem, naoko naštvaně.
„Si zvykej, takových nocí ještě bude,” usmál se Diego. „Počkáme až se Gorn s Lesterem probudí a pak seběhneme do údolí. Půjdeme přímo, budeme tam rychleji.”
„Dem se najíst, ne?” navrhl Milten.
„Máš recht, Miltene.”
Spořádali jsme jeden a půl bochníku chleba, flašku vína, tři kusy sýru a jednu šunku, to už se, ale přichomítl Gorn, kterého vzbudila vůně šunky, ani Lester na sebe nenechal dlouho čekat, ale řekl, že se naláduje cestou.
V plném počtu jsme vyrazili na cestu, šli jsme přímo přes les, což se neukázalo jako dobrý nápad, protože jsme potkali snad všechny příšery od goblinů po jednu zmatenou zombie. Ke klášteru jsme se ale dostali celkem rychle, brána byla sice otevřená, ale my šli radši hned dolů do rokle, protože Gorn připomněl, co říkával, že vždycky rád ví, co má za zádama.
V rokli bylo hodně kostí, na můj vkus až příliš. Na konci rokle byl tunel, byl jasně kulatý a v jeho stěnách byly drážky. Vzduch byl hodně vlhký, ale stěny tunelu suché, což znamenalo, že ve zdech je magická ruda.
„Ježiš, kam sme se to zas dostali,” yačal nadávat Diego skrz zaťaté zuby.
„Cejtim mrtvolu, a hodně starou,” začal Gorn, když místností provál mrtvolný pach.
Mrtvolu jsme našli, dokonce jich bylo víc, byly to stínové šelmy a byly jich desítky.
„Co je tohle za humus, kterýho trola napadlo házet ty bestie sem a zrovna, když tudy musíme projít,” postěžoval si Gorn a vydal se skrz pohřebiště k další chodbě.
Tu se nad námi oběvil stín.
„KRUSHAK!!!!!”