Za připomenutí také stojí, že úplně první díl vyšel na den přesně před rokem. Nikdo v té době nečekal, že to Garrett s psaním dotáhne tak daleko. Už za tohle si zaslouží absolutorium a ještě zdaleka nejsme na konci. Kdo ví, zda se k němu vůbec někdy dobereme.
Občas mi někteří z vás píší, kdy konečně bude další pokračování příběhu, že už se nemůžete dočkat až si jej zase budete moc před spaním přečíst. Jiný člověk zase dává vědět, že povídku tiskne a ukazuje ji ve škole kamarádům, a zároveň vysílá pochvalná slova na adresu autora. Nejlepší, co můžete udělat, je vyjádřit se přímo Garrettovi na na Gothicz fóru. Žádná slušná reakce rozhodně nebude do počtu a každá pochvala ale i konstruktivní kritika nedostatků (kterých je minimum a velmi těžko se odhalují :)) je ku prospěchu věci.
Na závěr toho skromného úvodníku bych Garrettovi za všechny jeho dny a noci strávené nad psaním Gothica jménem všech čtenářů poděkovat. A nejen za to. Takže:
"Garrette, jsi nejen vynikající spisovatel, ale také skvělý člověk. Díky!"
Nyní už ale neváhejte a vzhůru do TŘICÁTEHO GOTHICA.
A najednou cosi ruplo. Okamžitě jsem se přestal hýbat a strnul jsem v pozici s pohledem králíka, před kterým se z čistajasna odněkud vynořil vlk. Lano vrzalo celou dobu, ale tohle bylo rupnutí! Rupnutí a já byl teprve nanejvýše v půlce! Bože! Vytrval jsem v té krkolomné poloze několik dlouhých chvil a čekal jsem, kdy to zpropadené lano povolí. Nestalo se tak a já se tedy osmělil k dalšímu lezení. Tentokrát jsem se s tím nepáral, snažil jsem se, aby se to odbylo co nejdříve.
Lezl jsem, studený pot mi stékal po zádech. Zdálo se, že Innos s Adanosem se nade mnou smilovali. S každým uzlem jsem se ocital níže a níže a s každým uzlem jsem se cítil o trochu lépe. Nevím, jak vysoko jsem mohl být, vím jen, že jsem zaslechl hlasité rupnutí, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce úlekem a provaz, který jsem doposud třímal napnutý jako struna luku, mi v rukou zplihl...
Lezl jsem, studený pot mi stékal po zádech. Zdálo se, že Innos s Adanosem se nade mnou smilovali. S každým uzlem jsem se ocital níže a níže a s každým uzlem jsem se cítil o trochu lépe. Nevím, jak vysoko jsem mohl být, vím jen, že jsem zaslechl hlasité rupnutí, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce úlekem a provaz, který jsem doposud třímal napnutý jako struna luku, mi v rukou zplihl...
