"Víš to jistě, Ele?", ptal se mne můj nejlepší přítel Crog.
"Jasně. Hele je to stopro!", bouchnul jsem pěstí do stolu.
"Ty vole já bych strašně nerad, aby to byl nějaký podraz nebo co. Víš ne. Může tam být cokoliv."
"Ach jo. Ty seš furt jak malé děcko! Sem ti to už říkal snad stokrát. Prostě za mnou došel ten starý pobuda Jáson a vrazil mi tohle do ruky. Říká: Najdi mi to a přines. Dobře zaplatím. Řikam si. Sakra proč ne? Proč bych si nemohl vydělat zase trochu drobáků. Dluhů tu mám až po krk, tak by se trocha zlata šikla. Neříkej mi, že ty si čistý jak oltář boží!"
"No, já..."
"No já vím vole, jak jsi vydul tamtu z lucerny ve sklípku. Mě to nemusíš říkat. Drby se tu šíří jako smrad prohnilého hovna lesním hájem."
"Drž hubu!", osočil mě Crog. "Ani mi to nepřipomínej. Stála za starou belu!"
"Tak vidiš. Kdybys mě aspoň trochu poslouchal, tak se nezapleteš s takovou čůzou!"
"No jo no jo. Šak ty jsi ten největší king tady. Mistr El! Král bimbasů!"
"Závidíš co?!"
"Není co."
"Tady je někdo vtipný jak teplé pivo!"
"Dobře dobře. Překecals mě! Jdem do toho.", konečně souhlasil s naší výpravou za zlatem.
"By v tom byl čert, abys se mnou nešel. To bych se pak na tebe už fakt vysral. Bez milosti! Takže plán je asi takový. Ty seženeš zbraně, zásoby a všelijaký takový podobný prkotiny a já mezitím na tebe počkám na lodi. Doufám, že ti to nebude trvat celou věčnost."
"Slyšel jsem dobře? Mezitím, co já budu shánět všechny věci, tak ty si budeš válet šunky na lodi?"
"Jasně. Máš snad lepší nápad.", ptal jsem se. V tom ale Crog vstal a odešel od stolu.
"Hej Crogu!", volal jsem na něj. "A kdo bude do prdele platit ty piva?!". Neozýval se. Vstal jsem tedy a vydal se k baru zatáhnout útratu.
"Tak kolik to dělá dneska šéfe?", naklonil jsem se k hospodskému Azovi.
"Sečteno a podtrženo. 14 zlatek.", vyřkl ortel. Hodil jsem na plac deset mincí.
"Drobný si nech.", mrkl jsem na něj.
"Jaký drobný Ele?! Vysol ten zbytek!", zlobil se.
"Ale tak Azi! Víš jak. Sme kámoši už hodně roků. Dneska nemám víc. Připiš mi to na dluh."
"Připsat na dluh...Do háje Ele, kolikrát ti mám říkat, že ti na dluh už dávat nebudu. A víš proč? Nevíš co? Protože mi už dlužíš tři kila! Nebudu ti to tolerovat do konce světa!"
"Hej Azi neřvi!", zvýšil jsem hlas. "Mám teď v rukách jeden nehorázný kšeft. Až ho udělám, tak slibuju, že ti všecko do deseťáku vrátím."
"Ty furt jenom něco slibuješ, ale žádné skutky. Máš štěstí, že jsem takovej dobrák. Tak jo, hele. Vypadni a ať už tě nevidím. A jestli mě zase taháš za nos, tak tě už asi sejmu.", řekl Az s povzdechnutím. Vyšel jsem z krčmy.
"Sakra.", klel jsem poté, co mne ozářila krutá tma letní noci. Pomalými kroky jsem kráčel ulicí ladným tempem klesající k přístavu.
"Áááách, jo! Jeeeeště!", slyšel jsem procházejíce kolem nevěstince. V ženském hlase jsem poznal tu největší lehkou holku v celém městě. Kdysi jsme spolu táhli za jeden provaz. Je to už nějaký ten rok zpátky. Pak začala chodit po všech čertech a to byl konec. Teď jsme ale dobří přátelé a občas si spolu jen tak nezávazně užijeme. Vždyť o co jde.
"Tak pojď ty bastarde.", řikal hlas vycházející z přístavní krčmy. Otočil jsem se a zamířil dovnitř. Bylo tam asi tak patnáct chlapů stojících v kruhu. V jeho středu jsem spatřil dva týpky, kteří nevypadali, že se mají příliš rádi. První byla dva metry vysoká hora tuku, pivas měl jak tři sudy a hlavou div že nevrážel do stropu. Druhý byl o něco menší než já, štíhlé postavy a vypadal, že posiluje.
"Bojíš se co?", smál se ten tlusťoch.
"Koho? Takového špeka!", chvástal se druhý. Pak předvedl rychlý a přesně mířený úder na břicho svého protivníka. Ruka se mu však jen zabořila do tuny sádla. Tlusťoch jen stál a smál se. Naráz jej rychle chytl pod krkem a zvedl do vzduchu. Paže toto chlapa byly jako můj pivas a to ho musím ještě pořádně vyvalit. Ten malej chlápek se ale nedal a prudce kopl tlusťocha mezi nohy. Obrovská bolest projela celým jeho tělem. V tom momentě se vysmekl a pořádně udeřil špekouna pravým hákem. To byl poslední hřebíček do jeho rakve. Všiml jsem si, že za pultem nikdo není. Rozhlédl jsem se. Všichni byli natolik zaujati bitkou, že nic jiného nevnímali. Několika tichými kroky jsem se dostal k baru a rychle se přehoupl za pult. Skrčil jsem se a otevřel šuplík se zlaťáky. Rychle jsem vzal dva měšce a schoval je pod kabát. Bleskově jsem skočil zpět a otočil se k davu lidí. Stále zaneprázdněni rvačkou. Nenápadně jsem se vytratil.
Ihned jsem zamířil na loď. Tam jsem hodil měšce na stůj a pověsil kabát. Už jsem se chystal zkontrolovat jejich obsah, když tu jsem zaslechl kroky. Vystoupal jsem z kajuty, abych zjistil, co se venku děje. Najednou jsem ale ucítil chlad železa jak svírá můj krk.
"Co, co je?!", vykoktal jsem. Odpovědi se mi ale nedostalo.
"Hej sakra jsi hluchý nebo co?", křikl jsem.
"Okey, okey.", řekl jsem rychle, jakmile jsem ucítil větší tlak čepele na můj krk.
"Co teda chceš?", ptal jsem se netrpělivě.
"Viděla jsem tě...", promluvila ona osoba.
"Co?! Ženská?!", vyhrkl jsem překvapeně.
"Drž hubu!", osočila mne.
"Nebo co?!"
"Nebo tě podříznu."
"Hele myslím že...", řekl jsem pomalu a v tom okamžiku jsem ji loktem udeřil do břicha, rychle ji vytrhl zbraň z ruky a zahodil. Nyní byla bezbranná. Chtěla utéci, ale zakopla o jednu z beden.
"Oooh.", vyjekla, když dopadla na zem a praštila se do hlavy. Sehnul jsem se k ní a chytl ji za ruce, aby mi nemohla vzdorovat.
"Hmmm...copak mohla tahle sladká kočička po mě chtít?", snažil jsem se zahrát na správnou notu. "Ale no tak. Nedělej, že to nevíš.", usmála se.
"Nemám tušení.", dělal jsem blbého a jemně ji pohladil po boku. Byla skutečně nádherná. Její dlouhé světlé vlasy zářily v měsíčním svitu. V očích jsem spatřil jiskry chtíče a co teprve její smyslná ústa žádající si o nekonečný polibek. Její nádherná ňadra jí napínaly kožený obleček zakončený střapatou sukní. Rukou jsem jí zajel na stehna. Sledoval jsem jak zavřela oči a užívala si příjemného pocitu. Pohladil jsem ji po tváři a prstem přejel přes rty. Po té jsem ji dlouze políbil. Polibek mi opětovala. Mírně jsem se nadzvedl, abych rozepnul pár knoflíků na jejím kompletu.
"Naser si kreténe!", vykřikla a jednu mi vrazila. Rychle se vysmekla z mého obětí a utekla z lodi. Mě zbyly jen oči pro pláč. Už jsem to měl skoro v kapse a zase nic. S ženskýma mám poslední dobou smůlu. Ale stále mi vrtalo hlavou, proč mě nejdřív chtěla zabít. Šel jsem spát.

"Vstávej ty lenochu.", budil mne ráno Crog.
"Co? To už je ráno?", vydal jsem ze sebe otráveně.
"Dělej vole. Vyplouváme!"
"Už?! A co zásoby?", divil jsem se.
"Všechno jsem zařídil.", rozpažil Crog, abych si všiml tuny nových věcí.
"Ty jo. Dobrý. Kde splašil všechno to žrádlo?"
"Ále znáš toho blbečka Zurise ne?"
"Jo ten kretén, co prodává jídlo a všelijaké lektvary. Co je s ním?"
"No kdybys ho včera večer viděl.", smál se Crog. "Než zavřel stánek, tak zašel na jedno k šibenici. Tam jak to teď dávají paladini grátis. Hej no ten se tam tak zchlastal a zhulil. Takového jsem ho ještě neviděl. No a korunu tomu nasadil ten plešoun Constantino, když došel s nějakým novým halucinačním práškem. Samozřejmě to všichni zkusili. Teda kromě mě. Kdybys to viděl, jak se tam váleli po zemi a řvali na celou čtvrť. No pak tam došel Hagen s asi ještě pěti chlápky a rozehnali to. Zuris ale šel někam uplně jinam než dom, takže jsem si řek, že jak tam nechal všechny ty věci na stánku, tak bych si mohl trochu vzít. Rychle jsem zaběhl do skladiště a nenápadně si vzal jeden velký pytel, abych to měl kam dat, protože jen tak v rukách bych toho moc neunesl. No a teď se můžeš kouknout, co máme."
"Ty jsi jednička!", vstal jsem a poplácal Croga po rameni. "Fíha, kuřátečko, prsíčka mrchžroutka, vinečko, pivečko....ááá hele rumeček. No né! A co je tohle?", vzal jsem do ruky neprůhlednou láhev s nápisem 'Nepít'.
"Jo tak to nevím, ale být tebou, tak to nepiju.", varoval mne Crog.
"Dobrá. Tak zvedáme kotvy!", zavelel jsem a vyšel z kajuty. Slunce pálilo víc než kdy jindy. Shodil jsem ze sebe vestu a sedl za pádlo. Crog už na mne čekal. Vypluli jsme.

Ostrov, na nějž jsme měli namířeno, nebyl daleko. Jeho obrysy se pomalu rýsovaly na obzoru.
"Co tam vlastně hledáme?", zeptal se Crog jen tak mezi řečí.
"Ty si už nepamatuješ, co jsem ti říkal včera u Aze v hospodě?"
"Pamatuju, ale ptám se znova, protožes tam byl trochu na sračky a to člověk nikdy neví, jak moc kecáš."
"Hej já jsem nebyl opitý. To si pamatuju."
"Jasně. Takže, co hledáme? Zlato, stříbro, rudu nebo něco jiného?"
"No, abych řek pravdu, tak vlastně ani nevím, co to je. Říkal, že na ostrově je nějaká jeskyně. Prý je už nějaký pátek opuštěná. No a měla by tam být truhlice a v ní několik vaků s magickým práškem. Ten on potřebuje."
"A k čemu pro boha?"
"Vím já? Znáš ho, ne! Je to dědek bláznivá. Nedivil bych se, kdyby měl co dočinění s mágy z kláštera, ale je taky dost možný, že ho jen zase prodá dál."
"Zajímavý. A kolik nám z toho kápne?"
"Záleží prý, kolik toho doneseme. Ale prý nejmíň tisíc zlaťáků máme jistých."
"Každý?"
"Ne, dohromady."
"Hmm, takže pětikilčo. To není špatný. Otázka je, co nás tady čeká."
"Snad nic hroznýho. Nemám z toho ale dobrý pocit. Vezmeme ty pakly prášku a mizíme."
"Ele, občas máš i ty dobré nápady.", řekl Crog a oddal se pádlování. Chybělo už jen několik set metrů. Mohl jsem detailně rozpoznat pustou písečnou pláž a hustý les, jež se rozléhal v jejím závěsu. Ve středu ostrova čněl k nebi menší kopec. "Dál se nedostaneme. Je tu už málo vody.", řekl Crog poté, co loď zadrhla trupem od dno.
"Co se dá dělat.", vydechl jsem a jal se spuštění kotvy.
"No nic. Budeme se muset vydat dál po svých. Jdu se mrknout po nějaké zbrani.", odebral jsem se do kajuty. Chvíli jsem se rozhlížel kolem dokola. Na první pohled mi padla do oka menší dvoubřitá sekera. Jakmile jsem ji uchopil, pocítil jsem její kouzlo lehkosti. Nebylo co řešit. Pro jistotu jsem si ještě vzal krátký nůž a zastrčil podél mé nohy do boty. Člověk nikdy neví, co se může stát. Vyšel jsem z kajuty. Crog už byl připraven.
"Tak jdem na to.", zavelel jsem a skočil do vody. Měl jsem ji tak do půlky těla. Příjemně chladila.
"Kudy teď?", ptal se mě Crog, když jsme stanuli na pláži.
"Nemám tušení. Ale řekl bych, že ta jeskyně nebude rozhodně někde na kraji ostrova. Šel bych prozkoumat ten les."
"Tak jo, jak je libo.", podřídil se Crog. V lese bylo parádně. Mohutné zelené koruny vysokých stromů nás chránily před prudkým slunečním svitem. Na cestu nám štěbetali ptáci a kolem se proháněly srnky. Všechno se zdálo být v pohodě.
"Hele není ti to divný?", zamyslel se Crog.
"Co by mi jako mělo být divný?"
"No tady to vypadá jako v ráji. Klidně bych tu i zůstal a do města se už nevracel. Všude kolem jsou tam slizké příšery, skřeti. Tady nic takového není."
"Jen abys to nezakřikl.", řekl jsem mírně nejistě a ostražitě se díval kolem sebe, abych náhodou nepřehlédl onu jeskyni. Les se zdál být nekonečný. Šli jsme už asi půl hodiny svižným tempem ale stále nic k nalezení.
"Sakra jestli na nás ten dědek ušil nějakou boudu, tak si ho podám.", křikl mírně rozčileně Crog. V tom cosi zašustilo v křoví.
"Co to bylo?", sáhl jsem po své sekeře.
"To byl jen vítr.", řekl s ledovým klidem Crog. Najednou zpoza křoví vyběhlo malé zvíře. Nikdy jsem nic podobného v životě neviděl. Vypadalo to jako přerostlý krtek zkřížený s klokanem. Rychle to skákalo po zadních nohách skrze nízkou trávu pryč.
"Sakra rychle než nám to uteče.", křikl jsem a se sekerou v ruce jsem běžel ve stopách podivného stvoření. Kličkovalo mezi stromy a jen občas se ohlédlo, zda jej stále pronásledujeme. Bylo to na nás příliš rychlé. Za chvíli to najednou prudce skočilo do houští a bleskově zmizelo. Po příšeře se slehla zem.
"No a jsme v lochu. Vůbec nemám tušení, kam nás ta bestie ... aaaaaaau..!", vykřikl Crog, když jej jakýsi snědý chlápek udeřil ze zadu do zátylku. Spadl bezvládně k zemi.
"Sakra co to blb...", nedořekl jsem, protože stejný osud jako mého přítele potkal i mne.

"Haho! Let iti unoar preare!", zaslechl jsem podivné hlasy, když jsem se probral. Pociťoval jsem nekonečnou bolest hlavy. Byla tma. Začal jsem se shánět po svém příteli. Nebyl jsem ale schopen přílišného smyslového vnímání. Musel jsem dostat nějakou omamnou látku. Pochopil jsem, že jsem v nějakém stanu. Malou škvírou pronikalo dovnitř kmitavé světlo. Asi od ohniště. Sáhl jsem si k botě. Oddychl jsem si. Dýka byla na svém místě. Začínaly se mi vracet smysly. Zvykl jsem si na tmu. Dokázal jsem rozpoznat velikost stanu, v němž jsem. Nebyl moc velký, asi tři na tři metry. Byl jsem v něm zcela sám a zcela nehlídán. Přisunul jsem se ke škvíře. Jak jsem očekával, spatřil jsem plápolající táborák a nad ním velký kotel. V chvíli mě napadla jediná věc - lidožrouti. Kdysi jsem o nich slýchával povídačky v hospodách, ale to jsem byl většinou tak ožralý, že jsem je moc nevnímal. U táboráku stály dvě postavy. Najednou se jedna z nich obrátila k mému stanu a dala se do pohybu. Rychle jsem si lehl do původní polohy a dělal omráčeného.

Osoba si mne prohlédla a pak zase odešla. Rychle jsem přistoupil zpátky ke škvíře a pozoroval, co se děje. Ke kotli u ohně přistoupila žena a nasypala do něj nějaký prášek. Ten způsobil vznik červeného dýmu.
"Psst, hej!", ozval se šepot za mými zády.
"Hej sakra Crogu co tu dělaš?", zaradoval jsem se tiše, když jsem spatřil svého přítele.
"Chytej a buď ticho.", podal mi moji sekeru.
"Chápu do dobře?", zadíval jsem se na něj.
"Jo. Padáme pryč! Jen ještě musíme získat ten magický prášek nebo co to je. Tito domorodci jej mají v jednom ze stanů. Támhle v tom.", ukázal na stan na opačné straně tábora.
"Jak se tam sakra dostaneme?", nevěřil jsem.
"Mám plán. Oběhneme tábor a pak použijeme tady tuhle flašku.", a vytáhl z kapsy sklenici s nápisem 'Nepít', kterou jsem zkoumal onehdy na lodi. "Je to něco jako zápalná směs.", pokračoval. "Hodíš to do ohně a způsobí to takový humbuk, jakýs ještě v životě neviděl.
"Ty tomu velíš.", mrkl jsem na něj a vyběhl ze stanu. Následoval jsem svého přítele, který si počínal sebejistě. Když jsme byli na místě, napřáhl a láhví se trefil přímo do ohně pod kotel. Láhev se rozbila a její obsah způsobil obrovskou ránu. Kotel se převrhl a vroucí voda valící se z něj pohltila několik lidožroutů. Oheň se rychle šířil po celém táboře. Crog bleskově vběhl do onoho stanu s práškem. Ozval se jekot. Za chvíli byl můj přítel zpět. V ruce dva vaky toužené magické ingredience.
"Mizíme.", šeptl Crog a začal utíkat jak nejlíp uměl. Já běžel hned za ním. Sem tam jsem se ohlédl, zda nás někdo z lidožroutů nepronásleduje. Vypadalo to, že jsme za vodou.

Po chvíli jsme doběhli na pláž.
"Támhle.", ukázal jsem do dáli, když jsem spatřil naši loď. Nebyla daleko. Dali jsme se opět do běhu, probrodili se vodou a vyšplhali na loď. Rychle jsme sedli k pádlům a odrazili se od mořského dna. Pádlovali jsme jako o život.
"Tak to bylo terno ti řeknu.", oddechoval Crog.
"Já toho Jásona zabiju. Určitě věděl, co se na tom ostrově děje!", řval jsem jako naštvaný lev. Nestačil jsem se ale divit, když se otevřely dveře kajuty a vyšli z nich tři svalnatí chlápci. Každý v ruce meč a nasraný výraz v obličeji. Rychle jsme s Crogem odskočili od pádel a tasili své zbraně.
"Beru si ty dva napravo.", řekl jsem. Crog jen kývl a pomalými kroky se vydal vstříc chlápkovi, který na něj zbyl. Já jsem vyzývavě ukázal na své dva týpky. Podívali se na sebe a zběsile se usmáli. S řevem se na mě rozběhli. Crog stačil ale ještě dobře zareagovat a jednomu z nich podrazil nohy. Div, že se nepropadl, když spadl na zem. Druhý týpek se zastavil a ohlédl se. To byla šance pro mě. Rozběhl jsem se a udeřil prudce toho chlápka rukojetí sekery do břicha. Zasténal bolestí. To mě povzbudilo a zasadil jsem mu další ránu. A další. Nakonec jsem jej vší silou udeřil loktem do tváře. Pustil meč a chytl se za ni. Pomalu se svalil v křeči k zemi. Už už jsem s ním chtěl definitivně skoncovat, ale proti byl ten druhý, který na poslední chvíli zblokoval mou ránu.

Poohlédl jsem se po Crogovi. Nevypadalo to s ním nejlépe. Stál na kraji lodi a ten chlápek se na něj rozběhl. Ale nemohl jsem je sledovat dále, protože jsem se musel bránit před rychlými a obratnými údery svalovce, který chtěl pomstít bolest svého druha. Uslyšel jsem bolestný řev. Lekl jsem se, že do Crog koupil. Podíval jsem se jeho směrem. Spadl mi kámen ze srdce. Crog toho chlápka přehodil přes palubu. O jednu starost méně. Chvilka mé nepozornosti byla hříchem. Můj protivník toho využil dokonale. Dostal jsem tvrdou ránu pěstí do obličeje. Mírně otřesen jsem nastavoval sekeru proti jeho výpadům. Nedokázal jsem vzdorovat dlouho. Bleskovým švihem mi vytrhl sekeru z rukou. Zakopl jsem a spadl na zem. Chlápek se na mě podíval a na tváři se mu objevil ďábelský smích. Zvedl svůj meč do výše. Hledal jsem dýku, kterou jsem si schoval do boty. Nebyla tam. Musela mi někde vypadnout při útěku. Poslední jiskra mé naděje uhasla. Sledoval jsem, jak se meč pomalu snáší na mé bezmocné tělo. V tom okamžiku mi ale přišel na pomoc Crog. Rychlým skokem skopl týpka na zem a hned jej probodl svým mečem. Oddychl jsem si.
"Díky kámo.", usmál jsem se na Croga. "Už jsem se viděl v pekle."
"Jo já tebe taky. No nic. Jedeme dom.", vyzval mě Crog k návratu za pádla. Jakmile jsme dojeli do Khorinisu, zakotvili jsme, vzali magický prášek a šli jej zanést Jásonovi do horní čtvrti.
"Vynikající, vynikající chlapci.", radoval se starouš.
"Tak vysol zlato.", reagoval Crog.
"Jo a pohni. Chceme alespoň 1500 zlatých.", přitvrdil jsem.
"Dobrá, dobrá hoši. Odvedli jste skvělou práci, dostanete tedy po zásluze za placeno.", přikývl Jáson. Na chvíli odešel. Vrátil se s šesti měšci zlata.
"V každém je 250 zlatých.", řekl.
"Díky.", vzal jsem měšce a tři hodil Crogovi. Zmizeli jsme ve tmě ulic města.
"Vy podvodníci!", slyšeli jsme z dáli. "Vy zlodějské svině.", křičel Jáson.
"Co se mu stalo?", divil se Crog.
"Já nevím.", kýval jsem nevěřícně hlavou. Jáson nás doběhl.
"Vy, vy...", koktal udýchaně. "Tohle není magický prášek ale obyčejný písek vy idioty!", hulákal na všechny čerty.
"Písek? O čem to sakra mluvíš?", řekli jsme s Crogem dvojhlasně.
"Vy jste mě ošidili. Navalte zpátky prachy.", ječel.
"Táhni, vole, do prdele, vole, dědo, vole.", smál se Crog.
"Stráááže! Stráááže!", volal Jáson. Jen jsme mávli rukou a vydali se do hospody zapít naši výpravu.
"A hele koho nám to čerti nesou?!", vítal mne starý známý hospodský Az.
"Hej Azi, příteli, dívej co ti nesu.", ukázal jsem měšec zlata.
"Ale ale Ele. Mě snad šálí zrak. A to jsem dneska ještě nehulil.", smál se na celé kolo.
"Tady ti splácím všechny dluhy a ještě tam máš něco navíc.", hodil jsem měšec na stůl.
"Hmm, vidím, že jsem se v tobě zmýlil.", poplácal mě Az po zádech.
"Hele nemel a přihoď mi jedno pivko.", mluvila ze mě žízeň. Az ihned skočil k baru a už mi nesl zlatavý nápoj. Sedl jsem si k prázdnému stolu a přemýšlel. Najednou si ke mně někdo přisedl. Zvedl jsem pomalu oči. Byla to ona. Žena z lodi. Krásnější než předtím. Lehce oděná. Moje.
"Ahoj brouku."...