Po celou dobu testovacího procesu jsme v úzkém kontaktu s vývojáři, takže máme vždy tu nejnovější verzi. Test Arcanie probíhal na tři kola, po každém z nich jsme odeslali opravené texty a nahlásili technické chyby a za pár dní jsme měli k dispozici novou betu. Jenom na testování Arcanie, které trvalo asi měsíc a půl, se podílelo celkem 6 lidí.

Mnozí na testování her nejspíš pohlížejí jako na práci snů, ale je to skutečně především práce. Je pravda, že tester se většinou ke žhavým novinkám dostane jako jeden z prvních a ještě za to dostane zaplaceno, ale na druhou stranu musí vyhovět požadavkům, které jsou na něj kladeny: musí hru hrát určitým způsobem, a to často několikrát po sobě, projít ji pokud možno co nejdůkladněji, ale zase se nikde zbytečně nezdržovat. To nemusí vyhovovat každému a dá se říct, že leckterý nadšený hráč by asi brzy zjistil, že to není práce pro něj. Řadoví testeři jsou na tom z tohoto hlediska o něco lépe, hlavně při prvním průchodu hrou, kdy ještě nevědí, co je čeká, a hru postupně objevují. Hraní si rozhodně užívat můžou, ale nesmějí při tom zapomenout hledat chyby - a to jak textové, tak i programové.

A co by měl dobrý tester umět? Především musí výborně ovládat češtinu, aby dokázal odhalit jazykové nedostatky, a rovněž angličtinu, aby poznal nesprávný nebo nevhodný překlad, také musí být pozorný, spolehlivý a vytrvalý a samozřejmě musí mít velmi kladný vztah ke hrám. Ideální kandidát je univerzální hráč, který se nebojí žádného žánru, rozumí stylistice a lingvistice, nepotřebuje spát víc než pět hodin denně a má čtyři ruce, aby během hraní plynule zvládal snímání obrázků s chybami a zapisování dodatečných poznámek. :-)

To se velmi odvíjí od toho, jak je hra dlouhá a kolik je v ní textů. Tato hranice je zkrátka u každého projektu jiná a konkrétně v případě Arcanie, která je nadprůměrně dlouhá a obsahuje něco kolem 600 normostran textu (tedy asi jako dva romány), se pohybuje v řádech desítek hodin na jedno kolo testu. Ze své pozice šéfa betatestů, který nejen testuje, ale následně zpracovává i všechna hlášení ostatních testerů, opravuje chyby, je v kontaktu s vývojáři a je celkově odpovědný za výslednou kvalitu české lokalizace, prohlašuji, že jen mně samotnému spolkla Arcanie několik set hodin.

Hrál jsem všechny, ačkoliv ne všechny v době, kdy byly vydány. Když se lokalizace Arcanie začala blížit, využil jsem našeho firemního archivu, abych si sérii Gothic připomněl. Ač mě například první dva díly velmi bavily, musím říct, že právě Arcanii jsem si z nich užil nejvíc. Už dlouhou dobu jsem čekal na nějaké pořádné fantasy RPG ze staré školy a to se mi v případě tohoto dílu splnilo. Prostředí Arcanie je navíc neuvěřitelně krásné a všechen čas, který jsem v ní strávil, jsem strávil rád. Až hra vyjde, zahraju si ji s chutí ještě jednou a pokusím se sebrat všechny sběratelské předměty. Jsou za ně pěkné bonusy.

Takové frakce v Arcanii nejsou, hlavní hrdina jde takříkajíc na vlastní pěst. Pro svou výpravu má své vlastní, ryze soukromé motivy a do politiky a mocenských bojů se nezapojuje. Rozvoj schopností je volný a závisí čistě na preferencích hráče, protože má už od začátku k dispozici všech 8 disciplín, do kterých může vkládat dovednostní body. Záleží tedy na každém zvlášť, jaký mix schopností si namíchá.

Občas se ale stane, že vám nějaká postava za splnění důležitého úkolu nabídne výběr třeba z několika druhů zbroje, z nichž těžkou spíše zvolí kontaktní bojovník, lehká je vhodná pro lovce (který se většinou specializuje na střelbu nebo plížení) a magickou oblékne čaroděj, který ocení větší zásoby many a posílení svých kouzel.

Ne, v Arcanii do Setarrifu a jeho okolí nezavítáte, což je možná dobře, protože tam je podle všeho docela horko. Do Thorniary jste tedy nuceni cestovat v podzemí. Narazíte ovšem hned na několik různých výprav či jedinců ze Setarrifu, kteří vám ochotně sdělí nejnovější zprávy.

Jednotlivé lokace se zpřístupňují postupně, rozhodně nemůžete hned ze začátku jít kamkoliv. Celý ostrov je rozdělen asi na deset dílčích lokací, z nichž každá je vpravdě obrovská a úplně jiná než ty ostatní, takže jsem se po příchodu do nějaké z nich kochal jejich prostředím a bavil se jejich prozkoumáváním. Rozhodně mě to hned netáhlo někam dál a přiznám se, že byly lokace, ze kterých se mi dál kolikrát ani nechtělo. :-)

Autoři hry už zpočátku prohlašovali, že se chtějí soustředit na epický, postupně se rozvíjející příběh a kýženého dojmu, který má takový děj v hráči vyvolat, se samozřejmě lépe dosáhne jistou linearitou. Na druhou stranu ale mohli nutnost takového postupu do zápletky logicky začlenit, takže ani nemáte pocit, že by vás hra nějak omezovala.

Do již navštívených lokací vás tu a tam zavede nějaký úkol nebo potřeba doplnit zásoby určitého materiálu na výrobu vybavení. Některé rudy, rostliny či zvířata se nacházejí jen na určitých místech, a pokud zjistíte, že se vám potřebných surovin nedostává, můžete se vrátit. Zrovna tak se ve hře nacházejí čtyři sady po třiceti speciálních předmětech každá, a pokud budete chtít bonusy za jejich sestavení, věřte mi, že ten jižní ostrov projdete třeba i několikrát. :-)

Ano, stalo se pár věcí, které jsem neočekával.

V tomto ohledu bych nerad něco prozradil, abych někomu nezkazil zážitek z vyvrcholení příběhu. Ke konci vše nabralo zajímavé obrátky, atmosféra se odpovídajícím způsobem změnila a finální souboj se podle mě taky povedl. Potěšilo mě, jak do konce hry promluvily některé postavy z dřívějších fází hry.

Arcanii jsem dohrál třikrát, a až vyjde, zahraju si ji hned a s chutí počtvrté - to se jinak stává málokdy, protože většinou potřebuji mezi hraním kvůli práci a hraním kvůli zábavě několikaměsíční odstup.
Poprvé jsem postavu specializoval v kontaktním boji, což je pro první průchod zpravidla nejvhodnější. V druhém kole jsem stvořil arcimága, který se vyžíval především v ohnivých a ledových kouzlech a později přidal i blesková. Kruh uzavřel jakýsi hraničář, jehož hlavním oborem byla střelba z luků a kuší, ale i ten se uměl se zbraní pěkně ohánět.

Osobně mi takovýto volný systém dovedností vyhovuje, protože si můžu postavu stvořit podle svého a nemusím se omezovat přednastavenými třídami jako v jiných RPG, které mi jisté kombinace jednoduše neumožní. To, že s každou novou úrovní nemusím hledat učitele, který by mě v té či oné disciplíně vycvičil, mi spíše vyhovovalo. Každou novou dovednost můžu vyzkoušet okamžitě a abych se přiznal, po učitelích se mi nijak zvlášť nestýská.

Hned na první pohled mě dostalo, jak úžasně hra vypadá. Během prvních pár hodin hraní, když jsem se potuloval v Jižním Stewarku, jsem si neuvěřitelně užíval krajinu a ten pocit, jako bych v tom světě skutečně byl. To už se mi dlouho nestalo a naštěstí nemůžu říct, že by se na tom v pozdějších fázích hry něco změnilo.

Drobné výhrady ke hře jsem paradoxně měl také hned na začátku, než jsem opustil rodnou vesnici. Začátek děje mi přišel trochu kýčovitý, ale to se změnilo, jakmile jsem se dostal z toho malého ostrůvku na hlavní ostrov a hra mohla pořádně začít.

Ano, úroveň 30 je maximum, ale nedá se tomu říkat limit, protože vás to v podstatě neomezuje. Pokud budete důkladně plnit vedlejší questy, třicáté úrovně dosáhnete těsně před koncem hry. Víc zkušeností ve hře zkrátka není, takže se nám nikomu nestalo, že bychom splnili podmínky pro postup na další úroveň a hra nám to nedovolila. Ta třicítka je také dána tím, aby si nikdo nemohl vytvořit superpostavu, která by ke konci hry uměla úplně všechno, a všichni hráči by tedy zákonitě hru dohráli naprosto stejně. O to uvážlivěji musíte rozdělovat dovedností body a hru po dohrání za jednu specializaci se zájmem rozjedete znovu za jinou.

První a nejdelší průchod mi zabral přes 35 hodin.

Ano, to skutečně možné je. Občas si můžete vybrat, jakým způsobem úkol dokončíte - třeba požadovaný předmět z postavy získáte násilím, penězi, nebo budete muset přijít na něco jiného. Párkrát se stane, že si můžete zvolit i cestu, jakou se k cíli vydáte, anebo po vás několik postav chce to samé, ale jiným způsobem a z jiných motivů, které jdou navzájem proti sobě. V takovém případě se musíte rozhodnout, komu pomůžete a s kým se vaše vztahy naopak ochladí. Od toho se pak odvíjí hlavně odměna za daný úkol.

Logické hádanky ve hře prakticky nejsou, až na pár vyjímek ke konci hry, kde pro jednu postavu musíte najít několik speciálních předmětů ukrytých ve velkém městě. Sice vám neřekne přesně, kde jsou, ale napoví vám formou hádanky. Jinak žádné slepé uličky, ze kterých byste museli načítat starší pozice, ve hře nejsou.

Pamatuju si, jak jsem z Kančí skály v Jižním Stewarku viděl jakýsi krásný hrad, od něhož mě ale dělilo moře. Doufal jsem, že se tam nějak dostanu a nakonec se to podařilo. Vrcholky hor sice přístupné nejsou, ale pátrání po skrytých zákoutích se i tak rozhodně vyplatí. Ve spletitých jeskyních pod Tooshoo se mi nejdřív podařilo tak trochu zabloudit, a když jsem si myslel, že jsem našel správnou cestu, zavedla mě chodba na skalní útes. Z něj byl nejen neuvěřitelně působivý výhled na celou, už tak dost kouzelnou lokaci, ale zároveň se tam nacházel i jeden ze speciálních sběratelských předmětů, o kterých již padla řeč. Na průzkumínky čeká skutečně bohatá odměna.

V průběhu testu bylo krásně vidět, jak vývojáři na optimalizaci pracovali, takže master verze běží hezky plynule i na počítačích, které nejsou úplná děla. Testoval jsem na sestavě AMD Phenom II X4 965 3,4 GHz, SAPPHIRE HD 5870, 4 GB RAM a pod 60 FPS hra neklesla.

Zcela upřímně říkám, že jsem si test užil a často jsem se přistihl, že se mi do ostatních projektů ani moc nechce. Nejen, že mě hra bavila a rád jsem se k ní vracel, ale navíc se mi v tom světě i velmi líbilo. Jakmile hra vyjde, dám se do toho znovu a tentokrát najdu všech těch 120 zpropadených sběratelských předmětů. :-) Na to během testu nebylo příliš času.

Ve hře narazíte prakticky na všechno: na lidnatá města, menší vesničky, samoty i rozsáhlé, zdánlivě opuštěné oblasti. Jen třeba v samotném Stewarku se lidi, se kterými se můžete potkat, dát do řeči či obchodovat, počítají na desítky. I v pevnostech, hradech a klášterech je množství lidí odpovídající. Života je zkrátka všude plno, a pokud jde o Thorniaru, záleží na tom, jak si spojení "mrtvý dojem" vysvětlíte. Rozhodně to neznamená to, že jsou její ulice prázdné...

Příběh je vyprávěn hlavně dialogy, ale na videa také dojde. Ve hře jich je kolem deseti.

Ve hře narazíte hned na několik postav z předešlých her (namátkou třeba Diego, Merdarion, samozřejmě Rhobar atd.), z nichž každá z nich pro vás v průběhu hry bude mít nějaký úkol a na konec se zúčastní i samotného finále. Děj Arcanie se odehrává asi deset let po událostech z Gothic 3, takže se dá nějaký drobný charakterový vývoj očekávat, ale vše je v rámci normy. Není to tak, že byste narazili na postavu se starým známým jménem a ona se chovala jako někdo úplně jiný.

Ano, dokonce ten nejdůležitější.

Při testování je lepší volit jednodušší obtížnosti, protože průchod hrou je pak rychlejší. Většinou nás tlačí čas, a tak si zkrátka nemůžeme dovolit se u nějakého monstra či bosse zarazit a strávit nad jeho zdoláním hodiny. Nejsem žádné ořezávátko, ale i tak se mi v pozdějších fázích hry občas stalo, že mi třeba tlupa kostlivců dávala docela zabrat. Pozor si dávejte zejména na nepřátelské kouzelníky. Normální obtížnost po trochu snadnějším začátku představuje příjemnou, ale nijak frustrující výzvu. Znalcům série doporučuju těžší obtížnost, která vás opravdu nenechá vychladnout. A ta poslední, gotická, ta už je skutečně jen pro ty nejtvrdší hráče.

Soubojový systém mi vyhovoval, nejednalo se jen o tupé mačkání tlačítek. Rozhodně je dynamičtější než v minulém díle. Pokud investujete body do kontaktního boje, naučíte se komba a silnější útoky, které si pak budete muset správně načasovat, abyste nepříteli zasadili skutečně kritický zásah. Velmi příjemné byly luky a kuše, ze kterých se při správném rozložení dovedností stávaly nástroje vskutku smrtící. A kouzla s vyšší úrovní také nabírají nejen na síle, ale i na bonusových účincích. Můžete je později totiž i nabíjet a místo normálního blesku vrhnout třeba blesk kulový.

Kromě rozmanitých lokací na povrchu projdete mnoha jeskyněmi, doly, hrobkami, chodbami zašlých chrámů a hradními žaláři. Rozhodně mi nepřišlo, že by to byly pořád jedny a ty samé tunely. Jeden velmi unikátní dungeon si pro vás autoři nachystali i zde, ale podrobnosti nebudu prozrazovat.

Na Arcanii pracovalo jiné studio než na předchozích dílech série, takže se dá předpokládat, že určitých změn hra doznala, a dle mého názoru je to dobře. Vývojáři nás ujišťovali, že původní vyznění hry zachovají z úcty k zavedené značce, ale samozřejmě do Arcanie vložili i něco svého. A to je podle mě v pořádku. Abych se přiznal, jsem rád, když každý nový díl nějaké zavedené série hru obohatí o pár prvků, třeba i na úkor nějakých starých. Jinak bychom hráli dokola pořád to samé. Sečteno a podtrženo, Arcania mě nezklamala, hru jsem si užil a byl jsem z ní - a stále ještě jsem - nadšen.