Zamlklá pětice lidí seděla v prostorném stanu, využívajíc vše, co se dalo použít jako sedátko, protože židlí měl tábor uprchlíků z Farangy vskutku nedostatek.
Světlo několika svící, stojících na malých talířcích na zemi, uprostřed různě velkých loužiček roztaveného vosku, kreslilo stíny v jejich nervózních tvářích. Ani jeden z nich zatím neprolomil ticho, jež se rozprostíralo všude kolem a dodávalo tomuto shromáždění jakousi atmosféru vážnosti a důležitosti, která přesně pasovala tomuto okamžiku. Vždyť během několika málo chvil měli rozhodnout, co bude dál. Jak bude jejich život pokračovat.
Během příštích minut měli rozhodnout, jak bude vypadat tvář světa v budoucích letech, desetiletích, staletích, miléniích a možná ještě dál vpřed, po směru proudu veletoku času.
Žádný z nich ani v nejmenším netušil, jak hluboké následky bude jejich rozhodnutí mít.
Ano, věděli už, za čím půjdou a kam budou směřovat své kroky, ale jak by mohli dokázat byť jen odhadnout celou a úplnou váhu jediného malého krůčku, který nyní hodlají udělat.
Vždyť by stačilo jedinkrát překročit stanovenou čáru jen malíčkem nohy, a mohlo by být po všem!
„Tak si to ještě jednou shrňme,” prolomil mlčení holohlavý válečník ve volném hávu bílé barvy. „Říkáš, že Gart měl plán, jak se zbavit těch parchantů bez boje.”
Statný brunet, který do té doby též mlčel, přikývl a v očích se mu zablesklo, když pohledem přejel mlčící pětici.
„A středobodem toho plánu je jakýsi nám neznámý mág, který vyhnal bohy ze světa!” uchechtl se uštěpačně Magnus, zatímco rukou si projížděl husté vousy. „No, to je mi plán.”
Nick si poposedl a lehce pohodil hlavou. Naježené, nedbale upravené vlasy se mu ani nepohnuly, když vykonal ten vyzývavý pohyb.
„Pověz mi, Magnusi,” začal zatvrzele. „Co se ti na tom nelíbí?”
„Všechno!” štěkl plešoun rozmrzele a přestal si čechrat černý vous. „Vždyť ani nevíme, kde začít, nevíme, kde toho zasranýho čarodějníka hledat, nevíme, jestli vůbec ještě žije, nevíme ani, jestli vůbec někdy existoval, třeba jsou to jen povídačky starejch bab! Zkrátka nevíme nic!”
Nyní se do rozhovoru vložil i zrzek, oděný v hnědo-šedé zbroji z kůže.
„Nechci bejt hnidopich, Nicku,” utrousil směrem k hnědookému muži, jenž seděl na pozůstatku stromu a zabíral tak nejlepší místo, které bylo k dispozici. „Ale tady Magnus říká pravdu. Kde začneme? A vůbec, má smysl začínat?”
„Bože,” povzdechl si brunet a zavrtěl hlavou v nevěřícném gestu. „Copak to nechápete?”
Oba jeho diskuzní oponenti zavrtěli hlavou.
„Ne, já vopravdu nechápu, proč se hnát za tímhle!” rýpl uštěpačně bývalý Komandant Inkvizičního řádu. „Nemáme žádnou záruku toho, že v tom tkví nějaký smysl. Nevíme nic, jen to, cos nám řekl. Jakou máme záruku, žes to v tom deníku fakt našel a nevymýšlíš si to?”
„Tak teď jsi přestřelil, chlapečku!” vypálil Nick rychle a vymrštil se ze své stromové sedačky, připravený vrhnout se na holohlavce a naučit jej slušným způsobům. Světlo svíce se odrazilo na stříbrných nýtech jeho tmavého oděvu, stejně tak v jeho očích se zaleskly plameny, jež však nebyly odrazem voskovice, nýbrž zrcadlily jeho hněv. „Chceš říct, že jsem lhář?”
„Ne, tak jsem to nemyslel,” ušklíbl se drze holohlavý bojovník, stále klidně sedíc na své ”židli”, tvořené menším balvanem. „Chci jen říct, Nicku, že chlastáš jak duha, jakou máme záruku, že jsi neměl halucinace nebo něco takovýho?”
Způsob, jakým promluvil, zcela jasně provokoval jeho oponenta k akci. Jakoby se snad snažil vyprovokovat rvačku.
Vysoký brunet v černém byl už připravený mu jeho přání vyplnit do posledního písmenka a vytlouct mu mozek z hlavy, něco jej však nečekaně zarazilo.
„Chceš mu dát po hubě?” otázal se opět hlas, linoucí se z jeho nitra. „Prosím, skoč, udělej to, pokud myslíš, že je to to nejlepší, co můžeš udělat. Vymlať mu mozek z tý jeho zasraný palice ušima, pokud chceš. Víš, že na to máš, jestli se teda nesesypeš kvůli zádům. Ale než se o to pokusíš, vzpomeň si, že skutečný válečník nepodléhá emocím. Skutečný bojovník nejedná ve vzteku.”
Tohle jej zastavilo. Neudělal ten pohyb, který chtěl. Zamrzl na místě bez hnutí.
„Co mám tedy udělat?” zeptal se nejistě toho ”něčeho”, co mu nyní radilo.
„Zůstaň klidný, buď jako kus ledu! Buď jako skála!” odpovědělo jeho niterní já. „Pokud zaútočí on, jednej podle svého svědomí. Vinen pak bude jen on sám, nikoli ty.”
„Dobrá, když si to přeješ,” odpověděl a zhluboka nabral vzduch do plic, aby se zklidnil.
„Jako kus ledu,” zopakoval si. „Kde jen já už to slyšel? Tohle mi už někdo řekl! Kdysi dávno.”
Svědomí však opět mlčelo, ani v nejmenším nenaznačujíc odpověď na jeho otázku.
Pozvedl tedy oči k Magnovi. Oči, ve kterých se nyní zrcadlilo klidné opovržení.
„Když myslíš,” odvětil mu ledově, dávajíc tak najevo, kam si může svůj názor strčit. „Jako jediná záruka ti musí postačit mé slovo.”
„A co když tvému slovu odmítnu věřit?” rýpl si znovu holohlavý válečník a vyzývavě blýskl očima.
„Pak ti budu muset říct, že jsi idiot!”
Tohle bylo moc. Takovouto urážku si přece válečník nemůže nechat líbit. Obzvláště v tomto případě. Bez jakéhokoli varování se Magnus okamžitě vymrštil a srazil jej na zem.
Propletenec jejich těl se několikrát překulil, načež protrhl stanovou celtu a vykutálel se ven.
Nick vyplivl krev z rozraženého rtu a ohnal se volnou pravicí, čímž srazil svého soupeře ze sebe. Okamžitě se překulil, nezapomínajíc vrazit mu loket co nejbolestivěji mezi žebra.
Magnus jen bolestně zaúpěl.
„Nechte toho!” zakřičela Patty, dávajíc tak průchod nenadálé hysterii. „Kurva, přestaňte!”
Brunet ani v nejmenším nevnímal její křik. Levačkou přišpendlil pravici svého soka k zemi, zatímco koleny mu přiklekl hrudník.
A pravá pěst udeřila...
Jednou...
Podruhé...
Potřetí...
Když ji napřáhl k dalšímu úderu, ucítil, jak mu po ní stéká něco vlhkého a teplého.
Nevěnoval tomu pozornost a dokončil ránu.
„Nicku přestaň!” zaječela černovláska se slzami v očích zoufale. „Vždyť ho zabiješ!”
Její hlas slyšel přes jakousi mlhavou stěnu. Krev v uších mu hučela. Srdce zběsile tlouklo. Dech měl zrychlený, ale kupodivu až děsivě pravidelný.
Nepociťoval vztek nebo jakoukoli touhu, která by jej hnala dál a nutila udeřit znovu.
Pomalu si uvědomil, že jedná automaticky, poháněn jakýmsi divným instinktem, probudivším se kdesi hluboko v jeho nitru.
Nutkáním odstranit to něco, co jej nyní ohrožuje.
Někdo chytil jeho ruku uprostřed nápřahu a zabránil mu dokončit ránu. Ohlédl se.
Nad ním stál Ricardo. Oči rozšířené úlekem, zatímco obě jeho paže pevně svíraly tu Nickovu.
Tvář zrzavého válečníka zrudla námahou, když zjistil, že má co dělat, aby jej nepustil.
Zaváhání rozpřaženého bruneta mělo patřičný následek.
Tvrdá rána jej udeřila do spánku a smetla z ležícího Magnuse.
Ricardo pustil jeho ruku.
Nick využil setrvačnosti rány a jen se překulil nazad, během okamžiku už byl opět připravený skočit a dokončit to, co začal.
Pokusil se odrazit, ale s hrůzou zjistil, že nemůže. Jeho svaly odmítaly poslouchat.
Necítil končetiny. Vlastně necítil žádnou část svého těla.
Mohl jen sledovat, jak Ricardo zvedá Magnuse ze země.
Pohled na bývalého velitele Inkvizice byl vskutku hrozivý.
Levou polovinu tváře měl pokrytou stékající krví, která mu prýštila z hlavy jako horská bystřina a odmítala přestat téct. Dříve, než vůbec mohl začít uvažovat nad příčinou své nehybnosti, mu do zorného pole vstoupil Tarn.
Delší hnědé vlasy mu lehce povlávaly v mírném vánku, stejně tak volné záhyby roucha béžové barvy. Obě dlaně mladého novice ve světlém hávu zářily energií kouzla, které před chvílí použil a stále udržoval.
„Vychladni chvíli,” pronesl Tarn s klidem sobě vlastním. „Až se zklidníš, pustím tě. Zatím tu můžeš klečet a přemýšlet, cos vlastně posral.”
Hnědooký učedník se otočil a přešel ke krvácejícímu Magnovi, kterého podpíral Ricardo.
Statný válečník měl co dělat, aby se udržel na nohou.
Patty stála vedle nich a se slzami v očích těkala pohledem z jednoho na druhého. Vlasy se jí třepetaly ve slabých závanech větříku a krajky tmavě modré sukně se chvěly jako listí na stromech.
„Je mi z vás k zblití!” zaštkala nakonec hlasitě, halenka stejné barvy jako sukně, se na jejím těle napínala v rytmu její hrudi, jak zhluboka nabírala vzduch do plic. „Chováte se jak hovada! To vám shnil mozek!?”
Chvíli stála, nejspíš hledajíc další peprná slova, která by jim řekla. Nakonec si to ale nejspíš rozmyslela.
Otočila se na patě a vyrazila pryč. Během okamžiku její silueta splynula s tmou, rozprostírající své závoje nad nočním světem.
Hluk, který oba zápasící muži vyvolali, už vyburcoval i některé další. Z okolních stanů se začínaly ozývat rozrušené hlasy a několik zvědavců už se trousilo směrem k nim s bázní v očích.
„Vezmi ho dovnitř,” pronesl Tarn k Ricardovi šeptem. „Hned přijdu a postarám se o něj.”
Zrzek jen kývl, nevysilujíc se slovy. Už takhle to vypadalo, že má co dělat, aby svého kolegu udržel na nohou. Následně vyrazil zpátky do stanu.
Nezvané publikum přišlo blíže, díkybohu už neviděli Magnuse a to, jak dopadl.
„Co se to tu stalo?” otázal se někdo z hrstky přihlížejících vylekaně. „Slyšeli jsme křik a...”
„Nestalo se nic,” odpověděl mladík, stále udržujíc Nicka na místě kouzlem.
„No, jestli nic vypadá takhle,” ušklíbl se jeden z čumilů a kývl směrem k nehybné siluetě bruneta, klečícího na zemi. „Tak jsem asi...”
„Řekl jsem, že se nestalo nic! Není tu nic zajímavého k vidění!” zavrčel Tarn zlověstně potichu. „Teď se všichni pěkně otočíte a půjdete zpátky tam, odkud jste sem vlezli!”
Ačkoli to vyslovil tiše a velice nezřetelně, bylo v jeho hlase slyšet něco divného.
Něco nepopsatelného, co se nedá říci pouhými slovy. Jakoby se v tom zvuku nacházel nějaký skrytý význam, neznámá síla, jasný příkaz, kterému se nadalo odporovat.
Dokonce i Nicka při tom zamrazilo v zádech a chlupy na zátylku se mu instinktivně naježily.
A co bylo nejdivnější, všichni přihlížející se okamžitě, bez jakéhokoli remcání, otočili a začali se trousit zpět do svých stanů.
„Co to do tebe kurva vjelo?” obořil se Tarn na bruneta a nedbale mávl rukou, když se poslední z nezvaných přihlížejících ztratil ve tmě, rušíc tím ledabylým pohybem své kouzlo.
Síla, která jej držela na místě, povolila a on, nečekajíc to, spadl na zem. Pomalu se začal hrabat na nohy. Když si s námahou stoupl, vyplivl krev z úst a promnul si pohmožděnou pravačku.
V zádech mu bolestivě tepalo, čehož si všiml až teď, když jej už nesvírala moc kouzla, vypuštěného mladým novicem z kláštera. Než se odhodlal k odpovědi, lehce si promnul levačku, kterou stále necítil, ačkoli již kouzlo pominulo.
„Já sám nevím,” pronesl Nick zmateně při zjištění, že vlastně ani netuší, co jej pohánělo k tomu, aby jednal tak, jak jednal. „Vždyť já...”
„Chováte se jako idioti,” sykl Tarn jedovatě. „Oba. Měli byste držet spolu a né se rvát jak dva kohouti na příliš malém dvorku.”
„Já sám nevím, Tarne,” pronesl potichu Nick, ta slova zněla skoro zahanbeně. „Nevím, co se to stalo, bylo to jako... Prostě jsem jednal instinktivně.”
Mladý adept kouzel si udiveně hvízdl.
„Možná to nebylo nejlepší řešení,” zašeptal v odpověď. „Třeba jsi ho měl nechat, ať si mele to svoje a nedělat nic.”
„Jo, to jsem asi měl,” dostalo se mu odpovědi, když si Nick uvědomil pravdivost těch slov.
„Co by mi tak asi řekl Gart,” zamyslel se, ačkoli odpověď už předem znal. Věděl, co by na to Gart řekl a neměl z toho radost.
Tarn se pousmál.
„Na druhou stranu, někdo tomu nafoukanýmu hovadu musel konečně ukázat, že si nenechá srát na hlavu!”
Tohle sebralo brunetovi dech, nečekal, že by se řádový novic postavil proti někomu z Inkvizice.
„To, myslíš vážně,” podivil se Nick s nevěřícným výrazem v očích.
„Jasný, možná si ho nemusel tolik potlouct, ale jako lekce mu to snad stačí,” ušklíbl se v odpověď mladík dosti jízlivě. „Řekni mi, kde ses to naučil? Znám pár bojovníků, myslím těch skutečně dobrých, ale tohle bylo neuvěřitelný, bleskový provedení, dokonalá souhra pohybů, žádné váhání, jak jsi sám řekl, jako instinkt.”
„Neříkej mu to,” ozvalo se to ”něco” z koutku jeho duše. „Nesmíš mu to říct. Za žádnou cenu. Nepotřebuje to vědět, nic mu po tom není. A ty nesmíš prozradit zrovna tohle. Porušil bys...”
„Já vím,” zavrčel na to Nick vztekle v duchu, přerušujíc tak monolog svého alter ega.
Zhluboka se nadechl a spustil: „To ti bohužel nemůžu říct. Nechám si to tajemství pro sebe. Ale pokud se mohu zeptat já...”.
Nechal to viset ve vzduchu, čekajíc na odpověď novice, stojícího před ním.
Toho nejpodivnější novice řádových mágů, kterého kdy poznal.
„Ano, bylo to kouzlo, ano, neměl bych ho používat, ne, neznám ho z kláštera,” usmál se Tarn potutelně. „A ne, také ti neřeknu, kde jsem se to naučil. Stačí to, že to bylo na odlehlém místě a měl jsem velice dobrého, i když poněkud netrpělivého učitele. Jak vidno, oba máme nějaké své špinavé tajemství a oba si je necháme pro sebe a nikomu o nich neřekneme, že.”
Nick jen zmateně přikývl, udiven tím, jak jeho společník dokázal přesně určit jeho otázky a odpovědět na ně dřív, než je vyslovil.
„Měl bys najít Patty a přivést jí sem, já se zatím postarám o to hovado,” podotkl mladší z obou brunetů, uzavírajíc tím debatu.
Zanechal tam Nicka sám, jen s jeho myšlenkami.
„No, vypadá to, že nejsi jediný, kdo tu má svoje tajemství, co?” zeptal se hlas jeho vlastního rozumu jistým úsměvným tónem.
„To teda,” podotkl udiveně. „Zajímalo by mě, kde k tomu kouzlu přišel. Rozhodně to není magie, která patří do osnov klášterních noviců.”
„Jeho by zajímalo, kde ses naučil takhle bojovat,” podotklo svědomí nebo spíše to ”něco”, co jako jeho svědomí vyhlíželo. „Jenže ani jeden z vás to tomu druhému neřekne, ani jeden z vás nemůže, protože mu to zakazují jeho sliby.”
„Hmmm,” zabručel si pro sebe, navrátivše se k tomu, jak instinktivní byly jeho reakce, když mu to bylo opět náznakem připomenuto.
„Pořád to v tobě je, i když hluboko pod povrchem, co?” zeptalo se to ”něco” tiše.
„Jo, je,” zavrčel rozmrzele. „Myslel jsem, že jsem se toho zbavil.”
„Minulosti neutečeš,” ozvalo se po chvíli odněkud z tajemných hlubin jeho duše. „Vždycky tě dožene. Ale můžeš se z ní poučit, vzít si z ní to, co tě posiluje.”
„Jenže je něco takového na tomhle?” zeptal se nejistě. „Existuje vůbec něco, co se z toho dá použít?”
Svědomí se pousmálo, načež odvětilo nejlépe, jak jen dokázalo: „Ano, existuje. Vždyť vše na tom, co znáš, je vlastně dobré. Jen nesmíš udělat tu chybu, co kdysi. Nesmíš to pustit z řetězu, protože pokud to uděláš, skončí to jako tenkrát. Musíš mít své schopnosti pod kontrolou. Protože ony nejsou tím zlem, tím je tvůj hněv, který jsi nedokázal zadržet pod pokličkou.”.
„Jenže, dokážu to, když už jsem jednou selhal?” položil další dotaz ještě nejistěji.
„Tohle rozhodnutí je jen na tobě, vždycky bylo,” napovědělo tajemně jeho druhé já. „Kdysi jsi to měl pod kontrolou, tak proč bys nemohl znovu? Stačí si jen připomenout to, co jsi tehdy zapomněl.”
„Zase máš pravdu,” podotkl Nick trošku veseleji a na tváři se mu mihl letmý úsměv. „Tehdy jsem se vzdal všech svých zásad, které jsem tak dlouho a pečlivě pěstoval. To už se nikdy nesmí stát. Tentokrát to zvládnu. Vždycky to bylo jen na mně!”
„Ano, je čas hodit minulost za hlavu, protože tou žít nemůžeš, jediné, čeho bys tím dosáhl, je to, že by ses bál budoucnosti. Věř sám v sebe,” promluvilo svědomí, opět tak moudře jako ten nejlepší rádce, kterého si mohl přát. „Je čas jít dál!”
„Jo, to je!”
Pomalu zvedl svou nohu a učinil první krok.
„Je čas jít dál!”
Něco v jeho hlavě najednou konečně secvaklo, jako chybějící kus skládanky, který zapadl na své místo a utvořil celek, ještě donedávna rozbitý na kousky. Až nyní si uvědomil, kdo mu kdysi tyhle všechny fráze vštěpoval a vtloukal do paměti, někdy skoro doslovně. Konečně poznal ten známý tón hlasu, ty moudré rady a poučky.
„Já tě znám!” prolétlo mu hlavou zběsile. „Vím, kdo jsi!”
„Vždycky jsi to věděl!” pousmálo se to ”něco” uvnitř jeho bytosti. To ”něco”, co nyní již dokázal pojmenovat a dát tomu místo ve své duši. „Jen jsi nechtěl pamatovat si to!”

Malý brunet v příliš volném černém oděvu seděl na pařezu a naslouchal slovům urostlého muže před sebou.
Plavé vlasy jeho mentora lehce povlávaly ve větru, když promlouval k mladičkému adeptovi, kterého si vybral k tomu, aby z něj vychoval dalšího ”bojovníka z vůle nebes”, jak je nazývali prosťáčci, kteří nikdy nedokázali pochopit pravou podstatu, pravou krásu toho umění, jakým byl šerm.
„Soustřeď se na to, co ti teď budu říkat, Domenique Nicolaii Orthane,” pronesl postarší muž vážně.
Sotva desetiletý chlapec s bujnou kšticí kaštanové barvy hltal ta slova s posvátnou úctou v krémových očích, která upíral směrem ke svém učiteli.
„Jen málo lidí se dokázalo stát tím, čím jsem já, a čím jednou budeš i ty,” spustil válečník svůj proslov a lehce si poupravil svůj černý oděv z kůže. „Málokdo byl určen pro tuto cestu. A jen několik z toho mála ji dokázalo dojít až do konce.”
Vyjukaný hošík přikývl, stále pozorujíc svého mistra.
„Pamatuj si, že až skončíme, poneseš si s sebou velkou zodpovědnost, protože vědomosti, které ti předám, znamenají sílu. A velká síla, znamená ještě větší zodpovědnost!”

První záblesk vzpomínek by bleskově vystřídán dalším. Chronologicky řazená scéna vystřídala tu předchozí a ukázala mu další okamžik jeho života.

„Skutečný šerm nezná pojmu obrany, existuje jen útok, nikdy se nebráníš!” zahromoval statný válečník přísně a zkrabatil čelo, takže mu naběhlo mnohem více vrásek, než normálně zdobívalo jeho tvář. „Jakmile se jednou začneš bránit, je po tobě!”
„Ale někdy se prostě musím bránit,” ozval se dotčeně mladý chlapec a lehce si dotáhl opasek, aby na něm černé kalhoty tolik nevysely a nepadaly mu. „Vždyť občas musím zabránit nepříteli, aby mohl udeřit!”
„Nemusíš,” pronesl blonďatý muž s ryšavou bradkou a pousmál se.
„Vážně?”
„Proč bys mu bránil udeřit?” otázal se na oplátku postarší mistr meče. „Dovol mu, ať udeří, nebraň mu, jen použij jeho vlastní úder proti němu, ale nikdy se nebraň, jinak z tebe bude nebožtík dřív, než napočítáš do pěti. Použij jeho útok k tomu, abys zaútočil sám, buď rychlejší, silnější, vynalézavější a nebudeš muset přemýšlet nad takovou hloupostí jako je obrana!”
„A teď znovu!” zavelel mistr meče a pozvedl svou čepel do vzduchu.

Jedna vzpomínka končila, ale hned přicházela další scéna, kterou kdysi prožil a nyní jí doslova prožíval znovu.

„Bojovník se nikdy nenechá ovládnout svými emocemi, skutečný válečník nejedná ve vzteku!” pokáral plavovlasý šermíř svého mladého žáka. Za ta léta, co od předchozího výjevu utekla, již notně zestárl a čas mu vetkal stříbrné nitky do vlasů i vousů.
„Ale on si začal, mistře,” odvětil asi třináctiletý chlapec vyděšeně. „Říkal, že...”
„Je mi jedno, co říkal,” zahromoval v odpověď statný válečník. „To není argument hodný tvého postavení! Nenaslouchej slovům hlupáka, kterého sžírá závist, protože ví, že jsi lepší!”
„Ano, mistře!” pronesl chlapec vážně a hluboce se uklonil, dávajíc do toho prostého gesta veškerou kajícnost, co v sobě měl.
„Vždycky zůstaň v klidu! Buď jako kus ledu!”
Mladičký brunet zahanbeně přikývl.
„Budu, mistře, slibuji!”

Další výjev z jeho minulosti vystřídal ten předešlý rychlostí útočícího hada, když vzpomínky bleskově přicházely a ukazovaly tu dávnou dobu, kdy byl ještě dítě.

Zazvonění mečů proťalo vzduch, když se obě čepele zkřížily.
Oba soupeři stáli proti sobě, pokoušejíc se přetlačit toho druhého a přimět jej o krok ustoupit.
Mladý brunet na pokraji dospělosti se snažil, seč mu síly stačily, ale přesto nedokázal přimět svého šedovlasého soka ke kapitulaci.
Postarší muž najednou přenesl váhu z levačky na pravou nohu a lehce pootočil mečem.
Druhá zbraň vylétla do vzduchu a měkce dopadla do trávy o pár metrů dále.
„Zase špatně,” šeptl stařík zklamaně a sklonil zbraň.
„Odpusťte, mistře,” zastyděl se zoufale hnědovlasý žák a hluboce se uklonil.
„Znovu!”
Mladík na chvíli zaváhal.
„Já... Nedokážu to, mistře, nejsem na to dost dobrý, možná jsem neměl...”
„Co jsi neměl?” otázal se pobaveně starší z obou bojovníků a v zelených očích se mu pobaveně zablesklo. „Zkoušet udělat dojem na Simmone?”
„Jak...” zakuckal se brunet.
„To je jedno,” rozesmál se pobaveně stařík, povytahujíc si rukávy svého černé oděvu až nad lokty. „Ale když tu cvičíme, mohl bys přestat myslet na ní a začít se soustředit na trénink. Vím, že je to těžké, ale rozptyluje tě to, a to nesmíš dovolit. Pokračujeme!”
„Nejde to, mistře,” ušklíbl se omluvně Domenique a po vzoru svého mistra upravil i svou kazajku, dokonalou kopii oděvu staršího bojovníka. „Nejsem dost silný a rychlý, abych Vás porazil.”
„Není to tady,” poklepal mu jeho učitel na rameno. „Ale tady!” ťukl jej doprostřed čela.
„Jsi mladší, rychlejší, silnější, už několikrát jsi to dokázal!”
„Tak proč pořád prohrávám?”
„Jak říkám, je to v hlavě,” pronesl starý válečník, oděný ve zbroji z černé kůže, pobité stříbrnými cvočky. „Pochybuješ. Myslíš si, že nejsi schopen mě porazit. Jenže to nemůžeš, ve skutečném boji nejde o to, jestli je soupeř rychlejší nebo silnější. Prostě ho porazíš a basta! V ničem jiném to není, pokud začneš pochybovat o vítězství, můžeš se podříznout sám! Věř sám sobě!”
„A to je celé?” zeptal se opatrně mladík.
„V podstatě ano,” dostalo se mu odpovědi.
„Ale...”
„Žádné ale!” ozval se pobouřeně mistr meče a znovu pozvedl svou zbraň. „A znovu! Skládáš své zbraně moc brzo!”

Další vzpomínka se přihnala rychlostí bouře a zaútočila na jeho vědomí.

Šlachovitý brunet a postarší muž s bělostnými vlasy seděli na lavičce před chatrčí, vévodící malému kopečku jako jeho strážce.
Oba muži pozorovali západ slunce se stejným výrazem v očích, stejným držením těla. Jako otec a syn.
„Tak? Jak to vypadá se Simmone?” otázal se po chvíli stařík zvědavě.
„Já nevím, mistře,” odvětil rozvážně Domenique, přemýšlejíc nad tím, jakými slovy to popsat co možná nejlépe. „Občas mám pocit, že bych měl, ale někdy si vůbec nejsem jistý tím, co mám dělat.”
„Ženy, jsou stále pořád stejné,” uchechtl se pobaveně bělovlasý mentor. „Nikdy nevíš, na čem jsi.”
„Co mám dělat, mistře?” zeptal se brunet nejistě. „Pokud jí to neřeknu, nejspíš mě to rozežere zevnitř jako rakovina. Ale pokud ji to řeknu, tak...”
„Tak co?” otázal se starý šermíř s úsměvem. „Odmítne tě?”
„Vy myslíte, že bych měl?”
„Tohle rozhodnutí je jen na tobě, vždycky bylo!”

Následující střípek z mozaiky jeho minulosti už přicházel, navazujíc na ten minulý.

V„Souhlasila!” křičel už z dálky mladý brunet, zatímco se ozlomkrk hnal ke svému mistrovi.
Když doběhl blíže, chvilku mu trvalo, než zklidnil zrychlený dech.
„Souhlasila!” vydechl šťastně.
Stařík se jen vesele pousmál, když pohlédl do rozjařené tváře svého žáka.
„Vidíš,” podotkl s úsměvem na vrásčité tváři. „A ani to nebolelo.”
„Já, věřil jsem tomu, že řekne ano, a ona ho řekla!”
„To je dobře, věř si, vždycky si věř, to je základ!”

Nyní již sám věděl, jaká vzpomínka přijde.
Věděl, že to bude přesně ona, protože jiná to být nemohla!

Čepele mečů, smrtonosnějších než jedovatý had a ostřejších než nabroušená břitva, zběsile vířily vzduchem a vykřesávaly jiskry, kdykoli se na chvíli střetly a zase oddělily, jakoby je k sobě něco přitahovalo, ale zároveň jim nikdy nebylo souzeno dotýkat se až na věky věků.
Oba muži, odění v černém oděvu, zdobeném jen jednoduchými stříbrnými nýtky, ani okamžik neváhali, neztráceli svůj čas zbytečným prostoji.
Domenique se soustředil jen a pouze na boj, na svůj meč a meč soupeře, nic víc nebylo třeba, vše ostatní by jen rozptylovalo, rušilo jeho koncentraci, překáželo jeho plynulým pohybům.
Rychlost, s jakou si bělovlasý válečník v pokročilých letech vyměňoval údery se svým sokem, byla neuvěřitelná. Ačkoli starší z mužů už byl notně pokročilého věku, jeho mladší sok jej v ničem nepodceňoval. Moc dobře věděl, že tomuto mistrovi meče mohli jeho vitalitu závidět i mnohem mladší válečníci.
Někteří z těch, kteří nezasvětili svůj život tomu, čemu oni dva, by řekli, že taková ladnost, obratnost a zručnost v ovládání meče, jakou oba bojovníci předváděli, je nemožná.
Výpad střídal výpad.
Finta fintu.
Neustálý sled bleskových útoků nekončil, jen zběsile navazoval další a další.
Oba stáli na místě a během mžiku oka si vyměnili hned několik úderů, ani jeden necouvl. Ani jeden nezměnil pozici.
Ani jeden z nich neparíroval, nebránil se, nepoužíval složité úhybné manévry.
Oba jen útočili a využívaly útoky svého soupeře ve svůj vlastní prospěch, tak jak to uměli nejlépe.
„Skutečný šerm nezná pojmu obrany, existuje jen útok, nikdy se nebráníš!” mihlo se mu hlavou zcela bezmyšlenkovitě.
V uších brunetovi zněla všechna slova, která za ta léta od svého učitele slyšel. Pamatoval si vše, úplně vše!
A hodlal to využít.
Další sled rychlých úderů rozezvonil kovová ostří.
„Až tady skončíme, bude pro tebe to, co tě naučím, přirozenější než dýchání!” rozeznělo se opět v jeho mysli.
A skutečně to byla pravda, nepřemýšlel při neustálých výpadech, stejně jako jiní nepřemýšlí o tom, kdy se nadechnou.
Domenique se dlahou na pravačce nečekaně zachytil o nohavici černých kalhot, pobitých stříbrnými cvočky. Tahle nepatrná věc jej vyvedla z míry a on o krok ustoupil.
„Zatracená zlomená pracka,” prolétlo mu hlavou, ale opět se rychle koncentroval na boj.
Jeho sokovi se v očích mihlo vítězství, když si všiml nečekaného rozptýlení svého žáka. Skočil kupředu, s mečem napřaženým před sebou.
„Jsi rychlejší!” zaznělo mu v hlavě.
Bleskovým pohybem obou nohou se uhnul do strany.
Meč jeho bělovlasého nepřítele se mu mihl jen kousíček od tváře, odvrácen z přímého směru lehkým ťuknutím druhé čepele.
To, že minul, vyvedlo jeho mistra z míry, ale jen na okamžik.
Brunet využil útoku svého soupeře a získanou setrvačností protočil meč v ruce a navázal ten pohyb dalším výpadem.
Bělovlasý mistr se znovu otočil a vyměnil si s Domeniquem několik rychlých úderů.
„Jsi silnější!” rozeznělo se mu myslí.
Čepel katany srazila meč soka stranou a přirazila jej k zemi.
Pravým kolenem kopl do ploché strany čepele.
Zbraň vylétla muži z ruky.
Během další vteřiny se bělovlasému opírala o krk čepel katany.
V zelených očích nebyl vidět strach, úlek či údiv.
Jen ohromná radost.
Domenique pomalu stáhl čepel.
„Jsme u konce,” pronesl potěšeně stařík. „Víc už tě nenaučím!”
„Ale mistře,” namítl mladík. „Vždyť já...”
„Žádné ale,” namítl bělovlasý válečník. „Teď jsi skutečným šermířem, mistrem čepele, ”bojovníkem z vůle nebes”, jak by tě označili ti hňupové, co se sami zvou šermíři. A můžu říci, že jsem nepotkal talentovanějšího válečníka!”
„Děkuji, mistře,” zašeptal mladík a sklonil hlavu. Silné emoce zastíraly tón jeho hlasu, když se dočkal pochvaly od muže, který slova uznání pronášel jen zřídka. „Ale nepřeceňujte mě.”
„Nepřeceňuji,” zasmál se stařík a pokynul mu, aby vstal. „V životě jsem potkal jen dva muže, kteří mě dokázali přemoci, žádný z nich by to nezvládl levou rukou. Sice jsem už starý, ale ty ses bil levačkou a zvládl jsi to, pochybuji, že by se ti kdokoli z těch, kteří mě porazili, dokázal rovnat.”
„Děkuji, mistře,” pronesl čerstvě jmenovaný ”bojovník z vůle nebes”.
„Jen si pamatuj, co jsem tě učil a nezapomeň své zásady! Nikdy, tím se lišíme od těch ostatních!”
„Nezapomenu, mistře!” odtušil vážně mladík a uklonil se.
„Teď je pro tebe čas jít dál!”

„Elleas aen Etheras!” vydechl Nick hlasitě do nočního ticha, s hlasem stejně ovlivněným emocemi, jako tehdy, když dokončil svůj výcvik.
„Vidíš,” podotkl hlas jeho dávného mistra odněkud zevnitř.
„Proč, proč právě Vy?”
„Protože teď potřebuješ někoho, kdo by tě vedl, když jsi ztratil svého předchozího vůdce, proto já, první, kdo tě naučil být něčím!”
„Ale Vy jste mrtvý!” zašeptal Nick zděšeně, neschopen pochopit to, co se právě dělo.
„Nikdo není skutečně mrtvý!” odvětil hlas jeho dávného mentora. „Každý žije uvnitř svých blízkých, stejně tak něco ze mne zůstalo v tobě.”
„Proč mi chcete pomoci?” zeptal se nejistě. „Já už nejsem tím, kým jsem měl být. Zklamal jsem své přísahy, své zásady, vaše zásady!”
„Nikdy jsi nezklamal, Domenique,” odpověděl klidně. „Byl bych nebetyčným hlupákem, kdybych si myslel, že se vydržíš nechovat jako člověk v situaci, která vyžaduje lidské srdce! I já jsem kdysi chyboval kvůli jistým důvodům, stejně jako každý. Netrap se tím, že jsi mě zklamal! Nezklamal jsi, naopak, jsem hrdý na to, co jsi všechno vykonal. Ve tvé minulosti se ta skvrna ztratí. Stejně tak v tvém srdci.”
„Děkuji, mistře,” zašeptal Nick.
„Už nejsem mistr a ty nejsi učedník, dávno tomu již není tak,” usmál se hlas v jeho nitru. „Teď jsi mistrem ty.”
„To znamená, že odejdete?” zeptal se zkroušeně, když pochopil, co slyšel. „Kdo mi poradí? Kdo mě povede dál?
„Nemůžu odejít, nikdy jsem tu nebyl!” odvětil vážně hlas z hlubin jeho vlastního vědomí. „Jsi tu jen ty. A ty nepotřebuješ radu, nikdy jsi ji nepotřeboval! Vždy jsi věděl, že nakonec to bude jen na tobě, vždycky to tak bylo!”
Hnědooký brunet přikývl, uvědomujíc si, co mu ta cizí - vlastní část jeho bytosti chce říci.
„Jsem tu jen já a to, co je uvnitř mne! Nic víc! Jen to, co jste mi předal! A to něco mě povede, když budu váhat a nebudu znát správnou cestu!”
„Přesně tak!” odtušil hlas Ellease aen Etheras, jednoho z posledních ”bojovníků z vůle nebes”.