„K čertu!”
Hlasité zaklení protrhlo panující ticho uvnitř stanu. Ačkoli hodina byla vskutku pokročilá a půlnoc se již dávno přehoupla v počátek dalšího dne, někteří z obyvatel prozatímního tábora přeživších z Farangy ještě nespali. Někteří totiž měli velice podstatných důvodů k tomu, aby dnešní noc strávili bděním, namísto snění. A někteří prostě neměli na výběr žádnou příjemnější možnost, někteří vlastně neměli vůbec na výběr.
„Tím, že budeš kvičet jako vepř, jdoucí na porážku, mi nepomůžeš, Magne,” uchechtl se mladý brunet, ošetřující ránu na hlavě statného válečníka s leklou lysinou.
„Moh by ses aspoň snažit, aby to tak nebolelo,” odsekl Magnus otráveně a opět sebou cukl, když se novic dotkl bolestivého místa.
„A ty by ses mohl snažit sebou neházet, sotva se tě dotknu,” ušklíbl se Tarn a v hnědých očích se mu objevily pobavené plamínky. „Nevím, jak Vás, bojovníky Inkvizice, připravují a cvičí, ale asi by měli trochu přitvrdit, protože pokud ty jsi příkladným vzorem člena Invizičního řádu, nechtěl bych vidět tvůj opak.”
Posměch doslova čišel z hlasu mladého bruneta, plál i v jeho očích a bil Magnuse přímo do tváře.
„Nějaký zasraný čarodějnický novic mě nebude urážet!” rozvztekal se plešoun a tvrdě od sebe odstrčil svého ošetřovatele, načež se prudce zvedl z kamene, sloužícího mu do té doby jako sedátko. Okamžik na to se však zase posadil, když se mu zatočila hlava a on stěží udržel rovnováhu. Popravdě, měl co dělat, aby opět neupadl do mdlob, ze kterých se sotva před deseti minutami probral.
Ačkoli si to nerad přiznával, dostal pořádnou nakládačku, což dosti ranilo jeho hrdost. Stejně tak ji nyní zraňovala slova toho novice. A bodala o to více, že musel uznat jejich pravdivost.
Nikdy nepochyboval o tom, že Inkvizičním vojákům se dostává dobrého výcviku v boji, ať už zbraní nebo holýma rukama. Vždyť byli považováni za chloubu královské armády a to vcelku po právu.
Jenže teď se vkrádala na mysl otázka, na níž neměl uspokojivou odpověď.
„Strávil jsem deset let tím, že jsem se učil boji,” připomínal si stále v duchu. „Deset let tvrdého výcviku. Prošel jsem vším. Dostával jsem ránu za ránou, padal jsem a zase vstával. Umím snášet bolest, do určité míry. Jasný, že tohle zranění cítím, musel bych bejt z kamene, abych to necítil. Za pár dnů už si ale ani nevzpomenu, že jsem dostal po kebuli. Sakra, vždyť Inkvizice má nejlepší učitele boje, co jsou vůbec k dostání. Na světě existuje jen pár lidí, co se jim může rovnat a ještě míň těch, kteří jsou lepší. Tak jak je možný, že pro nějakýho přivandrovalce odnikud jsem nebyl soupeřem?”
Bylo těžké si to přiznat, znamenalo to zříci se své hrdosti a pýchy a připustit si, že není dokonalým bojovým strojem, jak jim kdysi, jako mladým, vyjukaným rekrutům, popisovali to, čím se stanou. Byla to však pravda.
Nick jej vyřídil, aniž by se u toho nějak více zadýchal, bleskově, jednoduše, čistě a hlavně, férově. A to vše přesto, že dle slov mágů byl zmrzačený, levou rukou mohl pohnout jen velmi omezeně a vůbec neměl být ve stavu, kdy by se dal označit za nebezpečného soupeře.
A přesto s ním doslova vymetl podlahu. To mu prostě nešlo do hlavy.
Zajisté, už slyšel pár příběhů o takzvaných ”bojovnících z vůle nebes”, jenže, kdo by tomu věřil? Po tom, co prošel prvotřídním výcvikem šermu, kdo by věřil tomu, že se dají najít válečníci, pro něž neexistuje něco jako prohrát nebo ustoupit. Vždy musela přijít porážka, někdy bylo nutné couvnout o krok zpět. Navíc, ta možnost, že by právě Nick byl jedním z nich, byla naprosto šílená, absolutně přitažená za vlasy, hraničící s nemožným.
„Nejspíš už nejsem tak rychlý,” pomyslel si nakonec a ta myšlenka ho trochu uklidnila. „Mám už svoje léta. Nick je mladší, třeba měl jen štěstí.”
Zatímco si přemýšlel sám pro sebe, Tarn jej neustále sledoval a jízlivě se uculoval čím dál víc. Skoro to vypadalo, že tenhle mladý novic ví něco, co jemu samotnému unikalo, a dokonale tuší, co se právě odehrává v hlavě Inkvizičního komandanta.
„Co tam tak stojíš a čumíš jako...”
Slova najednou Magnovi uvázla v hrdle, když mu neviditelná síla nečekaně zabránila v tom, aby dokončil svou větu.
„Jako pitomá liška,” dokončil klidně Tarn a udělal krok kupředu. Ve stanu se najednou notně ochladilo. Ačkoli dovnitř nemohl vniknout chladný vítr, který se proháněl venku. Dokonce i úsměv mladíka nějak zchladl a zamrzl na pohledné tváři, jako kdyby se z ní stal tvrdý, hladký a chladný kus ledu. Bez jediného hřejivého náznaku, bez jakékoli emoce, bez lidských rysů.
Magnus se pokusil ucuknout a udržet odstup mezi nimi. S hrůzou však zjistil, že nemůže. Ani jediný sval jeho těla nereagoval na rychlé příkazy mozku. Byl schopen jenom tam sedět a vyděšeně zírat na toho mladíka, který kráčel stále blíž.
„Takhle to bude lepší,” usmál se Tarn jízlivě a sáhl pro vlhký hadřík, který upustil, když jej od sebe velitel Inkvizice odstrčil. Jeho tvář opět roztála v plamenech úsměvu, přesto však stále držel Invizičního velitele kouzlem na místě. „Aspoň se nebudeš cukat, ani kdybys chtěl.”
Nepříliš šetrně vyčistil ránu na levé tváři a spánku a sáhl pro nit z ovčích střev a jehlu, aby roztrženou kůži mohl sešít. Na chvíli se však zarazil, když si uvědomil, že ty hloupé svíce, které byly rozmístěné po obvodu stanu tak, aby osvětlovaly celý prostor uvnitř, vlastně vrhají stíny. Pochopil, že ať si stoupne jakkoli, vždy si bude stínit.
S podivným úsměvem protočil oči v sloup.
Svíce jen prskly a zhasly, aniž by se stanem prohnal jediný závan větru, který by je mohl sfouknout. Během okamžiku se však ve stanu rozzářilo jiné světlo. Jasně bílá záře, která, jak si Magnus během okamžiku všiml, neměla nikde svůj zdroj. Bylo to, jakoby tu to světlo bylo a zároveň nemohlo existovat. Každé světlo muselo mít svůj zdroj, odkud se šíří. To, co se však právě dělo, zcela popíralo realitu a zákony, jimiž se řídila už od počátku věků.
„Dokud tu tak v klidu sedíš,” začal mladík, zatímco si připravoval své nástroje, zjevně ani v nejmenším neznepokojen tím prapodivným chováním světla. „Dobře mě poslouchej. Mohl bych ti to tvé zranění odstranit z tý tvý zasraný palice lusknutím prstů a ani by mě to nestálo tolik sil. Tobě by nezůstala jediná drobná připomínka toho, že tě Nick zpráskal jak vzteklýho čokla. Jenže to bych ti to až moc ulehčil. Bude jedině dobře, když ti památka na to zůstane. Zasloužíš si jí.”
Jehla poprvé zajela pod kůži a bolestivě jej bodla, jako žihadlo včely, bránící pracně shromážděný med před tím, kdo jej chce uloupit a ošidit ji tak o všechny výsledky její pilnosti. Přestože neovládal své tělo, bolest samotnou cítil.
Ačkoli chtěl zaklít a instinktivně ucuknout, nemohl. Ta neznámá síla jej stále držela na místě jako přikovaného, bez sebemenší možnosti jakéhokoli pohybu.
Jediné, čeho si všiml, bylo, že mu do očí vytryskly slzy bolesti. Na nic víc se jeho zkamenělé tělo nezmohlo a byl za to docela rád, protože sám netušil, jaká by jeho reakce byla.
„Když jsi tu tak polemizoval nad tím, jak je vlastně možné, že Nickovi nesaháš v boji ani po kotníky, položil jsi pár zajímavých otázek a vyvodil pár imbecilních závěrů. Dovol tedy, abych ti to objasnil.”
Jehla se podruhé dostala pod jeho kůži a on měl opět tendence pohnout se a aspoň se pokusit uniknout té maličké bodající věci v rukách hnědookého bruneta, s tváří zkřivenou v posměšném úšklebku, jakoby se mu vysmíval do tváře za jeho bezmocnost, jeho ponížení, kterému nyní musel čelit, když tu jen tak bez jediného hnutí a hlesu seděl a poslouchal slova, která se mu ani v nejmenším nezamlouvala.
„Ani kdybys byl v nejlepších svých letech, která už máš nějakou chvilku za sebou, a v nejlepší možné kondici, které jsi, jen tak mezi námi, nikdy nedosáhl, na výsledku vašeho malého pěstního duelu by to změnilo akorát velký hovno,” pronesl ledově klidně, zatímco jehlou dokončil druhý steh. „Smiř se s tím, že na těch povídačkách je něco pravdy, ať chceš nebo ne.”
Špička nástroje se znovu dotkla jeho kůže a na chvíli ji vyšponovala, než se hrotu podařilo proniknout pod ní.
„A taky si pamatuj, ty hnusnej debile, že já se nenechám urážet od někoho s vygumovanou palicí, jako jsi ty, to jen pro příště, kdyby tě zase někdy napadlo mít ty tvoje blbý poznámky.”
„Do prdele s tebou, parchante,” zaklel plešoun v duchu, zatímco koutkem oka pošilhával po jehle, blížící se opět k jeho spánku, očekávajíc, kdy přijde další bolestivé kousnutí toho malého, chladného kusu oceli. Když ji ztratil z výhledu, zatnul zuby, stále však sledoval místo, kde zmizela z jeho očí.
„Jen si hezky ulev, příteli,” řekl Tarn klidně a zeširoka se zazubil, což ještě posílilo výsměšný dojem, jež v Magnovi evokoval. „Ale hlavně přestaň čumět po tý pitomý jehle, jinak ti to šilhání zůstane a to určitě nechceš. A teď mě poslouchej pozorně. Povím ti ještě pár dalších věcí, dokud jsme tu chvíli sami, což je dobře. Za prvé, dává mi to možnost vychutnávat si tuhle chvilku, kdy jen tak sedíš a přemýšlíš nad vlastní bezmocí. A za druhé, to, co ti budu vyprávět, je dost důležité a určené jen a pouze tvým uším.”
Ta malá bodavá věcička jej opět nepříjemně štípla. Inkviziční válečník chtěl položit pár otázek, zapomínajíc, že vlastně nemůže ani mluvit, ale dříve, než se vůbec začal pořádně soustředit na to, co přesně chce zjistit, promluvil Tarn znovu.
„Ano,” navázal novic na svou předchozí řeč. „Budou to docela podstatné věci. Některé z nich by měly zůstat utajené, aspoň do určité doby. A to taky zůstanou, ať už tomu tak budeš chtít či nikoli. Protože až se svým vyprávěním skončím, usneš. A až se vzbudíš, nic z našeho rozhovoru si nebudeš pamatovat, dokonce ani to, že jsem ti tu tvojí pitomou makovici sešíval dohromady. Budeš si myslet, že jsi celou dobu byl mimo. Hezké ne?”
Brunet se na chvíli odmlčel, zatímco Magnovi se v tu chvíli proháněl hlavou nespočet myšlenek.
Tou nejpodstatnější bylo: „Do čeho jsem to to zapletl?”.
Na čele mu během toho mžiku vyrašil pot a srdce začalo bušit zběsileji než kdy předtím.
„Do něčeho, co začalo dávno před tím, než vůbec tvoje matka pomyslela na to, že se spustí s nějakým chlapem,” odvětil novic klidně. „Ale nemusíš se bát, na všechno, co ti povím, si časem vzpomeneš. Pokud to tedy bude nezbytné, už jsem se opatřil pro případ nouze. Pokud však nedojde k nejhoršímu, do konce života budeš žít bez vzpomínek na tyhle okamžiky, což není tak zlé, ne? Aspoň si nebudeš pamatovat, jakého ponížení se ti dostalo. Ale já si to pamatovat budu a věř, že si to budu vychutnávat při každé chvilce, kterou prožiju. Pokud na nejhorší dojde, řekněme, že posloužíš dobré věci.”
„Proč právě já?” pomyslel si komandant Inkvizičního řádu, chápajíc už, že s novicem může komunikovat pomocí myšlenek a nepotřebuje k tomu hlasivky či jakékoli posunky.
„Protože k tomu mám své důvody,” uchechtl se brunet, zatímco si připravoval jehlu k dalšímu stehu. „Za prvé, tě nemám rád, a pokud budeš muset sloužit svému účelu, téměř určitě u toho chcípneš, což mě docela těší. Pokud nebudeš muset, pak řekněme, že to na věci nic moc nezmění, protože si to potěšení tě vykuchat jak rybu nechám jen a pouze pro sebe.”
Novic se velice sadisticky ušklíbl, což vůbec nesedělo k jeho milému, sympatickému obličeji.
„Ale zpátky k druhé věci,” dodal stále s tím ošklivým úsměvem na tváři. „Možná jsi vymytá Inkviziční palice, ale jsi členem Inkvizice. A inkvizice vznikla proto, aby lovila odpadlé mágy. Aspoň ta původní Inkvizice, založená před několika staletími. To, že jste se později začali srát do všeho, už je jiná věc. Ale dost, teď k tomu, co ti chci vlastně říct. Pohodlně se usaď a poslouchej.”
Jízlivost čišela z toho chladného hlasu.



„Kde sakra vězí?” ulevil si Ricardo peprně a odplivl si do prázdného vědra na vodu, stojícího v koutě stanu. Pohledem přejel své dva společníky. Ani jeden z nich nevypadal, že by se měl k odpovědi, jíž se dožadoval už asi po třetí.
Statný válečník, oděný ve volném bílém rouchu, staženém v pase rudou stuhou, ležel na zemi, pod sebou jen rozhozenou deku, kterážto mu sloužila jako postel. Nic lepšího nebylo k dispozici. Leda lodní lůžka či závěsné houpací sítě. Lodní lůžka však rozhodně nebyla určena k použití na pevnině a rozebírat loď kvůli tomu, aby se někteří z nich pohodlněji vyspali, byl holý nesmysl. A houpací sítě nebylo ve stanu kam zavěsit. Proto musela stačit ubohá, nedokonalá a nepohodlná napodobenina postele, beroucí na sebe v tomto případě podobu deky, rozprostřené na holé zemi.
Spícímu muži ale nejspíš ani v nejmenším nevadilo, kde spí. O tom vlastně svědčil i blažený a notně připitomělý výraz, jež mu zdobil tvář, porostlou vousem. Nejspíše jeden z vedlejších efektů magického spánku, v němž se nacházel.
Ani druhý z jeho společníků neodpovídal. Mladý hnědovlasý novic seděl na velkém balvanu a nepřítomně zíral do země. Světlý oděv, typický pro učedníky magických umění ze Sopečné pevnosti, ještě nedávno dominující Faranze, mu ve volném střihu splýval až ke kolenům, kde jej vystřídaly krémově hnědé kalhoty, překryté do půli lýtek vysokými botami z té nejjemnější teletiny, která byla na trhu k sehnání.
Mladý adept magických věd působil dojmem kamenné sochy. Ricardo již notnou chvíli pozoroval jeho tělo, ale nevšiml si ani jediného sebemenšího pohybu. Ba dokonce neviděl ani rytmický pohyb hrudníku, když se mladík nadechl. A on musel dýchat, zcela nepochybně, neboť kdyby nedýchal, už notnou dobu by nebyl mezi živými.
Ricardo protočil oči v sloup a několikrát se zhluboka nadechl.
„Hlavně v klidu,” připomínal si neustále, vědom si toho, že brzy již moc v klidu nebude. „Vždyť se nic neděje. Já si tu jen tak sedím a snažím se z jednoho blbce v bezvědomí a z dalšího hovada v tranzu dostat odpověď na otázku, která je pro nás zatraceně podstatná. A ani jeden z těch dvou volů mi nevodpoví, protože jeden je nabubřelej pitomec, kterej si nechá rozmlátit ksicht, a druhej ještě nafoukanější čarodějník, co radši medituje a hledá smysl života či co. Bezva. Fakt skvělý.”
Znovu pohledem svých hnědých očí přejel obě postavy. Žádná zaregistrovatelná změna však nenastala. Magnus vesele dál pochrupoval, válejíc se na dece, přičemž občas něco zamumlal ze spánku, avšak jeho slovům nebylo ani za mák rozumět. A Tarn klidně seděl bez jediného hnutí, sledujíc zem, jakoby na ní byla ta nejzajímavější věc, kterou kdy viděl.
„Tak a dost!” prolétlo mu myšlenkami, zatímco se hbitě zvedl z hrubě opracovaného pahýlu po pralesním velikánovi. Tohle už bylo příliš, obzvláště na něj a jeho povahu.
Aniž by se pokoušel některého ze svých mlčenlivých společníků upozornit na svůj odchod, rázně vykročil ke dveřím.
„Nikam nechoď,” ozvalo se najednou dosti mrazivě.
Statný bojovník sebou leknutím trhl, rychle se otočil a ruka mu instinktivně sjela k pasu.
Tarn stále seděl na svém kamenném trůnu, evokujíc tak dojem dávných druidů, kteří v podobných pozicích sedávali na podobných kamenných podstavcích, když došlo k jejich sněmu.
Oči mladého novice se však už neupíraly směrem k zemi, nyní se zabodávaly do něj a propalovaly jej skrz naskrz, jakoby novic dokázal prohlédnout skrze slupku z masa a kůže a uzřít, co se nachází pod ní.
„A to jako proč?” odsekl drze. „Magnus se v bezvědomí válí na něčem, co by se ani při nejlepší vůli nedalo nazvat postelí, ty tu už asi hodinu sedíš a čumíš jen tak do země, jako bys čekal, že tim něco vyřešíš. A předtim si ze mne uděláš poskoka a pošleš mě vyřizovat nějaký pitomý vzkazy. Ještě po mně chceš, abych ti sehnal co nejsilnější chlast. A když se vrátim zpátky, ani slovo díky. A tu zasranou kořalku vyleješ tomu Inkvizičnímu hovadu na palici. To sem jí moh kurva vypít. Víš jak je těžký sehnat takhle silnej a dobrej chlast?”
„Ano,” odtušil klidně mladý brunet a bez jediné změny pozice sledoval zrzavého Lovce Titánů dál.
„A to je jako všechno, co mi k tomu řekneš?” utrhl se opět Ricardo. „Tak to je fajn. Víš co, Tarne? Polib si tu svojí magickou prdel. V klášteře si možná byl někdo, ale na to já ti zvysoka můžu kašlat, protože já nejsem žádnej pitomej nováček mágů.”
Nyní se musel bývalý velitel Donovy osobní stráže skutečně podivit nad tím, jak klidný zůstal jeho společník, přestože jej docela slušně urazil.
Jakmile se však ze svého údivu probral, opět se obrátil k východu ze stanu, ukazujíc tak brunetovi záda.
„Kam si myslíš, že to jdeš?” otázal se Tarn nezměněným hlasem. Zároveň s tím zvukem se však ve vzduchu objevilo i něco jiného, něco nepopsatelného, nepochopitelného.
„Kam?” zeptal se už notně rozčíleně zrzek. „Najít Nicka a Patty, když ani jeden z vás nic nedělá.”
„To je zcela zbytečné,” ušklíbl se Tarn jízlivě. To něco prapodivného ve vzduchu najednou zmizelo, jakoby to ani nikdy neexistovalo.
„Rozhodně z něj nemám dobrý pocit,” pomyslel si Ricardo, snažíc se rozeznat, jestli se mu to všechno jenom zdálo a ta podivná přítomnost něčeho víc ve vzduchu byla jen výplodem jeho fantazie, nebo jestli jde skutečně o realitu.
„Tím, že tam půjdeš, ničemu nepomůžeš,” navázal mladík, když viděl, že se mohutný válečník nemá k odpovědi. „Možná právě naopak. Nick má věci pevně v rukou. Věř mně a věř jemu. Slibuju, že do hodiny tu oba budou.”
„Vážně z něj nemám dobrý pocit,” pomyslel si Ricardo. „Jak může něco takovýho vědět?”
V tom okamžiku jej napadla dosti znepokojivá myšlenka.
„Vidí nám snad dovnitř hlavy?”
„Ano,” odvětil klidně Tarn bez hnutí brvou. „Sice mě to stojí trochu námahy, ale za jistých, nepříliš složitých podmínek jsem schopen číst v myslích ostatních jako v otevřené knize. Není to zrovna jednoduchá dovednost, ale pokud kouzelník opravdu poctivě studuje a snaží se, dá se zvládnout celkem rychle. Ovšem skutečného mistrovství v ní dosáhne jen pár vyvolených. Ostatní se musí spokojit s tím, že dokáží vycítit jen ty nejzřejmější úmysly a pocity.”
„Kde...” nakousl Ricardo, nenápadně sjíždějíc rukou ke zbrani.
„Po tom ti nic není, příteli,” usmál se Tarn tajemně. „Ale stálo mě to dost úsilí. Pokud tě to uklidní, Nick o tom také ví. A nepovažuje mě za nebezpečí pro Vás. A já jím skutečně nejsem, i když bych jím mohl být. Nejspíše bych pro Vás dokázal být nebezpečnější než cokoli jiného, vyjma Titána, ale řekněme, že to už je jiná věc. A pochybuji, že se někdy stane něco, co by nás přinutilo stát na opačných stranách barikády, pokud se tedy nebudeš chovat jako pitomec. Takže ani nemysli na to, že bys zkusil ten nůž u opasku vytáhnout a hodit. Zastavím tě dřív, než si rozmyslíš, kam bys mě chtěl trefit.”
Zrzek vyplašeně zarazil svou ruku, směřující k rukojeti jeho loveckého tesáku.
„Vážně se mi tenhle chlapík přestává líbit. Když o tom ale Nick ví a nepovažuje ho za hrozbu, pak by to nemuselo být tak špatný,” zauvažoval si pro sebe.
„Přesně tak,” podotkl pobaveně mladík a v krémových očích se mu lehce zablesklo. „Tak se v klidu posaď a věř mi. Uvidíš, že jsem mluvil pravdu.”
Ricardo jen nervózně přešlápl na místě a rukou si projel zrzavou kštici, přesně tak, jak míval ve zvyku, když váhal. V ten okamžik nepůsobil dojmem, že by se chtěl opět usadit na pařez, jenž byl to jediné, co připomínalo strážce pralesa, který zde kdysi stával.
„Řekl jsem, aby ses vrátil zpátky a posadil se,” zopakoval sedící brunet s podivným leskem v očích a koutky mu při těch slovech lehce zacukaly.
Ricardo ještě chvíli nervózně postával ve vchodu do stanu, ale po chvíli si konečně rozmyslel, co vlastně udělá a s hlasitým oddechnutím se posadil zpět na pařez, z nějž se před několika okamžiky zvedl.
„To už je lepší,” poznamenal jeho společník suše. „Aspoň dva z nás, co jsme v tomhle stanu, nejsou úplní idioti.”
Zrzek jeho poznámce nevěnoval příliš pozornosti, hlavou se mu honily mnohem důležitější věci. Kupříkladu, s kým to má vlastně tu čest.
To, že Tarn asi nebude tak obyčejný novic, vyvodil rychle a vcelku bezproblémově. Důležitá otázka však byla, kdo vlastně tedy je tenhle mladík, proč je tu s nimi a kde přišel k takovým schopnostem, které by zaručeně neměl umět jako novic z Farangy, byť sebepilnější a sebeinteligentnější.
Jak se mu tyhle otázky proháněly myslí, zvedl oči a pohlédl směrem k muži, o němž přemýšlel. Tarn jeho pohled s nicneříkajícím úsměvem opětoval. A to, co se zračilo v jeho očích, jasně říkalo, že moc dobře ví, nad čím bývalý osobní strážce samotného Dona Estebana přemýšlí. A také to říkalo, že odpovědí se mu rozhodně nedostane.
Stále ještě ponořen ve svých myšlenkových pochodech sklopil zrak zpět, neschopen odolávat síle, jež čišela z toho mladíka, usazeného na balvanu.
A pak už jen tiše čekali.



První, co uslyšeli, byl Nickův hlas. Ačkoli se snažili zaznamenat, co říká, nedokázali zachytit obsah jeho slov. Nicméně, bylo zřejmé, že se nevrací jen Nick a Patty, ale víc lidí.
„Zatraceně, co si myslí?” zabrumlal si pod vousy Ricardo s dosti nespokojeným podtónem. „Proč sem táhne někoho dalšího? Vždyť tady jde o věci Lovců...”
Přerušil jej Tarn, když si odkašlal.
Zrzavý bojovník po něm šlehl nervózním pohledem.
„Myslím, že Nick vede ty, které jsme vynechali,” odtušil tiše a lehce si promnul oči rukama.
„Myslíš?”
Mladičký brunet se usmál nad tou otázkou.
„Přestal jsem jeho myšlenky sledovat v okamžiku, kdy bylo jasné, že nebude potřeba nějaké pomoci z mé strany,” odpověděl pobaveně. „Ačkoli tomu nebudeš věřit, hrabat se v myslích ostatních mi nedělá příliš dobře. Nemám z toho radost, když otevřu něčí mysl a hrabu se v ní. Kolikrát totiž najdu věci, které jsem najít neměl a nechtěl. Kolikrát i věci, za které by dotyčný zasloužil spravedlivý trest. Občas i takové myšlenky, ze kterých je mi k zblití. Ale ať už tomu věříš nebo ne, nemám dobrý pocit z toho, když si prohlížím číkoli myšlenky. Vychovali mě, abych respektoval to, že každý má své soukromé věci, které nikomu neřekne, a které jsou v bezpečí jen uvnitř jeho hlavy. Tak to prostě tak beru a snažím se zapomenout vše, co jsem nepotřeboval vědět, i když je to občas dost těžké.”
„Tak proč to vůbec děláš, dyž se ti to tak hnusí?” otázal se zmateně Ricardo a opět si rukou zajel do vlasů.
„Protože je to nutné k tomu, abych přežil já a občas i k tomu, aby přežil někdo jiný, více či méně důležitý.”
Tón, jakým ta slova zazněla, jasně naznačoval, že toto téma je uzavřené. Ricardo už vlastně stejně neměl další otázky, né že by se nechtěl optat, prostě nevěděl, na co by se ještě mohl zeptat.
Konverzace skončila právě včas, neboť celta stanu se nadzvedla a dovnitř vešel Nick, následován třemi dalšími muži a závanem studeného větru, který se do stanu vehnal nikým nepozván a rozechvěl plameny svíček v prapodivném tanci.
Všichni Nickovi přátelé, či kdo vlastně, byli ve věku kolem pětatřiceti, všichni oděni ve stejném stylu. Prostá lněná tunika béžové barvy a jednoduché bavlněné kalhoty, stažené opaskem. Jediná výrazná věc na jejich oděvu byla přezka pásku, znázorňující okřídlený meč nebo něco, co tomu bylo zatraceně podobné. Oba muži, sedící ve stanu a čekající na tuhle chvíli, poznali jen jednoho z nich. Středně vysokého blonďáka s modrýma očima a ošklivou, rozšklebenou jizvou na pravé tváři.
„Zdravím Vás, štěňátka,” pronesl a ušklíbl se jejich bývalý instruktor, který je před pár týdny zasvětil do toho, co znamená být Lovcem Titánů. A nutno říci, že to zasvěcení nebylo vždy zdaleka nejpříjemnější a bezbolestné. Ostatně, výraz v Ricardově tváři mluvil sám za sebe, když pohlédl na muže, který je vycvičil v to, čím byli teď.
Blonďák se rozesmál, když spatřil, jak se jeho nedávný svěřenec tváří.
„Ale, ale, zrzek mě nevidí rád, Nicku,” začal zvesela a střelil koutkem oka po černě oděném brunetovi.
„A ty se mu divíš, Jizvo?” odtušil jízlivě Nick. „Upřímně, já bych taky ten tvůj prasečí ksicht radši neviděl. Holt to vy, velitelé výcviku, máte těžké.”
Když blonďák, označený jako Jizva, otevřel ústa k námitkám, Nick jej zarazil zvednutou rukou. To, že se blonďatému Lovci ústa zase rychle zavřela, pouze poukazovalo na to, jak velký respekt k hnědookému bojovníkovi chová.
„Nepřišli jsme sem, abychom tu řešili, kdo koho vidí rád,” podotkl a úsměv z jeho tváře zmizel stejně rychle, jak se na ní před chvílí objevil.
„To je asi pravda,” ozval se jeden z nově příchozích, hubený, vysoký a notně zarostlý chlapík s nepříjemně bodavýma očima. „Věřím, že zrovna ty bys nás sem bez pořádné příčiny netáhl. Takže, pokud dovolíš, řekni nám, proč si nás sem dotáhl, ať mám přehled o věci.”
„Jo, to je pravda, co tady Mig říká,” ozval se huhňavě poslední z trojice mužů. „Hádám, že asi vím, co nám chceš říct, Nicku. A nepochop to špatně. Uznávám tě a mám tě docela rád. Ale pokud jde o to, co si myslím, tak předem mohu říct, že se mi to ani za mák nezamlouvá.”
Nick se zhluboka nadechl, než se pustil do odpovědi.
„Bohužel, Same,” odtušil po chvíli. „Myslím, že tvé obavy se naplnily a já ti řeknu přesně to, co nechceš slyšet. Ale abych vás uklidnil, hlavně tady Miga, který potřebuje vždy znát každičký detail, všechno vysvětlím. Ale ještě počkejte, zatím nejsme všichni.”
Na nechápavé pohledy svých tří společníků odpověděl jen jedním slůvkem, které však vyvolalo patřičný rozruch.
„Patty.”
„To si ze mne děláš prdel, že jo?” rozohnil se Jizva a vykulil své vodnatě modré oč. „Ty chceš tuhle ženskou z hospody či vodkaď tahat do věcí Lovců? No tak to už je trochu moc, Nicku.”
„Tahle ženská,” začal nebezpečně zostra brunet a lehce přešlápl, přenášejíc váhu na levou nohu. „Tahle ženská, jak říkáš, měla ke Gartovi blíž než kdokoli z nás. Znala ho líp než my všichni dohromady. A pro Garta znamenala víc, než cokoli jiného. A stejně tak on pro ni. Ano, tahám jí do věcí Lovců, protože pokud někdo má právo na to, aby tu byl, je to ona!”
„No to snad blbě slyším...”
„Slyšíš až moc dobře,” zaznělo vzduchem s dalším poryvem větru, který opět přiměl plamen svící tančit, tentokráte to ale nebyl Nick, kdo mluvil. Ženský hlas, který umlčel blonďákovy námitky, zazněl přímo za jejich zády.
Patty stála ve vchodu do stanu. Na sobě přiléhavé kožené kalhoty, zvýrazňující křivky jejích boků, bílou košili s volnými rukávy a vestu v tmavě rudé barvě, zdobenou zlatými knoflíčky a stříbrnými výšivkami. Vlasy stažené šátkem tak, aby jí nepadaly do očí, vlály ve větru, prohánějícím se lesem.
„Máš se mnou snad nějaký problém?” zeptala se s úsměvem, který rozhodně nepůsobil příjemně, zatímco levačku si ležérně opřela o rukojeť šavle, pohupující se jí u pasu.
„Jo, to mám,” odvětil Jizva a lehce si přešlápl, téměř stejným způsobem, jakým to před maličkou chvílí učinil Nick. „A to dost podstatnej problém.”
Černovláska vešla dovnitř a zastavila sotva krok před ním, stále s úsměvem na tváři.
„Tak povídej!”
Jizva se nadechl, ale během okamžiku, kdy mu oči přelétly po ostatních, se zarazil. Pohled, jakým ho probodával Nick, jasně říkal, že ta nejchytřejší věc, jakou může udělat, je zavřít hubu a v případě potřeby se přes ni i pořádně praštit, pokud tedy nestojí o problémy.
„Radši nic,” šeptl poněkud zaraženě.
„To jsem ráda,” usmála se Patty zdvořile a o krok couvla. Přesto v tom úsměvu bylo něco znepokojivého a urážlivého, ačkoli jediný, kdo si toho nejspíše všiml, byl blonďák samotný.
„Nuže, jsme všichni,” spustil pomalu hnědovlasý šermíř a lehce se usmál na Patty, načež přejel ostatní pohledem. „Ehm, Tarne, mohl bys prosím uvést Magnuse do stavu, kdy nám bude k něčemu dobrý?”
Mladý novic jen zvedl oči a pohlédl na Nicka.
„Teď je k něčemu dobrý,” odtušil bez náznaku humoru s kamennou tváří. „Drží tu svojí nevymáchanou hubu, nesnaží se si stěžovat a můžeš si do něj kopnout, aniž by o tom věděl a aniž by ho to bolelo, ale to ti asi nestačí, co?”
Odpověď, v podobě zakroucení hlavy, mladého adepta tajemných umění ani v nejmenším nepotěšila, ale co se dalo dělat.
Aniž by se Tarn nějak namáhal zvednout, luskl prsty a Magnus otevřel oči.
„Co, kde, proč?”
„To je dobré,” odvětil Tarn na Nickův tázavý pohled. „Obvyklá reakce.”
„Bezva,” utrousil brunet a přešel do středu místnosti. „Víš, kde jsi, Magne?”
Holohlavý válečník jen kývl hlavou, načež mu věnoval nenávistný pohled, což byl jasný důkaz toho, že je při všech smyslech.
„Takže začneme,” spustil Nick, tentokráte zhurta, jako by to chtěl mít za sebou co nejrychleji. „Jediný, kdo nezná náš plán, jsou tady naši tři starší přátelé.”
Hlavou kývl směrem ke třem starším Lovcům Titánů.
„Pro Vás ho tedy zopakuji.”



Mig si zívl a snažil se potlačit únavu, která mu nyní útočila na všechny smysly a snažila se jej stáhnout do měkké náruče spánku.
Čas už notně postoupil od té doby, co vkročili do stanu. Nick bral svůj výklad pěkně zeširoka a neušetřil je žádného detailu. Dopodrobna vysvětlil, jak se věci mají, proč se rozhodli tak, jak se rozhodli, objasnil jim zápisky z Gartova deníku, sdělil jim i své domněnky ohledně všeho, co se mu zatím podařilo zjistit. Nyní už ale pět minut panovalo ticho, neboť se dostal až na konec svého proslovu a čekal na reakce, které stále nepřicházely.
„Proč čekáš, že zrovna my půjdeme s tebou? Že budeme jen tak riskovat život znova, po tom, co jsem málem zdechli na Faranze a nejen tam?” otázal se Mig, čímž prolomil panující ticho.
Brunet v černém čekal, že se zeptá právě on. Vždycky to byl Mig, kdo se ptal. Pokaždé působil dojmem, že chce vědět všechno, každičký detail, který může něco ovlivnit a dá mu možnost co nejobjektivněji zvážit všechny možnosti. Svým způsobem byl právě on rozený stratég a tvůrce taktických plánů, protože vždy dokázal vše pečlivě a rozumně rozvážit a najít možné východisko s co nejmenším rizikem. Kde tyhle dovednosti získal, netušili. Ptali se, ale odpovědi se jim nedostalo. Všeobecně se však šeptalo, že kdysi býval hodně vysoko postaveným důstojníkem armády.
„Vy všichni možná máte důvod,” pokračoval zarostlý bojovník klidně. „Možná i dokonce věříte tomu, že to dokážete, ale já nejsem blázen, Nicku. Nehodlám nastavovat kejhák kvůli něčemu, co vůbec nemusí být tak, jak si ty myslíš.”
„Přesně to je moje řeč,” utrousil Magnus uštěpačně.
„Ty mlč,” sykl v odpověď brunet v černém a otočil se na dlouhána. „Jednou jsme složili přísahu. Přísahali jsme, že budeme bojovat, proto bychom měli jít my. Proto, že nikdo jiný už nezbyl, proto, že my jsme ti poslední a jediní, kteří vědí, jak na to. My jsme ti, na které padlo to, aby nesli ten odkaz dál. Proto!”
„Naše přísaha umřela spolu s Gartem,” pronesl blonďatý bojovník, stojící nejblíže ke vchodu a rukou se podrbal na rameni. „Vím, že to nezní hezky, ale je to tak. Stejně tak chcípla i naděje. Gart byl někdo, kdo nám dal důvod bojovat. A dal nám šanci na to, že můžeme vyhrát, že můžeme přežít. Jenže bez něj už není ani jedno. Bez něj je nám souzeno skončit někde jako žrádlo pro ryby!”
„Myslím, že zrovna Gart by s tebou nesouhlasil,” odtušil Nick suše a probodl jej chladným pohledem. „Ale to je tvůj názor. Můj názor je, že Gart by si přál, aby to někdo dotáhl až do úplného konce. Proč jinak by nám totiž nechal všechny ty instrukce v deníku? Proč by se namáhal s psaním těch řádků, kdyby nechtěl, aby to někdo dokončil?”
Na chvíli se odmlčel, přičemž pohledem přejel všechny ostatní ve stanu a na každém vždy na chvíli spočinul jeho zrak, jakoby se snad z jejich tváří snažil vyčíst, co se jim honí v hlavě. Jenže to bohužel nemohl, ke své smůle.
„Odpověď je jednoduchá,” pustil se do pokračování svého vlastního monologu, doufajíc, že je zlomí, přesvědčí k tomu, aby následovali to samé, za čím chtěl jít on sám. „Nenamáhal by se s tím. A když už se s tím pracně sepisoval, co bychom s tím měli dělat my? Nechat to plavat? Jen tak? Ne! Pokud to teď necháme běžet, plivneme na to všechno, co Gart znamenal a co dokázal! Zahodíme dva roky jeho snahy a pošlapeme to vše, co nám obětoval. Dokázal by s tím někdo z Vás žít? Já teda rozhodně ne! Nechci věřit tomu, že všechno dobré skončí v prachu a krvi, zapomenuté v minulosti. Chcete tomu věřit vy? Pak tedy prosím, věřte si tomu. Já ale půjdu, třeba i sám!”
Blonďatý válečník se uchechtl.
„Gart byl naděje, Gartovi bylo souzeno to dotáhnout do konce, ne nám Nicku!” rozčílil se a ani se nesnažil ovládat chvějící se hlas. „Nikdo z nás není Pán Titánů! Nikdo z nás to nedokáže!”
„Tsss,” tohle zasyčení uniklo mezi zuby Tarnovi, když poslouchal ta slova.
„Chceš k tomu snad něco dodat, štěně?” zeptal se uštěpačně Jizva.
Tarn se zvedl rychleji, než by někdo vůbec čekal.
„A je to tu,” prolétlo hlavou Nickovi. Navzdory jeho obavám, Tarn se ovládl skutečně mistrovsky, neboť se dále už ani nepohnul, jen se usmíval, široce, avšak nikterak přívětivě. A jeho oči se nesmály vůbec, čišel z nich takový chlad, jaký panuje jen na dálném severu, kam nikdy nikdo z nich nevstoupil.
„Mluvíš o věcech, kterým ani za zrnko máku nerozumíš,” sykl jedovatě. „Takže prosím, přestaň planě žvanit o tom, co nemůžeš pochopit.”
„Vážně,” ušklíbl se v odpověď Jizva. „Tak mě pouč, štěně, pouč mě, toho, který už jim stál tváří v tvář. Pouč někoho, kdo ví, o čem tohle celé je. Pouč mě, ty, který jsi nikdy neviděl nic jiného, než zdi toho vašeho zasranýho kláštera, ty kterej si nikdy nedržel v ruce meč a nemusel se s těm zmrdama bít vo holej život. Ty...”
Blonďatý válečník najednou ztichl. Svíce v místnosti začaly nebezpečně pohasínat, teplota poklesla o několik stupňů.
„Ještě jednou mi řekni štěně a ukážu ti, jak ostré zoubky může takové štěně mít!” zavrčel Tarn s očima tak plnýma zlosti, že kdyby samotný jeho pohled zabíjel, blonďatý Lovec Titánů by se musel na místě sesunout k zemi mrtvý.
Chvíli tam jen tak stáli, aniž by se cokoli dělo. Pak se ale najednou opět teplota vrátila k normálu a plameny svící se opět jasně rozhořely.
„Co to kurva bylo?” uniklo Migovi z úst, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
„Přeješ si, abych tě poučil,” usmál se mladý novic a zabodl svůj pohled do blonďatého Lovce. „Pak tedy budiž. Gart byl Pán Titánů, a co?! Víš ty vůbec, co dělá Pána Titánů? Nemáš o tom ani páru. Mluvíš o něm, jako by byl bůh, ale on nebyl. Byl to jen člověk z masa a kostí, sice významný muž, který toho dokázal tolik, že nám se o tom ani nemůže zdát, ale pořád člověk. Ale abych odpověděl. Mluvil jsi o tom, že nám není souzeno to dokončit, protože to bylo souzeno Gartovi. A co? Nemůžeme snad mít stejný osud? Víš ty vůbec, co to osud je?”
Tarn zmlkl, ačkoli věděl, že odpovědi se nikdy nedočká.
„O tom taky nemáš ani to nejmenší tušení,” navázal během chvilky. „A pravděpodobně bys to s tou svojí pitomou makovicí ani nepochopil. Abych ti to jen přiblížil. Osud není! Neexistuje, nežije, nedýchá. Jen slabí svádí svou neschopnost na osud. Jak se říká, slabé osud vláčí za sebou. Silným raději uhne z cesty. A moc dobře ví proč! Tebe za sebou povleče až do záhuby, srabe.”
Po tomhle prohlášení nastala chvíle mučivého ticha, která se zdála býti nekonečnou. Nikdo nepromluvil, nikdo nepřerušil nit ticha, odvíjející se z nekonečného klubka. Nikdo nevěděl, co na to říci.
Jako první tuhle chvíli prolomila Patty.
„Já jdu také,” řekla pevně a postavila se vedle Nicka. „Kvůli tomu, co Nick řekl a i kvůli svým vlastním důvodům. Jdu s Nickem.”
Tarn se usmál a pohrdavě pohlédl na Jizvu, který stále mlčenlivě přešlapoval na místě, načež se odhodlaně postavil po boku nejlepšího přítele, jakého Pán Titánů vůbec měl.
Nepronesl však ani slovo. Nebylo to třeba. Tenhle prostý akt řekl více, než by šlo říci slovy.
„Zatracení blázni,” odplivl si Magnus. „Já Vám říkám, že je to šílenství.”
Jeho remcání však bylo okamžitě umlčeno jediným pohledem, který k němu vyslal mladý novic.
„Nikdy jsem nebyl blázen,” zareptal skoro nesměle, což znělo dosti nezvykle, obzvláště u něj. „Ale souhlasím s tím, že moje přísaha mě stále váže. Mám svoje zásady a ty nehodlám porušovat. Nikdy! Jednou jsem něco slíbil a tak to splním.”
Stále ještě s obtížemi se zvedl a pomalu se dobelhal až k nim. Dal si ovšem bedlivý pozor na to, kam si stoupne. Postavil se tak, aby mezi ním a zbylými dvěma muži stála Patty, jakoby se snad bál, že jej bláznovství těch dvou může nakazit a přeskočit na něj v okamžiku, kdy se dostane moc blízko.
„Promiň, Nicku,” špitl Samuel a lehce nerozhodně se podrbal na hlavě, cuchajíc si při tom slámově žluté vlasy. „Ale já nejdu. Nelíbí se mi to a nehodlám kvůli tomu nastavovat kejhák. Je mi to líto.”
S těmito slovy a omluvným výrazem v pobledlé tváři opustil stan.
„Nerad to řikám, ale všichni ste magoři,” ulevil si Ricardo rozčarovaně, což doprovodil typickým zablouděním své ruky do zrzavých kadeří. „Ale to já jsem taky, k čertu. Když už nic jinýho, aspoň se dostanu z tohohle vodpornýho vostrova.”
Nepřistoupil však k nim. Namísto toho sáhl do kapsy a vytáhl placatku.
„Tak ať nám to vyjde,” usmál se křečovitě a zuby vytáhl zátku, kterou okamžitě vyplivl na zem, obrátil láhev dnem vzhůru a nechal si do hrdla skanout pár doušků opojné kořalky. „A pokud ne, tak ať aspoň chcípnem rychle.”
Blondýn, přezdívaný Jizva, po nich střelil opovržlivým pohledem a opustil stan bez jediného slova, okázale dávajíc najevo, co si o nich myslí.
„A ty?” otázal se Nick posledního zbývajícího.
„Já,” spustil Mig a v porostlé tváři se mu rozehrál pobavený úsměv. „Jsem praktický člověk. Takže nejdřív bych rád slyšel, jak se vodsaď chceš dostat. Pak se rozhodnu. Ale mezi náma, nemyslíš si snad, že ti Esteban jen tak dá jedinou loď, na který se může dostat pryč z tohohle konce světa?”
Brunet v odpověď zavrtěl hlavou, nyní již s úsměvem na tváři.
„Esteban nám loď nedá,” pronesl klidně, protahujíc si prsty na obou rukou. „Takže přejdeme konečně k té nejlepší části plánu a uděláme krok vpřed. Začneme velmi jednoduše...”