Srpek měsíce se pomalu přesouval po obloze a občas se na chvilinku skryl za mraky, jakoby si snad hrál na schovávanou a hledal tu nejvhodnější skrýš, kde by jej ranní slunce nenašlo a nemohlo mu tak sebrat jeho místo na nebi.
Loď, kotvící na pobřeží ostrova se pohupovala v rytmu mírných vlnek, pohybujících se po hladině moře. Po palubě občas prošla noční stráž na obvyklé obhlídce a sem tam se zastavila, aby zkontrolovala stav v okolí, načež se opět uvedla do pohybu a postupně obešla palubu tam a zpět, následně znovu mizejíc v podpalubí, kde bylo zajisté mnohem přívětivěji a také určitě i bezpečněji. Nebo to tak aspoň působilo.
Tiché cvaknutí dveří právě prozradilo, že pravidelná obchůzka skončila a lodní stráž už nejspíše míří do podpalubí, zpříjemnit si službu několika doušky něčeho trošku ostřejšího.
Křoví na kraji pláže zašustilo, když se Nick pohnul a lehce vykoukl z porostu.
„Zatím čisto,” zašeptal po zběžném rozhlédnutí.
„Magnus a Ricardo ještě nejsou na místě,” sykl v odpověď Tarn.
„Nu, to je jedině dobře,” odvětil tiše Nick a zvolna se skryl zpět do křoví. „Aspoň budeme mít čas si něco vyříkat.”
„A to jako...”
Tarn zmlkl uprostřed slova, to když ucítil, jak se mu ledové ostří dýky otřelo o žebra.
Jen se zlehka usmál, skoro zvesela.
„Čekal jsem to, ale ne tak brzo,” pronesl klidně a ani se nezachvěl. „Jak se ti to povedlo? Jak jsi to udělal, aniž bych něco cítil?”
„Jednoduše,” ušklíbl se v odpověď brunet, ale dýku nestáhl, naopak ještě více s ní novice dloubl mezi žebra. „Nezkoušej žádné hlouposti, Tarne, oba už teď víme, že pokud budu chtít, kdykoli tě bodnu a ty během mžiku vykrvácíš, nebudeš mít ani čas na to, abys mě vzal s sebou, protože krev se ti nahrne do plic a ty nebudeš moct dýchat, takže nevyslovíš zaklínadlo. A ne, neříkej mi, že ti stačí myšlenka. Možná za normálních situací. Ale tohle nebude moc obvyklé. Asi nevíš, jaké to je, když chcípeš, ale já jo. Než si uspořádáš myšlenky, podříznu ti hrdlo, v tom lepším případě. V tom horším tu budu sedět a sledovat tě, jak se topíš ve vlastní krvi.”
Tarn se jen ušklíbl, velmi mrzutě.
„Dobře, ptej se,” zasyčel, ale v jeho hlase nebyl žádný náznak strachu či zloby. „Já uznám za vhodné, jestli ti odpovědět nebo ne.”
„Na to, že ti vlastně nic jiného nezbývá, si docela vyskakuješ.”
„Kdybych věřil tomu, že mě zabiješ, zpíval bych hned, jakmile jsi mě tou dýkou pošimral na žebrech,” usmál se mladý novic. „Možná jsi tvrďák, Nicku, dokážeš bojovat a dokážeš zabíjet. Jak a kde ses to naučil nevím, nezkoušel jsem ti nahlížet do dávných vzpomínek a teď docela pochybuji, že bych to zvládl vyhrabat, kdybys nechtěl, abych to našel. Ale zpátky k věci. Jedno dokážu říct přesně. Jsi bojovník, dokážeš zabít rychlostí blesku, bez mrknutí oka a bez jediné výčitky, když proti tobě stojí rovnocenný protivník s mečem v ruce, ale neozbrojeného člověka bys nezabil. Nejsi vrah a aŸ už se budeš tvářit jakkoli, nezměníš to.”
Úsměv však mladíkovi ztvrdl na tváři, když uviděl výraz těch očí, které se na něj upíraly. V tomhle okamžiku to byly ledové, temné, bezcitné, prázdné a nekonečně hluboké oči chladnokrevného zabijáka, který by neváhal podříznout hrdlo bezmocné stařeně jen kvůli zlaŸáku.
„Nic o mně nevíš,” zasyčel Nick vztekle a dýkou dloubl ještě o trochu více. „Netušíš, kdo jsem, co jsem byl zač, nemáš ani páru, co jsem dělal. Nedokážeš říct, čeho jsem schopný. A věř mi, že kdybych nevěřil tomu, že tě budeme potřebovat, tak máš teď všechny vnitřnosti venku z těla.”
„Jen klid, Nicku,” pronesl Tarn, ale ačkoli se snažil znít klidně a vyrovnaně, nedokázal potlačit strach, který nyní zbarvil jeho hlas.
„Já jsem klidný,” ušklíbl se mistr meče a dýka se najednou stáhla, bez jakékoli viditelné změny v tváři mladého bojovníka.
„Cos to kurva prováděl,” vyjel na něj Tarn, hlas se mu rozrušeně chvěl.
„Chtěl jsem po tobě pár odpovědí,” usmál se Nick. „A taky jsem si chtěl něco ověřit. Teď už to vím. Takže, řekni mi, kdo tě nastrčil?”
Stín úsměvu zbarvil tvář novice, když byla tahle otázka položena.
„Jsi chytrý, chytřejší než by se dalo soudit na první pohled, ale pochop, že stejně jako ty se nevzdáš svých tajemství, já se nevzdám těch svých. Řekněme ale, že kdyby mě poslal někdo, kdo Vám nechce pomoci, bylo by už po Vás. Jenže není, takže mě musel poslat někdo, komu záleží na tom, aby Lovci uspěli.”
„Budiž,” odtušil chladně brunet a obrátil se zpět k pláži, skrývajíc čepel dýky zpět do pochvy na botě, což provedl v dokonalé tichosti, ostří nevydalo ani jediný zvuk, když se otřelo o kožené pouzdro. „To mi zatím stačí, ale pamatuj si, že pokud se pokusíš postavit mi do cesty, udělám to, co je třeba. A taky počítej s tím, že jestli se dostaneme až do Caldery, popovídáme si mnohem víc.”
Chvíli bylo ticho.
„Nemám v úmyslu nikomu z vás ublížit,” pronesl Tarn klidně a levačkou si odhodil vlasy z čela. „Ale to s tou dýkou nebylo nutné, kdyby ses zeptal, řekl bych ti to samé.”
„Věř, že to bylo nutné, já nedělám zbytečné věci,” odtušil pobaveně hnědovlasý bojovník. „Takhle jsem si ověřil, že nejsi tak nezranitelný, jak se tváříš. A navíc, když víš, že tě dokážu převést, nebudeš mi lhát a nebudeš zkoušet nějaké hovadiny.”
Tentokrát se rozesmál Tarn.
„Myslím, že to chápu. Opravdu mazané. Víš, že se mi začínáš líbit čím dál tím víc?”
Odpovědi se nedočkal.
„Jsem rád, že jsme na stejné lodi, Nicku.”
„To já taky,” usmál se brunet a blýskl očima na novice. „Ale teď by ses mohl zase chvíli soustředit a říct mi, jestli už tam ty dva voslové jsou.”
Následovala kratičká chvíle ticha, když novic protočil oči v sloup a skryl je za víčky.
Během okamžiku už zase klidně hleděl na Nicka.
„Magnus a Ricardo jsou připraveni,” odtušil šeptem. „Patty s Miguellem čekají na signál. Všechno je jen na nás.”
„Jdeme na to,” pronesl Nick a lehce si přitáhl řemen, obepínající jeho hruď. „Jiná příležitost nebude.”
Oba se okamžitě zvedli z křoví a rychlým sprintem vyrazili směrem k moři.
Během okamžiku překonali pláž a nedlouho poté už jim studená voda sahala až ke kolenům, když se brodili mělčinou směrem k lodi.
Jakmile byli oba po pás ve vodě, zhluboka se nadechli a vrhli se do klidného moře. Nádech vlastně ani nebyl nutný, neboŸ Tarn, chvíli před tím, než se potopil, rychle zašeptal několik nesrozumitelných slovíček.
Když se jejich hlavy octly pod vodou, utvořila se kolem nich podivná vzduchová bublina, která neustále měnila barvu a tvar a lehce zářila v přítmí pod hladinou moře.
Ráznými tempy se začali pomalu přibližovat k lodi.
„Divnější pocit jsem nikdy nezažil,” pronesl Nick a jeho hlas zněl tiše, jakoby zdálky, utlumen vodou, kterou se šířil. Tarn se v odpověď jen usmál ve své prapodivné vzduchové přilbici.
„Dej vědět Magnovi, aŸ začnou,” zasupěl námahou válečník v černém oděvu, zatímco plaval dál. „A taky upozorni Patty, že už jsme skoro tam.”
Mladý novic udělal další tempo a opět se na chvíli pohroužil do stavu bezvědomí, aby mohl komunikovat s ostatními pomocí myšlenek.
Když se opět vrátil k sobě, kývl hlavou.
„Odvedení pozornosti připraveno, člun u lodi,” zasupěl namáhavě a lehce zbledl.
„Jsi v pohodě?”
„Jo, jsem, ale tohle časté navštěvování cizích myslí mi nedělá dobře, nejsem v tom zas až tak moc dobrý,” odtušil mladík a bolestně se usmál. „Navíc předávání myšlenek je několikanásobně těžší, a když to dělám opakovaně v krátkém čase, vybírá si to svou daň.”
„Hlavně se mi nesesyp na palubě, budu tě potřebovat,” zasupěl Nick a konečně se chytil kotevního řetězu lodi.
„Jdu na to.”
„Počkej,” zarazil ho Tarn. „Sice nejsem tak úplně v pořádku, ale uděláme to pohodlněji, dej mi chvilku.”
Opět následovalo pár chvilek ticha, kdy Tarn prozkoumával horní palubu lodi svou myslí.
Zatímco měl Nick volnou chvilku, překontroloval svou výbavu. Nůž v botě, dýku za opaskem, obouruční meč na zádech a několik vrhacích nožíků na pásku okolo pravého nadloktí.
Potěšeně se usmál, když zjistil, že žádný ze svých nástrojů cestou neztratil a na všechny pohodlně dosáhne.
„Připraven?” otázal se mladík, který se právě vrátil k sobě, a aniž by čekal na odpověď, začal recitovat podivná slova chvějící se divnou silou a rezonující v povědomé melodii.
Bez jakéhokoli náznaku s nimi najednou neznámá síla lehce pohnula nahoru a oni začali pomalu stoupat k hladině. Jakmile se vynořili, bublina, obklopující jejich hlavy, s tichým lupnutím praskla a bez jakýchkoli dalších efektů jednoduše zmizela.



Magnus s Ricardem supěli námahou. Pádla se v jednotvárném rytmu nořila do vody a opět vystupovala nad ní, když svou silou poháněli člun kupředu, směrem k lodi, kotvící u pobřeží.
„Fuj,” zasupěl Ricardo a otřel si pot z čela. „Proč zrovna my musíme vyžrat tu nejzkurvenější část plánu?”
„Protože to je všechno, k čemu jsme dobrý,” zavrčel rozhořčeně Magnus a dál pokračoval v monotónní činnosti. „Jsme štěňata, jak nás voznačil ten blonďatej blbec, a tak je tohle to jediný, na co jsme dobrý. Ale nestěžuj si furt, nejhorší pasáž vyzobou Nick s Tarnem.”
Holohlavý válečník se jízlivě pousmál.
„Doufám, že jim ta noční koupel udělá dobře. Nechtěl bych bejt v jejich kůži.”
„Prosimtě,” ušklíbl se zrzek a znovu zabral. Vážně nebylo nejjednodušší, obsluhovat ve dvou lidech člun, který mělo kupředu pohánět šest párů vesel.
„Tarn s tou jeho magií se postará o to, aby jim nezvlhl ani vlásek.”
„To je dost dobře možný,” řekl Magnus a doprovodil to hlasitým zafuněním. „Ale stejně by se mi nechtělo plavat a pak ještě šplhat po lodi nahoru.”
„To mně taky ne, kamaráde, jen ale řikám, že jim to Tarnovy schopnosti dost zjednodušej,” zasupěl Ricardo nahlas. „Proč jeden z nás taky není nějakej čarodějník, kurva. Jen by lusknul a ten pitomej člun by jel sám.”
Holohlavý bojovník se jen zasmál jeho úvahám.
„Tak už nedržkuj a pádluj, za chvíli jsme tam, tak aŸ je ta chvíle co nejkratší.”
Skutečně mluvil pravdu. Během několika málo dalších okamžiků už pomalu přiráželi člun k boku lodi. Uvázali lana a začali se nahoru šplhat po provazovém žebříku.
Když stanuli na palubě, Magnus zasyčel: „Hlavně v klidu, jsme tu proto, abychom je vystřídali, není důvod k panice. Jen jim řeknem, že přebíráme službu a bude to v klidu.”.
Lehce si rukou uhladil záhyby své inkviziční zbroje, připomínající roucho a vytáhl zpoza opasku stočený pergamen.
„Náááástup!” zařval hlasitě na celou loď. Chvilku poté uslyšeli dusot několika nohou, když se současná stráž mohla přetrhnout, aby byla co nejdříve na horní palubě. Chvíli předtím, než se otevřely dveře do podpalubí, zahlédl koutkem oka pohyb po své pravici. Moc dobře věděl, že je to Nick s Tarnem, kteří zaujali své pozice a čekají pro případ problémů, aby zasáhli.
Stráže lodě se vyřítili na palubu se zbraněmi v pohotovosti.
„Prrr, chlapci,” řekl holohlavec, naoko překvapeně. „Přišli jsme Vás přeci vystřídat.”
„Cože?” otázal se jeden z vojáků a vrhl na něj nechápavý pohled.
„Vystřídat,” zopakoval Magnus, pečlivě vyslovujíc slova, aby jej voják pochopil. „Máte volno, službu přebíráme my. Máte se vrátit na pevninu.”
„Já o žádnym střídání nic nevim, vy jo?” otázal se chlapík svých druhů.
Sborové vrtění hlavou bylo dostatečnou odpovědí.
„Nikdo Vám nic neřekl?” podivil se Ricardo a lehce se kousl do rtu. „To je divný, měli Vám to vyřídit, když tu byli odpoledne s těmi bednami s materiálem na opravu těch poškození, co loď utrpěla během cesty.”
Voják mlčel.
„To je jedno,” vložil se do toho Magnus a udělal krok vpřed. „Tady jsou oficiální listiny, které vydávají rozkaz k tomu, abychom převzali stráž, to jen pro případ, že byste nám nevěřili.”
Natáhl ruku s listinou směrem k vojákovi.
Ten ji vzal, roztáhl smotaný pergamen a přelétl ho očima.
„Doufám, že neumí číst,” pomyslel si holohlavý Lovec Titánů a dál se klidně usmíval, snažíc se vypadat co nejpřirozeněji.



Patty rozzuřeně zavrčela a pokusila se dostat do lepší pozice, ale prakticky se nemohla pohnout, neboŸ dřevěná bedna, ve které se nacházela, rozhodně nebyla největší. Navíc ji docela vadilo, jak moc blízko je k ní namáčknutý Mig. Ne, že by nebyla zvyklá na podobné situace, ale tohle ji obtěžovalo z jednoho prostého důvodu. V obvyklé situaci by se prostě mohla sebrat a odejít, či uzemnit otrapu přesně mířeným kopancem.
Jenže tady nebyl prostor ani na jedno.
„NevrŸ se furt,” zavrčel Miguell a také se pokusil pohnout. „Už takhle je docela nepříjemný mačkat se v tý bedně, ještě když se k tomu furt musíš snažit hejbat.”
„Nezdá se mi, že by ti to až tak vadilo,” zasyčela rozzuřeně Patty a opět se nepokojně zavrtěla. „Rozhodně to nevadí tvýmu nářadí.”
Ačkoli v té tmě nemohla nic vidět, moc dobře věděla, že zarostlému chlapíkovi právě zrudly tváře.
„Neber si to tak,” uchechtla se jízlivě a pohlédla na něj co nejpřívětivěji. „Kdybychom nebyli v tak pitomý situaci, brala bych to možná skoro jako lichotku.”
„Ještě že tu není vidět,” prolétlo Migovi hlavou, když ucítil, jak se mu do tváří znovu nahrnula horká krev. „Ještě bych si připadal trapně.”
„Promiň,” šeptl omluvně a pokusil se nasadit co nejkajícnější výraz tváře, ačkoli bylo úplně jedno, jak se bude tvářit při těch slovech, protože pohledná černovláska stejně nemohla vidět výraz jeho obličeje.
„Co Tarn?” otázala se najednou, měníc téma. „ádné novinky?”
Černovlasý Lovec Titánů jen zavrtěl hlavou, chvíli na to omluvně dodal: „Nic.”.
To když si uvědomil, že gestikulace není zrovna vhodný způsob dorozumívání v takovéhle tmě.
„Myslíš, že to...” začala Patty, ale nikdy to nedořekla, její hlas přerušil výkřik: „Náááástup!”.
Zarazila se a čekala, co bude dál. Cítila, že Mig ztuhl také a se zatajeným dechem čeká na reakci strážců lodi.
Chvíli na to bylo ticho přerušeno dusotem několika párů nohou, jak se lodní posádka vyvalila z podpalubí, kde pospávala či popíjela, a hnala se na horní palubu lodi.
„Magnus a Ricardo,” sykl Miguell tiše a kývl na Patty. „Připrav se, půjdeme na to.”
„Jak se tady mám asi k čertu připravit, když se nemůžu hnout?” zavrčela poněkud otráveně, ale ruku sevřela okolo jílce své šavle.
Chvíli čekali, než se Mig ozval.
„Jdeme na to,” pousmál se a zatřásl hlavou, aby se zbavil podivného bzučení v uších. Netušil proč, ale pokaždé, když mladý novic navštívil jeho myšlenky svou vlastní myslí, nedělalo mu to zrovna dobře. Nejen že věděl, že se v ten okamžik může přehrabovat ve veškerých jeho vzpomínkách a myšlenkách, ale navíc mu z toho ještě bzučelo v uších.
Nebyl ale čas se nad tím zamýšlet, museli jednat.
Zvedl ruce nad hlavu a zapřel se jimi o víko bedny. Svaly nadloktí mu naběhly, když zabral. Následovalo ostré zasténání dřeva, když bedna začala povolovat. Ačkoli ten zvuk nemohl nikdo slyšet, neboŸ všichni byli na horní palubě, rozhodně jim zrychli tep. Chvíli na to už jejich dřevěné vězení povolilo a Mig hlasitě zasupěl.
„Kurva, nečekal jsem, že to bude taková fuška.”
Narovnal se a vyskočil z truhly, načež měkce dopadl na nohy. Otočil se a natáhl ruky k Patty, nabízejíc jí pomoc.
Černovláska si jen opovržlivě odfrkla a odfoukla si neposlušný pramínek vlasů z obličeje. Pak se jen s nečekanou lehkostí a ladností také přehoupla přes okraj bedny.
„Teda, já zírám,” pronesl Miguell, doprovázejíc to pousmáním.
„A budeš zírat ještě víc,” ozval se za ním povědomý hlas, následovaný skřípěním několika mečů, vytahovaných z pochvy.
„Do prdele,” prolétlo hlavou jak Lovci Titánů, tak pirátské slečně.



Nick bedlivě pozoroval vojáka, který zatím hleděl do listiny a nebýt toho, že nevěřil v bohy, nejspíš by se teď modlil, aby byl chlapík negramotný.
Zklidnil se, až když voják vrátil listinu Magnovi se slovy: „Vypadá to, že vše je v pořádku. Za naší stráži na lodi se nestalo nic zvláštního, pane.”.
Holohlavý válečník se v odpověď usmál a nikterak na sobě nedal znát, jak moc se mu ulevilo.
„Děkuji, vojáku,” pronesl formálně. „Můžete jít.”
Všechny lodní stráže se jako na povel narovnaly, schovaly své zbraně, postavily se do pozoru a zasalutovaly, načež se začaly trousit ke člunu.
Tarn a Nick se stále krčili ve stínu, dokud neuslyšeli šplouchání vesel, značící, že člun už vyrazil k pobřeží. Teprve pak se přestali skrývat. Ale s jakýmikoli poznámkami ještě čekali, dokud šplouchání vesel úplně neodeznělo.
„Dobrá práce,” zamumlal Nick, když zastavil u obou svých přátel. „Zbaštili to i s navijákem. Všechno šlo krásně podle plánu.”
„Dovolil bych si nesouhlasit,” ozval se známý hlas.
Všichni se bleskově otočili za zvukem a hmátli po zbraních.
„Prrr, hoši,” rozesmál se jízlivě Jizva a vystavil jim na odiv šrám na tváři, který dal vzniku jeho přezdívce. „Přišli jsme po Vás jen převzít stráž. Tak nějak to bylo ne?”
Všichni zarytě mlčeli.
„Teď, prosím pěkně, odložte zbraně,” pronesl a vycenil zuby v úsměvu, zatímco v očích mu hrály pobavené plamínky. „Jménem Dona Estebana jste zatčeni za pokus o krádež lodě, náležející obyvatelstvu Farangy!”
„Ty hajzle,” procedil Nick mezi zuby. „Řekni mi jediný důvod, proč bych ti teď neměl useknout palici, namísto toho, abych se vzdal.”
Blonďák se jen usmál a luskl prsty.
Na palubu vydusalo několik dalších mužů. Dva z nich vedli zajatce. Miga a Patty.
„Třeba tenhle stačí?” podotkl Lovec Titánů, stále se šklebíc, jakoby se mu právě splnila veškerá přání jeho života. „Složte zbraně a já vám garantuju, že se nikomu nic nestane, dokud vás řádně neodsoudí.”
„Dokážu je z toho dostat, ale potřebuju, abys je na chvíli zabavil, potřebuju, aby nečuměli na mne,” ozval se Nickovi v hlavě Tarnův hlas. „Zatím složte zbraně a dělejte, co budou chtít.”
Sotva znatelně přikývl.
„Zahoďte zbraně,” zamumlal směrem k Magnovi a Ricardovi. „Vyhrál.”
Oba muži chvíli váhali, ale nakonec odhodili své vybavení. Dvoubřitá sekera a bojová hůl zarachotily o dřevo.
„Ještě ty,” zavelel Jizva a ukázal na Nicka.
Hnědovlasý šermíř jen poslušně zahodil meč, vytáhl dýku zpoza opasku a přidal ji k meči, pak si ještě rozepl přezku na rameni a nechal z nadloktí spadnout i pouzdro s vrhacími noži.
„Výborně,” odtušil blonďák. „To bychom měli. Teď počkáme, až se vrátí naši přátelé ve člunu i s Donem.”
„Proč?” zeptal se Nick, doufajíc, že aspoň na čas odvede jeho pozornost. „Proč jsi to udělal.”
„Ty nevíš?” rozchechtal se modrooký Lovec Titánů hlasitě. „Řekněme, že nejste jediní, kdo se odsud chce dostat. Za ty dva dny, co jste plánovali a připravovali se, jsem dal dohromady pár chlapců, které tu teď vidíte. Nejsme si ani trochu podobní, ale spojuje nás jedno. Chceme pryč z týhle prdele. A tak jsme si řekli, že vás prostě vyřadíme ze hry a loď získáme pro sebe.”
„Tak proč sem teď vedete Estebana?” pokračoval Nick v otázkách.
„Nevíš, co? Protože získat loď bude snazší, když nám bude věřit.”
„Touhle dobou, už jste mohli být pryč,” usmál se cynicky brunet. „Kdybys samozřejmě neměl v palici nasráno, stačilo by hodit nás přes palubu a odplout. e je loď pryč by Esteban zjistil až ráno a to už byste byli na míle daleko.”
„Ty to pořád nechápeš, Nicku,” odvětil Jizva uštěpačně. „Chci vidět, jak tě daj do želez a vychutnám si to. Vždycky si byl ten dobrej, ten lepší než já. Gart tě měl radši, byl si jeho pravá ruka, nepřekonatelnej v boji, nenahraditelnej přítel, nejlepší druh ve zbrani. První mezi všema Lovcema. Jenže tahle pozice měla bejt moje! Byla moje, než si přitáh a všechno to zkurvil. A já ti to teď oplatím!”
Blonďák se začal nepříčetně smát.
„Tak tohle ti leží v žaludku,” odtušil suše Nick a vrhl na něj znechucený pohled. „Œkoda, že toho, jak mě daj do želez, se nedožiješ, ty zmrde.”
Odpovědí mu byl další výbuch hlasitého smíchu, linoucího se z hrdla blonďatého bojovníka v těžké zbroji. Teď se dokonce začali smát i zbylí muži, stojící za Jizvou.
Nick se také nepřestával usmívat, ale Jizva zaslepený svým triumfem, si ani nevšiml, že je něco v nepořádku.
Dvěma mužům, držícím své zbraně Migovi a Patty pod krkem, vylétli meče z rukou, poháněny nějakou podivnou silou.
Vzápětí na to se všem rozlehl hlavou výkřik Tarnovy myšlenky.
„Teď!” znělo jim v myslích.
Dřív, než se dva strážci stihli rozkoukat, bylo pro ně po všem.
Mig trhl hlavou dozadu a zasáhl svého věznitele přímo do nosu, který mu nejspíše zlomil, což dosvědčilo hlasité křupnutí.
Patty se jen otočila, když jí voják s vyděšeným výrazem ve tváři raději pustil. S co nejsladším úsměvem mu vrazila koleno mezi nohy. Muž hlasitě zanaříkal a zřítil se k zemi s hlasitými kletbami, jež se mu linuly z úst.
Mezitím Magnus a Ricardo bleskově hmátli po svých zbraních, ležících na palubě a vyrazili směrem ke skupince. Nick se sehnul, levačkou vytrhl z pouzdra vysoké boty dýku, zatímco pravici sevřel okolo jílce svého obouručáku. Z pokleku mrštil nožem směrem k Migovi.
Ten se svistotem proletěl několik centimetrů od tváře Lovce Titánů a zabodl se do krku vojákovi s napřaženým mečem, který se chystal válečníka rozpůlit.
Následně vypukl zmatek, když se početnější skupinka bojovníků začala bít se třemi Lovci Titánů a Patty.
Nick vrhl pohled na Jizvu, který nevěřícně sledoval střet. Chvíli na to se však otočil a s odporným úsměvem tasil meč.
„Nějaká poslední slova, mrzáku?” ušklíbl se na Nicka s ledovým hněvem v očích.
„Nejspíš ano,” podotkl klidně mistr meče. „Pozdravuj v pekle, svině.”
Blonďákovi blesklo v očích, když rychle vyrazil kupředu a máchl mečem.
Ani nestihl postřehnout, jak se jeho sokovi povedlo posmeknout kolem něj. Cítil jen, jak se o sebe lehce otřeli rameny. Jeho údiv vystřídalo zděšení, když jej chladná ocel bolestivě kousla v bederní oblasti. Nestihl ani vykřiknout, když mu čepel zajela do páteře a on se, s mečem stále zaseknutým v zádech, svezl na dřevěnou palubu lodi, která měla být jeho jedinou možností na útěk z tohoto ostrova.
Nick pustil rukojeŸ meče a odplivl si.
Zatímco on bojoval, řež na druhé frontě se však nevyvíjela dobře.
Patty a zbylí tři Lovci Titánů byli zatlačeni k zábradlí lodi, kde na ně neustále doráželo šest bojovníků.
Tarn to vše sledoval z povzdálí, zatímco z úst se mu horečně linula neznáma slova. Novic zavřel oči a ztichl. Chvíli na to se všech šest nepřátel svezlo k zemi v mdlobách.
„Dobrá práce,” špitl Nick směrem k mladému novicovi.
„Díky.”
„Jsi v pohodě, Migu?” dodal, když uviděl, jak jednomu z jeho druhů stéká po ruce stružka krve.
„Jo, je to jen škrábnutí,” zachraptěl v odpověď Miguell a utrhl si kus ze své tuniky, kterým si začal obvazovat zraněnou paži.
„Dobře. Svažte ty parchanty, nacpěte je do záchranýho člunu a nechte je tu,” zavelel směrem ke svým druhům. „A tu zrádnou sračku přidejte k nim. Tarne, Patty, Migu, vy pojďte se mnou, připravíme loď k vyplutí.”
S těmito slovy se otočil a vyrazil směrem ke kormidlu. Když míjel mrtvolu svého bývalého druha ve zbrani, nezavadil o blonďáka v tratolišti krve jediným pohledem, jen za chůze sevřel ruku okolo jílce a vytrhl čepel z bezvládného těla. Ještě za pochodu vytáhl zpoza opasku tmavý hadr, dokonale ladící s jeho černým oděvem, a začal čepel pečlivě leštit, snažíc se jí zbavit zasychající krve. Další zastávku provedl na místě, kde odhodil zbytek své výbavy.



Loď se lehce pohupovala v rytmu vln, když pomalu ukrajovala ze vzdálenosti, dělící je od cíle jejich dlouhé cesty. Plachty se vzdouvaly ve větru, který je hnal kupředu, směrem ke Caldeře.
Ráhnoví sténalo a vrzalo, jakoby protestovalo proti náhlé námaze, když si nyní zvyklo na klid, který po několik dní nikdo nerušil.
Nick, Patty, Magnus, Ricardo a Tarn stáli na palubě, zatímco Mig obsluhoval kormidlo.
„Tak, je to tady,” pronesl skoro ceremoniálně mladý novic, ačkoli v jeho hlase znělo pobavení. „Konečně plujeme na vlnách osudu vstříc cíli naší cesty, aŸ už je ten cíl jakýkoli.”
Nick se jen pousmál.
„Vlny osudu,” odtušil uštěpačně Magnus. „Jak poetický, taková magořina. Prej vlny osudu. Ještě chybí pekelný uragán a živá voda a budem jak v pohádkách.”
Všichni se jeho odpovědi zasmáli a pokračovali ve sledování obzoru, jakoby na něm už nyní mohli každou chvílí spatřit pověstná světla calderských navigačních majáků.