„Proč?” zeptal se Gart potichu a v očích se mu zrcadlil odraz svíce, stojící v loužičce tuhnoucího vosku na stole. „Proč jsem tedy zde.”
„Abys pochopil, co se stalo a proč se to stalo,” odtušil mu jeho starý společník a usadil se na židli naproti němu, načež si stáhl šedou kápi z hlavy. „A taky abys pochopil, co vlastně znamenal tvůj život.”
Konečně měl možnost pořádně si prohlédnout tvář starého muže.
V modrých očích se zračilo mnoho pocitů, jakoby jejich hloubka dokázala pojmout nekonečné množství emocí, citů, vědomostí, zkušeností...
Stará vrásčitá tvář, posetá nespočtem mělkých rýh věku, vzbuzovala respekt. Stejně jako ta jeho, ačkoli byla mnohem mladší. Delší vlasy, přebarvené časem doběla, volně splývaly starci na ramena a rozprostíraly se na šedém plášti jako prapodivný bělostný závoj.
Mladý brunet si zkusil představit, jak by stařík vypadal, kdyby si je pečlivě zastřihl na stejnou délku jako on. Výsledek byl zřejmý a jen potvrdil to, co mu jeho průvodce už řekl.
„Je jako mé starší dvojče,” pomyslel si, uznávajíc tak, že na slovech tohoto muže přece jen něco bude.
„Je hezké vidět, že konečně uznáváš mou pravdomluvnost,” pousmálo se jeho staré já a uhladilo si záhyby svého pláště.
„Stále ještě nevím, jestli nejsi jen výplodem mojí fantazie,” pokusil se zchladit starcovu vřelou reakci.
Pobavený smích mu zazněl v odpověď a rozechvěl jeho sluch, když se nesl maličkou chatrčí, toužebně se tisknoucí k bezpečné náruči městských hradeb, jakoby snad hledala skrýš před možnou hrozbou, číhající za nejbližším rohem.
„Samozřejmě že jsem výplodem tvé mysli,” pronesl stařec, když se přestal smát.
„Dokonce se i směje stejně jako já,” prohnalo se brunetovi myšlenkami.
„Existuji jen uvnitř tvé hlavy, ve skutečném světě bys mne nejspíš mohl označit jako kousek vlastního vědomí.”
„Tak to vůbec nechápu,” pronesl a zamračil se rozmrzele. „Pokud jsi skutečně jen v mé hlavě, můžu ti jednoduše přikázat, abys zmizel.”
„To samozřejmě můžeš, jenže to neuděláš!” ušklíbl se pobaveně starý muž a lokty se lehce opřel o stůl, spojujíc pokroucené kostnaté prsty před svou tváří.
„Dej mi jediný důvod, proč bych neměl.”
„Protože beze mne se nedozvíš to, co vědět musíš,” vyslovilo další odpověď jeho alter ego, lehce se usmívajíc.
Gart chvíli váhal, než se vůbec odvážil vyslovit další otázku, vkrádající se do jeho mysli.
„Co tedy musím vědět?”
„Potřebuješ se dozvědět, jaký bude tvůj další krok,” usmál se lehce jeho starý průvodce. „Jak jsem ti totiž už řekl, skoro vše je teď ztraceno. Někteří by to ještě mohli zvrátit, kupříkladu tvůj věrný přítel Nick. Jenže ta šance je tak mizivá, že jí můžeme prostě a jednoduše zanedbat.”
„Pokud jsi skutečně já, měl bys vědět, že zrovna Nicka nesmíš podceňovat!” zavrčel vztekle mladý bojovník a v očích se mu zablesklo.
„Právě proto, že jsem ty,” odvětil klidně jeho starší dvojník. „Vím, co vše může dokázat, ale tohle mezi to nepatří. Nick s tím může pohnout, dokonce to dokáže popostrčit správným směrem, ale nikdy to nedotáhne až do úplného konce.”
Stařec lehce odzátkoval láhev, kterou před několika minutami vyndal z truhly v rohu místnosti a lehce si přihnul.
„Takže jsme ve slepé uličce,” ušklíbl se Gart jízlivě.
„Ne tak docela,” odtušilo tajemně jeho staré já a znovu si loklo. „I ty bys nedosáhl ničeho, kdybys neměl svého průvodce, který ti předával své vlastní vědomosti, který ti pomáhal jít dál.”
Nechápavý výraz ve tváři modrookého bruneta byl více než dostatečnou odpovědí na starcovo konstatování skutečnosti.
„Neříkej mi, že nevíš, co tím myslím,” usmálo se v odpověď staré já mladého bruneta.
„Ursegor!” svitlo konečně Gartovi a v očích se mu zjevily plamínky pochopení.
„Přesně tak!” odtušil bělovlasý vyrovnaně. „Jenže Ursegor už není, takže, chceš hádat, proč tu teď se mnou asi tak sedíš? Nebo konečně budeš jednou mlčet a dovolíš, abych dál mluvil jen já?”
Stařec natáhl ruku s láhví přes stůl a nabídl mu pár doušků alkoholu.
„Dáš si?”
Neváhal. Chopil se nabízeného pití a obrátil flašku dnem vzhůru.



„Takže,” začal znovu Gart a v očích se mu zasvítilo. „Tvrdíš mi tedy, že zrovna já mám tu možnost vrátit se zpátky jako poloprůsvitná maškaráda, která vlastně může jen do všeho kecat? Co tě vůbec přivedlo na myšlenku, že bych to takhle chtěl?”
„Ty sám,” povzdechl si starý muž a lehce se opřel o opěradlo židle. „Ty se totiž chceš vrátit, protože musíš.”
„Óóó, vážně, nepovídej?” ušklíbl se jízlivě mladík a narovnal se. „Děkuju, ale opravdu nestojím o nějakou prachobyčejnou náhražku života. Takže...”
„Takže co?” skočil mu do řeči jeho starší odraz a tentokráte to byl on, komu se v očích zaleskly ohně hněvu. Ačkoli stařík nepůsobil nijak nebezpečně, v síle toho pohledu, v očích, planoucích tím namodralým přísvitem, bylo něco, co říkalo, že podcenit tohoto neškodně vyhlížejícího muže by mohlo být osudnou chybou.
„Necháš to jen tak plavat? Všechno to hodíš za hlavu? Myslíš, že to skončilo?”
„Jo, to si sakra myslím!” zavrčel v odpověď Gart a v očích se mu také roztančily vzteklé jiskřičky. „Všechno je to v hajzlu. Sám jsi to teď řek, tak proč bych se měl vůbec o něco snažit?”
„Protože ty nechceš, aby to skončilo takhle,” odtušil stařík a najednou se opět uklidnil a zkroušeně se sesunul do židle, jakoby jej výbuch vzteku stál veškeré síly, jimiž stárnoucí tělo kdysi velkého válečníka disponovalo. „Nepřeješ si, aby se stalo to, co se stane, pokud se rozhodneš jít dál.”
Nyní se uklidnil i mladý brunet a plameny hněvu v jeho tváři pomalu pohasly.
„Jít dál?” otázal se a vykouzlil ve tváři další náznak zvědavosti.
„Ano, jít dál,” pousmál se znaveně stařík a pohlédl do obličeje svého mladšího protějšku. „Říkal jsem ti, že k tomu, co bys mohl nazývat nebem, ti ještě chybí jeden jediný malý krůček. Chtěl bys jej snad udělat?”
Gart se zarazil a sevřel ruce v pěst.
„Ano, vím, co tě trápí a mohu ti říci jedno,” odtušilo jeho starší dvojče. „Uvidíš ji, během pár měsíců se spolu opět setkáte, pokud se tedy rozhodneš udělat ten krok stranou a vykašlat se na to všechno, čeho jsi docílil a co ještě může skončit dobře.”
„A jak mám udělat ten krůček?”
„Jsme na Faranze, že?” otázalo se jeho alter ego, avšak nečekajíc na odpověď, navázalo na svou řečnickou otázku. „Je tu přístav. Řekněme, že pokud bys chtěl, možná bys zvládl chytit loď někam dále.”
„Kam?” otázal se rozrušen nedočkavostí, jakoby ta odpověď byla tím, co si přál ze všeho nejvíce.
„Kdybychom žili v legendách,” spustil jeho průvodce tajemně. „Řekl bych ti, že se dostaneš na místo, kde už nikoho nic netíží, kde se žije šťastně na věky věků. Řekl bych ti, že tam najdeš klid a mír, který slibují báje všem hrdinům, jež se obětují pro takzvané vyšší dobro. Popsal bych to asi jako místo, kde dojdeš svého osudu.”
Tvář mladého bruneta se rozjasnila, když uslyšel, jak jeho zkušenější, znalejší, moudřejší a také starší já popisuje to místo, kam po smrti putují duše zemřelých.
„Jenže kdybych ti to popsal takhle, strašně bych lhal,” dokončil své vysvětlení stařec a opět probodl Garta pohledem svých hlubokých modrých očí, tak podobných těm jeho, jen naplněných nespočtem let zkušeností, trápení a bolesti. „My nežijeme v legendách, které jsi možná kdysi slýchal a přál si při tom, abys mohl být jedním z těch hrdinů. Ano, to sis přál, protože to sem si přál i já. Jenže čas letí, lidé se mění a stejně tak i jejich tužby.”
„Co by se tedy stalo, kdybych se pokusil nastoupit na tu loď, která mě vezme tam dál?” zeptal se zvědavě mladík.
„Hmm, to je velmi zajímavá otázka,” odtušil jeho dvojník a vrásčitá tvář posmutněla. „Nejspíš bys nikdy nedošel toho slibovaného klidu, protože tohle není báje, tohle je skutečný život. Zlý, nenávistný, tvrdý, nelítostný a krutý. Ale to už jsi nepochybně pochopil, že?”
„Bohužel,” ušklíbl se Gart bolestně a stáhl obličej do podivné grimasy, v níž se kromě bolesti zračilo i několik dalších pocitů, okupujících nyní jeho vědomí.
„A teď chceš vědět, co se stane, pokud se rozhodneš na tu tvoji loď ”snů” nenastoupit, že?”
Mladý brunet přikývl jen velice váhavě.
„Nu, mohl bych ti ukázat pár výjevů, které by ti to řekly, jenže ve tvém případě je to zbytečné, protože ty jsi jeden z mála, kterým budoucnost nenahání strach. A já nechci, abys udělal to, co je správné jen proto, že bys to měl udělat. Chci, abys jednou v životě udělal to, co skutečně udělat chceš, protože to jediné ti na téhle cestě může pomoci,” pronesl až nečekaně vážně stařec. „Až do teď jsi bojoval za něco, v co jsi sám ani pořádně nevěřil. Bojoval jsi za sen, kterému věřili jiní a ty jsi jen věřil tomu, že žádné další cesty není. Dělal jsi jen to, co bylo nutné, ne to, co tvé srdce chtělo. Možná to tak bylo správně, možná ne. Rozhodně bychom za to ale měli být vděční.”
„A co jsem tedy nechtěl udělat?” zeptal se Gart.
„Odpusť mou troufalost,” zašeptal stařec vlídně. „Ale na tvou otázku odpovím jen další otázkou. Kupříkladu, proč ses rozhodl zůstat na Faranze, místo toho, abys s ostatními nastoupil na loď? Moc dobře víš, že jsi chtěl, ale neudělal jsi to. Proč?”
Mladík teď zaváhal s odpovědí. Věděl proč, moc dobře to věděl, ale vyslovit to nahlas, by znamenalo dát za pravdu svému staršímu obrazu v zrcadle. Skutečně by to znamenalo připustit si, že jeho vlastní život neznamenal nic, jen prázdnou honbu za něčím, co on sám vlastně nechtěl. Marně hledal jiný důvod, kterým by mohl zodpovědět tu otázku, jenže ten se ani v nejmenším nenabízel. Prostě a jednoduše udělal to, co udělat musel, protože nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal.
„Mlčíš,” konstatoval suše jeho podivný průvodce. „To proto, že slyšíš hlas rozumu. A s ním se nedá přít. Zůstal jsi tam, protože jsi musel, né kvůli tomu, že bys tomu sám tak chtěl. Nebo se mýlím?”
„Mýlíš!”
„Proč?” vypálil stařík pobaveně. „Řekni mi ten důvod, proč se mýlím, řekni mi ten důvod, proč jsi zůstal!”
„Protože jsem chtěl umřít!” vykřikl hlasitě do ticha hlasem, chvějícím se stěží potlačovaným vztekem. „Chtěl jsem, aby to skončilo. A tak jsem tam zůstal!”
„To je ten důvod?” pousmál se mile jeho společník v tomto pustém světě. „Protože ti řekla, že je konec, tak jsi tam zůstal?”
„Jo,” povzdychl si Gart a smutně se usmál v odpověď. „A taky proto, že kdybych nezůstal, nikdo by se odtamtud nedostal, že mám pravdu?”
„Ano, to máš,” zašeptal stařec. „Nikdy byste neodpluli. Takže jsi chtěl zůstat a být hrdina?”
„Ne, teď mi tak úplně nerozumíš,” odtušil stejně suše mladý modrooký brunet. „Nechtěl jsem, aby zemřeli všichni. Šlo tomu zabránit. A tak jsem to prostě udělal.”
„Ale hlavně jsi zůstal proto, že jsi ztratil jí?”
„Ne!” rozohnil se znovu Pán Titánů.
„Vlastně ano,” dodal po chvíli o poznání klidněji, pokorněji a také sklesleji.
„A kdybych ti nyní řekl, že pokud bys přežil, vše by bylo stejné jako dřív, že by se k tobě vrátila, zůstal bys tam i přesto?” zeptal se zvědavě stařík a jeho touha po odpovědi se promítla i na výrazu jeho vrásčité tváře.
„Co to je sakra za otázku?” vypálil v odpověď. „Jak to asi mám vědět?”
„Ty to musíš vědět!” dostalo se mu odpovědi. „Kdyby třeba Nick nabídl, že tam zůstane místo tebe, co bys udělal?”
„Tohle je ztráta času,” odtušil Gart a odvrátil zrak od toho staříka, který, ač byl ze začátku sympatický, se mu nyní přestával zamlouvat. „Neřeknu ti, jestli bych tam zůstal nebo ne. Jednoduše proto, že to nevím. Tohle rozhodnutí bych dokázal udělat jen až bys mě před něj postavil a dal mi na výběr.”
Podivné syknutí protrhlo ticho, jež se po jeho odpovědi rozhostilo.
Když obrátil svůj zrak zpátky, zjistil, že jeho alter ego se zeširoka usmívá.
„Konečně,” pronesl stařík radostně a obdařil jej ještě širším úsměvem. „Na tuhle odpověď jsem čekal, konečně jsi připustil, že bys byl ochoten přemýšlet i nad tím, co ty sám chceš. Dát té možnosti šanci a zvážit jí.”
„A to znamená co?” otázal se Gart, nechápajíc, co tím ten stařec chce vlastně říct. Dobrá, uznal, že kdyby bylo na výběr, možná by zvítězily jeho touhy nad tím, co bylo nutné. Ale neviděl v tom žádný převratný objev, natolik důležitý, aby dal jeho staršímu dvojníkovi důvod k radosti.
„Pořád to nechápeš, vždycky je na výběr,” usmála se tajemně jeho zestárlá kopie. „Před chvílí jsi konečně přiznal, žes zůstal z vlastní vůle, vlastní volby. Teď jsi opět seznal, že kdyby se realita lehce pozměnila, zvolil bys možná jinak.”
„No a?” sykl v odpověď mladý bojovník.
„To je jedno,” zahihňal se opět starý muž. „Důležité je, že jsi konečně pochopil.”
„Co jsem pochopil?” zavrčel nervózně. „Kdybych zůstal, zemřel bych. Kdybych nastoupil na loď, zemřel bych spolu s ostatními. Jaký je v tom rozdíl?”
„Rozdíl je v tom, žes sám dokázal, že osud není neměnný. Zůstal jsi a stal ses hrdinou, na kterého budou vzpomínat. Kdybys nezůstal, nikdo by už vzpomínat nemohl.”
Mladý bojovník opět svraštil obočí, dávajíc tak najevo, že úplně nerozumí tomu, co se tu vlastně řeší.
„Osud není jen jeden,” usmál se stařec. „Už jsem ti to řekl na začátku a teď ti to zopakuji. Není jen jeden. Každý člověk má tucty možných osudů, ale všechny vedou ke stejnému cíli. Tím cílem je samozřejmě smrt, protože té nikdo z nás neuteče. Ale cesta, jakou k ní dojdeme, se vždy liší. A podle toho se pak odvíjí i předurčení jiných.”
„Takže mi nebylo souzeno zemřít na Faranze?” otázal se znovu Gart a nechápavost v jeho tváři se ještě o pár stupínků prohloubila.
„Nejspíše nebylo,” usmálo se potutelně jeho staré dvojče. „Záleží na tom?”
„Asi ne,” odtušil vyrovnaně mladík. „Hlavní je to, že můj osud už skončil.”
„Zase se vracíš ke své smrti, ačkoli jsem ti už vysvětlil, že vlastně ještě nejsi mrtvý, aspoň ne úplně. Kdybys byl mrtvý, nemohl bys tu přece být a bavit se se mnou?”
„Proč ne?” zašklebil se jízlivě modrooký Pán Titánů. „Vždyť jsi před chvílí řekl, že jsi jen v mé hlavě. A vypadá to, že v mojí mysli je možné všechno.”
Hlasité povzdechnutí dávalo jasně a okázale najevo, že stařičkému muži už pomalu dochází trpělivost.
„To sice možná ano, ale myslíš, že mrtvoly přemýšlejí?”
„Co?” vypálil Gart zcela nečekaně, zaskočen tou otázkou. „Jasně, že ne.”
„Tak proč přemýšlíš ty, mrtvolo?”
Tuhle otázku mu vmetl stařík do tváře s úsměvem, který jednoznačně říkal, kdo je vítězem jejich malého slovního souboje.
„Opět mlčíš, protože nevíš co říci, že?” ušklíblo se znovu jeho starší alter ego.
„Dobrá,” souhlasil po chvíli brunet. „Takže, co tedy teď?”
„Teď si shrneme, jaké máš vlastně možnosti.”
„Buď jít zpátky, nebo dál,” konstatoval v odpověď mladík.
„Ano, ale jen jedna z nich je ta, která ti přinese uspokojení a odpovědi na některé otázky, jež jsi mi položil a já je nezodpověděl,” odvětil stařec a váhavě se usmál, jakoby si nebyl jist, zda dělá správnou věc. „A ty víš, která to je.”
„Chci se vrátit!” vypálil bez rozmyslu brunet a zvedl se ze židle. „Teď hned!”
„Ne, ty se nechceš vrátit,” usmál se stařík v odpověď. „Aspoň zatím ne. Opět bys chtěl udělat to, co musíš. Ale ty musíš udělat to, co chceš.”
„A co mě tedy přiměje, abych konečně jednou udělal to, co udělat chci?” pronesl mladý válečník a opět nedokázal potlačit jízlivost, čišící z jeho hlasu.
„Třeba tohle,” usmál se starší z dvojice velmi podobných mužů, kteří tu nyní seděli, a lehce pokynul rukou.
Najednou měl pocit, že ztrácí půdu pod nohama, před očima se mu zatmělo a němý výkřik uvázl v hrdle, zadušen rychlostí vzduchu, který se valil kolem něj.
A pak viděl...
Stál uprostřed mýtiny, na níž plápolal malý ohníček, kolem nějž se tísnilo několik lidí.
Pozorněji se zaměřil na jejich tváře, jen aby zjistil, že pořádně nedokáže rozeznat ani jednu z nich, jakoby je všechny halila nějaká mlha, nedovolující jeho zraku proniknout tím jemným závojem a určit, na koho se to vlastně dívá.
Jen jedna jediná postava byla vidět zcela zřetelně a přitáhla jeho pozornost. Překrásná tvář mladé dívky, orámovaná havraními vlasy, splývajícími na ramena. Tvář, kterou znal lépe než svou vlastní.
„Patty,” zašeptal toužebně, aniž by si uvědomoval, že mu to slůvko uniká ze rtů.
„Neslyší tě,” poznamenal odněkud zprava jeho hlas. „Nemůže tě slyšet, protože ty nejsi. Nemůžeš udělat nic, čím bys zmírnil její bolest.”
„Její bolest...”
Slzy, které černovlásce stékaly po tváři, skutečně dávaly jasně najevo, že trpí. Že někde uvnitř pociťuje to chladné, ostré bodání, jaké může způsobit jen obrovský smutek, beroucí na sebe podobu jedem potřeného ostří dýky, které se zarývá přímo do srdce a nechává po sobě jen prázdnou, temnou díru.
Gart rychle udělal několik kroků kupředu a vztáhl ruku. Namísto toho, aby se plačící dívky něžně dotkl na rameni, prošla jeho ruka skrz ni, aniž by si toho ona sama nějak všimla. Nepozvedla oči, nezachvěla se při tom doteku, nepřestala smáčet opuchlé tváře dalšími drobnými krůpějemi svých slz.
„Patty!”
Sám nyní cítil, jak se i z jeho očí derou slzy. V zoufalství si rukama zajel do vlasů a padl na kolena, neschopen unést tu tíhu bezmocnosti, doléhající na něj právě nyní, když mohl jen tiše sledovat, jak bytost nejbližší jeho srdci, trpí.
„To už by stačilo,” rozezněl se vzduchem jeho vlastní hlas, ačkoli on sám nic nevyřkl.
Zrak se mu začal rozplývat a on opět propadal té podivné, dusivé prázdnotě.
„Né,” zasténal. „Ještě né!”



Když se opět vzpamatoval, byl zpět v malém, pochmurném domku a jediným jeho společníkem byl stařičký muž, sedící naproti němu, stále ve stejné póze.
„Proč?” zašeptal zlomeně. „Proč jsi mi to ukázal?”
„Chtěl jsi důvod, aby ses vrátil,” odtušil nepřítomně stařec, aniž by zvedl svůj pohled, zabodávající se do stolu. „Dávám ti jej.”
„Tohle bylo kruté,” zavrčel mladík a zatnul ruce v pěst. „Dovolit mi ji vidět a přitom nemoci udělat vůbec nic, abych jí ulehčil v jejím trápení.”
„Takový už je život,” povzdechl si jeho společník a konečně na něj pohlédl. Ve starcových očích se také leskly drobounké kapičky slz. „Ale to zdaleka není vše. Asi ti nemusím říkat, že ať se rozhodneš tak či onak, brzy se opět sejdete.”
„Ty!”
„Uklidni se,” zavelelo jeho vlastní já, vkládajíc do svého hlasu jistou autoritu. Chtě nechtě uposlechl a zůstal sedět.
„Brzy jí opět uvidíš, ale je jen na tobě jak, kdy a hlavně kde.”
„Takže tohle je ten tvůj velký skvělý důvod?” řekl Gart zastřeným hlasem. „Nedáváš mi na výběr.”
„Vždycky je na výběr a na tobě je, jak si vybereš,” usmál se smutně jeho průvodce. „Já ti jen říkám, jak to může skončit. Ale to, jak to skutečně bude, už určíš ty sám.”
„Takže pokud se vrátím, tak neumře?” zeptal se váhavě brunet a v prázdných očích se mu zjevil náznak naděje.
„To jsem nikdy neřekl,” odtušil bělovlasý stařec. „Zastavit smrt nedokáže nikdo. Jen říkám, že pokud se vrátíš, dostaneš šanci zabránit tomu, aby někteří z nich zemřeli dřív, než skutečně budou muset. Dostaneš ještě jednu šanci změnit osud celého světa, stejně jako ji dostal Ursegor, i když jemu vlastně nebylo dáno na výběr. On musel zůstat, neboť jej bohové prokleli. Otázkou je, po čem skutečně toužíš ty? Buď jí dáš několik dalších let života, které může strávit i tak, jak bys ani v nejmenším nechtěl. Nebo se rozhodneš ani nehnout prstem a ona již brzy přijde za tebou.”
Naděje v modrých očích se nyní proměnila v zrníčko nejistoty, které zasel starcův hlas, jenž vyřkl to, co si ani v nejmenším nepřál slyšet. Postavil jej před další volbu, kterou by snad bylo lepší neučinit.
„Ještě jednu poslední otázku,” pronesl potichu.
„Ptej se.”
„Pokud se vrátím, jak dlouho budu muset zůstat?”
„Navždy!” vyřklo jeho starší já a definitivně tak rozmetalo na kusy jeho střípky naděje.
„Takže pokud se vrátím a dokážu zabránit tomu, aby mi jí vzali,” konstatoval suše mladý bojovník. „Stejně s ní budu moci být jen do konce jejího života, nebudu se jí ani moct dotknout, obejmout ji či pohladit. Ona pak odejde a já tam zůstanu sám.”
Stařec jen posmutněle přikývl.
„A pokud se rozhodnu jít dál?”
„Pak se spolu setkáte v jiném světě,” odtušil stařec.
„Skoro to zní tak, že by pro mne bylo lepší být bezcitný hajzl a nechat všechno svému osudu, co?” ušklíbl se zhnuseně.
„Ano, to by nejspíše bylo,” zamumlal stařec. „Ani bych se nedivil, kdyby sis vybral právě tu snazší cestu, když celý život jsi volil jen ty těžší varianty.”
Po tomto prohlášení oba ztichli a zůstali po několik nekonečných minut zahloubáni ve vlastních myšlenkách.
„Já...” přerušil to ticho Gart. „Sám nevím, jak se rozhodnout.”
„Rozhodni se dle svého přesvědčení,” zašeptal tiše stařec a zvedl se ze židle, přetahujíc si kápi přes hlavu a skrývajíc tak znovu svůj obličej do stínů, z nichž zářily jen světle modré oči. „Vyber to, co chceš nejvíc? Rozhodni se, co bude nejlepší pro tebe a co pro ni.”
Pomalu vyrazil ke dveřím. Uchopil hůl opřenou o rám dveří a lehce pootevřel.
„Až budeš vědět, co musíš udělat, protože po tom z celého srdce toužíš, najdeš mě venku.”
Hůl jednou klepla o dřevěnou podlahu. Pak se dveře zavřely a on tu zůstal sám s dohasínající voskovicí.
Jen jeho vlastní myšlenky se mu honily hlavou, zatímco čas plynul.
„Jen jedna cesta je ta správná,” pomyslel si, stále neschopen se rozhodnout. „Ale která to je?”
Mohl jen hledat v hlubinách své bytosti tu správnou odpověď, ačkoli sám věděl, že až ji najde, nebude z ní mít pražádnou radost, ať již bude jeho rozhodnutí jakékoli.
„Má pravdu,” zašeptal po chvíli, když si vzpomněl na slova toho starce, který měl být jím samotným. „Celou tu dobu jsem dělal to, co jsem dělat musel a tak bych měl jednou udělat to, co chci. Celou tu dobu jsem jednal tak, jak by jednal hrdina, tak proč zase nezkusit být jen člověkem? Proč bych tedy jednou taky nemohl dostat to, po čem toužím?”
Plamínek svíce se zatřepotal, když ztěžka vydechl.
„Proč bych jednou nemohl být bezcitný parchant, který dbá jen na svou vlastní touhu?”
Voskovice tiše zaprskala a zhasla...