Klidné mořské vlnky, utíkající po nekonečné ploše hladiny ve svém závodu s ničím, lehce pohupovaly plující lodí v podivném rytmu svého ještě podivnějšího tance, kterým rozechvívaly i masu bytelných prken a trámů, tvořících plavidlo, směřující ke Caldeře. Dřevo vydávalo melancholický, sténavý zvuk, když bylo nuceno přizpůsobovat se nezměrným silám moře, stejně jako silám větru, jež svým náporem vzdouval obrovská plátna bílých plachet, pohánějících bárku kupředu na její pouti.
Navzdory tomu všemu skřípání a sténání kýlu či stěžňů, působilo plavidlo jako obrovská kolébka, přichystaná pro neznámého tvora olbřímích rozměrů, jež se právě na něm měl uložit ke svému blaženému spánku.
Vždyť tiché úpění dřeva znělo skoro jako šeptem zpívaná ukolébavka, kterou nám všem pěly naše milované matičky, když jsme byli ještě malí. A celé pohupování lodi, podbarvené tím šepotem vln, větru a dřeva, něžně lákalo do měkké a hřejivé náruče spánku silněji, než cokoli jiného.
Nick si lehce protřel znavené oči a zhluboka vdechl do plic vlhký mořský vzduch, přesycený vůní soli. Vítr se mu proháněl mezi krátce střiženými vlasy a rozechvíval je svými nepravidelnými poryvy. Rukou si přejel po strništi, které mu za těch pár dní vyrašilo více než kdy jindy a postupně dodávalo jeho tváři stále divočejšího a neudržovanějšího vzhledu.
„Potřebuju se oholit,” zabrumlal si podrážděně, zatímco dlaní stále zkoumal ten nepříjemný porost tváře, který byl příčinou jeho rozhořčení a špatné nálady. Vlastně těch příčin bylo více. Nebyla to však tahle, která jej v tomto okamžiku pálila nejznatelněji, ačkoli se právě jí nyní zaobíral, co nejvíc tak oddalujíce okamžik, kdy bude muset přemýšlet nad mnohem důležitějšími problémy. Problémy, které bylo nutné vyřešit co možná nejdříve.
„Třebas až dorazíme do Caldery a bude chvíle, mohl bych se zastavit u lazebníka,” povzdechl si sklesle, již nyní však smířen s tím, že šance na to, aby tuhle malinkou chviličku nalezl, je tak malá, až hraničí s nesplnitelným, ba prakticky s nemožným. „Až připlujeme, budeme mít mnohem palčivější záležitosti k řešení, než jen tenhle zatracenej porost, kterej mě tak rozčiluje. Vlastně už i teď máme důležitější věci na práci,” uzavřel nakonec svůj niterní monolog a naposledy upřel svůj pohled k obzoru, kde byla zatím k vidění pouze klidná mořská hladina, nenarušená jediným ostrůvkem, útesem či nějakým dalším plavidlem.
Nick se pomalu otočil čelem k zádi a okamžitě instinktivně přimhouřil oči, neboť paprsky právě vycházejícího slunce jej donutily k tomuto činu. To když s nezměrnou silou, načerpanou hodinami nočního odpočinku, udeřily do jeho zraku. Odlesky se promítly na stříbrném kování jeho tmavého oděvu, vykreslujíc kolem jeho těla zářivou auru. Kdyby někdo spatřil výsledný dojem, kterým v ten okamžik působil, musel by přísahat, že před sebou má jednoho z chrabrých hrdinů dávných časů, který povstal, aby spasil lidstvo a vyznačil cestu ke světlejším a lepším zítřkům skrze temnotu a zkázu, stahující své nelítostné pařáty nad světem.
Bohužel, kdokoli by se odvážil tohle tvrdit, by byl úplně vedle, protože ačkoli šlo Nicka nazvat hrdým a čestným mužem, rozhodně by k němu nepasoval typický charakter, který dávným hrdinům připisovaly legendy. Hrdinové nemívali pochyby, neváhali, neklopýtli, aspoň ti z bájí.
Dobře stavěný bojovník bez váhání sklopil zrak k zemi a vykročil směrem k zádi, na níž se nacházel zbytek členů jeho malé posádky.
„Migu,” rozlehl se jeho hlas vzduchem, zároveň se skřípěním schodů, vedoucích ke kormidlu. „Nastav správný kurz a upevni kormidlo. Musíme probrat ještě pár věcí.”
Všichni jeho společníci se otočili.
„Co musíme probrat, Nicku?” štěkl rozmrzele v odpověď nikoli zarostlý Mig, ale holohlavý inkviziční bojovník Magnus.
„Pár podstatných věcí,” odtušil brunet, rozladěn už jen zvukem hlasu bývalého komandanta, a zastavil před kormidlujícím Lovcem Titánů.
„Všichni toho máme dost, Nicku,” nenechal se odbýt holohlavec, zatímco si rukou zálibně pročesával hustý plnovous. „Myslim, že jsme dneska udělali víc, než se vůbec dalo čekat. Jediný, co už musíme, je jít si lehnout. Na řešení problémů bude dost času zejtra či pozejtří.”
„Řekl jsem, že to musíme probrat,” zdůraznil mladík v černém a nebezpečně blýskl očima.
„Nicku,” ozval se Tarn, přerušujíc tak jejich rozhovor, který očividně nenabral toho nejlepšího směru. Hnědooký válečník pomalu otočil svůj pohled k jedinému mladšímu členovi posádky, než byl on sám.
„Vážně myslím, že není nutné nás ještě dneska nutit něco řešit,” pronesl klidně novic a rukou si přitom odhodil loknu hnědých vlasů ze stejně zbarvených očí jen proto, aby mu ji vítr během okamžiku opět sfoukl zpátky a zaclonil mu s ní výhled. „Všichni jsme dneska vážně překonali i ta nejdivočejší očekávání. Myslím, že už stejně ani jeden z nás nemá tak jasnou hlavu, abychom dokázali něco rozumného probrat. Nejlepší by bylo nastavit kurz a jít na kutě. Přece jen, času máme opravdu spoustu. Vždyť cesta do Caldery nám zabere nejméně týden.”
„Ale,” nenechal se umlčet mladý šermíř, ačkoli nyní už jeho hlas nezněl tak drsně a rozhněvaně, zatímco jeho oči zabloudily k Miguellovi, jako kdyby u něj hledal oporu. Moc dobře totiž věděl, že ať už bude nejstarší z jeho druhů sebevíce vyčerpaný, dá za pravdu jemu, neboť strategické myšlení a cit pro plánování mu nedovolí odložit tohle jednání na později. Černovlasý válečník však nebyl tím, kdo se ozval jako další.
„Ne, Nicku,” zazněl melodický hlas Patty a umlčel jakékoli jeho námitky. „Vážně bude nejlepší, když uděláme to, co říká Tarn.”
Pohledná černovláska, s kadeřemi staženými čelenkou, se na něj mile pousmála.
„Skutečně nám nic neuteče, já sotva stojím na nohou a vy ostatní nevypadáte o mnoho lépe, dokonce ani ty, přestože se snažíš tvářit, že jsi úplně v pohodě. Jediné, na co se těším, je až si lehnu. Mám pocit, že bych dokázala usnout i na trní.”
Další milý úsměv následoval ten předchozí, doprovázen lehkým mrknutím víček s dlouhými, naolejovanými řasami.
„Dobře,” pronesl po chvíli rezignovaně a sklopil oči k palubě lodi, načež se pomalu otočil a vydal se směrem ke vchodu do podpalubí.
Až když byl u dveří, vedoucích do kapitánské kajuty, lehce se otočil a ve tváři se mu zračilo pobavení, stejně tak stažené koutky vykreslovaly úsměv na jeho sympatickém obličeji, ačkoli byla zřetelně vidět i únava.
„Za deset minut v kapitánské kajutě. A kdo řekne, že ne, může si vystoupit na nejbližším ostrově.”
Všichni se po sobě rozmrzele podívali, zkoumajíc, zda někdo z nich něco nehodlá říci na adresu černě oděného válečníka, který právě zmizel ve stínech podpalubí.
„Skoro jsem až čekal, že to bude vážně tak lehké,” pousmál se unaveně mág a v hnědých zornicích se mu zableskly rozesmáté plamínky. „Ale to bych asi od chlapa, jako je Nick, chtěl moc.”
„Svým způsobem má pravdu,” vložil do hovoru Mig a založil si ruce na prsou, což byl jasný znak toho, že se chystá k dlouhé přednášce ohledně Nickova rozhodnutí. Bohužel jej nikdo z přítomných neznal natolik dobře, aby dokázal předvídat, co přijde. Dokonce ani Tarn nyní nečetl jeho myšlenky, znaven svými nedávnými výkony, a tak nemohl nikterak předejít tomu, co se během chvilky mělo stát.
„Víte, ze strategického hlediska má Nick vlastně absolutní pravdu,” spustil Miguell a ze široka se rozkročil, zatímco černé kadeře, spadající obvykle až na ramena, mu povlávaly ve větru. „Bude úplně nejlepší, když všechno probereme ještě teď, dokud je relativně klid a spousta času na jakékoli další úpravy plánu. Později již totiž být nemusí a tak, pokud by se něco náhodou podělalo, musíme být připraveni na to, jak jednat v krizových situacích, protože...”
Hlasité zívnutí, jež nechtěně uniklo mladému novici, s tváří zarůstající čerstvě rašícím chmýřím, bylo jasným signálem, že i poslední z posluchačů přestal soustředit svou pozornost na obšírný výklad, jímž je válečník ve středních letech zasypával.
Z nekonečné nudy strategických pohledů na věc a rozborů možných postupů je vysvobodila až Patty.
„Bezva, Migu,” pronesla, čímž přerušila už několik minut trvající monolog bývalého královského vojáka. „Ale myslím, že Nick na nás už docela netrpělivě čeká.”
„Jo, měli bysme jít, než se vyřítí zpátky a všem nám nakope prdele,” zívl Ricardo, snažíc se nevypadat tak znuděně, což se mu, s očima, klížícíma se únavou, strhanou tváří a rozcuchanými ryšavými vlasy, příliš nedařilo. „Nerad bych, aby to trvalo moc dlouho, takže tam prostě přídem co nejdřív, ať můžem co nejdřív vypadnout.”
Tarn i Magnus se k tomuto prohlášení připojili pouze rezignovaným kývnutím hlavy, neboť ani jeden z nich už pořádně nevěnoval pozornost tomu, co se vlastně řeší.
„Fajn,” pronesl zarostlý Lovec Titánů a ještě naposledy se otočil, aby zkontroloval, zda je kurz lodi nastavený správně. Bylo by velice nemilé, kdyby se probudili, směřujíc úplně jinam, než původně chtěli, proto ta pečlivost. Dokonce i minimální odchylka mohla mít za následek to, že až po několika hodinách odpočinku vstanou, budou muset plout spoustu mil navíc, jen kvůli tomu, že zatímco spali, uhnuli od zamýšlené trasy. S potěšením přikývl, když se ujistil, že je vše stoprocentně správně, jak si aspoň myslel.
Ani si nevšiml, že když pomalu odcházeli ke dveřím kapitánské kajuty, Patty něco tiše šeptla Tarnovi. Mladý novic se chvíli tvářil nechápavě, ale lehký záblesk pochopení v jeho inteligencí překypujících očích dal během chvilky najevo, že mu došlo, co se po něm chce. To, jak se kormidlo lehce pohnulo, těsně předtím, než se dveře zavřely za brunetem ve světlé, volné róbě a pohlednou černovláskou v přiléhavých kalhotách a rudé vestě, natažené přes bílou košili s širokými rukávy, už nikdo ze skupinky nepostřehl.



„Takže, doufám, že je vše jasné?” otázal se naposledy Nick a, aby dokázal zcela upoutat poněkud pokulhávající pozornost svých znavených posluchačů, zabodl dýku do mapy na stole. Jeho pět společníků leknutím nadskočilo, když čepel vnikla do dřeva, odštípla několik drobných třísek, jež vylétly pár čísel nad desku, a zůstala trčet ze stolu. Okamžitě však pochopili, že ”taktická porada” skončila. Nikdo z nich ani nepípl, jen sborově přikývli na znamení souhlasu. Popravdě, chtěli to mít už za sebou co nejdříve. Tohle probírání jejich dalších kroků vyčerpávalo víc, než celodenní pochod pouští. A nyní, když už všichni znali celý plán, až do okamžiku, kdy dorazí k branám města, a stejně tak svou úlohu v něm, toužili pouze po jediném. Ačkoli by lodní lůžko nikdy nenazvali pohodlným, v téhle chvíli to byla ta jediná věc, k níž směřovaly své znavené a pomalu plynoucí myšlenky.
„Bezva,” usmál se lehce hnědooký brunet a zvedl se ze židle. „To by tedy bylo vše. Myslím, že víc už dnes vážně nemá smysl řešit, přestože je tu tedy ještě dost věcí, které je třeba probrat, a hlavně to, jak budeme postupovat přímo ve městě. Ale proto nejdřív potřebujeme znát tamější situaci, takže to vyřídíme nejspíš až na ostrově.”
Opět nepřišly žádné námitky. Vlastně po celou dobu, co Nick mluvil, se nevyskytl žádný dotaz, nikdo neodporoval, nikdo nepřitakával, nikdo nepřipojoval své připomínky či poznámky. Ani když mluvil o tom, že loď nechají několik mil od přístavu, skrytou v zátoce a na pevninu se dopraví v člunech, protože nemohou prostě jen tak vplout do Caldery přímo, aniž by vzbudili přespříliš nežádoucí pozornosti.
Každopádně, byl rád, že už to měli vše z krku a to celkem rychle. Stejně jako ostatní totiž toužil po tom, aby se konečně dočkal kýženého odpočinku.
„Tak teď tedy rozchod,” promluvil ještě naposledy, vydávajíc nezpochybnitelný rozkaz, jenž jasně říkal, že už je skutečně konec jejich utrpení. „A přeji dobrou noc.”
Prohlášení doprovodil pobaveným zacukáním koutků, neboť před chvílí slunce teprve vystoupalo na oblohu a zahájilo svou obvyklou denní pouť po nebi.
Pár vteřin trvalo, než jeho společníci pochopili, že už žádný další proslov následovat nebude. Jakmile jim všem však došlo, oč vlastně běží, začali překotnou rychlostí opouštět kapitánskou kajutu, aby si to jejich nikým nejmenovaný velitel přece jen náhodou nerozmyslel a nezadržel je na několik dalších, zdánlivě nekonečných minut.
Nick se pomalu otočil směrem k oknu, jímž dovnitř pronikalo denní světlo, utlumené matným povrchem skla. Věnoval poslední pohled své minulosti.
„Opět směřujíc kupředu,” pomyslel si, přičemž rukou opět přejel po neoholené tváři. Chvíli ještě hleděl směrem na východ, tam, kde se nacházel pozůstatek toho, co pro něj bylo nejblíže slůvku domov. Aspoň to platilo pro několik posledních let, strávených na cestě, jejíž cíl neznal a vlastně ani znáti nechtěl.
Když se znovu vrátil zpět k mapě, pohledem zavadil o dýku, trčící ze stolu. Její hrot byl chirurgicky přesně zabodnut do místa, kde se, pokud jej paměť neklamala, nacházela rezidence vládců města, stojící na malém kopečku nad Calderou.
„Jak příznačné,” zašeptal sám pro sebe v nostalgii, vzpomínajíc na ty dny, které kdysi strávil na prosluněných terasách zámečku, tyčícího se nad městem, v němž strávil rané dětství. Hlavou se mu prohnalo tolik vzpomínek na dobu, kdy byl ještě bezstarostným a jeho nejpalčivějším trápením bylo rozbité koleno či roztržené šaty. Dalších pár let, kdy se občas, za svitu srpku měsíce, po stejných terasách, na nichž kdysi skotačil s přáteli, procházel s mladou, nádhernou dívkou, jejíž srdce chtěl získat. Tehdy byl šťastný. Aspoň tedy ve chvílích, kdy mu jeho mistr dovolil navštívit své rodiče a opět se sejít se svou milovanou. Vlastně i ve chvílích, uplynuvších ve společnosti postaršího učitele šermu. A pak vzpomínka na to, kdy naposledy jeho boty zaduněly na mramorovém dláždění zahrad panského sídla. Pocit ztráty, zastírající mu jasné uvažování. Bílé růže, kvetoucí po stranách chodníčku, poseté krůpějemi rudé krve. Příliš žíznivá čepel jeho meče, zhasínající životy těch, co mu zkřížili cestu, jako uragán plameny svící. Hněv a slzy bolesti v jeho očích, když pochopil, že nedokáže udělat to, co chtěl. Selhání a následně jediné správné rozhodnutí, jaké ve stínu událostí z toho pochmurného večera učinil. Rozhodnutí odejít od všeho, co mu bylo drahé, aby to uchránil před stejným osudem, jaký potkal jeho mentora... Přetrhl nit svých myšlenek, neboť se k těm okamžikům nechtěl vracet. Ale pozdě, příliš pozdě.
Chvíli ještě zkoumal mapu města, jež kdysi bývalo jeho rodištěm. Pak, s tváří zkřivenou bolestí, kterou vyvolaly vzpomínky na vše, co tam tehdy zanechal, vytrhl dýku ze stolu a pevně sevřel jílec v ruce, aby ulevil svým pocitům.
Náhlý příval emocí mu vehnal slzy do očí.
„Zatraceně,” zaklel, když byl nucen je zavřít, aby nenadálý vodopád slz zastavil. Ačkoli to zkusil, ani jeho rychlá reakce nepomohla. A on si připadal jako hlupák, když tu stál nad mapou svého dávno ztraceného domova a drobné, blyštivé krůpěje střepin duše mu stékaly po tvářích.
„Ale no tak, Nicku,” ozval se odněkud z hlubin klidný hlas jeho dávného mistra šermu. „Přeci tu nebudeš stát a ronit krokodýlí slzy pro něco, co se už nevrátí.”
„A co mám asi tak dělat?” zaštkal napůl smutně a napůl rozlíceně nad tímto okamžikem své vlastní slabosti. „Nebýt jedné jediné hlouposti, nemusel jsem tu dneska vůbec být!”
„To je pravda,” odtušil klidně Elleas aen Etheras, přežívající kdesi hluboko v jeho nitru. „Mohl jsi být už dávno mrtvý a to je zcela jistě jasná útěcha. Nic by tě netrápilo, že?”
Stále se slzami na tvářích otevřel oči, když se mu podařilo konečně přemoci své pocity a zastavit tu záplavu, jež mu pomalu stékala po tvářích.
„A co tedy mám dělat, když tu nemám jen tak stát?”
„Využít situace ve svůj prospěch,” odtušilo klidně jeho niterní já, aniž by jedinkrát zaváhalo.
„Vy myslíte...”
„Každému co jeho jest!” Nick sebou trhl, když se tato slova rozezněla hlasitě celou jeho bytostí. „Poslouchej, co ti říká srdce,” napověděl ten tichý hlásek v jeho hlavě. „To tě totiž nikdy nezklame.”
„Srdce je něco, co už mi dávno umřelo,” odtušil suše a ruka se mu instinktivně sevřela okolo jílce dýky ještě pevněji.
„Hmmm...” pronesl hlas jeho mentora s neochvějným klidem. „A kdepak je pohřbeno?”
„To asi víte ze všech nejlépe,” sykl tiše, zatímco uvnitř jeho celé bytosti stále hlasitě znělo jediné slovo, které mu nyní dávalo jasný a zřetelný cíl. Jediné slovo, které nyní dávalo nějaký smysl.
„A jsi si jistý, že je skutečně mrtvé?” položilo jeho vlastní ”svědomí” zcela nečekanou otázku. „Protože teď bys už neměl!”
„Možná...” zauvažoval nahlas mladý brunet a v očích se mu lehce zablesklo, když si plně uvědomil to, co se mu jeho moudrý rádce snaží naznačit.
„Ne možná, zcela určitě!”
Chvíli jen tak stál, aniž by učinil jediný sebemenší pohyb, který by zbortil dojem mramorové sochy, jaký na ten okamžik vyvolával. Pak se zhluboka nadechl.
„Jisté je to, že nebudeš mít klid, dokud se nepostaráš o to, aby tě tvá minulost nesžírala! Nedojdeš pokoje, dokud nepřekonáš včerejších dnů. Nenalezneš oddechu, dokud nevykonáš svou odplatu, která ti byla odepřena,” napověděl Elleas aen Etheras, dávno mrtvý muž, přesto stále mezi živými.
„Takže myslíte, že bych měl...”
„Měl bys nejdřív najít místo, kde leží tvoje srdce,” odtušil vyrovnaně hlas z hlubin jeho bytosti. „A pak zjistit, kde se skrývá srdce tvých nepřátel!”
Teď už konečně pochopil. A když mu došlo, co přesně musí udělat, jeho emoce se vrátily zpět, několikanásobně umocněné. Tentokráte však již nepřišly žádné slzy, ale pouze lehký úsměv, jež se postupně stáhl do velice ošklivé grimasy, dodávající jeho obvykle pohledné tváři vzezření démonické krutosti a bezcitnosti.
Veškerá křivda, smísená se smutkem, nenávistí, bolestí a bezmocností, jež na něm po několik předlouhých let ležela, se nyní slila v jednu pevnou masu a utvořila smrtelně ostrou čepel hněvu, v níž bylo vyryto pouze jedno slovo. ODPLATA.
A Nick teď věděl více než dobře, že tuhle smrtonosnou čepel musí vrazit přímo do srdce těch, kteří mohli za to, čím se kdysi stal, byť jen na okamžik. Do tepajícího svalu muže, který mu způsobil tolik křivdy a utrpení.
Pak, jen a pouze tehdy, až bude v jedné ruce držet své bijící srdce a v té druhé to chřadnoucí, náležející jeho sokovi, může konečně opět žít tak, jako kdysi.
A až splní své závazky, bude konečně opět moci pohlédnout do očí té, kterou před tolika lety opustil a nechal napospas svému vlastnímu osudu. Ne proto, že by tomu tak chtěl, ale proto, že mu nebylo dáno na výběr.
Ačkoli ten okamžik byl ještě na míle vzdálený, Nick si už teď vychutnával ten triumfální pocit, který již brzy zažije, neboť Caldera, ač několik dnů daleko, je na dosah ruky. A stejně tak jeho pomsta.
Dýka se opět mihla vzduchem a s nelidskou přesností se zabodla zpět do místa, odkud ji před okamžikem vyjmul, tentokráte však deskou stolu projela celá čepel a pohyb jeho ruky zastavila až záštita, narazivší na pevné dřevo. Rukojeť jeho zbraně trčela přímo do pomyslného středu města, které mu vzalo vše.
„A stejně přesný bude i smrtící úder na srdce těch hajzlů,” ušklíbl se a jeho už tak nehezká grimasa získala ještě démoničtějšího vzezření.
„Zbývá jen najít vhodný okamžik v našem plánu, kdy se pak plán lehce pozmění,” pronesl a hlas se mu zachvěl vzrušením z té možnosti, že již za pár dní jeho čepel prolije krev, která byla příčinou dávného úprku z Caldery a vlastně i důvodem toho, proč nemohl dostát tolika svým slibům. A těm dostojí, jakmile bude po všem, protože teď už je jen malá šance, že by jej někdo dokázal zastavit, obzvláště když veškeré okolnosti nyní hrají v jeho prospěch.
„Možná jej ani nebudeš muset hledat,” pousmál odněkud zevnitř hlas ”rozumu”. „Možná ti okolnosti nahrají ještě více...”
„A já pak nebudu mít jinou možnost než udělat to, co udělat musím!”
„Přesně tak,” odtušila ta drobná část jeho bytosti, uzavírajíc tak jeho úvahy.
V tenhle okamžik ani on ani jeho vnitřní rádce netušili, jak moc blízko pravdě vlastně oni oba jsou.



Tvrdá rána jej vtrhla z poklidné náruče spánku. Náraz byl tak silný, že spadl z lodního lůžka na zem, přičemž si pohmoždil rameno. Okamžitě se však začal připravovat na nejhorší.
„Kurva,” zaklel vztekle, zatímco instinktivně provedl hbitý kotoul, ve snaze dostat se z dosahu možného nebezpečí. Překulil se, což jej dostalo až ke stolu, u nějž ležela pochva s jeho mečem. Bez váhání sevřel jílec, tasil a hbitě se otočil v kruhu.
Nikde nic, jen ztemnělá kajuta, osvětlená jedinou pomrkávající olejkou, jež vrhala tlumenou záři zpoza jeho zad.
Zrychlený dech a tep se pomaličku začaly zklidňovat, když pochopil, že tady žádné nebezpečí nehrozí. Přesto se však něco stalo. To něco, co zapříčinilo jeho pád z lůžka a následné bolestivé probuzení.
„Že bych se jen nešťastně převalil a spadl sám?” položil si otázku, na kterou okamžitě dostal odpověď. To když se dveře kajuty rozlétly a v nich se zjevil napůl oblečený Mig se svým jednoručákem v ruce. Opálená kůže jeho svalnatého trupu se zaleskla ve svitu lampy.
„Co se děje?” vypálil zběsile Nick.
„Stojíme!” zavrčel rozladěně zarostlý válečník a v pichlavých očích se mu zaleskla jiskřička znepokojení.
„Cože?”
„Stojíme,” odtušil suše, opakujíc svá předchozí slova. „Asi jsme najeli někam k mělčině a zadrhli se o útes.”
„Kravina,” ozvalo se z chodby za ním. „Kurz byl nastavený správně a po cestě nejsou žádné mělčiny.”
Oba vykoukli. Kráčela k nim Patty, za chůze ještě rychle dokončujíc poslední úpravy své rudé vesty. Když zastavila před nimi, už si jen elegantně ohrnula límeček a byla dokonale ustrojená. Celý dojem kazily pouze rozcuchané černé vlasy a tmavé kruhy pod očima, obojí svědčící o tom, že také nečekala tenhle nepředvídatelný budíček.
„Tak co to teda je?” zeptal se Nick nevrle, zatímco začal hledat svůj kožený úbor, který byl nyní rozházený po celé kajutě, když se židle, na níž jej odložil, při nárazu převrátila.
„To musíme zjistit,” zavrčel Miguell a otočil se. „Jdu na palubu, Tarn už by tam měl být, možná i s Magnusem a Ricardem.
„Bezva,” odsekl rázně mladý brunet, zatímco se soukal do kalhot. „Jděte, hned tam dorazím.”



Tarn obezřetně postával na palubě, přesně u hlavního stěžně, a v obličeji byl křídově bílý, takže jeho tvář ostře kontrastovala s temnotou noci.
Na palubu vyběhl Magnus s Ricardem. Aniž by si jej všimli, okamžitě se vydali k zábradlí na bocích a naklonili se přes ně, aby viděli na hladinu.
„Okamžitě odsud vypadněte!” zařval na ně mladý novic a ani v nejmenším se nesnažil tišit.
Oba dva muži sebou polekaně trhli, když si uvědomili, že na palubě nejsou jen oni. Ale hlasitý rozkaz je přiměl k tomu, aby se urychleně přesunuli k vyděšenému brunetovi u stěžně.
Přibližně v okamžiku, kdy se chystali zasypat jej otázkami, se dveře z podpalubí otevřely znovu a z nich se vyřítil Mig, oděný jen v plátěných kalhotách, zato však se svou zbraní v ruce. Hned za ním vyšla poklidnějším tempem Patty, kompletně ustrojená a dokonce i vybavená svou zahnutou šavlí, o jejíž zdobený jílec si ležérně opírala levačku, stejně jako vždy.
Mig si okamžitě všiml trojice u stěžně a bez meškání vyrazil k ní, probodávajíc je rozmrzelým pohledem.
„Co se kurva děje?” spustil na ně. „Najeli jsme na útes či co? A proč se tu lepíte ke stěžni, jak kdyby to byla vaše děvka?”
Tarn se zhluboka nadechl, stále ještě notně pobledlý, když se dveře rozrazily potřetí a, jak tajně doufal, tak i naposledy. Z nich se vyřítil Nick a bleskově dohnal Patty, která k nim již kráčela svou ladnou chůzí. Brunet byl už úplně oděn do své černé zbroje, která splývala s temnotou noci, až na malé stříbrné nýtky.
Naštěstí od ostatních Nick reagoval podstatně klidněji než zbytek. Ale když spatřil pobledlý obličej mladého učedníka magických umění, také ztratil svůj zdánlivě neochvějný klid.
„Může mi někdo říct, co se stalo?” otázal se a jeho hlas zněl zcela nevzrušeně, ačkoli v tváři byl napjatý. „Vypadáš, jak kdybys viděl ducha, Tarne.”
„Něco horšího,” vysoukal ze sebe mladičký brunet a pokusil se pousmát. Křeč ve tváři však vykreslila na jeho rtech spíše něco, co připomínalo bolestný škleb.
„A to co?” ozval se opět Mig a tmavýma očima těkal po palubě tam a zpět, jako by se snažil taky spatřit toho samého ducha, který vylekal učedníka magie. „Narazili jsme na útes, ne?”
„Pokud útesy přemýšlí, pak asi ano,” neodpustil si čaroděj svůj sarkasmus, ačkoli ten vůbec nevyzněl tak, jak původně zamýšlel.
„Cože?” sykla celá skupina jeho společníků najednou.
„To, co je pod námi, a na co jsme nejspíš nabourali, myslí, žije, má to hlad. A nejspíš si nás to chce dát jako zákusek k večeři.”