„I ty se staň bojovníkem. Každý muž, nehledě na své bojové dovednosti, se může přidat k myrthanskému vojsku. Přidej se k udatným Rudým kápím a o tvoji rodinu postaráno bude. Měsíční žold a stravu obdržíš, dva týdny dovolené ročně ti sám král, Lorkan I., daruje. Bojuj za slávu svobodného království myrthanského. Staň se královským vojákem a úctu, čest a slávu vysloužíš si.”
Ordo Jizva, kapitán Rudých kápí.

Kapitola VII. První souboj čarodějů

Rachel se zvedla ze země a vykročila ke skřetímu válečníkovi. Posadila se vedle něj a pravila: „Takže, Gnáre. Myslela jsem, že jste se po válce všichni vrátili na sever?”
Bojovník si pohrával se sekerou a přitom hleděl do blízkého mechu. Potom promluvil: „Gnár se narodit v zemi morra v písečných městech. Gnár se nemít kam vrátit.”
Hnědovláska brzy pochopila, že nový člen skupiny nepatří k těm nejhovornějším. Pobídla ho tedy další otázkou: „V písečných městech? Takže pocházíš z Varrantu? To jsi teda ušel pořádný kus cesty až sem, co?”
Válečník jen zavrčel a vypustil několik slov: „Morra chytit Gnárovu skupinu. Gnár se za nimi vydat, aby osvobodil přátele. Ale Gnár chycen tlupou vesničanů, když unaven odpočívat v lese.”

Dívka se přátelsky usmála a položila skřetovi poslední otázku: „A kam Gnár zmizel dneska za svítání?”
Bojovníkova fascinace zeleností mechu ustala a on poprvé namířil svůj zrak k lidské ženě. „Gnár dvakrát ponížen. Nejdříve ho chytit vesničani a potom osvobodit lidská samice. Gnár se proto vrátil do vesnice a vyzval na souboj morra s knírkem. Gnár vyhrát!”
Ork se zvedl ze země a učinil pár kroků k nedalekému pařezu. Lehce do něj kopnul chlupatou nohou a pak ťuknul sekerou. Chvíli na to se na dřevěné sedačce uvelebil.

Mladá čarodějka zůstala poněkud zaražená. Začala pochybovat, zdali osvobodit skřeta bylo správné. Vždyť jí slíbil, že nikomu neublíží a teď se přiznal, že jednoho z vesničanů zabil. Ale co když jich zabil víc? Co když pouze lhal?
Výčitky na krátký moment vystřídaly podlejší myšlenky. Ty pro změnu napovídaly, že vůdce vesničanů byl hrubián a zlý člověk, a tedy si svůj osud zasloužil.

Z přemítání o správnosti nedávného činu modroočku vyrušili oba lovci. Při rozhovoru s novým nelidským přítelem si ani nevšimla, že oba muži sbalili tábořiště a připravili se k odchodu.
Ten starší z nich pronesl: „Měli bychom vyrazit. Do města nám to potrvá nejméně dvě hodiny. Čím dříve tam dojdeme, tím méně lidí si nás všimne.”
Gabriel kývnul hlavou směrem ke skřetovi a otázal se: „A co on?”

Válečník se zvedl z pařezu, jeho dlouhé uši rozhovor jistě zachytily. Přikročil k lidské trojici a vyčkával, jak o něm rozhodnou.
Rachel pochopila, že oba muži čekají, co její mysl vyplodí. Dívka si zajela rukou do dlouhých vlasů, zhluboka se nadechla a pronesla: „Budeme předstírat, že ho chceme prodat Rudým kápím do otroctví.”
Gnár ze sebe zbrkle vyhrkl: „Gnár ne otrok! Nikdy otrok!”
Pak se zklidnil a již tišeji promluvil: „Á, lidská samice mazaná. Morra lhát. Gnár ne otrok.”

Hnědovláska se usmála a svůj nápad doplnila o poslední detaily: „A proto zde Gnár nechá svoji sekeru, že?”
Z válečníkova pohledu šel vyčíst smutek a zklamání. Nakonec však zbraň zasekl do blízkého pařezu a výprava mohla pokračovat.

Mezi nekonečnými zástupy stromů začaly prosvítat vysoké hradní věže. Družina vyšla z lesního obklíčení a stanula na travnatém kopci, z něhož se jim naskýtal jedinečný pohled na město. V jeho středu spatřovali kamenný hrad chráněný vysokými hradbami. Kolem se pak rozprostíraly stovky domků novostaveb.
Jelikož ještě stále panovalo brzké ráno, z města se jen sem tam nesly nějaké zvuky. Jeho uličky zely prázdnotou.
Sifríd povzbudil své společníky: „Pokud budeme mít štěstí, tak se vyhneme strážím.”

Skupinka seběhla z kopce a minula první domky. Nedlouho na to se utopila v síti uliček.
Kromě několika opilců zápasících se svým vlastním žaludkem ji zatím nikdo nezpozoroval. Chvílemi místní ticho a klid naháněly až hrůzu.
Lovci si to namířili k jednomu domku a Sifríd zabušil na dveře. K dívce a skřetovi ještě poslal několik slov: „Počkej tady. Nakoupíme zásoby a hned se vrátíme.”
Dveře se otevřely a muži vklouzli do budovy. Rachel tak zůstala s Gnárem o samotě. Už se jí v hlavě rodily první otázky, kterými by mohla válečníka ještě zasypat, když zaslechla v dáli hlas, který zněl stejně jako ten otcův: „Rachel.”

Čarodějka zbystřila a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Zahleděla se do protější uličky a k jejím uším dolehla další slova: „Rachel, pomoz mi!”
Dívka pohlédla na svého společníka, ten však klidně stál. Optala se ho tedy: „Slyšels to?”
Skřet napnul své dlouhé uši a pak pokrčil mohutnými rameny. „Co měl Gnár slyšet?”
Když hnědovláska zaslechla onen hlas už potřetí, byla si jistá, že vychází z protější uličky. Aniž by se nějak rozpakovala, tak tam ihned zamířila. Neohlížela se za sebe, zdali jí bojovník následuje. Minula několik domků, až došla na konec uličky. Kromě vozíku s lecjakým harampádím však nic neviděla. V cestě dál nemohla pokračovat, protože ulička byla slepá.
Dívka napjatě vyčkávala, jestli se hlas ještě ozve a přejížděla pohledem po okolí. Všimla si i skřeta, který stál vedle ní. Očividně nechtěl zůstat ve městě sám.

Vtom se však ozvalo zaskřípání a otevřely se dřevěné dveře jednoho z domků. Z něho vyšli čtyři vojáci v rudých pláštích a zatarasili tak jediný výstup z uličky. Jeden z nich pokřikl na ostatní: „To je ona! Zabijte ji!”
Dva nedočkaví muži vykročili vpřed a vytasili meče. Zprvu nepovažovali neozbrojeného skřeta za hrozbu. Ten však mohutně zavrčel a rozběhl se proti myrthanským. Oba muži zůstali stát jako přikovaní. Gnár je ve vší rychlosti popadl a proskočil s nimi dřevěnou zídkou nejbližšího domu.

Zbylí dva vojáci opatrně vykročili k dívce. Jeden se bázlivě dotázal: „Možná bychom měli…tedy myslím…Když je to čarodějnice, nemůže nás proměnit v něco?”
Ten druhý mu hbitě odpověděl: „Pokud ji nechytneme, tak nás Darius promění v žábu nebo něco odpornějšího.”
Oba muži uchopili meče a pozvedli před sebe dřevěné štíty. S tím se rozběhli proti modroočce. Ta však na nic nečekala. Pramínky jejích vlasů se zavlnily, jakoby do nich zafoukal lehký vánek. Pozvedla ruku proti útočníkům. Její oči nepatrně zrudly a z prstů vyšlehl poryv větru. Ten chytl oba vojáky a vymrštil je desítky metrů pryč. K dívčiným nohám se dokutálel dřevěný štít.

Na konci uličky se objevil muž v černé kápi a pomalými kroky se přibližoval k hnědovlásce. V cestě si pomáhal holí a pravil: „Tak hloupá, tak naivní.”
Muž si shrnul kapuci z hlavy a jeho žluté vlasy ozářily okolí. Brzy bylo jasné, že čtyřicátník nepotřebuje hůl k pohybu, ale k něčemu jinému.
Rachel na nic nečekala. Pozvedla ruku vstříc blonďákovi. Z jejích prstů vystřelila další větrná vlna. Muž zarazil hůl do země, něco si rychle zamumlal a vlna prudkého vzduchu mu nerozhýbala jediný vlas, natož aby jej někam odnesla. Blonďák tak pokračoval k dívce, dokud se od ní nezastavil na dvacet kroků. Překvapeným hlasem promluvil: „To bylo úžasné. Jak jsi to udělala? Nevyřkla jsi jediné zaklínadlo. Kdo tě učil?”
Muž se nechoval nepřátelsky, jen očekával odpověď. Hnědovláska sklopila ruku k zemi a pravila: „Nepoužívám zaklínadla. Nikdo mě neučil, takhle jsem se narodila.”

Rachel sama pořádně nevěděla, proč se s podivínem vybavuje, a tak raději přestala a vyčkávala. Čtyřicátník na sebe nedal dlouho čekat a pustil se do řeči: „Nic takového jsem nikdy neviděl, pouze jsem slýchával. Dokonce i já musím pronášet magické formule, pokud kouzlím. Lorkan tě bude chtít poznat, půjdeš se mnou!”
Mužův hlas se změnil na méně přátelský. Zabrouzdal pohledem na několik provazů povalujících se na dřevěném povozu a pronesl několik slov, kterýmž dívka nerozuměla. Jméno Lorkan měla chráněnka spojeno se smrtí svého otce, a tak se nevzdávala bez boje. Provazy však náhle ožily a jako dva hadi se obtočovaly kolem jejího těla. Užuž svazovaly její ruce, když čarodějce zrudly oči, od země vzplál kolem dívky veliký plamen a spálil provazy na popel.

Čtyřicátník se uchechtl: „Velmi dobře, mladá čarodějnice. Takže ovládáš živel vzduchu i ohně. Proti mně nemáš žádnou šanci. Pojď se mnou dobrovolně a nic se ti nestane!”
Rachel zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Muž unaveně povzdechl a pravil: „Ach, vy mladí. Proč nikdy neposloucháte?”
Blondýn procedil mezi zuby další zaklínadlo a ze země se zvedl meč, který tam zanechal odlétnuvší voják. Hnědovláska na nic nečekala, ukázala prsty na štít, který jí ležel u nohou jako pozůstatek po jednom z bojovníků. Rychlým pohybem ruky nasměrovala kus dřeva před sebe. Ani ne vteřinu na to, se ozvalo zaskřípání a štítem projel meč, který zastavila až široká rukojeť. Bodec oceli směřoval na srdce a nebýt dřeva, tak by jej i probodl. Štít se zabodnutým mečem dopadl na zem.

Hnědovláska si ani pořádně nevydechla a kouzelník už pronášel další zaklínadlo. Z hole čtyřicátníka vylétla vlna ledu a nebýt dívčina zažehnutí očí a ohnivých plamenů, které vylétly z jejích prstů, tak by ženu zmrazila až na kost. Po jejím čele stékaly kapky potu. Vší silou před sebou držela nataženou ruku a ohnivé plameny. Nad místem střetnutí ohně a ledu se vznášela pára desítky metrů vysoko.
Ulevilo se jí, až když čaroděj usoudil, že mráz nemá žádný smysl. Blonďák tentokrát zkusil živel opačné síly a z jeho kouzelné hole se valila vlna ohně. Hnědovláska pohybem ruky od země k nebi vytvořila vodní bublinu, o kterou se veškeré plameny uhasily.

Čtyřicátník vzteky praštil holí do země a vzkřikl: „Nemůžeš se věčně bránit! Brzo ti dojdou síly a stejně tě odvedu k Lorkanovi!”
Pomyšlení na krále, vraha jejího otce, v dívce vyvolalo zlobu a vztek. Její oči se rudě zažhnuly tak jako nikdy předtím. V celé ulici se zvedal mohutný poryv větru, který trhal dřevěné okenice příbytků a sbíral ze země všelijaké lehčí předměty.
Muž opět pronesl kouzelnou formuli a zabodl svou magickou zbraň do země. Vichr přibýval na síle a muž držel hůl zaraženou v zemi, co mu síly stačily. Čarovný štít kolem něj slábl a dlouhé žluté vlasy se nejprve lehce pohnuly, pak začaly zcela vát ve větru.
Oči čarodějky zabrouzdaly na povoz stojící kousek od čaroděje. Volnou rukou ukázala na dřevený vůz a ten se vznesl do vzduchu. Muž měl obě ruce zaneprázdněné a nemohl nijak kouzlit. Zběsile zakřičel a letící povoz jej smetl.

Dívčiny oči zmodraly a vichřice ustala. Rachel pomalu vykročila k blondýnovi, který se snažil vyplazit ze závalu. Avšak vozík mu zaklínil levou nohu.
Z jednoho domku vyběhl pár mladých měšťanů. Mladík pevně svíral mladou dívku, která ječela na celou uličku: „Skřet! Skřet!” Chvíli na to z domku vyšel i skřetí válečník a v ruce svíral sekeru. Rozhlédl se kolem sebe a nepořádek ho překvapil: „Gnár bojovat tak dlouho, že tudy se prohnat vichřice?”

Rachel svému příteli neodpověděla. Namísto toho přikročila k raněnému mágovi. Blondýn pokřikl na dívku: „Takhle to neskončí! Nenechám se porazit nějakou vesnickou cuchtou!”
Poražený muž hbitě vykřikl nějakou formuli. Modroočka pozvedla ruku před sebe, aby se bránila proti případnému kouzlu. To však nepřišlo, avšak mág se hluboce usmál. Brzy čarodějce došlo, že ono kouzlo nebylo mířeno proti ní. Pohlédla na pár dvou mladých měšťanů. Ti se vznášeli půl metru nad zemí a měšťanka již nekřičela.
Když Rachel přimhouřila oči, tak mohla vidět proud rudé energie, který směřoval od lidí do čtyřicátníkova srdce. Ten se ještě jednou usmál a pronesl: „Tak, co uděláš teď, ty naivní vesnická huso?! Můj život je spojen s těmi lidmi. Zabij mě a přerušíš to pouto. Zabij mě a ti dva zemřou společně se mnou!”