Díl druhý - Leeův plán

Ulice byly plné lidí, vojáků i zlodějů, kteří kradli tak nenápadně, jak to jen bylo možné, občas se jim to vyplatilo a namastili si kapsu o nějakého zbohatlíka, ale občas se jim to i vymstilo a zakrátko už se houpali na šibenici uprostřed města. Davem si razili cestu i dva muži v kápích, evidentně měli namířeno k velké kamenné bráně na východní straně náměstí, před kterou v plné zbroji stáli dva strážci s kopí.
"Vidíš? Tam nahoře je, teď jen musíme zjistit, jak se dostaneme přes stráže, poznali by tě i po hlase a hned by tě zabili, nejsi tu vítán." řekl Denitr a postupně ukazoval na nejvyšší věž hradu za branou, na stráže a šibenici po jejich levici. Lee beze slova přikyvoval a sledoval lidi, kteří chodili kolem.
"Poslyš, Lee..." začal Denitr.
"Ticho!" skočil mu do řeči generál "Moje jméno tu nevyslovuj! Říkej mi tu třeba Ian..."
"Jasně, L...teda Iane...musíme se vrátit za Bennetem do kovárny, ten meč, o kterým mluvil už asi bude hotov a já nemůžu nechat kovárnu jen tak, jestli mi rozumíš..."
"Samozřejmě." mávl rukou Lee "Řekni mu, že přijdu později, musím si to tu ještě prohlídnout." Denitr přikývl a vzdálil se, zatímco Lee se opřel o dřevěnou konstrukci šibenice, promnul si oči a přemýšlel.

"Bennete?" ozval se kovárnou Denitrův hlas, ale jen jeho vlastní ozvěna mu byla odpovědí. "Bennete?!"
"Tady, bratříčku!" ozvalo se z druhé strany. Denitr se tedy vydal za hlasem a našel tam svého bratra, jak obrušuje nádherný meč do posledního detailu.
"Co na něj říkáš?" zeptal se Bennet aniž by zvedl hlavu. Denitr přišel blíž a meč si prohlédl od špičky čepele až po krásnou, ručně vyřezávanou rukojeť.
"Je z rudy co?" zeptal se Denitr a Bennet přikývl. Ještě chvilku si ho Denitr prohlížel a pak se konečně zeptal na něco, co ho pálilo na jazyku od prvního okamžiku, co ho spatřil.
"Proč ses vrátil, Bennete? Proč?" Bennet se zarazil, chvíli koukal na meč a polkl, nakonec meč zvedl a vložil do ledové vody.
"Stýskalo se mi po vás, po tobě a po otci." řekl nakonec, pohlédl na svého bratra a v očích se mu zablýskly slzy. Nekonečnou dlouhou minutu na sebe hleděli až to hrobové ticho prolomil Denitr, když se rozběhl k bratrovi a objal ho...

"Mám plán, Bennete!" ozvalo se ze dveří a Lee vešel do místnosti, kde bratři seděli u stolu, každý u ruky pintu nějakého pití a smáli se při vzpomínání na své mládí. V tu chvíli oba zmlkli a ačkoliv oba ještě měli ústa od ucha k uchu, ani necekli.
"Nemůžu zůstat ve městě, to je vám asi jasné, ale zahlédl jsem u brány jednoho muže...vojáka, který mi zůstal po boku až do konce, málem kvůli tomu skončil taky v Bariéře, pevně věřím, že bude více než ochotný mi pomoci. Díky němu bychom se mohli dostat až na hrad, určitě bude o něčem vědět. Pro začátek ale musíme z města a to pokud možno, co nejrychleji. Musím najít své zlato, které jsem schoval a použít ho k naverbování nějaké obrany pro začátek. Pokud se nemýlím, tak Angar říkal, že půjdou lovit někam kolem města, že? Třeba se mi ho podaří přesvědčit, aby se ke mě přidal a s ním i nějací lovci. Ti budou jistě výborní lučištníci, což není na škodu. Jediné, co jsem zatím nevyřešil je, kde se usídlíme. Nemám absolutně tušení, okolí města znám dobře a všichni farmáři jsou loajální králi, nemají konec konců na výběr, že jo." ušklíbl se "Ale třeba se nám povede najít nějakou skrýš pro začátek, musíme se udržet inkognito co možná nejdéle. Denitre, od tebe budu potřebovat dvě službičky...tou první bude, že mi budeš pravidelně posílat informace o dění ve městě, pokud se něco stane, chci to okamžitě vědět! A ta druhá...potřebuju nějaké zlato na uplacení stráží, aby nás pustili ven. Jak jsem zjistil, je tu zákaz vycházení, pokud nejsi známý farmář, voják nebo pokud nemáš povolení. Ale toho u brány jsem poznal, je to pěknej křivák a pro zlatý by udělal cokoliv, myslím, že dvě stě by mohlo stačit, můžeš?" otázal se Lee.
"Lee, příteli...víš, že bych pro tebe udělal cokoliv, ale bohužel...tolik zlata nemám ani náhodou, poslední dobou obchody moc nenesly a jediný můj zákazník, který slušně platí právě sedí svázaný v mém sklepě! Ovšem informace ti dodávat budu." dodal o něco veseleji Denitr.
"Kruci...Angrey...málem jsem na něj zapomněl, nemůžeme ho tu nechat, padlo by na tebe podezření. Jen by ses dostal do problémů...nějak ho z města dostanu, jen ještě vymyslím jak. Hlavní je teď to zlato...jak jen..." přemýšlel Lee horečně.
"Myslím, že to nebude problém, Lee." usmál se Bennet, vstal a za několik okamžiků přinesl v rukou krásný obouruční meč s lehce namodralou čepelí a ručně vyřezávanou rukojetí. "Půjdu ho prodat na tržiště a myslím, že dostanu ještě mnohem víc, než jen dvě stovky!" z plných plic se zasmál a odešel. Lee ho vyprovodil pouze úsměvem a lehkým pokynutím hlavy.

"RYBÍ HLAVY! NEJČERSTVĚJŠÍ RYBÍ HLAVY!" "KUŠE, LUKY, MEČE, HALAPARTNY! JEN TO NEJKVALITNĚJŠÍ!" "ČERSTVÉ OVOCE! ČERSTVÉ OVOCE!" ozývalo se z celého zaplněného tržiště, lidé do sebe strkali, pokřikovali na sebe, nerudně se na sebe mračili a každý se snažil procpat se skrze hordy lidí k vybranému stánku. Někde mezi nimi byl i Bennet s dlouhým kusem zacuchaného hadru v náručí. Razil si cestu k nejbližšímu prodejci se zbraněmi a ačkoliv to nebyl nejjednodušší úkol, nakonec se mu to podařilo.
"KUŠE! LUKY! JEN SE RAČTE PODÍVAT DÁMY A PÁNOVÉ! MÁM TU JEN TO..." křičel prodejce, ale Bennet mu rázně skočil do řeči.
"HEJ! HEJ VY! JO VY!" zařval na něj, dokud si nezískal jeho plnou pozornost. "Mé jméno je Bennet a měl bych pro vás jistý meč." Obchodník se tvářil nedůvěřivě, ale přesto Benneta vybídl, aby se předvedl. Ten tudíž položil rádoby balík na pult mezi ostatní zbraně a rozbalil ho, z hadrů vyklouzl dlouhý obouruční meč s namodralou čepelí. Povšiml si, jak se obchodníkovy oči zableskly a na okamžik, jen na krátký okamžik zahlédl v jeho tváři dychtivost a překvapení, to vše ale téměř okamžitě zakryl výraz znuděnosti.
"Jo, ujde. Dám ti za něj sto zlatých, co ty na to?" řekl příkře. Bennet už měl s takovými vydřiduchy naštěstí dostatek zkušeností a tak se nenechal napálit a okamžitě opáčil:
"A co kdybych ho já jen tak sbalil a šel k někomu jinýmu?"
"Dobře dobře...chápu...vidím, že je z magické rudy, co? Dám ti za něj pět set zlatých, ale ani zlatku navíc!" zahalasil netrpělivě. Bennet nic neřekl, jen začal balit meč zpět do hadrů.
"DOBŘE!" zařval obchodník "Dám ti osm set, jo?" tentokrát už to znělo značně zoufale.
"No prosím, já věděl, že se nějak domluvíme." usmál se Bennet, převzal si své malé jmění a vydal se zpět k Denitrovi. Ještě než zmizel z dohledu, povšiml si, jak obchodník meč rychle znovu zabalil a odnesl ho někam dál za stánek tak, aby nebyl mezi ostatním haraburdím na stánku.

Bennet vešel do domu, ale nikde nikoho neviděl. Schoval proto důkladně své zlaté a pomalu vytáhl své válečné kladivo. Co nejtišeji procházel jednou místností za druhou, až nakonec spatřil otevřené dveře, které vedly do sklepa. Rychle se tedy rozběhl a srdce mu bušilo, jako by se mu chtělo prodrat ven z hrudníku. Teprve, když zaslechl Leeův klidně znějící hlas se uklidnil. Schoval zbraň a sestoupil po schodech dolů. Lee zrovna "zpracovával" Angreye nemilosrdnými ranami pěstí do tváře.
"Co to...?!" vykřikl Bennet a rozběhl se, aby Leeho opět zastavil, tentokrát ho Denitr ale zastavil a podal mu vysvětlení:
"Potřebujeme, aby byl v bezvědomí alespoň tak dlouho, než ho dostanete z města, jinak by určitě něco vyžvanil." Když domluvil ozvala se tupá rána, jak Lee narazil Angreyovu hlavu týlem o dřevěný sloup a následně se Angrey bezvládně sesunul na zem, kde zůstal ležet.
"Fajn, ten se dřív jak zejtra neprobere." usmál se Lee, popadl kbelík s vodou a mokrým hadrem smyl krev z Angreyovy tváře a následně ze svých rukou. Když zahlédl Bennetův zmatený pohled, rozhodl se podat náležité vysvětlení:
"Potřebuji, aby vypadal co nejvíc v pořádku, potáhneme ho my dva, stráže se určitě budou ptát, co mu je, je to takovej jejich pitomej zvyk, řekneme prostě, že jsme byli v hospodě a on trochu přebral a táhneme ho domů. Neboj, sežerou to." dodal, když viděl nedůvěřivý Bennetův výraz. "Ale teď k věci, máš ty peníze?" zeptal se Lee vážně.
"Jo! Celých krásných a těžkých osm set zlatých!" usmál se Bennet šťastně.
"Výtečně! Polovina nám bude stačit pro začátek, zbytek tu nech tvému bratrovi." usmál se Lee na Denitra, tomu jen poklesla brada a začal koktavě děkovat:
"Já...nevím, co mám....děkuju Lee...vážně moc."
"Jo jo...nech to plavat." mávl Lee rukou.

"Teda, je těžší než vypadá, co?" ušklíbl se asi o hodinu později Lee, když chytl Angreye pod ramenem společně s Bennetem a vyrazili k bráně. Angrey měl přes hlavu hozenou kápi tak, že mu nebylo vidět do obličeje, pokud se někdo hodně neshýbl, což našim hrdinům poskytlo šanci, že by ho nikdo neměl poznat. Netrvalo dlouho, než konečně došli k bráně vedoucí ven z města, dvě těžce ozbrojené stráže se opírali o zeď a z plných plic se smáli při vyprávění svých zážitků. Jeden z nich se najednou přestal smát a začal ukazovat na podivnou trojici v kápích, která k nim mířila. Pak se znovu rozesmál, vypadalo to vskutku komicky, tři muži, kteří vypadali jako mniši, z nichž ten prostřední se sotva držel na nohou a musel být podpírán.
"Kampak, pánové?" zeptal se jeden ze strážců, když už byli na doslech.
"Mluv ty." šeptl Lee směrem k Bennetovi tak, aby ho stráže neslyšeli.
"Z města pánové!" zakřičel Bennet směrem k bráně.
"A co povolení? Máte?" zeptal se druhý ze strážců, když už stáli přímo u nich. Lee hleděl upřeně do země, aby ho nikdo nepoznal a Bennet, celý zpocený nervozitou, hrábl do kapsy a vytáhl těžký měšec plný zlatých.
"Přímo tady, pane." řekl a vrazil ho do ruky strážci. Ten ho potěžkal a spokojeně zakýval hlavou.
"V pořádku, ale co je s vaším přítelem? Přebral co?" zeptal se a začal se smát společně se svým kolegou.
"No jo, byli jsme trochu popít v přístavu a on to kapku přepísk, znáte to." odpověděl Bennet a taky se zasmál.
"Jasně!" smál se strážce "Tak jen bě...."
"HEY! Maricku! Střídání stráží!" ozvalo se Leeovi za zády. V tu chvíli se Leemu zahoupal žaludek. Ten hlas znal, až příliš dobře...

"To už? Sakra, dneska to nějak uteklo, tak my teda jdeme...pojď Clarku." řekl Marick a vydal se pryč od podivné trojice i střídajících strážců. Ti je nahradili na jejich postech, Lee a Bennet se ani nepohli a stáli jako opaření.
"A vy jdete kam, pánové?" zeptal se nový strážce a postavil se jim do cesty. Lee věděl, že jeho neuplatí...všechno bylo ztraceno.