Díl třetí - Setkání

"No? Tak kampak?" zeptal se strážce opět, už o něco netrpělivěji, když se mu nedostalo odpovědi hned napoprvé.
"To je v pořádku! My už je zkontrolovali! Můžou odejít!" ozvalo se z dálky od Maricka. Strážce za ním vrhl nerudný pohled, ale nakonec přeci jen ustoupil. Lee s Bennetem se nerozpakovali a okamžitě vyrazili z města.

Celých deset minut ani jeden z nich nepromluvil, dokud nebyli dostatečně daleko od města, nedaleko od nich se nacházelo průzračně modré jezírko, takže se k němu uchýlili, Angreye hodili do trávy a oba se nalokali životodárné vody.
"To bylo o chlup..." oddychl si Lee konečně.
"Ty ho znáš viď? Toho strážce, toho jak střídal." zeptal se Bennet ačkoliv odpověď už dávno znal.
"Ano. Byl...byl to osobní strážce královny..." Lee se otočil na svého přítele a zahleděl se mu do očí "On je její pravý vrah, ne já."
"Já...ehm....to jsem netušil, Lee." zablekotal Bennet potichu, jako by Leeho litoval, jako by cítil to přemáhání se, když Lee měl před sebou člověka, kvůli kterému musí tohle všechno prožívat, a nemohl ho na místě zabít...
"Netušíš ještě spoustu věcí, příteli." řekl Lee tajemně, napřímil se a zamířil zpět pro Angreyovo tělo. Bennet se ještě díval do vody a nevěděl, co říct na Leeho podivné ukončení rozhovoru, když v tom...
"A do hajzlu! Kde ten zmetek je?!" zařval Lee, Bennet se ohlédl a viděl Leeho, jak tasí meč a rozbíhá se směrem k lesu. Nerozpakoval se tedy a zamířil rychle za ním, netrvalo to ani minutu, když Leeho doběhl. Bennetovi bylo jasné, co se stalo, Angrey uprchl a jediná možnost, jak předejít předčasnému prozrazení je, že ho najdou dříve, než on někoho jiného.
"Nemůže být daleko!" křikl Lee a rozhlížel se po lese. Bennet stál po jeho boku a stejně horečně se rozhlížel. KŘUP! ozvalo se nalevo od žoldácké dvojice a oba vyrazili tím směrem, jak nejrychleji, ale zároveň jak nejtišeji dovedli. Nízké větve stromů je šlehaly do zbrojí a do obličejů...

"Tam..." šeptl Lee a potichu se plížil křovím...Angreye neviděl, ale slyšel jeho kroky, přichystal se a proskočil křovím a povalil muže v tmavé zbroji na zem a dýku mu přiložil ke krku.
"BLADE?!" vykřikl Lee a odtáhl dýku od žoldákova hrdla. Jeho starý přítel a bojovník z Kolonie vstal a s úsměvem od ucha k uchu si prohlížel oba muže, kteří na něj zírali jako na ducha.
"Ahoj, Lee!" usmál se a natáhl ruku tak, aby ji mohl Lee potřást, když se tak stalo, nastavil ruku i Bennetovi, ten ji však nestiskl. "Ale no tak, kámo. Já jsem Blade, býval jsem v kolonii s Leem." Bennet se i nadále tvářil podezíravě, ale přesto ruku stiskl a zamumlal:
"Já jsem Bennet."
"Fajn, to by bylo, tak jak se poř..." začal Blade.
"Co tu sakra děláš, Blade?!" přerušil ho Lee. Blade se nejdřív zatvářil naoko naštvaně, že mu skočil do řeči, ale pak se opět usmál a řekl:
"No přece vás dva hledám!"
"Cože?!" podivili se Lee s Bennetem zároveň.
"No jasně, Diego a ten podivín, co nám v Kolonii štípnul magickou moc rudy, mi ve městě řekli, že prý jsi tu. Tak jsem se vydal z města a sledoval vaší stopu, pak jsem zahlédl nějakýho chlápka v černým, jak se potácí do lesa a o pár minut později vás dva, jak běžíte za ním. Nevěděl jsem, kdo to je, dokud jsem neslyšel tvůj hlas."
"Ti dva byli ve městě? Zajímavý...ale řekni mi, co tu sakra děláš? Jak jsi se dostal z města?! Nějak mi to nejde dohromady." reagoval Lee lehce podrážděným hlasem.
"A je to teď tak důležité? Myslel jsem, že hledáte toho chlapíka...určitě není moc daleko, vypadal dost vyřízeně, když od vás prchal. Docela dobře jsem se tu naučil stopovat a tenhle les znám moc dobře, chcete ho najít?" usmál se Blade.
"Já...ale...jo máš pravdu...tamto mi vysvětlíš potom, teď musíme najít toho zmetka." přisvědčil Lee.
"Fajn, tak za mnou, šel jsem po jeho stopě, když jsi mě tak vřele přivítal." usmíval se Blade a Bennet si posměšně odfrkl.
"Co? Neříkej, že jsi zapomněl na svůj smysl pro humor, chlape." otočil se na něj Blade, ale Bennet nereagoval. "Hmm...no dobře, tak za mnou." zavelel nakonec Blade.

"Tady, vidíte?" ukázal Blade na keř před sebou asi o minutu později. "Je to naprosto čerstvý." Přišli tedy všichni tři blíž a prohlédli si zelené listí malého keře.
"Eh...co bych měl jako vidět?" zeptal se netrpělivě Bennet. Blade se usmál a ukázal mlčky na keř do výše pasu, kde bylo několik zlomených větviček a několik listů lehce zrudlých od krve. Bennetovi poklesla brada, že si někdo dokázal něčeho tak nenápadného všimnout.
"Je jen pár minut před námi, musíme si pospíšit, jen pár set metrů tím směrem je jedna z hlídkových věží!" oznámil Blade a rozběhl se skrze křoví po Angreyově stopě. Oba jeho společníci ho samozřejmě následovali, běželi přesně za Bladem, který celou dobu hleděl do země a sledoval stopy v blátě, trávě, keřících, na květinách a všude, kam jen se podíval.
"A sakra!" hlesl Blade. Angrey byl na dohled, ale běžel jak nejrychleji dovedl směrem k hlídkové věži jen několik desítek metrů před ním. "To nestihnem! Nesmí nás vidět!" dodal Blade. Lee se ale nehodlal vzdát, vytáhl dýku, přehodil čepelí do dlaně a vrhl ji po Angreyovi.
"Ne..!" zvolal Bennet a snažil se Leeho zarazit, bylo ale pozdě, dýka už byla ve vzduchu a mířila přímo na Angreye...

Tupá rána a za ní ještě jedna, jak Angrey klesl omráčený k zemi.
"Snad sis nemyslel, že ho jen tak zabiju?" ušklíbl se Lee a vydal se za bezvládným tělem. Dýka ležela vedle hlavy, Leemu se podařilo trefit svou oběť rukojetí přímo to týla. Sebral tedy svou dýku a vrátil ji do pochvy, kam patří. Poté společně s Bennetem zvedli tělo a šli hlavně co nejdál od věže.
"Fajn, vypadá to, že nás nikdo neviděl, to je štěstí na to, jak blízko jsme byli." usmál se Blade. "A kam máte vlastně namířeno?" zeptal se.
"Nejdřív musím...najít svoje schovaný...peníze." vysvětloval Lee a ztěžka oddechoval pod vahou Angreyova těla a po několika minutovém běhu. "A pak...chci najít...nějakou farmu...nebo skrýš...a...zabít krále." Blade se zarazil na místě a pohlédl na Leeho:
"Víš...jednou jsem ti já i ostatní v Novém táboře, všichni žoldáci, slíbili věrnost. Slíbili jsme, že s tebou půjdeme do všeho, co si usmyslíš, ale...když Bariéra padla..." vysvětloval Blade a tvářil se přitom nadmíru provinile, Lee se zastavil a jen mlčky naslouchal "...no prostě...když padla, snažil jsem se jenom pokud možno co nejrychleji dostat pryč a...na tu přísahu jsem se vybodnul. Každý den jsem si to potom vyčítal...nechal jsem tě tam a nevěděl, co se s tebou stalo...teď mám možnost přísahu dodržet, je to jako druhá šance a já ji nezahodím. Můžeš se mnou počítat, i s Orikem a se všemi ostatními."
"Orik? Ostatní?" zeptal se Lee zmateně.
"Jo!" přikývl Blade a opět se usmíval "Máme skrýš jen pár kilometrů od města, poměrně rozsáhlý komplex jeskyň uprostřed lesa, zavedu tě tam...společně s Orikem jsme jako první opustili Údolí a vydali se první lodí sem, tehdy s námi bylo ještě několik žoldáků a pár banditů, ti nás ale opustili hned, jak jsme tu přistáli...a tady jsme získali další žoldáky pro naší věc...je nás tam asi třicet." Lee s Bennetem na sebe pohlédli a oběma se na tvářích objevil úsměv.
"No konečně nějaká dobrá zpráva! Tak vzhůru do tábora, Blade!" zavelel Lee.

"Poslouchej, jak jsi se vlastně dostal z města?" zeptal se Bennet o pár minut chůze později.
"Jo, kamaráde...každej má svoje cesty, no ne?" zasmál se Blade "Ale dobře..." řekl pak, když viděl Bennetův vážný výraz "Je tam jedna tajná cesta, ne moc příjemná, ale nehlídaná...kanály!" dodal, když viděl nechápavý výraz.
"Kanály? Copak...copak nevedou do moře?" zeptal se Bennet zmateně.
"Noo...ano i ne. Je to velký bludiště pod městem a málokdo se tam vyzná, proto jsme si udělali s klukama takovou malou, ale užitečnou mapu. Ani vojáci se tam nevyznají...to je naše výhoda...jeden z východů je přímo do moře, ale druhý, už několik let nepoužívaný vede přímo pod padací most na kraji města, stačí tam vylézt a podél hradeb se v příkopu dostat až na cestu, to už je maličkost, hlavní je se neztratit v těch kanálech." varoval Blade.
"To je fakt užitečný! Dobrá práce, Blade." pochválil dobře vykonanou práci Lee.
"No jo, dyť to nic nebylo." mávl Blade rukou, jako by nic, ale ve tváři se mu objevil hrdý výraz. "Je to ještě asi hodinu cesty, nechcete si dát pauzu?"
"Ne! Čím dřív tam budeme, tím líp...a navíc se začíná stmívat, takže bychom asi měli přidat, pokud si správně pamatuju, tak tyhle lesy nebývají moc přátelský v noci..." řekl Lee.
"Jo, to máš asi pravdu...tak honem honem...za mnou." zavelel Blade.

"Kdo tam? Řekni jméno, nebo budu střílet!" ozvalo se zpředu a ticho lesa protrhl zvuk natahované tětivy.
"To je v pohodě, to jsem já Blade! Vedu nám pár přátel."
"Aha, promiňte, šéfe. Jen pojďte." odpověděl strážce a sklonil svůj luk. Stále však mžoural očima do tmy, protože dosud nikoho neviděl. Konečně se před ním objevila podivná čtveřice lidí, dva v kápích táhli mezi sebou třetího a vedle nich kráčel muž v těžké žoldácké zbroji. Strážce ho konečně poznal i na pohled, vytáhl jednu pochodeň z kamenů vedle sebe a dal ji Bladeovi do ruky, aby viděl na cestu.
"Díky" hlesl na to Blade. "A pojď dovnitř, stráže dnes nebudou potřeba." Strážce uposlechl a vydal se za ním.
"Tak šéfe jo?" ušklíbl se Lee. "To jsi docela hezky povýšil, viď?"
"Ále...vždyť mě znáš, mě o postavení nikdy moc nešlo." smál se Blade. Všichni prošli skalnatým podchodem až do jakéhosi skalnatého údolí. Vysoká kamenná hradba po oválném obvodu dělala z tohoto místa dokonalou pevnost s jedním jediným vchodem. Všude po obvodu byly jeskyně a před nimi sedící žoldáci, někteří byli dole a trénovali. Areál to byl obrovský, větší, než vypadal z venku i za dne. Leeho by nikdy nenapadlo, že se tu může skrývat něco takového.
"Blade! Konečně! Už jsem si dělal starosti, kde krucin...LEE?!" zarazil se vysoký holohlavý muž s obří sekerou na zádech.
"Jo...jsem to já, Oriku. Rád tě zase vidím, příteli." řekl Lee, pustil Angreye a potřásl si se svým starým přítelem ruku. "Tohle je Bennet, můj společník a nejlepší kovář, jakého kdy tahle země poznala." představil ho Lee. Bennet Leeho následoval, také pustil Angreye, který se jak široký, tak dlouhý rozplácl na zem a poté si potřásl rukou s Orikem.
"Co tu děláš Lee? Jak ses sem dostal? Co se sakra vlastně stalo od tý doby, co Bariéra padla?" ptal se Orik jako pomatený.
"Stalo se toho hodně, Oriku. Myslím, že si toho musíme všichni spoustu povědět, ale ne tady, co myslíš?" usmál se Lee.

"Jo! To máš zatracenou pravdu, počkej." Orik se postavil tváří ke všem zmateně vyhlížejícím žoldákům a zvolal: "PŘÁTELÉ! Dneska se slaví! Vrátil se náš velitel! Takže koho uvidím dneska střízlivýho, tak ať si mě nepřeje!" zasmál se nakonec. Všichni žoldáci hlasitě zajásali, pískali, tleskali a smáli se. "Tak a my půjdeme támhle a promluvíme si, Lee." dodal nakonec Orik a ukázal na vchod do jedné z menších jeskyní po obvodu.