„Sakra kde to jsem. Diego, Lestere!” zvolal jsem.
„Tady jsem!” ozvalo se.
„Gorne kde jsi, nic nevidím,” křikl jsem.
„To je samozřejmý, když máš zavázaný oči,” ozvalo se opět.
„Kde jsou ostatní?”
„Patrně na výslechu, zajali nás pátrači,” odtušil Gorn.
„Pátra...kdo?” položil jsem další dotaz.
„Pátrači, teda mám ten dojem, hele jsem u stěny vlevo, převal se ke mně, máš meč?” špitl Gorn.
„Kupodivu jo,” zašeptal jsem nadšeně.
„Tak dělej,” ozvalo se zleva.
Převalil jsem se vlevo a narazil do Gorna, který mi vytáhnul meč a přeřezal mi pouta. Sundal jsem si pásku z očí a rozvázal Gorna.
„No, jsem zvědavej jak se odsud dostaneme, zbraně nám nechali, takže bychom měli najít ostatní,” navrhl Gorn.
„Jdem, je otevříno ti pátrači jsou vážně tupci, padáme začneme hledat ve vyšších patrech,” zavelel jsem.
„Tak jdeme.”
„Mám schody, ale hlídkuje tam kostlivec,” šeptl jsem.
„Tak jdeme!” řekl Gorn.
„Kam?”
To už Gorn vyšel ke schodům, kostlivec vytasil meč, Gorn zaujal pozici a když se kostlivec chystal k výpadu, už jsem myslel, že ho Gorn rozpůlí sekyrou, ale sehnul se a kostlivec švihl mečem do vzduchu, to už se kostlivec otáčel, já se zachoval duchapřítomně, vzal lahvičku svěcené vody a polil jí svůj meč a švihl po kostlivci a hned jak se ho čepel dotkla, rozsypal se v prach.
„Good work, chlape,” projevil mi svoje uznání Gorn.
Po dlouhém hledání a zabití mnoha příšer jsme konečně našli jejich velín. V čele stálo pár kostlivců, několik pátračů, jak je Gorn nazval, a uprostřed Milten, Lester a Diego.
„Musíme sejmout nejdřív ty pátrače, jinak budou dělat problémy a bude s nima omnoho větší práce,” zašeptal Gorn.
„Já myslel, že expert na démony je tu Milten,” řekl jsem s úsměvem.
„Však od koho si myslíš, že to mám,” odpověděl Gorn. „Ale teď, když to vezmeš z támhletoho úhlu, moh bys sejmout celou levou stranu jednou střelou.”
Uďelal jsem, jak Gorn řekl, protože měl pravdu, namočil jsem pár šípů ve svěcené vodě, zamířil a vypálil. Hned po ráně jsem zalezl zpět a z místnosti začali vybíhat kostlivci. Hned jak zaběhli za roh, z dohledu osazenstva místnosti, čekal je katův šnyt, respektive rána Gornovou sekyrou do úrovně hlavy, známější pod touto přezdívkou. Já se ihned rozběhl a předvedl vynikající úhybný kotoul, který mě naučil Gorn, když tu ještě byla bariéra a při něm jsem stihl ještě dvakrát vystřelit.
Diego našel svou chvilku, podrazil nohu pátračovi, stojícímu vedle něj, a probodl ho vlčím nožem, který nosíval v botě. Jedinný, kdo zůstal v místnosti, byl nepochybně nekromancer, protože měl na sobě stejné roucho jako Xadras.
Nekromancer na své činy nenechal dlouho čekat, vytasil meč, který měl na zádech a ukázal se jako tuhý bojovník, předváděl skvělé obranné úhyby i vynikající útočná komba, ale Gorn se nakonec ukázal jako lepší bojovník a nekromanta porazil a následoval výslech.
„Co jste tu chtěli?”
„Přišli jsme to tento meč, údajně patřil králi Hrodarovi II., prý ho král věnoval kruhu ohně, který do něj transformovali část svých sil, ale byl ztracen a my věděli, že ho má Xadras, protože ho bral s sebou, když vytvářel Bariéru. Když jsme našli jeho vež, prohledali jsme jí a našli to, co jsme hledali v jedné z tajných chodeb,” vysvětlil nekromant, nekladouc žádný odpor.
„Kde ses naučil tak dobře bojovat?” neodpustil si svou otázku Gorn.
„Když jsem byl ješté živý, vedl jsem tažení na Varant, proti Generálu Leemu, teď už ale nadchází čas vrátit se ke svému pánu ááaa,” zaječel Nekromancer.
„Je tuhej, a to sem se ho chtěl zeptat, kde zrovna sme,” povzdechl si Gorn.
„Ale já mám telepotrační svitky do tábora,” ozval jsem se.
„Cože?” vyjekl zbytek.
„No, já je našel spolu s rudnou zbrojí v jedné z Xadrasových truhel,” špitl jsem.
„A proč si to něřekl? Prosím tě,” obořil se na mne Gorn.
„No, zatím nebylz tak docela potřeba, je jich přesně pět, schovával sem si je jen pro případ nejvyšší nouze jako je třeba tenhle, takže jdeme?” vysvětlil jsem.
„Jasně!!!!” zaznělo sborově.
Cesta do tábora byla dost rychlá, ale přišli jsme v noci, takže jsme šli hned spát a nezapomněli nekromantův meč, který nakonec připadl Miltenovi, konečně je to přece mág ohně a meč mu po právu patří.

Den pátý: Finkregh

Ráno v táboře jsme si dali dlabanec a prodali zbytečné věci, opravdu mě překvapil Gornův apetit, protože aby někdo snědl tolik jídla, to jsem ještě neviděl.
Po obědě jsme se dohodli, že se vypravíme po stopě ledového draka. Plán byl opět bezvadně vymyšlený, takže v jednu hodinu jsme se připravili k odchodu.
Cestu nám pořád komplikovali skřeti u hradu. Došli jsme do ledového pásma a hravě odrovnali jak ledové golemy, tak ještěrany. Nejdřív jsme z dálky zabili všechny stráže a pak se orientovali jen na Finkregha, kterého vůbec nazajímalo, že jeho stráže umírají a nevěnoval tomu větší pozornost. Milten pak vyndal runu s kouzlem spánku a draka uspal, Gorn k němu přišel. Já a Diego jsme měli připravené luky. Gorn se mocně rozmáchl a sekl draka do krku. Drak zavřeštěl bolestí a vymrštil hlavu, čímž Gorna odhodil. Gorn honem utíkal do krytu a já s Diegem jsme pálili. Když se na nás ohlédl, ihned jsme utíkali. Jednou po nás vychrstl oheň z tlamy, ale neutíkal za námi.
Na hrázi jsme si udělali malý tábor.
„Co myslíš, Gorne, jak je na tom?” zeptal jsem se.
„Hmmm, má těžká zranění, jeden z vás ho trefil do oka a ta rána na krku, má proseklou tepnu, do rána vykrvácí.”
„No, to sem si oddych, pojďte spát, ráno se na něj podíváme,” zakončil jsem diskusi.

Den šestý: překvapení

Mnohokrát za noc jsme slyšeli oslušující řev draka, kterého jsme chtěli skolit. Celou noc byla navíc pěkná zima, takže jsme se moc nevyspali. Ráno jsme vstali. Gorn, celý zmatený a unavený, šel jen tak ze zvyku si chtěl opláchnout obličej ale pěkně se lekl, když zjistil že je jezero zamrzlé. Radši jsme se pojistili a vymysleli plán útěku.
Když jsme přišli k drakovi, byl očividně mrtvý. Gorn se v dracích vyzná nejlíp a tak znalecky kopnul draka do hlavy. Když skončil s ověřováním, hmátnul do dračího krku.
„Krev je ještě teplá, je mrtvý asi hodinu nebo dvě,” konstatoval.
„Gorne, postarej se o krev, srdce a šupiny, já s Diegem jdeme mrknuot po dračích vejcích a Lester s Miltenem se jdou mrknout do budovy mágů vody, kdybys něco potřeboval, hvízdni,” rozdělil jsem úlohy.
Šli jsme z Diegem po stopě vejcím a nehledali jsme dlouho, jedno vejce jsme našli u obrovské hromady pokladů, pobrali jsme váčky se zlatem, pár mís a pohárů a odnesli to k tábořišti.
„Chlapi, jestli hledáte vejce, tak se běžte podívat k dolu, je tam chladno, perfektní místo pro hnízdo,” zařval ještě Gorn za námi a kuchal draka.
My jsme hodili poklady i s vejcem do batohu a vydali se k dolu. Tak si říkám, že Gornovy nápady někdy nejsou tak dobré. Před dolem byla kvanta ještěranů a v centru obrovská líheň. Naše dovednosti s lukem byly ovšem dostačující a většina ještěranů padla dřív, než se vyšplhali nahoru. Brána dolu byla zavřená, bylo vidět, že se jí ještěrani snažili prorazit.
„Tupci, v támhletom domě je přece naviják,” konstatoval Diego a já jsem přemýšlel, jak to ví.
Pobrali jsme zhruba dvacet vajec, která ležela v hromadě hnědo-zeleného slizu a urychlené se vrátili k tábořišti. Gorn za pomoci Lestera odejmul z draka všechno bohatství, které na něm zůstalo, a Milten se snažil přitáhnout nějáký předmět z vrchu jednoho převisu, bohužel ho nemohl kouzlem trefit. Diego vzal svůl luk a ten předmět přišpendlil k ledu odkud se dal svitek nebo co to bylo přitáhnout. Když Milten přitáhl svitek, začal ho číst.

Já, Saturas, Hlava mágů vody v bariéře, jsem zapsal tuto listinu. Ty, jenž jsi našel můj vzkaz, slyš toto: „Člověk, jenž strhl magickou oponu, která nás věznila v tomto proklatém světě, těsně před svým skutkem přinesl nám, mágům vody, pět magických předmětů, jedná se o pět ohnisek, jenž byla použita k vytvoření magické bariéry. Tyto artefakty jsme vrátili na původní místa, ty je musíš najít a následně předat zpět do vlastnictví mágů ohně.”.

Saturas

„Ty vado, víte co to znamená, my musíme ty ohniska najít a vrátit do Innosova kláštera, pomůžete mi?” otázal se Milten.
„Jo!”
„Jasně!”
„Samo!”
„V poho, ale Mitltene, z těch ohnisek chci provizi, protože očekávám ,že budeš přijat do vyšší rady, takže mi budeš vyplácet důchod,” usmál jsem se.
„Jo, jasně, o to se neboj žoldáčku, já se o tebe postarám, ale teď už bych se vrátil do tábora jdem?”
Tak jsme se zbalili a odešli vstříc našim osůdům, které měli stejný cíl.