Gothic - Cesta trestu

Přehled povídky

Autor

Garrett

Diskuse

zde

Hodnocení

1,43 | 65x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Válka si žádá své oběti. Nejen muži ve zbrani musí zaplatit tu cenu. V šedivém oceánu na ostrově Khorinis se platí jedna z nejvyšších cen. Kdo uvízne ve spárech královského trestu, může ztratit vše - svobodu, důstojnost a nakonec i život. Ale může zde i něco nalézt? Sledujme společně s Patricií, trestankyní, kterou královský výnos uvrhl do zle proslulého Hornického údolí, její cestu, aby jsme zjistili, co jí osud přichystal. Jak se vypořádá s číhajícími nástrahami?

1.díl

V té místnosti bylo teplo. To bylo to první, co jí napadlo, když ji sem přivlekli. Teplo sálalo z rozpáleného krbu, ale páchlo to tu, a snad to nebyl přímo zápach fyzický, spíš si jej přimyslela, když zahlédla Maurixovu tvář. Seděl na své židli přímo nechutně rozvalený a svlékal z ní očima i ty poslední sporé svršky, které z ní dozorci dole ve vězeňských kobkách ještě nestrhali.

„Vypadněte!” zařval na muže, kteří ji sem přivlekli a ti se rychle klidili z jeho komnaty a mohli se přitom strhat v úklonech a poklonkách, takovou z něj měli hrůzu. Když se za dozorci zabouchly mohutné dveře komnaty, Maurix stále seděl na židli a blahosklonně a přitom prasácky na ni zíral. Klečela a ani nedutala. Zažila to už nesčetněkrát, a tak věděla, že nemá šanci vyhnout se osudu. Bylo by zbytečné protestovat, ještě rozohňovat mužův vztek. Dopadlo by to pro ní mnohem hůře, než když se smířlivě poddá tomu, co ji očekává.

„Tak co, ty malá kurvičko!? Zařídil jsem ti, aby tě chlapi nechali nepokoji, všimla jsi se?” začal medově, ale hned jedním dechem dodal: „Ale nebude to zadarmo, ne to né!”
Vstal a lačně ji obešel. Ani se nepohnula a čekala, co bude dál. Pozorně si ji prohlížel. Od té doby, co se s ním náhodou potkala dole ve věznici, ji sice stráže nechali nepokoji, ale ona tušila, že to nebude smilování boží. Teď přišel čas splatit dluh. Chodil kolem ní a ona cítila, jak ji doslova olizoval pohledem. Bylo jí to nanejvýše odporné. Byl sice oholený a oproti svým mužům čistý jako děťátko, ale byl jí odporný a slizký a ten pocit pramenil z čehosi uvnitř toho muže! Všechno v ní bilo na poplach, ale ona stále klečela tak, jak s ní mrskli dozorci na podlahu.

„Umyj se. Vedle je voda... Teplá!”
Poslušně vstala a šla tam, kam ji ukázal. Cítila přitom jeho pohled. Sjížděl ji od hlavy k patě a smrtelně ji mrazil. Ve vedlejší místnosti stálo veliké vědro vody a tiše se z něj kouřilo. Opodál byla lázeň. Byla rovněž horká, asi se v ní chvíli před tím vykoupal. V místnosti byla ještě další žena. Právě přikládala do kamen. Vypadala jako služebná a byla otočená zády. Ani se neohlédla, když Patricia vstoupila do místnosti a jen poněkud splašeně spěchala se svou prací. Cosi na té ženě v Patricii budilo dojem, že je to stařena, i když vlasy, jež vykukovaly zpod čepce, prozrazovaly, že je neskonale mladší. Byla jistě velmi mlaďoučká, ale hrbila se jako stará seschlá vrba.

Maurix vstoupil do místnosti. „Táhni odsud! Zavolám tě, až bude potřeba.” obořil se na dívku. Ta s úlekem vyskočila a hbitě proběhla kolem Patricie a toho hrubiána, hlavu skloněnou, avšak i tak se Patricie stačila všimnout mohutné ohyzdné podlitiny pod jejím okem. Té chuděře mohlo být sotva dvacet...
„Svlékni ze sebe ty hadry a umyj se.” přikázal Maurix. „Budu se dívat.”

Vzdychla a poslechla. Voda byla opravdu horká a příjemná, i když na ni zíralo to prase a hltalo ji pohledem. Dlouho nezažila ten pocit smít ze sebe špínu... Málem to zapomněla. Ponořila se až po krk do vody a snažila se přitom ani na chvilinku nezavadit pohledem o Maurixe. Cítila jeho vilné oči a děsila se jich. Nejraději by se celá potopila a zmizela, ale víc se už do kádě stejně vtěsnat nemohla. A i kdyby vtěsnala, neunikla by... Maurix k ní po chvíli pomalu vykročil. Ustrašeně k němu vzhlédla a polila ji hrůza. Oči mu svítily a v ústech lehce rozevřených, plných žlutých zubů, se kmitl slizký bledý jazyk. Stál až u kádě a surově do ní vnořil ruku a přitlačil ji Patricii na břicho. Bezděky vykřikla a mužova tvář se zašklebila v hněvivém úšklebku. Zasyčel a ještě víc stisknul. Vzrušeně dýchal. Cítila jeho surové prsty, jak se sápou po jejích ňadrech. Byla zvyklá na ledacos, ale tohle bylo opravdu strašné! Chtěla se odtáhnout, ale tím jej ještě víc rozzuřila, chytl ji za hrdlo a přinutil ji dívat se mu do očí.

„Drž ty čubko!”
Opájel se pohledem do její vystrašené tváře a tiskl jí krk čím dál tím víc. Rudl a olizoval se. Začala tušit, že teď se možná přiblížil její konec. Pak jí potopil hlavu, aniž se stačila pořádně nadechnout. Zaslechla přes vodu jen jeho hrubý zvířecí smích. Snažila se vyprostit, ale mohutná ruka ji tiskla na dno kádě. Kopala nohama, až voda z kádě cákala na všechny strany, vzpouzela se, chtěla křičet, ale z úst jí unikaly jen bubliny a drahocenný vzduch! Řičení z vody ven neuniklo. A pak, když už cítila, že umře, vytrhly ji jeho ruce z vodní pasti a ona konečně mohla polapit dech.

„To abys věděla, kdo je tu pánem, maličká!” zasyčel Maurix a vtiskl ji odporný polibek. Nezmohla se na odpor – nezmohla se vůbec na nic. „Vylez a osuš se!” poručil ji chladně a odvrátil se. „Čekám vedle, až si oblečeš šaty, přijď za mnou.”
Odešel a nechal ji zpola zemdlelou v kádi. Hluboce dýchala a slzy jí tekly po tvářích. Voda je však skryla. Rozhlédla se v touze najít cestu k útěku, i když věděla, že z Maurixovy věže se nedá dostat jinudy, než cestou, kterou ji sem dovlekli. Leda by skočila z okna, ale na to byla příliš zbabělá! Spatřila bílé čisté šaty složené na židli. Musela je tu zanechat služebná. Z vedlejší místnosti bylo slyšet Maurixe, jak odzátkovává nějakou láhev a hltavě cosi upijí. Bylo to nejspíše víno.
„Tak kde jsi!” zavolal vztekle po chvíli a bouchnul něčím asi o stůl. Lekla se, že si pro ni jde a tak hbitě vyskočila z lázně, ale Maurix nešel. Rychle se osušila a překotně zahalila svoji nahotu do čistých připravených šatů, aby ji neviděl. Ještě stále měla před očima ten jeho krutý chlípný pohled. Když se oblékla, zůstala tiše stát, a jako myš zahnaná do kouta se rozhlížela po místnosti. Chtěla utéct! Váhala, zda přeci jen nevyskočí z okna, ale věděla, že na to je příliš slabá. Jiné cesty odtud nevedlo než cesty zpět k tomu zvířeti. Nebylo zbytí.

„Tak kde si sakra!”
Rychle vykročila k oknu. Věděla, že jí ublíží a nechtěla to dopustit. Popadl ji strašný strach a v tu chvíli jí dodal odhodlání k tomu skončit to všechno jedno pro vždy! Ale než udělala těch pár kroků k oknu, zase to z ní vyprchalo. Když zahlédla skrze špinavé skleněné tabulky hluboko dole bahnité nádvoří hemžící se lidmi, podlomila se jí kolena a slzy se jí nezadržitelně rozlily z očí.
„Co to děláš, ty čubko?!” zaječel Maurix, když se objevil ve dveřích. „Chceš si vzít ten svůj bídnej život! Rád ti posloužím, ale nejdřív posloužíš ty mně!”

Doběhl k ní a surově ji chytil. Ani se mu nebránila, plakala a nechala sebou cloumat. Nemohla se mu bránit. Táhl ji surově do vedlejší místnosti, kde ji vztekle hodil na postel. Přitlačil ji koleno na břicho a sehnul se k ní ve snaze políbit ji, ale tu do ní znovu vjel pud sebezáchovy a začala se mu opět zoufale vzpínat a bránit. Křičela, ale věděla, že ji nikdo nezachrání. Prosila, ale věděla, že u toho démona nenajde slitování. Bránila se, ale věděla, že jej tím jenom rozlítí a on ji zabije! Udeřil ji, až se jí zatmělo před očima a pak znovu a znovu. Ty rány jakoby z ní vyhnaly půlku života. Hučelo jí v očích a neviděla, jen cítila smrdutý horký dech toho netvora páchnoucí po víně a jeho surové prsty šátrající jí po těle. Plakala, ale k ničemu jí to nebylo. Litovala, ale co se stalo, už nemohl nikdo vrátit – bohové na ni zanevřeli!

A pak z ní strhl šaty a šátral jí v klíně, sevřela vší silou nohy, ječela, škrábala a on ji bil, nadával jí a snažil se do ní vstoupit. Napůl v mrákotách cítila krev na rtech, cítila, jak jí povolují síly, věděla, že propadne peklu a tu v mžitkách spatřila na stolku u postele záblesk plamene lucerny na chladné oceli. Neváhala ani vteřinu..

. Když povolila kolena, vítězně se zašklebil, ale vzápětí vyhekl a ztuhl, to když mu dýka zajela do břicha. Napjal se jako v křeči a upřel na ní nechápavý pohled. Spatřil nenávist strašnou jako bouři a cítil strašlivou bolest, to když tlačila všemi svými zbylými silami nůž do jeho útrob. Pochopil a z posledních sil ji chtěl zaškrtit, ale síly ubývaly rychle – ona se nebránila, věděla, že to nedokáže... I on to pochopil. Nedokáže to! Konec! Je konec!

„Ty... děvko!” zachroptěl.
Zhroutil se na postel a ona se vyprostila. Pryč, co nejdál od něho! Celý se chvěl v agónii a chrčel. Oči obrácené v sloup a v ústech pěna. Dodělával jako prašivej pes a skučel taky tak. Nahánělo jí to strach. Krev se řinula na postel a ta ji hltavě vsakovala.
Síly ji definitivně opustily a ona omdlela. Nikoli však na dlouho. Probudily ji hlasy a čísi ruce, které se jí chopily.
„Bože můj! Je mrtvej! Ta čubka ho zabila!”
Kruté paže s ní smýkly z postele, a další ruce jí popadly. Viděla rudě, ale i tak stačila postřehnout nenávistné pohledy stráží, které asi přivolal nářek umírajícího Maurixe. Nevěděla, jak dlouho byla mimo sebe, ale zřejmě to moc dlouho nebylo. Zahlédla i to tělo. Bylo bledé a tak podivné. Ubohé zbytky ještě ubožejšího člověka... Byla v apatii z té hrůzy, jež prodělala. Bylo ji jedno, co s ní udělají. Věděla, že ji zabijí, a že to bude kruté a bolestivé, ale byla pyšná, že zničila tu bestii! A to ji teď stačilo. Dokonce se i usmívala rozbitými rty, i když ji strážci odváděli a svůj vztek a nenávist si na ní vylévali bez zábran. Popoháněli jí kopanci, rvali ji za vlasy, strkali a bili jí. Ale ona byla smířená a bolest už skoro necítila.

Na nádvoří ji už museli vyvléci, protože nebyla schopná postavit se na nohy. Bití ustalo. Nádvoří bylo plné lidí a strážci se zde trochu uklidnili. Lidé se ptali, co se stalo. Mnozí slyšeli Maurixův řev, když mu dýka pouštěla z těla život. Zpráva o jeho smrti se roznesla rychle. Ačkoli zde málokdo měl krutého Maurixe v oblibě, na ní jako na trestankyni a vražedkyni pohlíželi lidé s daleko větší nenávistí než na toho chlapa. Nadávali jí do té největší špíny, házeli po ní kameny bláto a vše, co měli po ruce a byli by se na ní vrhli a snad ji i za živa stáhli z kůže, kdyby ji nevlekli strážní a neodháněli je.

Brzy se kolem Patricie shlukl dav, protože dnes tu bylo opravdu mnoho lidí. Do města totiž dorazila trestanecká karavana a tak zrovna vyprazdňovali věznici a vybírali vhodné vězně pro transport do královských dolů. Navzdory vytrvalému dešti a všudypřítomnému blátu vše probíhalo právě teď. Asi nebylo moc času, vždyť v Myrthaně zuřila válka. Ke všemu se připletli zvědavci z řad obyčejných lidí a obchodníci a bylo tu i mnoho vojáků. Když už se zdálo, že ji asi opravdu smrt dostihne tady, protože strážní ji už nedokázali chránit před rozzuřenými dozorci, kteří si s vězni servítky nikdy nebrali a lynče chtivým davem, shlukem lidí se prodral vysoký muž v zašlém jezdeckém brnění a mocným hlasem zjednal pořádek. Byl to kapitán a vůdce karavany vězňů, jak se později ukázalo.

„Ta žena zabila našeho kapitána! Na smrt s ní!” volali muži a nejraději by ortel nad ní uskutečnili přímo tady a teď, ale kapitán je včas zadržel.
„Potřebuji ženu vězeňkyni.” řekl ledovým hlasem a prohlížel si zbídačenou Patricii se zkrvavenýma rukama. „Máte tu nějakou jinou?”
„Nemáme, pane.” ujal se slova horlivý velitel dozorců, který patřil k těm nejvíc rozzuřeným nad Maurixovo smrtí. Ti dva spolu totiž často kuli pikle a prováděli všelijaké špinavosti.
„Tak si vezmu tuhle.”
„Ale ona je vražedkyně! Právě zabila kapitána! Nesmí ujít trestu.” oponoval velitel a kmital očima po svých lidech, jakoby hledal nějaké zastání.
„Na hranici s ní! Zabte ji!” hučel dav.
„Řekl jsem, že půjde se mnou veliteli.” odpověděl kapitán nesmlouvavě. „Mám glejt od samotného krále, že smím bez ptaní vzít jakéhokoli vězně z kterékoli věznice s sebou! A bát se nemusíš, trestu neujde...”
„Ale to nejde jen tak...” blekotal velitel, ale nedostal prostor.
„Chceš snad zpochybňovat nařízení krále!” vykřikl kapitán a rozhlédl se i po davu kolem, aby dodal váhu svým slovům. Dozorce okamžitě ztichl. „Řekl jsem, že půjde se mnou! Odveďte ji k ostatním a nikdo jí nezkřiví ani vlásek!” poručil svým mužům.
„Myslím, že už jich má zkřivených dost!” zasmál se kdosi v davu, ale jeho vtípek zhasnul pod rozzlobeným pohledem kapitána. „Tak dost! Rozejděte se po práci!” zařval a muži, ať chtěli či ne, museli uposlechnout.

Patricii opět podpírali, ale tentokrát bez krutostí. Dovlekli ji k hradbě v rohu nádvoří mezi další vězně odsouzené k práci v dolech. Pohodili ji do kouta a víc se jí nikdo nevšiml. Vězni se o ni mnoho nezajímali, jen tu a tam se k ní stočilo pár zvídavých pohledů, které však dost dobře nevnímala. Znovu omdlela.
Probudila ji až zima a drkotání vězeňského vozu, když opouštěli město. Po dlouhých měsících opět viděla stromy. Bylo pošmourno a zima a Patricií třásla zimnice, ale i přesto se nemohla odtrhnout od té podívané! Na nohou i rukou měla okovy a bolelo ji celé tělo. Na jedno oko skoro neviděla a rty měla napuchlé a ještě teď na nich cítila zaschlou krev. V dásních se jí viklaly uvolněné zuby od pěstí... Ale byla venku a nemohla tomu uvěřit!

„Tak ty jsi sejmula Maurixe?” oslovil ji kdosi.
S námahou se otočila a uviděla trojici zarostlých špinavých mužů, kteří se kodrcali spolu s ní v pojízdné kleci. Zvědavě si ji prohlíželi. Oslovil ji muž, který i přes zašlou vizáž starce, kterou mu propůjčilo vězení, byl docela mladý. Sledoval ji živým pohledem plným zájmu. Byl spoře oděný stejně jako ostatní. I ona na sobě teď měla šedý vězeňský šat, ačkoli si nevzpomínala, kdo jí ho kdy oblékl. Dokonce i krev z rukou ji někdo smyl.

„Slušně tě zřídili! Já jsem Petio.” představil se jí mladík. „Podal bych ti ruku, ale...” nastavil výmluvně okovy, kterými byl připoutaný k mříži a usmál se.
Chtěla mu odpovědět, ale přes bolavá ústa neprošlo ani slovo, jen chabé zasyčení doprovozené bolestivým úšklebkem.
„To je v pořádku! Nic neříkej. Odpočívej... Cesta bude dlouhá.”
„Hodně dlouhá a krušná.” skočil mu do řeči mnohem starší muž, který seděl naproti ní. Měl už bílé vlasy a vousy, ale ve tváři ještě byla síla a oči svítily živě. „ V tomhle stavu to těžko vydrží!”
Mladík se na něj zamračil, „Mlč Frakusi! Neděs ji!”
„Říkám jen to, co je pravda.” zašklebil se Frakus.
„Jak zrovna ty můžeš mluvit o pravdě, když jsi ten nejhorší zlodějíček a podvodník co ho kdy země nosila!” zasmál se huhlavě další z vězňů, asi padesátiletý černovlasý hromotluk, který seděl naproti Petia.
„Drž hubu, blboune!” ušklíbl se Frakus. „Já už tam byl a cesta tam je dlouhá, pluje se po moři...”
„Tebe už tam jednou zavřeli?” zachechtal se hromotluk.
„Ne ty pitomče! Ještě když jsem cestoval... tak jsme tam kdysi zakotvili...”
„Jó! To jsi vlastně jezdil s pirátama co?!” rýpal dál hromotluk.
„Idiote! Já se nikdy nepaktoval s pirátama! Byla to obchodnická loď a já byl regulérním členem posádky!” rozohňoval se Frakus. „Byl jsem třída námořník a náš kapitán, panečku, ten to dovedl ocenit!”
„A jak se jmenoval? Křivejhák?” chechtal se hromotluk.
„Ne ty skopová palice!” prskal Frakus. „Jmenoval se Jack! Byl mladej ale zkušenej a nebejt toho, že tehdá přišel o loď a půlku posádky při jedný bouři, brázdil by to se svou bárkou po moři do dneška, to se vsaď! Nevím, jak skončil.”
„A to ti nevadilo, že takovýho starýho fotra buzeruje mladej kapitán?” neodpustil si hromotluk další popudlivou otázku.
Frakus si odfrkl, „Ále... Vadilo! A proto jsem vod tý služby šel pryč!”
Hromotluk se hlasitě a huhlavě rozchechtal a Petio se také smál na celé kolo, až je musel dozorce, co jel opodál na koni, okřiknout pod pohrůžkou, ať toho nechají.

Patricii ty žvásty nijak zvlášť nezajímaly. Byla jí zima a bolelo ji celé tělo. Nechala muže přít se a rozhlédla se znovu po okolí. Blátivá cesta plná výmolů se klikatila lesem a házela vězeňskými vozy ze strany na stranu. Nad stromy se tyčilo jakési pohoří v mlze. Studený déšť, který se zvolna snášel z oblohy, dodával krajině smutné vzezření, ale Patricie se i přes zimu a bolest cítila mnohem lépe než kdy před tím... aspoň kam se byla schopná v tuhle chvíli upamatovat. Dávnou minulost skryl stín a v hlavě zbyl jen obraz temného vězení.

Karavana hlučela. Vozy rachotily a doprovod stráží na sebe co chvíli pokřikoval a halasně se bavil. Trestanci buď spali, nebo polehávali a někteří si mezi sebou špitali, protože mluvit nahlas nesměli. Karavana se jedenkrát zastavila kvůli nutné opravě kola nebo něčeho jiného, protože cesta zde byla opravdu strašná a těžké vozy opravdu mnoho trpěly v rozmáčených ubahněných výmolech. Brzy ji opět přemohla únava. Nabručený Farkus, Petio i ten hromotluk už dávno ztichli a usnuli. I ona se tomu poddala, ostatně zima jí ani tolik nevadila, byla na ni zvyklá ze studených kobek a únava mocně poručila...

Nevěděla, jak dlouho byli na cestě, protože cestou hodně spala. Viděla ale dvakrát střídání dne a noci, ale stejně tak mohla prospat daleko víc dní a nocí. Farkus ji prozradil, že jeli tři dny. Tři dny a dvě noci. Nikde se moc nezastavovali, snad jen když bylo nutné provést opravu starých vozů nebo pochovat zemřelého vězně, co cestu nezvládl. I Patricie měla chvílemi na kahánku, ale Petio a hromotluk o ní pečovali a dokonce i zahořklý Farkus pomohl vyprosit od kapitána karavany několik starých přikrývek pro ni. Po třech dnech útrpné cesty karavana dorazila do města na břehu moře. Ostrý vichr bičoval pobřeží a bil vlnami o mola přístaviště. Na rozbouřených vlnách se houpaly čluny a bárky a dále od přístavu se majestátně houpala jediná veliká loď. Byla to Svatá Pravda, loď, jež Patricii a vězně měla odvést z těchto proklatých břehů kamsi k ještě proklatějším.

Karavana se dlouho nezdržovala. Vozy projely městem plným zvědavců a dojely k přístavišti za doprovodu dětí, jež plivaly a házely po vězních shnilá jablka a kameny a všechno, co našly k ruce. Ani vojáci je nedovedli na dost dlouho zahnat. Raubíři vždy jen odběhli a pokřikovali, ale sotva z nich stráže spustily oči, už byli zase zpět a začali zlobit nanovo. Započal náklad. Do města se kromě jejich karavany sjelo hned několik podobných a dokonce i pěších karavan. Náklad probíhal zřejmě opravdu ve velkém a vězni sem byli sváženi i z dalších věznic široko daleko. Panoval tu zmatek. Patricii už bylo lépe. Oko ji trochu splasklo. Hojila se už od dětství rychle. Brzy přišel na řadu jejich vůz a vojáci je vyvlekli a jednoho po druhém spoutali řetězy k sobě. Pak je vedli do člunů, jež je měly odvést na loď. Na tu chvíli Patricii nezbylo mnoho vzpomínek. Pamatovala si jen šedé město, zuřící moře, drobný ledový déšť a vratké čluny naložené až po okraj vězni, které pendlovaly tam a zpět, jednou plné a podruhé prázdné. A taky vzpomínka na hromotluka, jehož jméno se vlastně nikdy nedozvěděla, který se pokusil utéci, když se vysmekl strážnému, jenž ho poutal, a kterého skolila šipka z kuše na útěku přímo mezi lopatky... Pak už jen vzpomínky na Svatou Pravdu, mohutnou loď, jež se zdála vzdorovitá jako skála, když srážela svou přídí mohutné vlny příboje, zatímco šedavé smutné město mizelo spolu se vzdalujícím se břehem prastaré Myrthany...

Cesta trvala dlouho, snad čtrnáct dní anebo možná tři týdny... Slila se Patrícii ve směs podivných vzpomínek protknutých smutkem a zmarem. Na divokém moři zuřily bouře, protože právě začínalo jaro, ale zima se ještě nehodlala vzdát a tak hnala na moře divoký vítr z horstev vzdálených zemí na severu. V podpalubí, kam ji spolu s ostatními zamkli, bylo krušno. Zima a tma. Loď vrzala jako stará ženská, všude to praskalo, napínalo se a zase povolovalo, skučelo a praštělo, až to vypadalo, že se co nevidět potopí. Ale snad kvůli tomu jménu, jež loď nesla, se zdála neochvějná a nezničitelná! Mnoho vězňů namáhavou cestu nepřežilo a ty posádka házela rovnou přes palubu. Farkuse ani Petia Patricie neviděla. Oddělili je, když je přikovávali v podpalubí. Ve tmě nic pořádně rozeznat nebylo, a tak ti dva, kteří ji byli alespoň trochu blízcí, mohli být klidně pár kroků od ní a nebo taky klidně na druhé straně lodi...

Bylo jí smutno a těžko. Trápila ji mořská nemoc a hlad a taky vlhkost a voda, která zvlášť za špatného počasí ze dna lodi nikdy nezmizela a vězni v ní museli sedět. Voda navíc byla plná výkalů. Vězni spoutaní v řetězech byli nucení vykonávat potřebu přímo pod sebe. Jen jednou za dva dny posádka propustila z okovů několik ještě životaschopných mužů, a ti pak alespoň trochu uklidili něco z toho nepředstavitelného nechutného svinčíku v podpalubí. Patricie s tím bojovala statečně, ledacos přeci už vytrpěla ve věznici, ale byly i velmi těžké chvíle, kdy už myslela, že nastala její poslední hodina. Vždycky však znovu otevřela oči po těžkém spaní, které ji vrátilo alespoň trochu ztracené síly.

Jednoho mlhavého dne na lodi zaduněla děla a v odpověď se vznesly mohutné salvy odkudsi z dálky. Na lodi zaveleli poplach, protože na blízku se objevili piráti. Útok však netrval nikterak dlouho. Svatá Pravda byla mohutnou lodí a dobře vyzbrojenou. Dvě řady děl na každém boku a zkušená mořem ošlehaná posádka posílená vojáky karavan. Loď neutrpěla ani zásah a zahnala pirátskou verbež. Mnoho vězňů si však tehdy přálo, aby se loď potopila a Patricie, kterou tehdy trápila strašná mořská nemoc a horečka, možná ze všech nejvíce.

A jednoho prosluněného svěžího dne po strašlivé noční bouři, která přerazila jeden ze stožárů lodi, loď zakotvila u tajemného pobřeží. Na lodi zavládlo vzrušení. Po palubě zněly chvatné kroky a kdesi na druhé straně podpalubí už pilně zněly perlíky a majzlíky lodních kovářů, které osvobozovaly vězně z okovů jednoho za druhým. Než kováři dorazili k Patricii, podařilo se jí vyškrábat k jednomu z malých kruhových zamřížovaných okének a vyhlédnout ven. Povedlo se jí to díky tomu, že muž, co byl přikovaný vedl ní, za bouře zemřel, a tak provlékla jeho nohu velkým železným okem přidělaným v podlaze a tím si prodloužila svůj vlastní řetěz k okovu na noze. A tak mohla konečně spatřit slunečný den. Viděla podivné pobřeží obklopené hradbou skal porostlých sporou vegetací a zkroucenými stromy, které ošlehal divoký vítr z moře. Loď kotvila u kamenného mola, které bylo obrovské. Chodili po něm muži ve zvláštních stejnokrojích, muži z posádky i vojáci karavany. Panoval tam živý ruch a hlaholily hlasy.

Konečně se dostalo i na ní. Kovář ji vysvobodil z okovů, které ji spolu se slanou vodou rozdrásaly nohu a ruce do krve. Dva chlapíci ji pomohli vstát a vedli ji tmavým podpalubím ke schodům nahoru. Šlo se jí obtížně, ale čím výše byla, tím víc světla se kolem ní rozlévalo. Loď se mírně kolébala a kdesi nahoře fučel svěží chladivý větřík. A pak jí do očí udeřila oslnivá záře slunce na bezmračné obloze. Chvíli neviděla nic. Čerstvý vítr se jí opřel do tváře a zacuchaných vlasů. Zhluboka dýchala a bylo to nesrovnatelné s podpalubním smradem, ve kterém pobývala tři týdny cesty. Zachvěla se chladem, ale zima venku nebyla. Jarní slunce už hřálo. Na palubě pobíhali muži a opravovali škody po bouři. Jiní vytahovali trestance z podpalubí a pomáhali jim, protože na tom byli povětšinou podobně jako Patricie. Obešlo se to bez násilí a vše se vůbec dělo podivně klidně. Vězni neměli sil na to klást odpor a ani nechtěli. Další muži vynášeli z podpalubí těla v pytlích a na nosítkách z děravých plachet. Těl bylo mnoho. Snášeli je z lodi po vratkém můstku na molo, kde je házeli na hromadu jedno na druhé. Byl to smutný pohled na ta těla bez života, podivně šedá a strnulá. Dál od mola na skále u moře už jiní připravovali hranici ke spálení těl. Až těla dohoří a přijde horší počasí, vlny smetou popel a zbytky těl... Moře pohltí všechny stopy.

„Do řady! Řaďte se do řady a žádný hlouposti povídám! Smradlavci!”
Starší voják šikoval trestance a jednoho po druhém je po krátkém zběžném prohlédnutí posílal ke svému kolegovi opodál, který je zase posílal přes můstek na molo, kde už si je zase přebírali jiní vojáci a opět je poutali nových do okovů, tentokrát dlouhých okovů na silném laně. Neobešlo se to bez průpovídek o zápachu a špíně, a také urážek, ale vězni šli s hlavami sklopenými jako bez života. Svatá Pravda jim všem dala co proto. Byli vyhladovělí ze skromných lodních přídělů a skoro bez sil. Když Patricie klopýtala k vratkému můstku, zrovna vláčeli další tělo zubožené strastiplnou cestou. Zamrazilo ji u srdce, když zahlédla oslizlou umorousanou nazelenalou tvář mrtvého a poznala v ní Petia. Zarazila se a nasucho polkla, ale necítila smutek jako takový, spíš zvláštní pocit osamění.

„Hni sebou, čůzo! Na co čumíš?” obořil se na ní chlapík, který držel Petiovo tělo za nohy, když se mu připletla do cesty. Uskočila a málem přitom spadla do vody, ale kdosi ji zachytil. Lekla se a pohlédla neznámému do tváře, ale poznala Frakuse.
„Tak jdeme holka. Okovy čekají.”
Vykročili na můstek, vyhnuli se dvou vojákům, kteří se vraceli s prázdnou plachtou pro další tělo, a sestoupili na pevnou zemi. Byl to zvláštní pocit. Za tři týdny na lodi si Patricie odvykla té nehybnosti země, která se ani nehoupala, ani nenadskakovala, ani se nenakláněla. Málem si myslela, že snad zapomněla po zemi chodit, ale nohy si brzy přivykly a i Patricii se zdálo, že se jí s pevnou zemí vrátilo najednou docela dost sil. Uvědomila si, že se vlastně celou dobu na lodi podivně hrbila nebo nakláněla, a že na pevnině už nemusí, že se zase může s úlevou narovnat.

„Vypadáš docela dobře.” pochválil ji Frakus, když si jí prohlédl. „Myslel jsem, že to nepřežiješ, ale máš tuhej kořínek zdá se.” usmál se.
„Kde to jsme?˝ zeptala se tiše.
„Á heleme se! Ona mluví!” zachechtal se.
Sama užasla nad svým hlasem. Dlouho jej už neslyšela. Stáli na molu a Patricie se rozhlížela po podivném přístavišti. Mohla si jej konečně dobře prohlédnout. Zdálo se, že je kolem dokola obehnané skalami a z druhé půle obklopené mořem. Vypadalo prastaře. Jakoby jej snad navršili a vystavěli obři, když i tak velká loď, jako byla Svatá Pravda, mohla bez obav zakotvit přímo u jeho mol. Všimla se, že navzdory své velikosti vypadá docela ošuntěle a nepoužívaně. Divoké moře a vítr je ošlehaly. Staré kotevní kruhy byly plné rzi a někde chyběly úplně. V dláždění prorůstala vysoká tráva. V koutech přístaviště se válelo všelijaké harampádí a vypadalo to docela tak, že kdosi je jen odhrnul z cesty tak, aby mohl projít od kotviště Svaté Pravdy přímo k širokému skalnímu tunelu, který vedl neznámo kam a vypadal jako jediná možná cesta po souši pryč z přístaviště. Byl zarostlý křovisky a trním stejně jako rohy kotviště a celkově jen podporoval i přes svou majestátnost a výšku pustý dojem přístavu.

„Hej ty tam!” zařval jakýsi muž v tom podivném stejnokroji na Farkuse a vykročil k němu a Patricii. „Zdá se, že máš dost síly, půjdeš pomoct k hranici.”
„Eh! já?” vykoktal Farkus hloupě.
„Jo ty! A ty padej támhle.” ukázal muž Patricii na dva vojáky, kteří poutali vězně k sobě do dlouhého zástupu. „Hybaj! A nevykecávat se!”
„Kde to jsme?” vyhrkla ještě jednou Patricie. Farkus už odcházel k hranici, kde další vybraní vězni pomáhali vojákům tahat těla z hromady na olejem prolitou hranici a připravovali se k jejímu zapálení. Farkus se neotočil, ale zavolal:
„Jsme v Khorinisu...!”
O tom místě Paricie nikdy neslyšela, vlastně ano! Přeci na voze, když si Petio s Farkusem povídali... ale nic bližšího o tom městě nevěděla. Bylo-li to vůbec město... Nemohla se upamatovat na přesný obsah toho rozhovoru. Zdálo se jí to tak dávno. Pohlédla na skalní tunel a trochu ji zamrazilo. Co ji tam čeká? Kapitán karavany přece říkal, že trestu neujde... Strach se jí vkradl do mysli, ale chtěla být silná a tak se oklepala a vykročila k vojákům, kteří už po ní beztak házeli pohledy, zda se třeba nechystá utéct, že tam stojí tak dlouho. Nechala se připoutat k lanu náramkovými okovy a ulevilo se jí, když zjistila, že nejsou tak těsné, jako ty lodní. I přes to ji při každém neopatrném pohybu zabolela rozedřená zápěstí. Stála trpělivě v zástupu, do kterého vojáci dál a dál poutali další trestance. Zdálo se, že to nikdy neskončí, ale najednou se ozval povel a celý zástup se pomalu jako dlouhý had dal od předu do pohybu. Brzy kupředu vykročila i Patricie. Lano se napnulo a okovy chrastily. Skalní tunel se zlověstně přiblížil, rozklenul se jí nad hlavou a zastihl Patricii v tíživých myšlenkách...

Načítám data ...
Nahoru