Léčba

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1 | 4x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Povídka o lékaři v blázinci a jeho podivném pacientovi

1.díl - I

Novy2 Po široké polní cestě se loudal tmavý kočár se zataženými záclonkami. Místní tu a tam zvedli hlavu, aby se podívali, kdo zavítal do jejich kraje. Když vedle kočího spatřili muže ve vojenské uniformě Unie, raději se vrátili k práci. Byl podzimní den, jeden z posledních krásných dní v roce, a bylo ještě třeba udělat mnoho práce na polích kolem městečka Solfron. Dřív byl tento kraj známý především díky svým sirným dolům, ale v průběhu let došlo k závalům, jiné doly se ukázaly jako vytěžené, a tak se kraj musel začít živit něčím jiným. Široká pole se ukázala jako velice úrodná, husté lesy posloužily lovcům a dřevorubcům, lidé začali chovat dobytek, vzniklo i několik velice populárních pivovarů. Teď se ovšem místní věnovali přípravě polí na blížící se zimu a tak nezbýval čas zabývat se projíždějícím kočárem.
Kočí jel touto cestou poprvé, ale jen těžko by mohl minout cíl své cesty. Širokými Solfronskými ulicemi projížděl kočár bez sebemenších problémů. Lidé mířící na náměstí, kde se pořádaly každý týden trhy, poslušně ustupovali z cesty. Někteří jako projev dobré vůle zdravili kočího a přáli mu dobrý den. Z celého města přímo čišela radost z příjemného podzimního dne, který barvil celou okolní krajinu do těch nejnádhernějších hřejivých tónů podzimu. Ještě před náměstím si kočí všiml cedule s malým znakem zámečku, a tak umě stočil celý kočár a vyrazil oním směrem. Po chvíli už opouštěl malebné domečky s červenými střechami a opět se ocitl mimo město. Tentokrát ale na místo polí lemovaly cestu překrásné barevné stromy a rozlehlé louky. Barevnější alej snad kočí v životě neviděl a dokonce i voják po jeho boku konečně zvedl hlavu a začal naplno vstřebávat krásu okolního světa. Jeden jako druhý, se svými mohutnými kmeny, byly stromy obsypány barevnými listy hrajícími všemi odstíny žluté, oranžové a červené, skrze něž prosvítaly sluneční paprsky. Suché listí šustilo pod kočárem a vánek si pohrával s těmi barevnými lístky, které se ještě ze všech zbylých sil snažily udržet na větvích.
Na konci předlouhé aleje se konečně začaly rýsovat kamenné zdi a veliká kovaná brána. Cíl byl na dosah ruky. Kočí vypadal, že ho tato skutečnost těší. Na druhé straně voják vedle něj byl o poznání nervóznější s každou další stopou, se kterou se přibližovali místu určení. Už byla vidět věžička. Jen chvíli na to se oběma mužům naskytla neobvyklá podívaná. V malém parku obehnaném kamennou zdí stál překrásný zámeček. Přímo uprostřed se tyčila věž s hodinami, po obou stranách byla dvě rozlehlá křídla s dalšími, malinkými, věžičkami. Šedivé zdivo bylo pokryto popínavými rostlinami. Před budovou byla vyschlá kašna zanesená listím a ze stromoví kolem se tu a tam ozval nějaký ten hlas. Když před chvílí kočár projížděl kovanou branou, na jejímž vrcholku se skrýval kdysi majestátně se lesknoucí symbol žlutých kladiv, mohl kočí zaznamenat nápis – Solfronský ústav pro duševně choré. Blázinec, jak mu říkali všichni místní.
Ani kočímu, ani muži v uniformě, to tak ale na první pohled nepřipadalo. Když kočár obkroužil kašnu a zastavil před velkými vchodovými vraty do zámečku, oba muži se díky svému vyššímu položení rozhlíželi kolem. V parku kolem sebe viděli tu a tam postavu nebo dvě, některé se jen tak procházeli, jiné dvojice mezi sebou vedly vášnivé debaty. Vypadalo to jako normální zámecký park, ve kterém ovšem většina lidí chodí v šedivých pláštích a bílých košilích a kalhotách. Kočí se neustále se zájmem rozhlížel, ale jeho společníkovi se na tváři objevil velice zkroušený výraz. S velikou neochotou seskočil na zem a chystal se otevřít dveře kočáru.
„Krásný den přeji, pánové. Vítejte v solfronském zámečku,” ozval se za ním najednou neznámý hlas. Muž v uniformě se otočil a za ním stál asi padesátiletý muž malého vzrůstu, něco málo přes pět stop nanejvýš. Na hlavě měl prořídlé vlasy a na tvářích neúhledně upravené strniště. Po pozdravu si začal zvědavě prohlížet muže v uniformě, který se ve srovnání s ním tyčil do výšky jako hora, byť tak vysoký nebyl. Tmavé ulíznuté vlasy, stejně tmavé oči, které teď upíral na vítače. „Jsem Wyl, ústavní sluha,” představil se konečně malý muž a napřáhl ruku směrem k muži v uniformě. Ten na místo stisknutí ruky zasalutoval.
„Poručík Mathis Reace,” odvětil strojově muž v uniformě a hned zase spustil ruku, „já, já bych potřeboval mluvit s někým z ošetřovatelů. Rád bych, aby někoho přijali,” procedil skrze ústa velice neochotně a pokusil se o úsměv na odlehčení.
„Jistě, jistě,” uklonil se Wyl, „přejete si počkat venku, když máme tak krásný den? Nebo mě budete ráčit následovat dovnitř?” a rukou už vybídl poručíka ke kroku. Ten ale jen zavrtěl hlavou, poděkoval se slovy, že si užije slunce a raději dohlédne na kočár. Správce jen pokrčil rameny a svižným krokem vyrazil do útrob zámečku. Poručík zatím dělal malá kolečka kolem kočáru. Nedokázal zastavit, byl nervózní. Pořád rukama přejížděl po uniformě ve snaze zbavit ji nečistot. S nedůvěrou sledoval postavy procházející se po parku kolem zámečku a se stejnou nedůvěrou se několikrát zahleděl na staré kamenné zdi, které nechali vztyčit první z obyvatel – rod Leussenů. Dýchalo z nich na něj něco nepopsatelného, ale co mohl čekat od blázince.
Konečně se ozvalo zavrzání velikých vrat vedoucích do zámečku a vyšel z nich Wyl spolu s dalším mužem. Oba mohli být asi zhruba stejně staří, jen druhý muž byl o hlavu vyšší a už úplně plešatý. „Pane, to je poručík Reace,” řekl trošku s nejistotou správce. Jména nových lidí nebyla jeho silnou stránkou. „Poručíku, vrchní ošetřovatel a správce našeho ústavu, doktor Llion Barranau,” představil plešatého muže. Tomu poručík také zasalutoval, ale tentokrát připojil i stisknutí ruky.
„Chápu správně, že jste nám něco přivezl?” zeptal se bez čekání doktor Barranau a zvědavě se díval na kočár. Dlouhá léta strávené léčbou a zkoumáním duševních nemocí z něj odebrala některé části lidskosti a tak se na nemocné díval spíš jako na nové zdroje zábavy a experimentů, než na trpící jedince. Poručík si toho všiml hned, ale raději to ignoroval. Potřeboval pomoc a nemohl urážet toho, od koho ji chtěl žádat, a tak jen přikývnul.
„Znamenitě,” zaradoval se doktor Barranau, „hned si to převezmeme do péče. Wyle, najděte našemu novému přírůstku volné místo. A vy, prosím, pojďte se mnou. Vyplníme nezbytné papíry,” dodal ještě směrem k poručíkovi. Ten jen velice neochotně odcházel od kočáru, do kterého se už dobýval Wyl a zdálo se, že má problémy dostat z něj ven nového obyvatele Solfronského ústavu. Poslední, co viděl, než se vnořil do chodeb, byl kočí lezoucí dolů z kozlíku, aby mohl Wylovi pomoct s pacientem. Poručík si hlasitě povzdechl.
„Nemusíte se bát, poručíku. O vašeho, hmmm, přítele zde bude dobře postaráno? Jak vím, že je to váš přítel?” zeptal se okamžitě doktor Barranau a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „Je to prosté, máte na sobě uniformu. Kdyby to byl zajatec, máte zbroj. Kdyby to byl člen rodiny, civil.” Odměnou bylo doktorovi souhlasné přitakání. Poručík byl překvapený doktorovým výborným odhadem, ale neměl na povídání příliš náladu. Daleko víc ho zajímal interiér zámečku. Vážně vypadal strašidelně? Nenamlouval si to jenom? Chodby lemovaly obrazy krajin kolem zámečku a Solfronu střídané portréty rodu Leussenů. Tu a tam bylo možné narazit i na nějakou sochu. Chladné schodiště vedoucí do doktorovy pracovny v poručíkovi také příliš důvěry nevyvolávalo, stejně jako tmavě rudé závěsy pověšené na velikých oknech vedoucích do parku za zámečkem.
Když se ozval zvon, poručík sebou trhnul. „Ano, ano, to je náš malý zvoneček. I zvonici máme,” švitořil nadšeně doktor Barranau a pokračoval v chůzi. Pak se konečně zastavil u překrásných hnědě nalakovaných dveří s rytinami ve tvaru dvou hornických kladívek a vpustil poručíka do své pracovny. Překrásně vybavená místnost se stolem z ořechu v jejím středu, na kterém byl zdobený stříbrný svícen, několik knih a pár volných listů papíru hned vedle pozlaceného kalamáře. Poručík měl pocit, že většina z vybavení tu musí být ještě od posledních normálních obyvatel, a že doktor se svými předchůdci nashromáždili co nejvíc bohatství k sobě. Dojmu se nedokázal zbavit ani ve chvíli, kdy usedal na nabízený otoman s červeným suknem a vyšíváním z něčeho, co se nebezpečně podobalo zlaté niti. Doktor Barranau se mezi tím usadil ve svém křesle za vyleštěný stůl a vybídl poručíka, aby mu sdělil důvod svého příjezdu.
Jen velice neochotně začínal poručík Reace vysvětlovat, proč vážil cestu do Solfronu, a neustále přebíhal pohledem od doktora k dvojici velkých knihoven naplněných tlustými svazky k prasknutí. Nejprve zdlouhavě vysvětloval, proč se svými kamarády vstoupil do armády, litoval, že někteří už mezi nimi nejsou a u jednoho jména se pak konečně zastavil. Stačilo, aby zmínil jen pár nenápadných indicií a doktor Barranau získal novou životní sílu. Naslouchal daleko obezřetněji a hltal každé slovo, které splynulo z poručíkových okousaných rtů.
„Pane Reaci, udělal jsem moc dobře, že jste svého přítele přivezl,” vzal si po dlouhém poručíkově monologu slovo doktor, „možná vám to bude připadat jako náhoda, ale v našem zařízení máme jednoho odborníka, jednoho z mnoha různých odborníků, a ten by možná mohl vašemu příteli pomoci. Vydržte moment,” omluvil se hned vzápětí, vyšel ven z pracovny a něco opakovaně vykřiknul. Poručík se zatím poněkud nervózně vrtěl na červeném otomanu a zrak mu tentokrát přistál na okrasných květinách, kterých byl, jak si teď uvědomoval, plný pokoj. Většinou sytě rudé květy, podobné jako potah otomanu, na něj zíraly z několika květináčů a poručík měl najednou opravdu divný neurčitý pocit. Ozvalo se odkašlání.
„Toto je doktor Versgeest,” představil doktor Barranau svého kolegu. Ten nebyl plešatý jako ostatní muži, které zde zatím poručík Reace potkal, naopak měl hnědé vlasy protkané tu a tam šedivým pramínkem. Mohl měřit něco málo pod šest stop, hubený, na nose měl nasazené půlměsícové brýle, přes které na poručíka zíraly dvě velké zelené oči, rozhodně mu muselo táhnout na padesátku.
„Marcel, Marcel Versgeest,” napřáhl ruku s dlouhými kostnatými prsty a pevně sevřel poručíkovu ruku. Tak silný stisk od takového podivína nečekal. Doktor Versgeest se ale jen usmál a bez otálení se usadil na otoman k poručíku Reacovi.
„Tady můj kolega,” pokračoval doktor Barranau, „ je odborník na, jak my jim říkáme, psychózy podobného typu, jako má váš přítel. Jen mu teď prosím sdělte, jak dlouho strávil ten muž v zajetí?”
V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho a dva zvědavé natěšené pohledy probodávaly vojákovo tělo i duši. Ten byl zvyklý na nejrůznější útrapy života, vždyť strávil už téměř deset let v armádě. Přesto bylo tohle něco naprosto nového. Celé místo na něj působilo nepříjemně a dvojice doktorů byla snad ještě horší než upravený pokoj s rudými květinami. Pak konečně promluvil, pomalým opatrným hlasem. „Skoro dva roky. Nedokáže už vůbec normálně přemýšlet.”
„Znamenitě,” zaradoval se doktor Versgeest a s veselým hvízdáním odešel z kanceláře doktora Barranau. Poručík jen třeštil vyděšeně oči.
Načítám data ...
Nahoru