Prolog: Pád
("Ten den mne Innos opustil. A já jeho ...")

Bojoval jsem s nutkáním odvrátit se pryč. Pohled na její chladnoucí tělo byl spalující. Něco hluboko uvnitř jakoby mě sledovalo a vyčítalo mi, co jsem to udělal. Svědomí? Těžko ... já. Jsem uvnitř prázdný.
Ona byla jediná, kdo držel tu divokou touhu po odplatě na uzdě. A teď byla mrtvá. Mou vinou, mou rukou.
Blázen. Sama si podepsala ortel nad svým osudem. Nyní už mi nic nestojí v cestě. Teď už konečně celý Khorinis zaplatí za to, co mi udělal ...

Vzal mi všechno. Mou hrdost, čest, lásku. A teď ještě jí. Jediného člověka, který uchovával mou příčetnost.
Býval jsem paladinem. Innosův svatý bojovník. Zatraceně, byl jsem ten nejlepší šermíř na celém tomhle zpropadeném ostrově. Respektovaný muži, obdivovaný ženami. Měl jsem tušit, že dřív nebo později to bude někomu silně proti srsti.Byl jsem naivní.
Přišli, když jsem to nejméně čekal. Drze, přímo do mého domu, pod rouškou temnoty a zničili to, čím jsem býval. Roztrhali a pošlapali vše, na čem mi záleželo.
Když jsem se probudil, byli domobránci už na cestě do Horní čtvrti. Obtěžkaní zlatem, jež nikomu nepatřilo. Nadité měšce je instruovaly, aby viděli, co mají vidět. Aby slyšeli, co mají slyšet.
Otevřel jsem oči. I samotná víčka se zdála být nezvykle těžká. Pravou rukou jsem zašmátral kolem sebe, ale místo vedle mne bylo prázdné. To už jsem věděl, že něco není v pořádku. Zkusil jsem vstát, okamžitě se mi zamotala hlava a podlomila kolena. Zhroutil jsem se na chladnou zem. Jed, blesklo mi hlavou okamžitě. Najednou jsem uslyšel dětský pláč. Tichý, ale o to více naléhavý. Srdce se mi divoce rozbušilo. Dřevěná kolébka vedle postele také zela prázdnotou. Ze všech sil jsem přinutil své ztuhlé tělo vstát. Svaly mě palčivě bolely. Po několika krocích se dala do obou stehen křeč. Přesto jsem vrávoral dál. Bolestí stažená tvář do útrpné grimasy.
A pláč byl slyšet stále zřetelněji.

Možná, že když jsem na schodech uviděl krev, tak mě síla opustila znovu. Dost možná bylo mé tělo prostě jen příliš slabé a nedokázalo vzdorovat jedu nehledě na to, co jsem viděl. Na každý pád jsem se opět zhroutil k zemi. Tedy zhroutil bych se, kdyby tam nějaká byla. Levé koleno, které mě zradilo jako první, odporoučelo celé tělo přímo ze schodů. Ten zlomek vteřiny, kdy jsem padal, se zdál nekonečný. Vše bylo jakoby zpomalené. Díval jsem se dolů, do kuchyně a tam viděl v tratolišti krve můj největší poklad. Dvě věci, jež mi byly dražší než vlastní život. Mou ženu a jediné dítě. Elisabeth ležela na zádech, oči nehybně směřující ke stropu, a v náručí držela uzlíček s batoletem. Ústa měla otevřená, jakoby křičela. Ale z jejího hrdla nevyšla jediná hláska. Jen dítě z posledních sil naříkalo. Volalo mě.
Pak se čas rozhodl ubíhat znovu zběsile kupředu a já jsem narazil na první schod.
Hlava bez jakéhokoliv odporu narazila do pečlivě opracovaného kamene. Ozvala se odporná rána. Snad jsem i bolestí vykřikl, při tom dunění, které se mi rozeznělo v lebce, si nejsem jistý. Setrvačnost s gravitací ale udělala své. Padal jsem dál, musel jsem udělat kotrmelec, protože vzápětí jsem se řítil vstříc dalším schodům nohama napřed. Pravá holenní kost pod tlakem praskla, když se nepřirozeně zkroutila přímo pod padající zbytek mého těla. Cítil jsem, jak mi kus kosti proráží masem a páře kůži. Další kotrmelec. A najednou jsem byl dole. Dopadl jsem přímo na bradu. Z nosu a rány na hlavě mi řičela krev a pohled jsem sotva alespoň trochu zaostřil. Na zlámanou nohu jsem se ani neodvažoval podívat. Bolest teď pulzovala celým mým tělem, hlava třeštila a já přesto slyšel jen pláč mého dítěte. Plazil jsem se k němu. Nehty jsem škrábal po podlaze, jen abych se mohl přesvědčit, že mé oči lžou. Že Elisabeth není mrtvá a tohle je jen noční můra. Byl jsem už skoro u ní, rukávy šatů se dychtivě nasakovaly její krví, jež se řinula z mnoha ran. Zoufale jsem se natáhl a chytil jí za ruku. Dlaň byla chladná.
A poté najednou pláč dítěte utichl.
Za to z mého hrdla se vydral zběsilý křik. Křičel jsem, jak smyslů zbavený, tolik, kolik mi to omámené tělo a hlasivky dovolovaly. Škubl jsem Elisabethininou dlaní, kterou jsem svíral ve své, abych se dostal ještě blíž. Ještě kousek. Uzlíček se jí svezl z hrudi a zastavil se přímo před mou tváří. Třesoucíma se rukama jsem jej rozmotal. Děťátko mělo zavřené oči, vypadalo, jako kdyby spalo, ale drobný hrudník se nehýbal. Látka, do které bylo oblečeno, byla také nasáklé krví. Zavřel jsem oči a nechal slzy volně stékat po tváři. Dokola jsem mezi nekontrolovatelnými vzlyky opakoval jejich jména. Křičel jsem je do mlčící místnosti, dokud nedorazila domobrana. Vtrhla do domu a obstoupila mě. Bylo jich pět, možná šest. Nevím. Ležel jsem vedle mé ženy, levou rukou jí hladil po vlasech a pravou rukou jsem k sobě tiskl dítě. Nechtěl jsem je opustit. Za žádnou cenu.
Potom mě úder jílcem meče do zátylku snesl přímo do náruče bezvědomí a umlčel tak můj hlas plný bolesti.
Ten den mne Innos opustil.
A já jeho.

Probral jsem se až v cele. Na provizorní palandě z několika dek a slámy. Jako nějaký prašivý zloděj. Na sobě staré, potrhané vězeňské hadry. Pokusil jsem se posadit.
Cítil jsem bolestivě každičký sval. Podíval jsem se na své odřené ruce. Zřejmě ani samotný přesun do cely neproběhl zrovna v rukavičkách. Věděl jsem moc dobře, že tak neobvyklé to nebylo. A já ležel v žaludku spoustě lidem.
Vyhrnul jsem pravou nohavici. Na holeni byla zřetelná jizva, ale jinak nebylo po zlomenině ani památky. Felčař odvedl dobrou práci. Přesto jsem se neodvažoval na ní postavit.
Namísto toho jsem se opřel o chladnou zeď a zavřel oči.
Pokoušel jsem se přijít na to, proč ležím v žaláři, co se stalo té noci ... Dával jsem si dohromady každý střípek, který jsem v paměti dokázal najít.
Z přemýšlení mě vytrhly něčí kroky. Otevřel jsem oči. U kovových mříží stál starý muž v modrém kněžském rouchu, Sarius. Mág vody, kazatel v Khorinisském chrámu a felčař v jedné osobě. Sevřelo se mi srdce. Mé rány už ošetřené byly, takže sem nešel jako lékař. To mohlo znamenat jen jedno.
Odsoudili mě k smrti.
Sarius mlčky došel až k mému provizornímu lůžku a kývl na pozdrav. Celou dobu mi hleděl zpříma do očí.
"Vítejte, mistře," pozdravil jsem. "Jdete mi dát poslední požehnání?"
Starý muž poprvé ucukl pohledem a povzdechl si. V jeho tváři se odráželo hned několik emocí. Žádná nebyla pozitivní.
"Přišel jsem poskytnout poslední možnost, aby si tvá duše ulevila, než odejde k Prastarým."
"Mistře ..." pokusil jsem zaprotestovat.
"Mlč, dítě. Nedělej to ještě těžší," ucedil smutně. "Chceš mi říct, že jsi nevinný, tak jako všichni ostatní."
"Jenomže já ..." začal jsem.
"Jenomže ty nelžeš," dořekl větu za mě. "Já vím."
Mlčky jsem pozoroval jeho vrásčitou tvář. Těžko hledal slova. Hlavu jsem stočil k mřížím cely, jestli někdo neposlouchá. V tom se mág sám rozpovídal.
"Jsi obviněn z vraždy své rodiny a také dvou domobranců, když ses vzpíral zatčení. Všechna těla byla nalezena v tvém domě. Důkazy jsou takřka nezpochybnitelné. Alespoň pro toho, kdo nechce znát skutečnou pravdu. Pokoušel jsem se poukázat na některé nesrovnalosti, ale slovo Adanova služebníka má v Innosově městě pramalou váhu. Přesto nemohu věci takto nechat."
Domobránců? Opakoval jsem v duchu šokovaně. Zřejmě ne všichni byli spokojení se svým podílem. Zatracené peníze. V řádu paladinů byla zrada bratra ve zbrani tím nejtěžším prohřeškem. Ne ... kroky paladinů řídí čest. Takové slovo je ovšem většině členů milice naprosto neznámé. Ta funguje jen na žold. Ale zabít někoho jen kvůli pár zlatým a následně vrazit kudlu do zad svým kumpánům? Nejistě jsem vstal, opíraje se rukama o zeď. Sarius okamžitě přistoupil a starostlivě mě podepřel.
"Už takhle dost riskujete, že tu se mnou otevřeně mluvíte," řekl jsem namísto poděkování.
"Co tvá noha?" zeptal se, ignorujíce mou poznámku. "Když tě přinesli, vypadalo to hodně zle. Měl jsem co dělat, abych jí zachránil."
Zkusmo jsem na ní přenesl část váhy. Okamžitě se ozvala výrazná pichlavá bolest. Sykl jsem. Ani magie nevyléčí všechno.
"Asi si už nebudu moct hrát se skřetama na honěnou, ale chodit snad můžu." "To je dobře, dnes v noci se nachodíš až až ..."

V tu chvíli jsem samozřejmě nechápal, co tím Sarius myslel. Jak se ale později ukázalo, ne všichni byli přesvědčení o mé vině. Několik mladších členů milice, kteří se dali k vojsku jen proto, že ve mně viděli vzor, a dokonce i hrstka mých vlastních mužů se rozhodla postavit za svého velitele. Postavili se za muže obviněného z mnohonásobné vraždy a moc dobře věděli, že pomáhat někomu takovému je zničí. Členové milice byli postaveni mimo zákon. Na jejich hlavy byla vypsána odměna. Paladinové na tom byli ještě hůř. Ztratili své postavení a titul svatého bojovníka. Byli prohlášeni za zrádce koruny, jejich majetek byl zabaven a jejich rodiny vyhnány na ulici. Stříbrné kalichy, znak našeho řádu, které dostal každý paladin při svém slavnostním přijetí, byly roztaveny. Z části každého pak místní kováři vytvořili hroty šipek do kuší. Říkalo se, že takový hrot najde sám srdce paladina, kterému stříbrný kalich patříval. Nejhorší trest, který může člena svatého řádu potkat.
Přesto v noci vtrhli do kasáren a odvedli mě z města. S tasenými zbraněmi drželi ostatní členy milice v šachu, dokud neotevřeli celu. Poté utvořili okolo mě kruh a v této formaci jsme došli až branám na severu města. Ani jeden z nich, dokonce, ani když jsme prvními kroky nechávaly Khorinis za zády, se neotočil ke svému domovu. Každý hleděl zpříma kupředu, zanechávajíc svou minulost za sebou. Museli udělat nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. A přesto v jejich tvářích nebyla jediná pochybnost či nejistota, že to, co dělají, je správné. Nikdy předtím jsem necítil takovou hrdost.

Zastavili jsme se v malé, křovím obehnané jeskyni nedaleko města. U skromného ohniště, zády k nám, seděla postava. Nažloutlé plameny zvolna olizovaly siluetu záhybů kněžského roucha.
Sarius vstal teprve, až mezi nás dorazili poslední dva členové s kušemi, kteří se drželi vzadu, pro případ, že by se nás někdo z města rozhodl sledovat. Stíny, které vrhala jeho postava po celé jeskyni, mu dodávala na zvláštní majestátnosti. Ani přes své šediny nepůsobil dojmem starce. Naopak. V jeho očích se zračila síla, jež mě v tu chvíli samotného překvapila.
"Tak jste to přece jen zvládli," řekl nadšeně a sjel celou družinu pohledem. U mě se zastavil o něco déle. Usmál se. "Jsem rád, že tě vidím, doufám, že cestou sem nenastaly žádné problémy."
Zavrtěl jsem hlavou. "Očividně bylo vše dokonale naplánováno."
"Měl jsem jistou vizi," pokrčil rameny Vodní mág. "Ještě ale nemáte vyhráno. V Khorinisu brzy vypukne panika. Musíte se ukrýt a nabrat síly. Daleko u lesů na západním pobřeží jsou staré ruiny. Skryté v kopcích. Tam můžete rozbít svůj tábor a nabrat síly. Obzvláště ty," řekl a kývl směrem ke mně. "Bude chvíli trvat, než se tvá zranění zcela zhojí."
V tu chvíli se po celém Khorinisu rozezněly poplašné zvony.
"Je na čase odejít," poznamenal jeden z paladinů. Sarius okamžitě přikývl.
"Jděte. Později k vám pošlu někoho, kdo se o vás postará ..."

Nikomu nevěř, zněla jeho poslední slova na rozloučenou.
"Jenomže já ti věřil ..." pronesl jsem tiše k bezvládnému ženskému tělu u mých nohou. "Přišla jsi přesně, jak Sarius řekl. I když jsem nepředpokládal, že k nám přijde zrovna žena. A možná právě proto jsem tě z ničeho nepodezíral. Starala ses o mé rány s takovou péčí. A nejen o ty fyzické ... Co se stalo, že jsi nás zradila? Chtěla jsi zastavit to šílenství. Mou honbu za pomstou. Vím. Je to snad důvod, proč si vyzradila náš úkryt domobrancům? Jestli šlo jen o to, měla jsi mě vylákat do pasti. Aby mě zabili jako prašivého psa, kterým jsem se stal. Ale takhle jsi ohrozila životy všech, kteří prokázali víc cti, než celý Khorinis dohromady. Myslela sis, že by je ušetřili? Zabít padlého paladina je důkaz síly. Členové milice by se předháněli v tom, kdo zasadí poslední úder. Každý takový, by získal slávu a vážnost svého okolí ... Ne, na kůlech by supi neohlodávali jen mou hlavu. To jsem nemohl nechat dopustit."
Poklekl jsem na levé koleno a zatlačil mladé ženě nevěřícně vytřeštěné oči. "Snad i tvé úmysly byly čisté. Až dorazí milice, bude již náš tábor prázdný. Nenajdou nic, krom tvého těla."
Můj tichý monolog přerušil až naléhavý hlas udýchaného mladíka. "Pane, domobrana se blíží, zvědové hlásí, že prošli kolem bývalé Bengarovy farmy, blíží se k průsmyku. Nesmíme se dál zdržovat."
Zhluboka jsem se nadechl a přikývl. Bylo na čase nechat za zády další smutnou kapitolu.