(„Stejně bude lepší, když to budou vědět.”)

Lhal bych, kdybych vám teď tvrdil, že mě vše, co se odehrálo v posledních hodinách, nechává chladným. Ne snad ani tak kvůli té podivné vidině či snu, chcete-li. Ostatně by to nebyla první noční můra. Ty mne začaly pronásledovat krátce poté, co jsme se utábořili v rozvalinách v kopcích nad bývalou Onarovou farmou. Ležel jsem tam k smrti unavený na rozvrzané posteli dobré čtyři dny, než jsem nabral dostatek sil, abych byl schopný se vůbec postavit na nohy. Jak se minuty vlekly, měl jsem víc času na přemýšlení, než bylo zdrávo. Když jsem pak zavřel oči, obrátily se mé myšlenky proti mně. Ve snech, jež následovaly, jsem utíkal. Vylidněnými ulicemi Khorinisu, Horním podlažím přímo ke svému domu, abych stihl zachránit svou ženu, která mě neustále úpěnlivě volala.
Pokaždé její hlas utichl, jakmile jsem překročil práh vlastního domu.
Vidívám sám sebe, kterak se zmateně rozhlížím po místnosti. Je prostá, čtvercová, celá zdobená drahými gobelíny na stěnách. A se schodištěm přesně uprostřed.
Vždycky je uprostřed.
Spěchám, beru schody po dvou, ale patro je prázdné.
Nic, nic kromě těch prokletých gobelínů.
To není on, tohle není můj dům, bleskne mi hlavou.
Potom se ozve její výkřik. A dítě začne plakat...

Marně se je snažím najít, nejsou v žádném z obydlí. Až nakonec, když zoufalý vyběhnu z posledního, co v Horní čtvrti vůbec je, uvidím nehybné tělo s uzlíčkem batolete pevně přivinutým k sobě. V tom snu nevolám její jméno jako té osudné noci. Jen tasím svůj meč a vyjdu jim vstříc, abych viděl, že tam na chladných kamenných kvádrech v tratolišti krve ležím já sám. Oblečený ve stejných šatech jako tehdy. Uzlíček zbarvený do temně rudé.

A pak přijde ona. Elizabeth, má žena. Vyjde z našeho domu, přestože jsem ho prohledával celý.
Kde jsi byla, neviděl jsem tě.
Přijde a poklekne přímo před mé druhé já na mrazivou zem. Prohlížím si jí a do očí se mi hrnou slzy.
Je mrtvá. Musí být.
Má zsinalou kůži, jen na propadlých tváří se rýsuje několik tmavě fialových podlitin táhnoucí se až k zčernalým rtům. Oči má bílé, nejsou vidět vůbec žádné zorničky. Její oděv je potrhaný na místech, kudy vnikly do jejího mladého těla čepele mečů. Krev se ale z ran neřine žádná, takže je jasně vidět bledé maso v rozšklebených jizvách.
Ona se dívá jen na mé ležící tělo, svírající nemluvně. Stojím tam a vidím, jak mé druhé já starostlivě hladí po tváři. Nakonec mi nadzdvihne ruku a vezme nehybné děcko do své náruče. Poté se bez dalšího slova postaví a odchází kamsi k přístavu.
A já vím, že musí být mrtvá, protože na rozdíl od té podivné kopie sebe sama, jež leží jen několik metrů ode mě na chladné zemi, nedýchá.

Sbalit celý tábor netrvalo nikterak dlouho. V momentě, kdy skrz koruny stromů začaly prosvítat první sluneční paprsky, byla celá výprava znovu na pochodu. Opustili jsme údolí pod útesem Černého trola a vydali se po úbočí přímo do hor. Kron šel v čele celé výpravy, za ním pět mužů s prsty sevřenými kolem jílců mečů, tvořící půlkruh kolem těch, kteří na svých zádech nesli stále se zvolna tenčící zásoby jídla a pití, připravení kdykoliv zasáhnout proti jakémukoliv nepříteli nebo hladovému zvířeti. Jared se zbytkem mužů pak kryl nosiče zezadu. Já jsem celý tenhle po zuby ozbrojený průvod se zachmuřeným výrazem ve tváři uzavíral. Na každém z výpravy byla už pomalu viditelná únava, ale žádný z nich jakoby dosud neztratil nic z odhodlání, které se zračilo onu noc, co mě vysvobodili z vězení. Snažil jsem se najít nějaký stín pochybností. Alespoň jedno zaváhání, nejistý krok. Marně. Ať už se stane cokoliv, byl jsem skálopevně rozhodnutý, že oni z toho musí vyváznout živí a zdraví. Nezbývalo než doufat, že plán, o kterém se Sarius zmiňoval v jedné ze svých zpráv, půjde uskutečnit.

Jakmile jsme minuli obrovskou kamennou klenbu, tvořící jakousi bránu do severních lesů a Slunečnímu kruhu, připojil se ke mně seržant Jared. Mlčky mě pozdravil, zatímco dál bedlivě očima pročesával okolí.
„Jak se daří, pane?” zeptal se se zájmem v hlase bez jakýchkoliv okolků.
„Díky, už dobře,” odvětil jsem, aniž bych k tomu chtěl cokoliv dodávat. Jak už to ale bývá, z některých rozhovorů se tak snadno vyvléct prostě nejde. Bylo mi jasné, že tohle bude jeden z nich.
„Kron říkal, že jste měl vidinu, tam na té pasece...”
Ale co, pokrčil jsem v duchu rameny, stejně bude lepší, když to budou vědět.
„To je pravda,” přitakal jsem nenuceně a podíval se Jaredovi zpříma do očí. „Víš, jak jeden z těch mladých kluků tvrdil, že viděl Bílou vlčici? Byla tam, v té vidině. A má žena tam byla s ní.”
„Víte,” začal zamyšleně Jared a nakrabatil čelo, což paradoxně dalo jeho tváři poněkud směšný ráz. „Má matka mi vždy říkala, že vidiny jsou darem bohů. Darem, díky kterému můžeme předejít něčemu špatnému nebo pochopit některé věci. A také, že mrtví ve vidinách přinášejí smrt i ve skutečném životě. Vždycky jsem si myslel, že to jsou všechno povídačky. Chci říct. Všechny ty příběhy v krčmách zní skvěle, ale těžko se jim věří...”
„Člověk se pak cítí nesvůj, když si uvědomí, jak můžou mít některé z nich pravdivý základ.”
Jared přikývl. „Přesně tak, pane. Nesvůj je docela výstižné slovo. Myslíte, že to bylo jedno z těch zlých znamení, že jsme v nebezpečí?”
Měl jsem pocit, jakoby následné ticho trvalo celou věčnost. Zhluboka jsem se nadechl k odpovědi, zatímco mozek usilovně vymýšlel, co mají ústa vůbec říct.
„Sám nevím, jaký měla ta vidina význam. Doufal jsem, že mi k tomu Sarius řekne víc, až se s ním znovu setkáme. Do té doby, ale nemá cenu řešit, zda to bylo dobré nebo špatné znamení. Musíme být stále obezřetní a koncentrovaní, protože samotný Sluneční kruh je sám o sobě zvláštní místo. S vidinami nebo bez nich. Nicméně věřím, že nic zlého se nestane,” neodpustil jsem si malou motivační a těžce průhlednou frázi. Naštěstí její účinek byl dostatečný. Seržant Jared mi pokynul hlavou a přidal do kroku, aby se zařadil zpět na své místo, zatímco mu z tváře zvolna mizelo napětí.
Zamyšleně jsem ho sledoval pohledem. „Alespoň vám ne,” dodal jsem šeptem, když jsem si byl jistý, že už je mimo doslech.