Počátek konce - 1.série

Přehled povídky

Autor

Lucanus

Diskuse

zde

Hodnocení

1,38 | 84x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Vybrat sérii

Seznam dílů 1.série

Popis

Bouře se blíží. Stíny se prodlužují. Světlo pohasíná. Naděje zvadá. Kdo zasáhne, když ten, kdo měl spasit svět již není mezi živými? Jak dopadne boj lidstva s něčím, co se nedá pochopit?

1.díl - Prolog

Kdysi, tak dávno, že už to jen málo živých dokáže spočítat a nikdo z nich si vlastně vůbec nepamatuje, kdy to přesně bylo, obývala náš svět, celou naši realitu, jiná rasa.
Rasa stará, vznešená a natolik mocná, že by dokázala smést naši civilizaci z tváře světa tak snadno, jako když člověk smete nepohodlné zrnko prachu, jež se mu usadilo na rukávu.
Rasa, předurčená k tomu, aby vládla na zemi po nesčetné roky a předlouhé generace.
Jejich těla nebyla tvořena z masa a kostí, jak je tomu u lidí, či jakýchkoli jiných bytostí, jež kráčí po této planetě a jsou dílem božím. Byla to stvoření čisté magie, pro lidské oko neviditelná, žijící mnohem déle než jakákoli jiný tvor, snad kromě bohů, pokud tedy i je budeme považovat za rasu a nikoli za odvěkou a nedílnou součást světa.
Rasa, vládnoucí silou, která byla pro naše předky nezměrná a nepochopitelná, aspoň do jisté chvíle.
Jmenovali se Titáni.
Tyto bytosti byly nezranitelné jakoukoli zbraní, vyjma těch vlastních, které však bedlivě střežili před všemi ostatními. Snad dokonce ani jejich božští bratři nevěděli, jak se s nimi vypořádat.
Stejně tak jako oni neměli tušení, jak se zbavit svých, o něco mocnějších a také starších příbuzných.
Nepochybně příbuzných, neboť magie, jež stvořila je samotné, proudila i dávnými bohy a činila z nich to, čím jsou, prozatímní vládce celého vesmíru, jak tehdy existoval.
Mladší rasa však nedokázala překousnout tu skutečnost, že jsou až druhotným výtvorem této enormní moci a chtěla dokázat, že právě oni byli předurčeni k tomu, aby vládli světu.
A tak začali zbrojit a přemýšlet nad tím, jak se se svými největšími a vlastně jedinými rivaly vypořádat.
Bohužel pro ně, jejich nepřátelé si tuto skutečnost moc dobře uvědomovali a taktéž se připravili.
Avšak, namísto toho, aby stvořili zbraň, schopnou zranit Titána, provedli mnohem důmyslnější plán. Plán, s kterým nikdo nemohl počítat a předvídat jej.
Stvořili nás, lidskou rasu. Jen a pouze k tomu, aby jejich jménem prolévala svou krev v beznadějném boji s mnohem mocnějšími soky.
Samozřejmě, neuplácali nás jen tak z ničeho a stvoření lidí předcházelo několik dalších ras, jejichž potomky můžeme dnes potkat po celém světě. Zvířata, Popelavé bestie, Ještěří lidé a mnozí další.
Tyto pokusy nebyli nic více než první krůčky k dokonalosti.
Ukázaly správnou cestu, vyznačily směr, určily budoucnost světa.
A když si božští vládci uvědomili, že se jim jejich pokusy zdařily, že jejich výtvory mají něco, co Titáni nikdy mít nebudou, učinili finální krok k vítězství, konečně stvořili nás, jak již bylo řečeno.
Malé, slabé, nicotné a bezbranné v porovnání s tím, čemu jsme se měli postavit.
A skutečně, nebyli jsme ani zdaleka tak dokonalí jako oni. Nemohli jsme se s nimi měřit ani silou, ani inteligencí.
Na rozdíl od nich jsme však mohli růst, vyvíjet se a stát se mocnějšími, protože, k smůle Titánů, jsme byli z hmoty, která dokáže růst sama od sebe, což žádná magie, byť sebemocnější, nedokáže. A zde tkvěla naše výhoda, kterou si nepřítel neuvědomoval, odmítal ji brát na vědomí, opovrhoval jí.
Z počátku žádný z nich nebral naše předky jako hrozbu, ale spíše jako otravný hmyz, který by mohli okamžitě vyhubit, rozmáčknout dlaní, rozšlápnout podpatkem, jako mouchu, sedící na zemi a dráždící jejich zrak svou přítomností. Považovali nás za něco, co jim vlastně vůbec nemůže stát v cestě a ohrožovat jejich plány na ovládnutí celé této reality. Měli samozřejmě pravdu, nebyli jsme jim rovnocennými soupeři. Aspoň prozatím.
Moc dobře si uvědomovali, že jediným pohybem, dokonce jedinou myšlenkou, by dokázali odstranit téměř celý zárodek civilizace, jež se počala vyvíjet.
Kdo by se však zabýval hubením celého živočišného druhu, který nepředstavuje ani tu nejmenší hrozbu? Navíc, když jsou tak maličcí, tak bezbranní, tak nicotní a tak slabí.
Z této chyby však vzešel jejich pád. Podcenili mladší rasu, která se stávala stále mocnější a konkurence schopnější, zatímco oni se soustředili na zničení bohů, a to se jim také stalo osudným.
Nikdo neví, jak tehdy vlastně začala ta dlouhá a krutá válka.
Někteří tvrdí, že Titáni si přece jen nakonec uvědomili hrozbu, kterou jsme pro ně představovali a rozhodli se konečně odstranit toto, zatím nepříliš velké nebezpečí. Jiní říkají, že lidé byli natolik posedlí ovládáním a řízením světa, až sami povstali a vyhlásili otevřené nepřátelství něčemu, co zatím nedokázali pochopit. A bez pochopení není možno dosáhnouti vítězství.
Dalším, zřejmě tím nejpřesnějším názorem je, že Titáni se nakonec přece jen dobrali způsobu, jak své největší soky zničit. A samotní bohové, do té doby nesmrtelní, neohrozitelní ničím a nikým, nezpochybnitelní vládci světa, poprvé pocítili strach, drobounké bodnutí nejistoty, zpochybnění, chladný dotek možné zkázy. Moc dobře věděli, že nejmladší rasa ještě ani zdaleka není připravená stanout tváří v tvář tak mocnému nepříteli, nicméně museli jednat, a to rychle.
Bylo jim jasné, že lidem bude trvat další dekády, než vůbec přijdou na to, jak se vyrovnat svým rivalům, jež jim předurčil osud. Vždyť před chvílí sotva ovládli zpracování kovu, jak by tedy vůbec mohli čelit tak mocné magii, kterou znal nepřítel?
A proto se rozhodli zasáhnout.
Společně stvořili něco, co by dokázalo zastavit řádění jejich rozběsněných příbuzných.
Vybrali muže z nejmladší rasy a obdarovali jej tím, co vytvořili k vítězství.
Jeho jméno bylo Ursegor.
Ursegor uzavřel dohodu s bohy, kteří mu nadělili artefakty nesmírné moci. Ty mu umožňovaly Titány nejen vidět, ale také je porazit, což byl jejich jediný účel. Aby nestál proti těmto mocným tvorům sám, dostal také tři věrné služebníky, jež mu pomáhali na jeho nesnadné cestě za vítězstvím. Tři pobočníky z mladších ras, které vznikly božskou rukou před lidmi.
S nově nabitou mocí, za pomoci božských bytostí, hledal Titány po celém světě a bojoval s nimi.
Po dlouhých letech konečně dokončil svůj nelehký úkol a uvěznil posledního z Titánů, na ostrově Faranga, zapadlém místě, rozprostírajícím se daleko od pevniny.
Byl však bohy zrazen a zůstal zapečetěn v chrámu, spolu se svými služebníky a zároveň i se svým nepřítelem. Nemohl ale opustit tento svět, a i když jeho tělo zchátralo a obrátilo se v prach, z něhož kdysi povstalo, jeho duch stále zůstával, bloudící po ztichlých síních a hledající nějaké odůvodnění svého trestu, neboť věčné věznění skutečně trestem bylo. Zůstával zde, v zapomenutém chrámu, stvořeném k dávno zapomenutému účelu, stále neschopen odejít ”dál”, a jeho jediným partnerem ke konverzaci se stala ozvěna vlastního hlasu.
Po čase vymizel z povědomí lidí, stejně jako se nakonec ztratí vše, co bylo a již není. Svět si žil v míru a klidu, který by bez oběti tohoto muže neexistoval.
Bohové bděli nad lidskou civilizací, jež vzkvétala a narůstala do stále větší slávy, blahobytu a síly, a moc tvůrců nových ras udržovala Titány lapené ve vězeních, která nemohli opustit.
Avšak plačme a proklínejme lidskou hloupost, neboť tomu tak nemohlo být navždy.
Po velice dlouhém čase, prakticky hraničícím s nekonečností, aspoň pro naše předky, nikoli však pro jejich stvořitele, dospěli lidé k názoru, že nejsou nic více než otroci nadřazených bytostí. A samozřejmě se začali bouřit, což muselo být napsáno v knihách osudu dávno předtím, než vůbec povstali z prachu a popela, k čemuž jim dopomohly právě bytosti, nyní považované svými výtvory za otrokáře.
Nakonec došlo k tomu, co se nikdy nemělo stát.
Jeden z mágů se rozhodl, že přinutí bohy opustit náš svět.
Velmi zvláštní úkol, zničit to, co nás stvořilo, jenže tak už to chodí, co svět světem stojí.
Nikdo nechce žít ve stínu větší moci, každý touží po svobodě, jíž mu někdo upírá, neboť svoboda chutná jako ten nejlepší pokrm, připravený samotným mistrem kulinářských umění. Připočteme-li k tomu ještě pověstné lákání zakázaného ovoce, musíme dojít k závěru, že takovéto pokušení je neodolatelné pro kteroukoli skálopevnou vůli, jíž však disponuje jen málokdo.
A tak tento muž strávil dlouhé roky přípravou a studiem na toto nelehké poslání.
Když byl konečně přichystaný na svůj úkol, jemuž zasvětil většinu života, vyhnal božstvo ze světa a tak došlo k tragédii.
K tomuto mu posloužil magický rituál nezměrné síly, tajemný a temný jako noční obloha, posetá miliardami pomrkávajících hvězd.
Kdo ví, jak tohoto úspěchu dosáhl?
Možná na řešení přišel sám, možná objevil tajemství, jež kdysi nalezli Titáni za stejným účelem.
Ať tak či tak, použil toto mystérium proti stvořitelům své rasy.
A bohužel jak pro vládce světa, tak pro celé lidstvo, uspěl.
Moc, která po dlouhá staletí zadržovala hněv a sílu Titánů, byla pryč během okamžiku, který by možná tak stačil přičinlivému muži k rozvázání dámské šněrovačky, a bez ní bylo jen otázkou chvíle, kdy si to tyto bytosti uvědomí a vyprostí se ze zbytků svých pout, jež s odchodem bohů značně zeslábla a neměla sílu udržet mocné vládce dávného světa pod kontrolou.
Jakmile se tak stalo, vystoupili na světlo denní a ukázali lidem svou ničivou sílu.
Po uplynuvších staletích na ně naše civilizace zapomněla a nevědouc, co se to děje, téměř podlehla zkáze, již dávní nepřátelé lidstva rozpoutali, probuzení a rozzuření z nedobrovolného odpočinku. Jen několik málo sídel nejmladší rasy přečkalo a zářilo v okolní temnotě jako jiskřičky naděje, které však nemohou planout dlouho a zajisté zhasnou pod poryvy větru, doprovázejícími blížící se bouři, jež se už rýsuje nad obzorem.
Temná mračna se stahují, aby pokryla svět lidí příkrovem temnoty a zahájila noc, po níž již nikdy nemusí nastat úsvit.
To se nakonec stane, neboť Titáni s postupem času zjistí, že už nežije nikdo, kdo by jim dokázal stanout čelem a ukázat skutečnost, že odvaha, čest a síla ještě neopustila lidské plémě.
Pokud někdo nenajde řešení, které se doslova samo nabízí, avšak jen tomu, kdo nezapomněl historii, dávno ztracenou v proudu let.
Svět bude potřebovat nového hrdinu, Pána Titánů, který povede zástupy lidí do boje.
Ale kdo se dokáže postavit temnotě, která zastřela náš svět a nabírá na síle každou minutou?
Dokáže vůbec někdo povstat a porazit bytosti, na které se dávno zapomnělo?
Najde se ještě nějaký odvážlivec, schopný čelit bezohledné nenávisti a nezměrné síle dávných pánů světa, kteří měli být jedinými vládci naší reality?
Možná ano.
Existuje jeden muž, který se Titánům už postavil.
A dokázal zvítězit, ale i on už začíná chápat, že sám neuspěje.
Začíná tušit, co se bude muset stát, aby lidstvo mohlo přežít temné události několika posledních let.
Ale kdo bude ochoten mu pomoci?
To by nedokázali říct snad ani samotní bohové, i kdyby stále měli tu moc zasahovat do dění na tomto světě.
Jenže oni už nemají právo k tomu něco říct.
Teď se možná ptáte, jak to všechno vím?
A právě to je velice podstatná otázka.
Odpověď je však přízemně jednoduchá.
Byl jsem u toho.
A co víc, já byl ten, kdo to zapříčinil.
To já a moje domýšlivost jsme odsoudili svět k záhubě.

*****


A člověk vyhnal bohy ze světa!


*****


Úspěch byl na dosah ruky. Stačí ji vztáhnout a chopit se své šance, která se tu rýsuje před nimi jako skvostná hostina, připravená pro účastníky dnešního banketu.
Dva muži ve vznešených róbách, šitých z nejkvalitnějších materiálů a vyšívaných zlatými a stříbrnými nitěmi, pomalu kráčeli dlouhým kaňonem, ohraničovaným z obou stran útesy a skalisky, tyčícími se několik set metrů nad jejich hlavami.
Oba třímali ve svých rukách dlouhé hole, tvořené z jednolitých, pokroucených kusů dřeva, vyhlazených k tvrdosti diamantu způsobem, nad nímž by se musel pozastavit každý, kdo netušil, jaká tajemství může skrývat mocná magie, jež posloužila při výrobě těchto přepychových nástrojů.
Ale pouze jeden z nich ji používal jako oporu, neboť ji k tomu skutečně potřeboval.
Postarší mág s prošedivělými vlasy, vousem, jež mu zakrýval líce a bradu, a podivným, vítězoslavným leskem v pronikavých očích, právě promlouval ke svému společníkovi: „jsme téměř u cíle, můj mladý žáku.”.
Vysoký brunet, nakrátko ostříhaný a s rašícím strništěm na tvářích, mu po chvíli mlčení odpověděl: „nevidím nic, co by tomu nasvědčovalo, mistře.”.
Chvíli bylo ticho, přerušované jen ťukáním holí o kamenný podklad.
„Já vím,” řekl jeho mentor a po kratičkém mlčení dodal. „Ještě máme čas na poslední otázku.”
„Ptám se sám sebe,” začal mladík nejistě, s jiskřičkou strachu v hnědých očích.
Jeho pochyby však po chvíli zmizely, vystřídané odhodláním, s nímž dokončil svou otázku.
„Ve světě bez bohů, kdo převezme jejich místo?”
„To, můj příteli,” odvětil tajemně starší z obou mužů. „To je vskutku zajímavá otázka.”
Hrdě a vzpřímeně zastavili uprostřed pustiny. Prázdná krajina se nevyznačovala ničím zvláštním a působila klidným, avšak bezútěšným dojmem.
Staršímu muži se zajiskřilo v očích, když pozvedl hlavu k nebesům a na chvíli zkameněl jako mramorová socha uprostřed fontány, jež stojí v hlavním městě lidské civilizace.
Chvíle, kterou již tolikrát prožíval v těch nejdivočejších snech, už od těch nejútlejších let, přes rozkvět své mužnosti a síly, až po dnešní probuzení ve stáří, kdy tělo chřadlo, stávalo se slabším a zranitelnějším než kdy dříve, byla tady.
Okamžik, na nějž se připravoval skoro celý svůj život, tak dlouhý, že už nikdo nepamatoval okamžik, kdy jako tříletý nastoupil do chrámové školy, se rozkládal přímo před ním a on už viděl ten ohromný triumf, jež jej čeká.
Přežil všechny, staré mistry, vyučující jej tajemstvím magie a světa, své vrstevníky, s nimiž trávil ty skromné chvilky volného času, a dokonce i několik svých žáků, jimž předal to, co kdysi ti starší a moudřejší předávali jemu samotnému.
A to vše za jediným účelem, který mu byl vepsán do vínku už kdysi dávno. A on si jej začal uvědomovat až nyní. Nyní již věděl, proč mohl žít tak dlouho a strávit nesčetné roky pozorováním. Sledováním toho, jak všichni, které znal, chřadnou, slábnou, stávají se bezmocnými a propadají se do temných propastí smrti, kam jednoho dne musí odejít všichni.
Chápal, že jeho osudem byl tento okamžik, právě tady a teď se naplnil jeho účel, pro nějž byl stvořen. A on konečně dojde klidu. Konečně bude moci spočinout a někde v ústraní vyčkat na příchod té, jež nemá jméno, podobu ani hlas, avšak všem se představí, ukáže v celé své kráse a řekne jim pár slov, aby dodala klid jejich zhasínající duši.
Ano, tady je jeho předurčení, čekající na něj celé ty předlouhé roky.
Nyní to věděl.
Obyčejný kámen, ležící na zemi, se začal lehce třást.
„Je čas,” řekl mág.

*****


Hle, největší triumf lidstva!


*****


Obrovská vlna energie se uvolnila a vytryskla k nebi, stejně tak do širého prostoru a provalila se kolem nich jako záplava.
Ohromnou rychlostí zmizela v dáli a pokračovala ve své trase, zapuzujíc všechny znaky božského vlivu a osvobozujíc lidstvo od nechtěné nadvlády.
Mocná magie ničila i sebemenší náznaky toho, že kdysi vládlo něco jiného než jeho vlastní pokolení.
Myšlenky staršího mága teď byly zcela jasné a radostné.
„Tak odcházejí největší otrokáři na tomto světě,” prolétlo mu hlavou, zatímco vítězství mu protékalo celým tělem a naplňovalo jej podivnou energií a silou, která byla až nečekaná, obzvláště vzhledem k tomu, že před chvílí dokončil zaklínadlo, jež jej mělo stát téměř veškeré síly, jimiž jeho stařecké, chřadnoucí a stále slábnoucí tělo disponovalo.
Nyní se ale opět cítil živý, tak živý jako nikdy jindy. Živější, než si vůbec pamatoval, že by kdy byl.
„Ano, takhle chutná svoboda,” zašeptal vítězoslavně sám pro sebe.
Věděl, že mladík, který stál vedle něj a hlasitě oddechoval po namáhavém kouzle, právě prožívá to samé, čím nyní prochází on. Doslova cítil, jak se tenhle triumf otírá o ně oba a dává jim jasně a zřetelně na vědomí, že právě tady, na tomto liduprázdném místě, udělali největší krok v historii celého lidstva. Přestali být otroky a stali se svobodnými lidmi, kteří mohou žít své vlastní životy přesně tak, jak si vždy představovali.
Bytostmi, jež mohou být milé jeden k druhému ze své vlastní vůle, nikoli ze strachu z božského trestu.
Svobodnými, nezávislými a mocnými entitami, jež jednají tak či onak jen z vlastních pohnutek, ne proto, že to tak chtějí bohové.
Konečně, po několika tisících let, byli skutečně lidmi, přesně takovými, jakými museli být zamýšleni už na úsvitu věků, kdy svět povstal z nicoty.
Přestali se krčit ve stínu mocných bytostí a začali konečně volně dýchat, když ovládli to, co bylo po právu jejich.
Stali se pány vlastního osudu.
Nebo se jimi stanou již brzy, až se všichni dozvědí, co udělali. Až si všichni uvědomí důsledky jejich činu a pochopí, že to vše bylo pro dobro lidstva.
„Pro dobro lidstva,” zamumlal prošedivělý mág, stále ještě rozechvíván silnými emocemi, které nyní ovládly celou jeho bytost. „Svět je zase o něco lepším místem!”
Otřesy země, vyvolané koncentrovanou mocí, pomalu odeznívaly.
Vítězství bylo jejich.
Nebo snad ne?
Půda pod jejich nohama se počala třást a pomalu praskat, jak se cosi, co bylo skryté hluboko pod povrchem již předlouhá staletí, dralo ven. Jako rostlina, jež taktéž směřuje ven ze země a natahuje se ke slunečním paprskům, aby si vychutnala jejich laskající dotyk.
„Co se to děje?” ptali se zděšeně sami sebe.
Najednou se několik puklin spojilo v jednu a v místě jejich střetu vystoupil vstup do samotného nitra země, se vší majestátností a krásou dávno zapomenuté civilizace.
Pak nastalo děsivé ticho.
Co se může skrývat uvnitř?
Dávná civilizace?
Její ruiny?
Prastarý chrám, dávno ztracený v neúprosném toku času?
Či snad palác, který kdysi vystavěli jejich předci, aby staří vládci dávno zapomenuté kultury měli kde přebývat?
„Co se to stalo, mistře?” otázal se mladík.
Starý mág otevřel ústa k odpovědi, kterou však již nikdy nevyslovil.
Zlověstné vrčení, jež se ozvalo z ruin, protrhlo ticho místo něj. Stoupalo a klesalo v hrozivých tónech, zanechávajíc po sobě jen strach a nejistotu.
Smazávajíc vše krásné, co jim ještě před chvílí naplňovalo celou mysl a prostupovalo jejich tělem až do morku kostí.
Zůstával jen děs a neklid v jejich srdcích, to když jim jejich vítězství unikalo mezi prsty jako kluzká ryba v horské bystřině, jež hbitě přeskakuje mezi kameny a stéká až k úbočí svahů, kde se změní v pomalý, líně plynoucí veletok a získá sílu na úkor své někdejší hbitosti.
„Měli bychom zmizet,” problesklo hlavou mladého bruneta.
Nyní jim již muselo být jasné, co skrývá tajemná stavba před nimi.
Museli tušit, co spí v tmavých zákoutích, kam sluneční paprsky již neproniknou.
Smrt!

*****


Jenže něco staršího než člověk povstalo!


*****

Načítám data ...
Nahoru