Nejde to zcela ideálně, pomyslel si Diego, ale jde to přesně tak, jak jsem předpokládal.
Ráno, ovšem ještě pod příkrovem tmy (nechtěl být viděn příslušníky Starého tábora), vyrazil k novému ležení Leeových mužů. Mráz byl krutý - dalo se očekávat, že vodou naplněný příkop vnějšího opevnění Starého hradu brzy zamrzne a bude možné přes něj přejít, tudíž nebude k obraně nakonec nijak platný. Naproti tomu ovzduší bylo jedovaté - všude, kde bydleli lidé, pálilo se dřevo, které bylo kvůli nedostatku často mokré, plesnivé a ztrouchnivělé. Prošel kolem vstupu do skřetí země - nyní opevněného kamennou hradbou - až k novotáborské bráně. Zbroj bandity zaručila, že ho žoldáci na místě neodstřelili, ale když přišel blíže a oni poznali, že příchozí je cizincem, pochopitelně ho - a Diego se nijak nebránil - ihned zajali.
Nyní měl být předveden před samotného velitele Leeho. Cestou do velitelské poloopevněné chatrče jen žasnul nad otrhanými stany a mizernými polozemnicemi novotáborských. Na hradě si i ten nejmizernější kopáč žil lépe (a to už ani tam to za mnoho nestálo, jak Diego stihl během své krátké návštěvy zpozorovat).
„Ale vždyť já vím, kdo jsi!” vyvalil Lee oči. „Ty jsi Diego, velitel stínů Starého tábora, že?!”
„Tak tak, generále,” odpověděl Diego.
„A co tady děláš ve zbroji bandity!? Očekával bych, že teď budeš jeden z těch vysoce postavených na hradě a budeš využívat toho, že jsi na momentálně nejbezpečnějším místě pod Bariérou.”
„Nikdy jsem nepatřil mezi ty, kteří si užívali přepychu, veliteli.”
„Jestli nechceš přepych, pak jsi na správném místě,” tiše se ozval Leeův zahořklý hlas. „Proto jsi k nám přišel? Hněvalo tě, že jsi v bezpečí, zatímco jiní tady pojídají kořeny? Nebo jsi snad měl jiný důvod?”
„Měl. Generále, zatímco my tu hovoříme, skřeti chystají útok, to určitě víte sám. Apeloval jsem na Thoruse, současného velitele starotáborských, aby otevřel brány vám a také sektářům - aby byli lidé připraveni čelit skřetí hrozbě. Neposlouchal mě. Tak jsem odešel.”
„A šel jsi sem. Chceš tím něco dokázat? Předpokládám, že ano. Když utečeš z tábora, je to dezerce. Když přijdeš sem, je to zrada. To se nedá udělat bez řádného důvodu. A mě teď zajímá, do jaké míry vlastně chceš svůj bývalý tábor zradit.”
„Rozumím vám, veliteli. A máte pravdu, jsem připraven vám říci vše, co budu moci. Ale mohu zase já očekávat, že mě hned potom nevrhnete do žaláře, nebo dokonce nepopravíte?”
„Nemám ve zvyku popravovat ty, kteří pomohou zachránit můj život a život mých lidí. Málem bych uvažoval i o tom, že z tebe udělám člena tábora, kdyby se jen za tebe mohl někdo zaručit...”
„Někdo, kdo by se mohl zaručit? Já bych o někom takovém věděl - je zde u vás Gorn?”
„Gorn? Momentálně je společně s několika dalšími žoldáky v lesním táboře banditů - dříve sídlili u Trolího kaňonu. Chceme s nimi vyjednat spojenectví.”
„Jsem přesvědčen, že Gorn by se za mě zaručil.”
„Počkáme si tedy na něj. Než přijde, tak mi zatím povíš vše, co víš o Starém táboře.”
Diego začal Leeovi vyprávět. Byl před nesnadným úkolem - musel působit jako někdo, kdo poměry ve Starém táboře zná. Ale on je neznal, za poslední týdny, kdy došlo k tolika převratům, byl v táboře jen jediný krátký, a to včerejší, večer. Dozvěděl se jen ty nejzákladnější informace. A přesně tyto musel veliteli novotáborských zamlčet, aby oddálil krveprolití a pokusil se vést lidi k dohodě. Naštěstí mohl využít toho, co mu předchozí noci vyprávěl Gilbert - zatěžoval tedy generála dlouhými a nepříliš podstatnými (navíc často ještě svými smyšlenými) detaily o svržení Gomezova režimu. Když se pomalu dostal k charakteristice nového uspořádání tábora - k novému rozestavení hradeb, ale také výzbroji a počtu lidí ve zbrani, vstoupil do velitelské budovy žoldák Torlof se cvičitelem Cordem a Gornem po boku. Gorn jen zíral, když Diega spatřil.
„Torlofe. Gorne. Jak jste pořídili? Můžeme s nimi počítat?” přerušil Lee Diegovu promluvu, jen co je viděl vejít.
„Asi příliš ne, veliteli. Mají totiž nového vůdce...” odpověděl sklesle Torlof. „Můžeme být rádi, že nás nechal odejít - rozhodně bylo dobré rozhodnutí mi po bok dát už na první pohled nebezpečné bojovníky - Gorna a Corda.”
„Jakého mají nového vůdce?” ptal se ihned zneklidněně Lee.
„Ravena?” přidal se Diego?
„Ne, toho ne. Je to horší,” odpověděl Torlof hlasem věštícím špatné zprávy. „Gomeze.”
„On přežil to shození s palisády?” podivil se Lee a pohlédl na Diega.
„Ano. Hodili ho přes palisádu a Ravena za ním. Jelikož byl tehdy deštivý podzim, spadli do bahna a přežili.”
„Hmm, co ten blázen může chtít?” přemýšlel rozrušený Lee. „Čeho chce dosáhnout? Blázen. Naprostý blázen! Torlofe? Co mi ještě můžeš říct?”
„Šli jsme lesem - po okrajích to ještě les byl, ale tam, kde dneska bandité sídlí, je mýtina. Stromy slouží ohromné kůly pro neohrabanou palisádu. Nakonec nás vpustili do tábora, ale celou dobu si nás velmi dobře hlídali. Všichni byli zjevně hladoví a snad i zesláblí - asi by se nejednalo o příliš silné spojence - ale na to, abychom něco zkoušeli, jich bylo hodně. Bydleli v chatrných stanech, Gomez měl jeden trochu pevnější a větší. Zavedli nás dovnitř a nechali mluvit. Tak jsme přednesli naše návrhy, s Gomezem ale nebyla příliš řeč. Tedy, on nám také přednesl své podmínky, vyžadoval místo pro své lidi v našem táboře a chtěl být jmenován velitelem - tedy převzít tvoje místo, Lee. Je to doopravdy blázen. Vůbec si neuvědomoval, v jaké je pozici, když toto žádal. A s tou hrstkou mužů chce útočit na Starý tábor, mimochodem. Blázen.”
„Asi se při tom pádu přes palisádu uhodil do hlavy,” dodal Gorn.
„Nepřekvapí,” zamyslel se Lee, „že se v naší situaci někdo zblázní. Vždyť jsme zažili mnoho trestanců, kteří zešíleli jen proto, že měli strávit celý život pod Bariérou. A teď se tato Bariéra zužuje, ukrajuje nám den po dni života, je jako smyčka stahující se kolem našich krků. Jen si vezměte, kolik lidí u nás to neuneslo. Je to jen čekání na smrt - příliš rychlé i příliš pomalé.
Jenže tenhle blázen se dostal do čela přeci jen významné skupiny lidí - a zjevně je nebezpečný, když si pohrává s myšlenkou útoku na Starý tábor. Co s ním budeme dělat? Zlikvidovat ho? Měli bychom na to dost sil, ale nemůžeme si dovolit žádné ztráty.”
„Bohužel ho nemůžeme sejmout odděleně: myslím tak, že bychom provedli atentát a doufali, že bez Gomeze se k nám bandité přidají,” poznamenal k tomu Cord. „Když jsme na jeho podmínky nepřistoupili, měli jsme dost problémů, aby nás vůbec pustil ven. Málem došlo na nože. Nevím, zda nás k sobě znovu pustí.”
„Co s tím? Co s tím?” přemítal Lee.
Tu se znovu ozval Diego se slovy: „Možná bych měl nápad - ale bylo by potřeba, aby mi bandité poskytli slyšení u Gomeze. Já možná totiž tuším, o co Gomezovi v posledku jde. Neříkám, že není šílený - ale možná není šílený tolik. Dlouho jsem ho znal a myslím si, že si moc dobře uvědomuje, co se děje, když se smršťuje Bariéra. Pokud si to neuvědomoval dříve, jak se ostatně zdá, je dost možné, že pád z palisády mu, takříkajíc, rozsvítil v hlavě.”
„Zníš sebejistě, Diego,” řekl zamyšleně Lee po Diegově horlivém projevu. „Co si tedy o Gomezovi myslíš?”
„Domnívám se - a skutečně, pouze se domnívám a ruku do ohně bych za to nedal -, že Gomez je už smířený s tím, že jistě zemře.” (Diego v tu chvíli zaznamenal, jak se po něm všichni v místnosti ohlédli. Slova „jistě zemře” se skrze Gomeze měla vztahovat i na všechny ostatní a brát tak jakýkoli smysl veškerému snažení se pod Bariérou. Proto měla takovou sílu.) „A tedy - řekl bych, že soustředí své všechny síly na jediné, na pomstu Bartholovi. To má být asi poslední úděl v jeho životě.”
„Každý si musíme narychlo dodávat úděly,” poznamenal Torlof.
„To musíme,” souhlasil Lee. „Ale zatímco někteří se snaží bránit životy jiných, někteří sledují pouze vlastní zájmy. Někteří se zkrátka nezmění.
Ale pověz mi, Diego, můžeme ti důvěřovat? Co když jsi s Gomezem nějak spolčený?”
„Rozumím tomu, jestliže mi nevěříte. Chtěl jste ovšem někoho z tábora, kdo by se za mě zaručil. Jak jsem řekl - Gorn se zaručí.”
Přičemž Gorn ihned souhlasil: „Veliteli, Diegovi můžeme věřit. Nemusí pro něj možná mluvit to, že byl náčelníkem Stínů, ale jeho pozice ve Starém táboře byla jinak dost vrtkavá. S mágy byl rozhádaný, často měl problémy i s Gomezem. A že by mu byl dříve nějak loajální - sám víte, že to se říct nedá. Kolikrát se díky jeho zásahu dostaly do našich rukou různé dopisy mezi Starým dolem a táborem. A co víc, nejednou díky němu přežilo i pár našich lidí, vlastně já sám mu vděčím za život. A to tehdy byla o tolik klidnější situace! Tehdy si člověk nemusel vybírat, dnes musí. A Diego si zjevně vybral.”
„Hmm,” Lee se zamyslel. „Možná. Co tomu říkáš ty, Torlofe?”
„Nevím, Lee. Pořád: můžeme Stínovi věřit? A můžeme zrovna jemu věřit, jde-li o Gomeze?”
„Kdo je dnes Gomez? Vyhoštěnec ze Starého tábora a náčelník nejprašivější tlupy, kterou tady v kolonii najdeme,” začal se Diego hájit. „Jestliže před tím nestálo za to mu pochlebovat, pak dnes už to má smysl leda pro blázna, který se chce nechat zabít.”
„Hmm, možná máš pravdu, Torlofe, že nemůžeme věřit Stínovi,” přemítal nahlas Lee, „ale můžeme věřit vůbec někomu? Snaha vzdorovat osudu nás v táboře příliš nepojí, rozhodně ne tak, jak by měla: kolikrát to tu musím udržovat pohromadě jen hrubou silou. Leckdo se rozhodne ukončit svůj život, jiní prostě čekají na smrt, další odhodí veškerý smysl pro řád a spolupráci - proč by něco dělali, když stejně zemřou? Všichni, do jednoho remcají na to, jak nás vedu a někteří dokonce mě chtějí nahradit. Možná, že nakonec mohu věřit více tomuto Stínovi, který sem přišel vlastně žádat o azyl a nabídl svou pomoc. Svěřit mu tolik důvěry, abych ho poslal za Gomezem ve jménu našeho tábora, je nepochybně risk. Ale risk stejně velký, jako kdybych stejné množství důvěry svěřil komukoli zde v táboře. A v Diegově případě se ten risk může velice vyplatit.”
„Nebudete litovat, generále,” usmál se Diego a v jeho hlase nešlo neslyšet radost a úlevu. „Teď mi jen ale povězte, co po Gomezovi vlastně budeme chtít.”
„Nuže, Diego, dosud jsi ty mluvil. Nyní bych měl promluvit já,” pověděl Lee. „Naším záměrem je dobýt Starý tábor za cenu co nejmenších ztrát na obou stranách a k tomu, abychom toto provedli, jsme vypracovali snadný, ale účinný plán. Swiney, náš důlní inženýr vypočítal trasu tunelu, která nás zavede přímo do Starého hradu. Rudaři teď pracují ve dne, v noci, aby tento tunel prokopali - a už nám, dle propočtů nechybí mnoho...”
„Ze vší té vykopané hmoty jsme také postavili mimořádný obranný val, který nás chrání před napadením ze západu,” pousmál se Torlof.
„Tak tak,” jal se slova opět Lee. „Nuže a co potřebujeme na Gomezovi - jednak jistotu, že nám nebude dělat problémy, to je první věc. Druhá věc: zařídit jeho asistenci při našem útoku na hrad. Sám chce zaútočit - nuže, ať jeho muži zaútočí přímo a odlákají pozornost starotáborských, zatímco my se objevíme nečekaně uprostřed hradu a budeme mít mnohem méně práce s probitím se k Thorusovi, co by vůdci Starého tábora. V žádném případě nehodlám trpět Gomezovy bandity zde, v našem současném ležení. Dobudeme-li ale hrad, nemám problém podělit se o něj s Gomezem a jeho muži, kteří přežijí bitvu. Nebude-li si ale chtít rudobaron ovšem opět uzurpovat svůj starý trůn.
Rozumíš tedy, Diego, co od tebe chci? Mé požadavky na Gomeze nejsou malé, ale podle toho, jak jsi tu dnes mluvil, soudím, že tušíš, jak na něj zapůsobit a přesvědčit ho, aby na ně přistoupil.”
Diego v tu chvíli přemýšlel: Celou dobu chtěl jen odvrátit bitvu a přimět všechny lidi v kolonii k dohodě. Ale Leeův plán ho jistým způsobem fascinoval. Skutečně, když se zaútočí na Starý tábor takto, padne nejeden bojovník, ale stále to nebude oběť neúnosná. A je to plán rozhodně uskutečnitelnější, než veškerá snaha o absolutní příměří.
Byl téměř rozhodnut pomoci Leeovi ve všem, pomoci mu uskutečnit jeho plán útoku. A to nyní znamenalo uspět na jednání s Gomezem.
„Rozumím tomu velmi dobře, generále. A jsem odhodlán vše splnit. Nesmíme ztrácet čas. Měl bych se za Gomezem vypravit co nejdříve.”