„Moc dlouho jsme se na pevnině neohřáli co ?“ promluvil do ticha na lodi Gorn. Nikomu ale nebylo do řeči. Všichni jsme byli unaveni z minulé plavby a teď jsme museli podstoupit stejnou cestu, opět jsme pluli do neznáma. Nikdo nevěděl co nás v Jharkendaru čeká. Dokonce to nevěděl ani Vatras. "Už si tam někdy byl ?“ ptal jsem se ho. "Ne ještě ne. Podle toho, co posílal Saturas po svých poslech, nebyl tam kromě původních obyvatel a těch co přišli z kolonie nikdo z Khorinisu a ani z pevniny. Pro vás co jste byli v kolonii to tam bude asi nebezpečné víc jak pro mě nebo pro Jorgena.“ Naznačil mi Vatras, že mi z kolonie nebudeme vítáni. "To asi jo, ale já tam musím.“ Povzdechl jsem si. "Pověz mi, co vůbec od Saturase potřebuješ ?“ Zeptal se po chvíli Vatras. "Nevím, jestli bych ti to měl říkat. Víš, možná bys tomu nerozuměl. Prostě nejlepší bude, když vám to řeknu až bude čas. Možná že na to přijdeš sám. Ale teď bych měl jít nahoru za kapitánem. Promiň." Ukončil jsem rozhovor a šel za Jorgenem. "Tak co ? Jak dlouho ještě pojedeme kapitáne ?" Zeptal jsem se ho. "Počítám ještě tak dva dny. Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak je Khorinis od Vengardu vzdálenej. Ve Vengardu byla docela hustá atmosféra co ?" Odpověděl Jorgena. "Jo, to jo. Skřeti jsou blízko, ale dokud žije Vatras, neměli by jsme se ničeho bát. A to mě nejvíc žere. Beliar má moc poskoků po celé Myrtaně. Bojím se, že nedokážu Vatrase ochránit." Řekl jsem a jorgena mě poplácal po rameni. "Neboj se. My ti pomůžeme. Samozřejmě že nenecháme Vatrase napospas." Řekl. "Díky Jorgene. Je mi líto že si skončil takhle. Mohl jsem tě nechat v klidu v klášteře. O ničem bys neměl ani potuchu." Řekl jsem, i když jsem věděl, že by Jorgena za snězení klobás pro novice čekal tvrdý trest. "Jo. Někdy si to taky říkám. Na druhou stranu, bez tebe bych nic podobnýho nezažil a za to sem ti vděčnej." Ubezpečil mě Jorgen, že jsem neudělal špatně, když jsem ho s sebou vzal. Povídali jsme si dlouho o tom, co jsme dělali před tím, než jsme se potkali. Je jasný že mě Jorgen svými povídkami o plavbách netrumfnul. Když jsem mu povídal co se dělo v Kolonii, byl napjatý, jako bych mu povídal nějakou báchorku na dobrou noc. Vítr nefoukal a příštích pár hodin jsme jeli stejným směrem, tak se nemusel starat o kormidlo. Pak nastal večer, a mi dva jsme odešli do podpalubí na večeři. Jídlo z města bylo daleko lepší než to z Khorinisu. Žádní mrchožrouti, ale pravé vepřové a telecí pečínky. Pivo se taky nedá srovnávat s těma Khorindskýma patokama.

Po dlouhé době jsme jedli něco přádnýho. Napjatost se uvolnila. Všichni jsme brzo usnuli. Měl jsem po několika dnech konečně jiný sen než ten z mládí. Nicméně byla to jeden z mých zlých snů, takže nic moc změna. Byl jsem v jakési kamenné místnosti. Poznal jsem ji. Byla to jedna komnata na hradě v kolonii. Kdysi seděl na trůnu Gomez. Teď byl trůn obsazen Garondem, velitelem paladinů a výpravy do kolonie po pádu bariéry. Bavil jsem se s jedním z jeho mužů, s Oricem. "Proč pořád Garonda pozoruješ ?" zeptal jsem se Orica, ale ten hlas, který ze mě vycházel, nebyl zrovna můj. Byl to hlas Parcivala, dalšího Garondova muže. V tom snu se mi naskytl pohled z Parcivalových očí ! "Nevím. Mám takovej… pocit, víš ? Jakoby se mu mělo něco stát. Taková intuice nebo něco takovýho." odpověděl Oric. "Myslím, že dneska nepudu spát." Dodal. "Měl by ses vyspat. Už seš dva dny na nohou. Neboj já se o něj postarám." uklidňoval ho Parcival. Oric vypadal strhaně. Nedivím se, protože jsem v kolonii ještě za bariéry spal asi pět nocí. Trochu nepoměr, když jsem tam byl asi dva týdny. Ale zpátky ke snu: "Máš pravdu, už sem trochu utahanej. Du si lehnout. Když tak mě vzbuď." Parcival sledoval Oricův odchod. Pak odešli i osobní strážci Garonda. Ten zůstal sedět na trůnu. "Nemusíš tu se mnou být Parcivale." oslovil mě, teda Parcival, ale to je jedno. "Nejsem unavený, pane. Mimoto, mám tu ještě nějakou práci." Řekl Parcival. "No dobře, jak chceš. Zbylo nějaké víno ? Docela mi vyprahlo. Je to dlouho co jsem naposled pil." Garond se zvedl a odešel ke stolu s jídlem a vínem. Parcival stál na místě. Pak se stalo něco co mě i v myšlenkách neuvěřitelně překvapilo. Když byl Garond k Parcivalovi otočen zády, vytáhl Parcival potichu z opasku dýku, připlížil se zezadu ke Garondovi, zakryl mu pusu rukou a bodl mu dýku do krku ! Všude stříkala krev a Garond sebou jenom cukal. Po chvíli ale přestal. Byl mrtvý ! Parcival posadil mrtvého Garonda na trůn. Do komnaty ale přišel jeden z Garondových strážců. Parcival se k němu ihned přihnal a dýku mu vrazil do hrdla. Pak otevřel okno a vyhodil jím zabitého strážce mezi skřety, kteří pod ním měly tábor. Ti ho vzaly a hodili do řeky. Parcival se rozhlédl po komnatě a pak pomalu odešel do horních pokojů, kde měli paladinové noclehárnu. Lehl si na postel, zavřel oči a v tu chvíli jsem se já probudil. Byla ještě noc. Nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Vyšel jsem na palubu, protože bych už neusnul. Na palubě jsem potkal Vatrase. "Taky nemůžeš usnout ?" zeptal se mě. "Popravdě řečeno jsem už usnul, ale vzbudil mě sen. Zlý sen." Odpověděl jsem. "Chceš si o tom promluvit ?" Zeptal se ustaraně Vatras. "Nevím co to bylo. Víš, v kolonii na hradě jsou teď paladinové. Většinu z nich znám. Hlavně s jedním jsem se docela přátelil. Jmenoval se Oric. Spolu s dalším paladinem, Parcivalem, střežil Garonda. To je velitel výpravy do kolonie po pádu bariéry. Zdálo se mi, že jsem Parcival. No, viděl jsem z pohledu jeho očí. Prostě se mi zdálo jak jsem… teda jak Parcival zabil Garonda. Nechápu to. Proč se mi to zdálo ?" Vysvětlil jsem a Vatras se zamyslel. "Myslím, že to nebyl sen. Myslím, že to byla nějaká vize toho, co se stane. Parcival nejspíš dlouho sloužil Beliarovi. V horším případě se Beliar převtělil do jeho kůže nebo teprve převtělí. Pokud se tak stane, Parcival si tu vraždu nebude druhý den pamatovat. My ale nemáme namířeno do kolonie. Musíme najít Saturase. Musíme na Jharkendar. Ten je na druhé straně ostrova. Nemůžeme se tam dostat po vodě. Je skrytý. Musíme najít jiný způsob. Nelam si tím, co jsi viděl hlavu. Vím, neměl jsem ti říkat o tom, že by to mohla být vize, ale nevím jistě jestli je to možné. Musely byste být s Beliarem nějak spojeni. Zatím na to nemáme čas. Přestaň na to myslet a radši se vyspi." Řekl na konec. Copak jsem ale mohl spát ?

Do rána jsem ležel na posteli a díval se do stropu. Musel jsem pořád myslet na Garonda. Najednou jsem uslyšel dunivé zvuky. Někdo šel po palubě, ale strašně dupal. Bylo tam víc lidí. Vyšel jsem tedy z kajuty a uviděl působitele hluku. Na palubu se nalodili banditi. "To je on !" Zařval jeden z nich. Dva banditi nejblíž u mě se na mě vrhli. Chtěl jsem vytasit meč, ale jeden z nich mě srazil k zemi. Uhodil jsem se obličejem o dřevěnou palubu tak, že v tom místě praskla. Pak mi ten bandita dal ruce za záda. Myslím, že mi vykloubil pravou ruku. Zakřičel jsem bolestí. "Vatrasi ! Diego ! Kde jste všichni" Kouknul jsem se směrem k vchodu do podpalubí. Vycházel z něj zelený kouř. Pak z něj vyšla zahalená postava. "Tvé přátelé by teď nevzbudila ani rána z děla chlapče !" Zachraptěla postava. Zřejmě tam vypustila něco uspávacího. Sama dýchala přes šátek. "Vemte ho do tábora !" poručil zahalenec banditům. "Teď se trochu projdeš, Vyvolený !" Pak mě jeden z banditů udeřil do hlavy a já ztratil vědomí.