Thorus stál u dlouhého stolu, pokrytého stohy papírů, map, a jiných rozličných druhů dokumentace. Nebylo divu, byl totiž v domě pravděpodobně nejmocnějšího tvora celé Myrtany, tedy, co se týče počtu podřízených osob. Stál v pracovní místnosti nejvyššího vůdce skřetů, guvernéra Faringu, vznešené bílé kůže, tatíčka vykupitele, paže Beliárovy, samozvaného a velkolepého Kana (to je jen několik titulů, jimiž se velebně ověnčil, na další, kterých bylo opravdu nesčetně, si už bohužel nemohu vzpomenout, a myslím, že ani Thorus si jiné nevybavoval ), orka, jenž si, ač by to nikdy nepřiznal, oblíbil a osvojil mnoho věcí, které vymyslelo lidské plémě.

Dalo by se říct, že byl, soudě podle skřetích měřítek až nadpřirozeně pokrokový. Problém však byl, že to, co přejal od lidí, tak trošku opepřil krutostí, domýšlivostí a sveřepou vypočítavostí, jež byla orkům jeho typu více než vlastní. Z toho, co si asi nejvíce oblíbil, byly tituly, měl totiž rád, když mohl vystupovat s tolika přídomky, jejichž smysl a opodstatnění však nikdy příliš nepochopil, a až chorobná láska k vykonstruovaně přesné dokumentaci. Papírování a řád byly věci, které považoval za nejdůležitější.

Jeho vášeň ke každé maličkosti, která se dala zaznamenat na pergamen byla známa nejen mezi orky. Vědělo se o něm také, že ač působí navenek klidně, skrývá se v něm doutnající sopka. Nutno dodat, že když vybuchl, padaly hlavy. Bylo jedno čí. U popravy však vždy seděl písař, či dokonce, pokud se jednalo o popravu důležitou, notář, který vše důkladně a hlavně přehledně sepsal (takovíto ”sepisovači” byli většinou vzdělaní příslušníci lidského rodu, kteří ve svých, nasilím přidělených pracích příliš dlouho nevydrželi, často se stali další složkou mezi papíry poprav, které sami dříve sepisovali, jak prozaické, že).Všechny dokumenty pak putovaly do bedlivě střeženého Kanova archivu, který pro tento účel nechala ona hlava orkské armády zřídit.

Tak tedy tento vznešený ork, který patřil k šamanské rase bílých orků, kterým rebelové říkali ”bělokožci,” držel v ruce listinu s pečetí Xardasovou, a pozorně ji studoval, přičemž si chvílemi pobouřeně odfrkl, a jak se blížil ke konci pověřovací listiny, tak sem tam i vztekle zabručel (nebo vlastně zavrčel, moje chyba, orkové mají trochu jiné hrdlo než my, lidé).

”Co to má znamenat?” vykřikl pobouřeně.

Thorus obrátil oči v sloup, tohle se dalo čekat. Nasadil naprosto kamenný, neproniknutelný, či dokonce až tupý výraz, a odpověděl slovem, které se mu v podobných situacích mnohokrát osvědčilo: ”Pane?”

”Nekoukej na mě jak kretén, Thorusi!” přestal se už Kan ovládat.

”Nevím, ó vznešená paže Beliarova, onu listinu jsem nečetl, jistě jste si ráčil všimnout, že pečeť nebyla přelomena,” odpověděl klidně Thorus.

Nemohl se ubránit tomu, aby v jeho hlase nezazněl slabý podtón sarkasmu, přetěžce drženého na uzdě. Tohle ho unavovalo a zdržovalo. Xardas mu uložil mnoho těžké práce, kterou však, pod vidinou pomsty bezejmennému a velení nad všemi orky, nemohl nepřijmout. Neměl čas. Musel začít. Proč ten hysterický patolízal tak ulítává na všem, co je dáno jasně a bez okolků černé na bílém, když pak není schopen splnit příkaz, který splňuje všechny normy jím tak milované? To jen dokazovalo, že v něm přece jen zůstal kousek orkské pýchy, který se nyní, po letech lenošení znovu vydral na povrch.

”Nekecej kraviny! Určitě si s obsahem tohohle... cáru obeznámen! Pokud ti ten zpropadenej nekromancer její obsah neřek sám, tak sis ji určitě přečet, dobře vím, že se s pomocí zapálené svíčky a trochy horkého vosku dá pečeť zase vrátit do původního stavu!” prudce se nadechl, a než stačil žoldák, kterého to už začínalo opravdu dopalovat, pokračoval ve vzteklé mluvě.

”Tak abys věděl, já nepřenechám svůj úřad a pravomoce tobě jenom proto, že mi to nějakej slepej vandrák z těch posranejch hor napsal na kus papíru!”

Thorus se zprudka nadechl, tak tohle už bylo moc! Co si ten bělokožec vůbec myslí? Právě urazil někoho, kdo má jasnější zrak než kdokoli jiný, a nebojí se jednat, když je tomu třeba, za což si ho žoldák nesmírně vážil. Ohnivá slova se mu prudce drala na jazyk, pálila ho v ůstech jeho rozžhavená želízka v kovářské výhni.

”Ty...jeden,” vydral ze sebe, náhle však díky přirozenému instinktu válečníka vytušil, že kdosi, nebo cosi ho přímo za ním sleduje. Pohlédl na Kana, který by, kdyby to u něj bylo možné, zbledl strachy a vztekem. Thorus se otočil. Přímo za ním stál Xardas!

Kan nechápavě otevřel ústa, což možná díky zápachu, který Thorus ucítil, nebyl ten nejlepší nápad.
I on se však rychle štípl do ruky, jestli se mu to nezdá. Jak se sem dostal? Vždyť všechny teleportační kameny má ten ”hrdina,” nebo ne? Jeho otázku ale zodpověděl Kan, když nadmíru vyděšeně vykřikl: ”Jak jsi to udělal?”

Přešel ke Xardasovi, rozmáchl se, a uštědřil mu políček. Jeho ruka však prolétla vzduchem, přičemž ji ve chvíli, kdy prošla místem, kde se nacházela nekromancerova hlava, pokrylo úžasně barevné světlo. Mágův obraz se náhle jakoby roztříštil, místností proběhl záblesk oslnivého světla, a Xardas byl pryč. Thurus se poškrábal na bradě. Co to u všech démonů mělo znamenat? Kan dosedl zdrceně na židli ze zvláštní, velmi drahocenné myrtanského dubu, rostoucí poblíž Montery a Trelisu. Oči měl rozšířené strachem. Tíše si mumlal a hleděl do prázdna. Náhle se vedle Thoruse opět objevil Xardas, tedy jeho světelný obraz. K ničemu se však prozatím neměl, ani Kan nevypadal, že by se hnal do nějakých smysluplných hovorů, a tak se Thorus rozhodl prolomit ticho.

”Eeh, jak jsi to udělal?”

”Rozložil světlo,” řekl Kan nepřítomně.

”Ano, je to vskutku tak,” pravil Xardasův obraz.

Rty se pohybovaly stejně, jako u kteréhokoli člověka, vše bylo naprosto dokonalé, tedy pokud jste se nepodívali z boku, nebo zezadu. Hlas však zněl jakoby z velké dálky, a aby ne, když nekromancer promlouval až ze své věže z odlehlého Nordmaru.

”Přesto bych však Kanovu poznámku rád doplnil, protože se nejednalo pouze o rozklad světla samotného. Většina učenců tohoto světa ví, že světlo se skládá z několika základních barev spektra; zelené, žluté, oranžové, červené a fialové, jež dohromady dávají jasné a čiré světlo, jaké známe. Za pomoci kouzla či jistých druhů zrcátek a skleněných nástrojů se dá paprsek rozložit na již zmiňované barevné spektrum.”

”Ale co třeba černá, nebo hnědá?”, nechápal Thorus.

”Odstíny, které ve spektru nenalezneme lze získat kombinací vybraných barev, které jsou ve spektru k dispozici. Nemusím snad příliš vysvětlovat jak je, byť s pomocí všelijakých zaklínadel a svitků neuvěřitelně těžké vytvořit souvislý a jasný obraz, který navíc vypadá úplně stejně jako jeho předloha, nehledě na to jej ještě přenést na vzálenost mnoha kilometrů, pohybovat mu ústy, a ještě také přenášet hlas, což je neméně složité, jako vyvolání odrazu samotného. Z toho je pochopitelné, že jsem pravděpodobně jediný mág v historii, kterému se všechny tyto úkony podařily s dokonalým úspěchem, a ještě ke všemu naráz.”
Thorus s ulehčením přikývl. To mu stačilo, byla to prostě magie, myslel si to už předtím, ale nebyl si tak úplně jistý, tím, že mu byly jeho domněnky potvrzeny, se značně uklidnil. Vždy byl radši, když věděl o co jde. Mohl pak vše posuzovat s nadhledem a s jistotou. Co na tom, že to kouzlo bylo složité, až se toho vůdce orků lekl. Věděl, že Xardas je mocný, a tímhle jen jeho obdiv a úcta k nekromancerovi vzrostly. Což se dalo říct i o Kanovi, který se nyní na židli rozklepal strachy. Xardasův světelný obraz pohlédl na tatíčka vykupitele, a rádoby vyrovnaným hlasem, jenž svou intonací imitoval ticho před bouří pravil: ”Tak já jsem u tebe slepej vandrák z posranejch hor? Já píšu na cáry papíru?”, nadechl se a pokračoval, jak dále mluvil, do jeho hlasu se vmísil podtón vzteku, který se začal zvětšovat: ”Já, který jsem sjednotil morgalthtské orky? Já, který zosnoval plán na obsazení lidského světa? Já, který jsem vyrval tvé mrzké plémě z rukou Spáče a samotného Beliára? Já, který v sobě nosím moc nemrtvého draka síní Irdorathu? Kdo sebral služebníkům světla jejich moc? Opět já! Předal jsem ti velení všeho orkstva, Kane, synu Karrenův, a předal jsem ti ho s tím, že až nastane čas, budu jej moci převzít a dělat s ním, co se mi zlíbí! Neměl bys zapomínat na minulost, neboť ta vždy vyvstane na povrch! Nyní tedy nastal čas, abys splatil svůj dluh, a tak neseď v koutě jak poplašený zajíc, povstaň, a přijmi podmínky svého pána, podmínky své kapitulace!”

Kan zůstával zakřiknutě svalen na své židli, a stále upíral pohled do prázdna. Poté upřel kalný pohled na světelný odraz nekromancerův. Roztřeseně se postavil. Ta tam byla jeho pýcha a noblesa. Zbyl tu je ubožák, připomínající zpráskaného psa. Jeho honosná zbroj vypadala vedle Xardasova roucha, které bylo pouhou kopií reality, jako slepice vedle labutě. Beze slova vytáhl brk, a podepsal Xardasův dopis, který byl zároveň nařízením i listinou, převádějící Kanovu hodnost na Thoruse. Kan jej podepsal, jeho láska k dokumentaci se projevila, když obdivně zamumlal: ”Všechno správně, černé na bílém,” načež se s tlumeným zabručením sesul k zemi.

”Hotovo, tak, a teď už ti nic nebude bránit, Thorusi, nuže, do práce!”, načež se jeho obraz opět rozplynul v záplavě světla.

Thorus přikývl. Pohlédl na Kana a zakroutil hlavou. I přes jeho nabubřelost a očividnou neschopnost mu bělokožce bylo trochu líto. Přišel o svou čest, bylo to pro něj totéž, jako by ho právě Xardas zabil. Přesto by se však mohl hodit, potřeboval by písaře...
Zavolal stráže, ukázal jim pověřovací listiny, poručil jim odnést Kanovo bezvládné tělo na lůžko. Když se o pár hodin později Kan vzbudil, přikázal mu Thorus vypsat odměnu na hlavu bezejmenného hrdiny, čímž mu svěřil místo hlavního notáře. Kan se zdál být potěšen. Dostal to, co ho vždy lákalo, a ještě se zbavil přebytečné odpovědnosti. Thorus se pak vydal plánovat pátrání po artefaktech bohů. Splní svůj úkol, i kdyby to pro něj mělo znamenat smrt!


Eerkes pozvedl pařát, v němž svíral mrtvolku zajíce, a zobákem uklovl vydatný kousek masa. Vypadalo to, jako by si mě nevšímal, přesto jsem se však nemohl ubránit pocitu, že mne jeho žluté oko neustále pozoruje. Odtrhl jsem oči od něj, a pohlédl do kamenné tváře bezejmenného, jehož jasné oči mne probodávaly stejně jako ostré šipky jeho kuše nepřátele. Přesto jsem však neuhnul pohledem. Po drahné chvíli, kdy už slunce zapadlo za kopce, a Eerkes spořádal kořist, načež vzlétl k oblakům, spustil hrdina ruku, jež by každému zdřevěněla, odkašlal si, a promluvil.

”Naučil ses trpělivosti, to je dobře, je to vlastnost, jež patří mezi ctnosti poctivého muže, ačkoliv ti moudřejší vědí, že jakákoliv, byť třeba zdánlivě zlá vlastnost se dá proměnit ve ctnost, je- li tvé srdce čisté a jasné jako nejprůsvitnější potůček, leč bohužel, když zkalíš bahnem nejistoty jeho pramen, nebude už návratu. Proto vybírej moudře svých přátel a k tělu poutej si jich řetězem ze železa, jak pravil jeden moudrý dramatik. Nebudu si tu ale hrát na filozofa, jistě už prahneš po odpovědích, jež by uhasily plameny tvé zvědavosti. Nuže dobrá. Kde mám začít? Víš, je to pro mne docela těžké...”

”To nevadí, máme přece dost času,” řekl jsem.

”Kdybys věděl, jak málo jej doopravdy máme,” bezejmenný na to zachmuřeně.

”Jak to?”

”Víš, cílem naší cesty je schůze zástupců myrtanské rebelie, kde se rozhodne o tom, co je třeba vykonat. No, a ty jsi, abych tak řekl, hlavním bodem programu.”

”Já, proč zrovna já? Co je na mne pro rebely tak důležitého?”

”No, před několika měsíci se králi Rhobarovi ve snu zjevil sám Innos, a sdělil mu, že jsi novým vyvoleným světla, a přikázal nám pátrat po chlapci se znamením na rameni. Z důvodů, které znám já a několik zasvěcených, mi přikázal vydávat se za přítele a spojence skřetů, obejít města Myrtany, najít tě a přivést, abychom mohli započít tvůj výcvik.”

”Smím vědět, co je to za důvody?”

”No, předně Mote, jsem tvůj otec.”

Hlavou se mi řinul prudký proud všemožných myšlenek. To nemůže být pravda! Jak je to možné?
Tolik otázek. Než jsem se však stačil nadechnout, a zeptat se na všchny ty věci, tížící mé svědomí v křoví opodál cosi zachřestilo, a náhle se z něj vynořil ork v mírně obnošené, leč pečlivě naleštěné kroužkové zbroji s taseným zubatým mečem, orky zvaným Krush Varok, používaným převážně zvědy, a praštil jílcem mého vykupitele do spánku.

Bezejmenný se v bezvědomí svalil na zem. Ork nelenivěl, překročil bezvládné tělo, a napřáhl svůj nástroj smrti. Bleskurychle jsem rukou sáhl k opasku, kde jsem v kožené pochvě nosil svůj jednapůlruční meč. Polilo mne horko z nenadálého poznání. Po krvavém souboji s orkskými lidožrouty jsem meč za dozoru bezejmenného očistil, a poté jej spolu s pochvou odložil do trávy opodál, aby se mi pohodlněji sedělo. Má tbraň tak byla příliš daleko. Orkova paže s obřím mečem se nezastavitelně blížila, aby mne v příštím okamžiku vydala rozdvojeného na milost Innosovi. Strach ve mne probudil poslední impuls odporu, já jsem napjal svaly, a uskočil před smrtící ranou.

Kámen, na kterém jsem doposud seděl pod mocným úderem zelenokožcova meče na několika místech popraskal. Přestože si skřet svou zbraň pravděpodobně velmi silně ztupil, zavrčel, pzvedl zbraň, a znovu zaútočil. Já však měl svůj meč na dosah ruky, a tak jsem jej tasil, a napřáhl jej proti mírnou vrstvou rzi potažené čepeli Krush Varoku. Při nárazu mi paže málem vypověděly službu. Z posledních sil jsem útok odrazil a vyskočil na nohy. Začali jsme se s nevábně páchnoucím protivníkem obcházet a přičemž jsme každý hledali slabinu toho druhého. Hleděl jsem mu do očí, zuřivě pivřených, černých jako nejtemější noc, a on právě tak do mých. Z jeho tváře čišelo pohrdání a zběsilý vztek. Věděl, že nemám příliš velkou šanci ho porazit, ale přesto se zdál být opatrný, a zároveň jako by přímo toužil rozsekat mě na kusy.

Odporná představa. V duchu jsem si zanadával za hloupé myšlenky, které mne málem stály ztrátu pozornosti, což by mělo fatállní následek. Jak jsem tak obcházel protivníka, nemohl jsem si nevšímnout drobných vad na jeho naleštěném kroužkovém brnění, určitě bude již nějaký čas na cestě a prošel za tu dobu už několika boji. Proti zkušenému válečníkovi jsem neměl nejmešní šanci. Samozřejmě být příliš zkušený nemusel, ale kdo by to chtěl riskovat? Potřeboval jsem získat čas.

”Proč po nás jdeš?”, řekl jsem, přičemž jsem se snažil, aby můj hlas zněl co možná nejvíc neohoroženě.

Ork zavrčel setrval však v bojovém postoji, a posléze hrubým, na skřeta až nepřirozeně kultivovaným hlasem odpověděl:
”Páč ty orkové, co jste je tady s tím... zrádcem zabili byli moji společníci a kamarádi, nehledě na to, že přivést toho bezejmennýho ničemu před velitele a všecko mu převyprávět by asi vyvolalo pěknej rozruch, a koukalo by z toho určitě ňáký to povýšení! Obzvlášť, když na něj vypsal odměnu!”

”Odměnu?”

”Jo! Odměnu, náš novej velitel moc dobře ví, co je tenhle parchant zač, sebral jsem oddíl kamarádů ze Montery, už sem míří. Ty se mi buď vzdáš, a vrátíš se dobrovolně k monterkým vykopávkám nebo tě zabiju,”

”To raději zemřu jako svobodný člověk, jako nezávislý občan Myrtany!” zařval jsem, a vrhl jsem se do útoku.