Sotva dorazili k chatrči, začali si dávat do cestovních vaků jídlo a vybavení, které měli s sebou.
Ve chvíli, kdy již bylo vše sbaleno, shlédl Dan ještě jednou na místa, která před několika hodinami navštívili. Strašný pohled. Alespoň získal nádherný luk a Sam svou šavli.
„Fajn Same, jdeme… už jsme se zdrželi dost dlouho,” pravil bývalý paladin Dan svému druhovi.
„Když to musí být… Víš už, kudy se dostaneme do skřetí země?”, obrátil se na Dana s otázkou Sam.
„Nevím, ale uvidíš, že něco vymyslíme. Mám takový pocit, že nějaký vstup je přes hory u Svobodného dolu. Začal bych tedy tam,” odvětil Dan.
„Víš ale, že do Svobodného dolu se dostaneme jen, když půjdeme přes hvozd směrem ke Starému dolu,” řekl ne příliš odvážným hlasem Sam.
„Vím, ovšem máme zbraně, takže by les neměl představovat příliš velký problém,” odpověděl mu, ovšem co nahlas nevyslovil, byla spíš nejistota cestování se Samem … „ Takže fajn, vyrážíme,” dodal.

A vyrazili. Unavené odpolední slunko již tolik nehřálo a vítr opět začal přebírat vládu. I když možná to bylo dobře. Pach smrti z okolí Starého tábora se začal po údolí šířit jako o závod, lehký větřík tento zápach alespoň trochu mírnil.

Blížili se k mostu, který spojoval obě strany říčky, která Hornickým údolím protékala. Dan přemýšlel o pomstě Gomezovi, Sam přemítal nad tím, proč nejsou na břehu žádní číhavci. Se svými myšlenkami se ubírali dál směrem k lesu. Přešli přes starý můstek, který povážlivě zavrzal. Do rozpadu opravdu neměl daleko. Nyní již zbývá jen pár kroků a muži vstoupí do lesa. Do lesa, který byl nějak podivně tichý. Les byl tichý tak, až to bylo podezřelé. Žádné mrchožroutí krákání, žádné vlčí vytí, ani bzukot krvavých much, které se po údolí vyskytovaly v hojném počtu. Dokonce ani kam oko dohlédlo, nebylo vidět ani živáčka.
„Podivné,” blesklo Danovi hlavou. „ Vždycky bylo údolí plné všelijaké havěti, a teď nikde nic… ”

Pokračovali v chůzi, až vstoupili do lesního porostu. I zde byl klid jako v Innosově chrámu.
„Ty, Dane, jak to, že tu nikde nejsou žádná zvířata?”
„Sám nevím, Same, ale kdo ví… raději se drž těsně u mě, přece jenom tu může nějaká ta potvora číhat, a navíc se už začíná stmívat, takže přidej do kroku, ať jsme z lesa venku, než se úplně setmí, ” odpověděl s předstíraným klidem statný válečník. „ Innos s námi, ” pomyslel si v duchu.
Muži šli dál po cestě, vedoucí do nitra lesa. Stále nebylo ani vidu, ani slechu po jakémkoli zvířeti, či jinému živému tvoru.

Uplynula půl hodina, během níž přátelé intenzivně šli svižným krokem mírnou roklí, která vedla lesem, když tu najednou zamyšlenému Danovi poklepal na rameno Sam.
„Dane,” zašeptal Sam potichu. „ Rozhlédni se kolem!”

Ano, nyní již bylo možné se pořádně podívat do útrob lesa, rokle, která mužům bránila ve výhledu, již skončila.
Dan se rozhlédl po lese. Pohled byl strašný. Všechna zvířata ležela mrtvá na zemi, zabitá ohavným způsobem. Vypadalo to, jako by někdo zvířata zaživa vykuchal, a rozházel vše kolem. Lesní půda byla doslova nasáklá krví. Dokonce i dvě stínové šelmy se válely takto zabité opodál.
„Kdo to mohl udělat? Vždyť i jedna stínová šelma je oříšek pro zkušeného válečníka,” podivil se nahlas Dan s hlasem plným respektu a hrůzy z toho, že by mohli potkat původce tohoto masakru.
„Dane,” zašeptal Sam. „ Támhle mezi stromy se něco mihlo. Něco černého!”
Sam měl opravdu nahnáno. Dokonce i Dan, který za dob své služby v řadách paladinů viděl leccos, se tentokrát začínal bát.
„Pojďme odsud… Mě se to nelíbí,” zablekotal plačtivým hlasem Sam.
„Ne, jestli jsi viděl jeden stín, tak to může být nejhůř jeden skřet,” dodával si odvahu Dan. „ Tas svou šavli, a pojď za mnou, zjistíme, kdo to tu slídí…”
Sam si zhluboka povzdychl a vytáhl šavli.
„Tak vidíš, a teď pojď,” pravil uklidňujícím hlasem Dan, a s taseným mečem vyrazil do útrob lesa.

Dan sešel z vyšlapané stezky, a nořil se do čím dál hlubšího porostu. Najednou sám uviděl jakési mihnutí mezi stromy. Stín. Srdce se mu sevřelo a Samovi se toho sevřelo nejspíš mnohem víc, dokonce bylo slyšet, jak se mu klepou zuby.
Dan přidal do kroku. Chtěl být co nejdříve u tajemného původce stínu, který před chvílí zahlédl Dan, a poté i on sám. Země byla pokryta větvemi a mrtvolami zvířat i jejich vnitřností. Muži měli co dělat, aby o ně co chvíli nezakopávali. Najednou se Dan zastavil a Sam do něj zezadu narazil.
„Co se děje? Proč zastavujeme? Akorát jsem se praštil do hlavy o tvou zbroj,” začal hořekovat Sam. Dan neodpověděl. Pouze natáhl ruku směrem před sebe. Sam se podíval tím směrem. To co uviděl, bylo nanejvýš zajímavé. Uprostřed palouku poletoval obláček mlhy, přes který prosvítala silueta člověka.
„No tak nestůjte tak tam, pojďte blíž, když už jste přišli,” promluvit tichý hlas, který jako by se nesl ze všech stran. Nepochybně patřil oné postavě, která se schovávala uprostřed mlhavého obláčku. Dan nejistě vykročil. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky, o to pevněji sevřel svůj těžký paladinský meč. Sam rezignovaně vykročil za svým společníkem. Viděl, že jinou možnost nemá.
„Docela efektní kouzlo že? Dokáže člověka pěkně schovat,” promluvila postava, která se stále ještě skrývala v oblaku mlhy.
„Kdo jste?”, pravil ostrým hlasem Dan. Neznámý se suše zasmál. „Jsem ten, který ti bude ještě nějakou chvíli skryt.”
„Co tu děláš? Co mají znamenat všechna ta mrtvá zvířata?”, otázal se naštvaně Dan.
„Myslím, že až přijde čas, budete to schopni lépe pochopit. Nyní bych vám jen rád řekl, že jsem velice mocný a vím o vás toho mnohem víc, než si myslíte. Ovšem myslím, že lesní mýtina není to pravé místo pro takový rozhovor,” odvětila neznámá postava. „A abych nezapomněl. To, že se chcete vypravit do země skřetů je sice velice odvážné, ale zároveň velice pošetilé. Nicméně, je mi jasné, že to, co chcete vykonat, je pro vás důležité, ale myslím, že svůj záměr nebudete schopni jen tak hned uskutečnit. Ovšem… byla by tu možnost, jak to provést jednodušším způsobem. Bariéra obklopující toto údolí je stará. Kouzlo se musí obnovovat vždy po několika letech, a jak vidno, čas obnovit ho brzy nadejde. Každopádně se to však nestane, neboť mágové kruhu Ohně zemřeli při útoku skřetů na hrad, jak jste viděli… Ah, to abych se dostal k tomu, co jsem vám chtěl říci… Než se vydáte do skřetí země… Co takhle počkat do té doby, než spadne bariéra… Pak se trochu porozhlédnout po zbytku ostrova… Co vy nato?” dokončila svou dlouhou odpověď mlhou zahalená postava.
„Proč nám to říkáš? Kdo jsi, že nám chceš pomoci? Proč se nám neukážeš?”, řekl v rychlosti Dan. Měl tolik otázek, ale tajemná postava se očividně nechtěla vybavovat zde. V lese, plném mrtvol, ve kterém už skoro nebylo vidět na krok, protože slunce již zapadlo nadobro a vládu nad oblohou nyní převzal měsíc. Sam situaci jen pozoroval a vypadalo to, že by se šel nejraději někam vyspat…
„Jak to myslíte, až spadne Bariéra?” napadla Dana příhodná otázka.
„Nechte se chlapci překvapit. Až ten okamžik přijde, pochopíte to,” odvětil unaveným hlasem neznámý člověk.
„Můžete nám alespoň naznačit, kdo vůbec jste?”, zkusil to ještě jednou Dan.
„Jsem ten, který jsem. Mé jméno a můj vzhled vám bude skryt až do chvíle, než budete dostatečně znalí, abyste pochopili. Jen jedno ti mohu ještě říci: Má víra a schopnosti jsou od těch tvých naprosto odlišné,” odpověděla postava v mlze.

Danovi se prohnala hlavou myšlenka. Ten Temný mág, který se z ničeho nic objevil u trosek Starého hradu a stejně tak zmizel. To musí být on.
„Vy jste…”
„Nyní už opravdu musím jít,” přerušil Dana neznámý. „O tom kdo jsem, si opravdu můžeme popovídat později. Brzy na viděnou,” pravila postava, a s těmito slovy zmizela.