„Fajn, půjdeme, opravdu nesnáším les plný zvířecích mrtvol, zvlášť v noci,” pravil Dan svému společníkovi a vykročil směrem zpět k lesní pěšině. Sam unaveně vykročil za ním. Těšil se, až si ve srubu lehnou a pořádně se vyspí.



V úplně jiné části ostrova Khorinis, na velmi odlehlém místě v temných hvozdech ve své jeskyni studoval jakýsi Temný mág jednu převelice starou knihu. Tento mág nebyl nikdo jiný než ten, který se před chvílí teleportoval z Hornického údolí, kde vedl rozhovor s bývalým královským paladinem Danem. Tento mág byl nejspíše jediný, komu se podařilo teleportovat se skrz bariéru. Tento mág nebyl nikdo jiný než samotný, legendami opředený Edons. Mág, o kterém se tradovalo mnoho, ale nikdy ho nikdo neviděl. Tedy, všichni ti, kteří ho kdy viděli, jsou mrtví. Jsou mrtví proto, že už je to tak dávno, že už všichni zemřeli stářím. Ovšem... Edonsovi se do hrobu jaksi nechtělo, a tak se modlil k Beliarovi tak dlouho, až Temný bůh vyslyšel svého služebníka a daroval mu nesmrtelnost, kterou může ukončit jen on sám nebo Edons, až se bude chtít odebrat ke svému pánu, k Beliarovi, stačí vypít kalich černého vína.



Mezitím, v jednom starobylém chrámu, jakýsi člověk s pomocí mocného Temného mága, který byl nositelem jména Xardas, zabil démona. Démona, kterému se někteří blázni ubnitř Bariéry klaněli. Démona, kterého se báli i skřeti, kteří ho nazývali Krushak. Nyní však jistý člověk zabořil slavný meč Uriziel do těla tohoto netvora. Čas jakoby se zpomalil. Bariéra... Začala se trhat na kusy a padat na zem. Než však stačila dopadnout, zmizela. Zmizela, neboť kouzlo, které ji pojilo pohromadě, bylo zlomeno. Spáčova smrt přispěla k jeho zkáze.
Xardas si oddychl. „Je to za námi... Konečně mohu z tohoto prokletého údolí zmizet,” řekl si v duch, a teleportoval se do vzdálené části ostrova Khorinis.
Člověk, který právě svedl boj se Spáčem, upadl do bezvědomí. Člověk, který zachránil trestance z Kolonie, nyní ležel pod hromadou suti, která se na něj navršila v okamžiku, kdy Spáč mizel do jiné dimenze. Nyní osvoboditel ležel na zemi. Sám a bezmocný.



Bariéra se hroutila. Všude po údolí se rozléhal hluk, jako když se tříští sklo. Nebe křižovaly blesky a vězni a kopáči utíkali na všechny strany, hlavně ven. Ven z toho prokletého údolí. Mezitím Dan, se svým přítelem Samem stáli uprostřed lesa, kterým původně chtěli projít do Svobodného dolu a poté průsmykem do skřetí země, kde se chtěli pomstít Gomezovi, vládci údolí za jeho vyvraždění Nového tábora a nelidské chování jako neomezeného panovníka.
„Zatraceně... Ten chlap měl pravdu! Dělej, Same, musíme z tohohle údolí zmizet, než někdo vyčaruje novou!” zařval Dan na svého společníka Sama, a dal se do běhu směrem k horám, kde se dalo průsmykem projít do ostatních částí ostrova. Běželi. Stromy kolem nich praskaly, celý les šuměl, blesky se proháněly po obloze, měsíc už nebyl vidět.
„Musíme se držet cesty a hlavně u sebe!” křikl Dan přes rameno. „A co nejrychleji z lesa ven, jinak je po nás!” dodal.
Konečně byli z lesa venku. Viděli kopec, na kterém stála jejich chatrč. Viděli hory, ve kterých se nacházel průsmyk, s kýženým východem. „Honem, jdeme!” zakřičel hlasitě Dan, ale stejně jeho slova částečně zanikla v bouři, která nad údolím zuřila. Z cesty, která začala mírně stoupat do hor k průsmyku, bylo vidět i na místa, kde stával Starý tábor, který byl zničen útokem skřetů. Nyní ovšem nic vidět nebylo, neboť všude byla tma jako v hrobě a navíc hustě pršelo. Najednou se však silně zablesklo, a blesk uhodil přímo do místa, kde stával Starý tábor. Vlastně stál! Blesk ozářil krajinu, a Dan se Samem spatřili tábor, který stál v celé své někdejší kráse jako nedotčený. Nikde žádné známky útoku, žádné trosky, nic! Prostě na tom místě stál Starý hrad tak, jak si ho pamatovali oba muži z dob, kdy kuli plán na odstranění Gomeze nahoře na skále.
„To snad není možný! Jak to, že ten hrad stojí?” vykřikl bojácně Sam.
„Nevím,” podivil se Dan.
Muži stáli v dešti, na blátivé cestě, a dívali se do tmy tam, kde před několika málo okamžiky viděli scénu, která byla nanejvýš podivná.
„Ne, Same, nemáme čas, honem, musíme okamžitě pryč. Tady je to plné magie... Začíná mi to vadit. Kdo ví, kdo za tím znovu postavením hradu stojí, jdeme!” řekl Dan, a rozběhl se do kopce, kde byl vytyčený cíl jejich cesty.



Černý mág Edons se vrátil do své jeskyně. Sňal ze svých zad dva těžké hashishinské meče a kouzlem, které polohlasem zamumlal, vysušil svůj šat od vody.
„Tak, to bychom měli. Hrad stojí, a bariéra je v tahu. Nyní si jen počkám na hrdiny. Budou mít práci,” pomyslel si Rdons, a vrátil se ke studiu starých spisů, které mu poslal velmistr Tizgar z Varantu, který byl jedním z mála lidí, jež věděli o tom, že Edons je stále naživu.



Dan akorát vyběhl na plošinu, která byla zubem času vytesána do skály.
„Už nejsme daleko od průsmyku,” prohnala se mu hlavou myšlenka. Těžce oddychoval. S těžkou zbrojí se špatně běhá do kopce. Sam oddychoval za ním. Byl o něco starší než Dan, a neměl tak dobrou fyzičku.
„Už tam skoro budeme, Same. Vydrž,” pobídl Dan svého společníka, a sám se rozběhl dále.



Xardas, bývalý mág kruhu ohně, nyní Beliarův kněz, dorazil pomocí teleportačního kouzla do hor na ostrově Khorinis nedaleko přístavního města téhož jména.
„Nu dobrá... Toto místo se mi zdá celkem vhodné k postavení mého sídla,” pomyslel si, a pomocí složitého zaklínadla přivolal několik démonů a kostlivců, kteří okamžitě započali stavbu jeho nového příbytku.



Doběhli k opuštěnému dolu. Bývala zde mříž, aby zabránila vniknutí dovnitř, a skrz důl uniknout na svobodu zpoza bariéry. Nyní byla mříž vylomená náporem trestanců, kteří nejspíše utíkali i tudy a nikoli jen průsmykem.
„Půjdeme přes průsmyk, je to pohodlnější cesta,” pravil Dan svému společníkovi a rozběhl se dále po cestě. Bouře se uklidňovala a vzduchem se šířil pach. Pach, který vydávají velmi zraněná, či přímo mrtvá těla...