Když už bylo šero zvedl jsem se ze země a vyrazil jsem do Dunisova tábora. Najednou začalo pršet. "Do prdele zrovna teď "zaklel jsem. Rychle jsem se schoval do jedné jeskyně co byla na blízku a čekal jsem až se liják umírní. "Kdyby nepřestalo pršet budu tu muset zůstat do zítra a tím bych ztratil hodně času" říkal jsem si. Proto jsem se modlil aby to co nejdříve skončilo.

Rozhlídl jsem se po jeskyni a našel jsem něco jako ohniště a pár kusů dřeva. Vytáhl jsem z brašny křesadlo a rozdělal jsem oheň. Za chvilku byla vidět mohutnost jeskyně. Byla celkem velká. Šel jsem kousek dál do další malé jeskynní místnosti, když jsem vzadu uviděl truhlu. Přiběhl jsem k ní a vytáhl jsem šperhák abych jí otevřel, první dva jsem zlomil, ale pak už jsem přišel na princip a otevřel jí. Nakoukl jsem dovnitř a vyndal balíček omotaný tmavou látkou a položil jsem ho na zem vedle truhly. V truhle bylo ještě dalších pár předmětů. Byl tam plný měšec magické rudy, pár lahví vína, polévka s důlních červů, která tu byla asi dost dlouho, protože smrděla jak dva tejdny nemytej Quentin . Nevím kterej kretén může dát polívku do truhly. Pak jsem tam našel ještě pytel jedlejch kaštanů a nádhernou sekeru. Vyndal jsem jí a potěžkal jsem si jí v ruce. Hodně jsem se divil. Byla lehká jako pírko a ostří měla ještě ostřejší než zuby stínové šelmy. Vyndal jsem všechny věci na zem vedle truhly a potom jsem otevřel balíček obalený tmavě hnědou látkou. Byla tam nádherná žoldácká zbroj. Hezčí jsem ještě neviděl. Ještě že začalo pršet, jinak bych jsem nikdy ani nepáchl. Koukal jsem se na ní několik minut jak se nádherně třpytí ve světle ohně. Potom jsem si svlékl starou zbroj a nasadil tu nádheru na sebe. Padla mi perfektně a navíc jsem se v ní cítil velmi bezpečně, obratně a lehce. Vyndal jsem meč, který jsem cestou sem pojmenoval pařát stínové šelmy a začal jsem se naparovat jak nějaký generál. Cítil jsem se jako král celé kolonie. Takhle jsem snil ještě chvíli a pak jsem hodil starou zbroj do brašny a pokračoval ve zkoumání nalezených věcí. Z toho sedění na zemi mi začala být zima, tak jsem si sedl k ohni a začal jsem si opékat kus masa, který jsem měl sebou. Najedl jsem se a vypil jsem ještě trochu vína. Bylo výtečné, sice trochu silnější ale příjemně mě povzbudilo. Vykoukl jsem z jeskyně a už pomalu přestávalo pršet. Naházel jsem všechny věci z truhly do brašny a pokračoval jsem cestě. Vykračoval jsem si klidně podél skály, když jsem si najednou uvědomil, že jsem na skřetím území a že bych si měl dávat větší pozor a nebýt tak nápadný. Velmi pečlivě jsem se rozhlížel a lehce našlapoval a bych nedělal ani sebemenší šelest.

Cesta se teď točila nahoru do kopce. V půlce cesty nahoru, jsem uslyšel vedle sebe skřetí řeč. Okamžitě jsem vytáhl meč a rozhlídl jsem se. Byli tam. Tři skřeti byli schovaní za velkým kamenem napravo. Ale jak se zdálo asi si mě nevšimli. Pokračoval jsem dál, ale teď už mnohem opatrněji. Došel jsem nahoru pod velikou skálu, na které kdysi stála nějaká citadela. Teda aspoň myslím že citadela, slyšel jsem to vyprávět jednoho týpka v sektovním táboře. Nahoře byly ještě v měsíčním světle vidět kousky základů. "Určitě se někdy tam nahoru podívám" řekl jsem si v duchu.

Asi dvacet stop nahoře na skále měl být vchod, ale nejdříve jsem musel vydat znamení aby věděli že mají spustit lano. Strčil jsem ruku do malé škvírky ve skále a nahmatal jsem otvor do kterého měl přesně padnout klíč, který jsem dostal od Quentina. Strčil jsem klíč do té dírky a otočil jsem dvakrát nalevo a jednou napravo. Teď se napravo od škvíry ve které jsem měl jednu ruku objevila díra velikosti pěsti. Strčil jsem do ní druhou ruku a nahmatal jsem tenký provaz. Pětkrát jsem zatahal a čekal jsem až se lano spustí dolů.